Byl sám.

Byl na to zvyklý, jen málokdy se k němu někdo přidal v době, kdy má mít jeho skupina výcvik.

To však nic neměnilo na tom, že se cítil hrozně – nové rány pálily, kůže po zásazích pomalu modrala a hlava ho bolela tak moc, že ji měl položenou na kolenou, která si v krátkém momentu zoufalství přitáhl k sobě.

Zbila ho jako psa. Už se párkrát stalo, že dostal holí – tou odpornou holí se špičatým koncem, kterou tak moc nenáviděl –, ale ještě nikdy ho nemlátila hlava nehlava.

Tiše fňukl a paže k sobě přimknul pevněji. Ihned toho zalitoval. Rány, které po holi zůstaly na žebrech i na břiše, o sobě daly vědět.

Z úst vydral ne zrovna tichý vzlyk a zasyčel dřív, než se stačil zastavit.

Nenáviděl ji. Nenáviděl každého, kdo si z něj utahoval, kdo ho podceňoval. Tohle dělal pro Sáru, dělal to pro ni.

Netušil však, jak dlouho zvládne tohle snášet, než dočista přijde o rozum a sám se dobrovolně zabije.

I takoví v táboře byli. Protože většina ze základny viděla zbraň maximálně v nějakém akčním filmu z dob, kdy ještě existovaly mléka v krabicích, nebylo ani divu, že postupně bláznili.

Ti silnější toho využili ve svůj prospěch, prakticky se z nich staly nemilosrdné vražedné stroje, ti slabší to většinou nedokázali snést a ukončili to po svém.

Každý týden se někdo takový našel. Většinou končili předávkováním léky na bolest, které kradli z ošetřovny, ale našli se i tací, co se nebáli to udělat postaru a pěkně špinavě.

Přesně tyto neměl rád, před rokem kolem toho bylo velké haló, teď se nad tím jen ohrnoval nos. To ale neměnilo nic na tom, jak odporné to vždy bylo.

Už o tom sám uvažoval. Když zavřel oči, viděl sebe a tu chvilku odvahy, která by mu pomohla ukončit tento bídný život.

Ale kdykoli se zaměřil na lesk stříkačky s rozpuštěnými sedativy, nebo na třpyt čepele nože ve světle slabého slunce, oči otevřel a položil si ruku na srdce, které vždy bilo jako splašené.

On nechtěl zemřít. Bylo to sice vysvobození, nemusel by bojovat, nemusel by se bát toho, že ho Inteligence dostane a vyrve mu srdce z hrudníku zaživa, ale on si nedokázal představit, že by najednou měl přestat dýchat.

A navíc, měl u sebe Sáru.

A tu nesměl za žádnou cenu opustit.

Ani se nepokoušel zvednout. Seděl pod stolem u stěny, snažil se být tak neviditelný, aby o něm nevěděl ani jeho vlastní stín.

Nepřál si dožít se toho momentu, kdy se jeho skupina vrátí do pokoje a najde ho tam – tu trosku, co znovu zklamala.

Toho zloděje.

A není zloděj ten, co dělá zlo?

„Davčo?"

Rychle zvedl hlavu a podíval se ke dveřím. Přál si, aby to byla Sára, aby ho přišla utěšit.

Zároveň však doufal, že to ona není, aby ho takhle neviděla.

Místo těch známých zlatých vlásků, které tak rád splétal do copánků, se ve dveřích objevila přírodní rez. I tu důvěrně znal – vlastně byl mnohem raději, že to byl on.

On ho neodsuzoval, on se mu nesmál. Byl to přítel.

Filip proklouzl dovnitř a rychle za sebou i zavřel. V bledých rukou svíral černou knihu – bichli, jak občas takovým žroutům času přezdívali –, třesoucími se kostnatými prsty přejížděl po materiálu.

Oči nechával upřené na chlapci, ale řeč těla naznačovala, že by nejraději odvrátil zrak.

„Prý ti Dohnalová dala nakládačku," pokračoval bez výzvy.

Pokýval hlavou na strany, aby shodil límec špinavé, kdysi možná béžové košile na ramena.

„J-jo," špitl jen.

Nechtěl odpovídat, ale Filip si to zasloužil. A ačkoli mu nebylo do řeči, rád poslouchal jeho chraplák.

Dalo by se říct, že ho uklidňoval.

„Já jsem přišel –"

„Zkontrolovat mě? To nemusíš. Pořád žiju," zamručel podrážděněji, než chtěl, a sklopil pohled na svá chodidla, která trčela na druhé straně stolu.

Vadilo mu, že ho zajímalo, co je v té knize. Nechtěl, aby jeho vztek přebíjela zvědavost. Ale ten mladík ve špinavé košili a příliš volných šedých kalhotách byl zajímavý sám o sobě.

Vlastně se docela styděl za to, že o něm skoro nic nevěděl. Jen to, že se jmenuje Filip Rach a že je to prakticky chůva a máma kohokoli, na koho si ukáže.

„Chci si s tebou promluvit," dokončil svou výmluvu a pomalými krůčky vyšel k němu.

Ačkoli byl jen kost a kůže, jeho kroky byly slyšet snad i na chodbě.

„Já... jsem to neudělal schválně. Tom to po mně chtěl," zakuňkal tak tiše, že to sotva slyšel on sám.

Než stačil něco namítnout, ucítil závan týden staré slámy a čerstvého deště, který byl pro zrzka tak typický, že si ho s ním spojoval.

Ucítil teplo dlaně, jež se usídlila na rameni, a jemný stisk prstů, které kloub objaly.

„Musíš přestat lhát," řekl Filip klidným hlasem.

„Já nelžu," bránil se, ačkoli věděl, že zbytečně.

„Nebudu se tě ptát, proč jsi to udělal. Od toho tu nejsem. Chci ti jen něco ukázat."

Hřbetem ruky si utřel hlen, který z nosu vytekl, a pokýval hlavou na znamení, že s tím souhlasí. Nemělo smysl Filipovi odporovat, jeho tvrdohlavost byla snad ještě pověstnější a mezi ostatními známější než ta Davidova.

Filip se vedle něj bez výzvy usadil a opřel si pravé rameno o nohu stolu, která byla dlouhou deskou spojená s další u stěny.

Očividně to nebylo zrovna nejpohodlnější, musel sebou zavrtět, aby našel vhodnější pozici, ale nespokojeně taky nevypadal.

David zrzka pozorně sledoval. Jeho pravý záměr znal, neřekl však ani slovo proti. Filip byl snad jediný, kdo s ním mluvil, i když ho nikdo nenutil. Sice se tak choval neustále, utěšoval i jiné, ale chlapcův vděk si rozhodně zasloužil.

David nebyl jediný, kdo se těšil jeho pozornosti. Hned po Sáře byl nejsilnějším důvodem, proč to nevzdával.

A po strachu, samozřejmě.

„Víš, co to je?" zeptal se zrzek a poklepal nehtem na knihu.

„Kniha. Papírovka salátová," odpověděl David přesně tak, jak se to naučil v učebnici, a sklopil pohled na černý obal.

„Kniha knih," opravil ho Filip a něžně ji pohladil.

Ten mateřský cit, často plýtvaný právě na Davida, byl znát i v tomto pohybu.

„O Bibli jsi slyšel. Že?"

„Slyšel," přiznal.

Bylo to už dlouho. Jeho maminka ji měla doma, měla ráda takové staré věci. Když byl David větší – alespoň tak velký, aby dosáhl na polici, kde kniha ležela –, vysvětlovala mu, že je to rodinné dědictví jeho otce.

Tehdy ještě nechápal, že by si jí neměl tolik vážit, když patřila jemu – až později se musel smířit s tím, že ho otec zavrhl.

Neměl na ni moc hezké vzpomínky.

„Můj děda byl farní," pokračoval Filip se sotva znatelným úsměvem. „Otec nechtěl, aby se mi ta kniha dostala do rukou, prý nosí smůlu a neštěstí. Ale děda tvrdil, že je v ní spása."

Poslouchal ho. Nic nenamítal, ani nebylo co. Kdyby se do toho vložil, rozhovor by se stočil směrem k jeho rodině – o ní zrovna netoužil mluvit, když opomenul jeho milovanou sestřičku a křečka Kokina.

„Víš... svýho otce jsem ctil. Dlouhou dobu jsem ho měl za vzor. Vzhlížel jsem k němu. Ale ukázalo se, že jsem si nevybral úplně dobře."

„To snad ani jinak nejde," kuňkl.

„No... to je pravda. Ale měl jsem si vybrat líp. Děda otce neměl moc v lásce, ti dva si prostě nesedli. Babička vždycky tvrdila, že si máma vybrala špatně, že by mnohem líp dopadla s tím doktorem, co jí očumoval kotníky, když byla na operaci s kolenem. Nemůžu s nimi souhlasit, šel bych proti sobě, ale... kdybych poslouchal dědu, mohlo by to dopadnout jinak."

„Svět by neskončil?"

„To by skončil tak i tak. Moje mizerný rozhodnutí nic závažnýho nezkazilo. Jen bych nemusel... platit za něj."

David povytáhl obočí ke kučeřině tmavých vlasů. Nechápal, kam tím mířil a co se mu tím snažil říct, ale jeho hlas byl příjemný a dobře se poslouchal, proto ho nepřerušoval.

„Bylo mi jedenáct, když prarodiče zahynuli při požáru kostela. Všichni tvrdili, že to byla nehoda, aby se to ututlalo. Mně bylo hned jasný, že to udělal on, aby mě přestali ovlivňovat. Svou snahou mě vychovat podle svýho za každou cenu vlastně zabil dva nejlepší lidi, co jsem znal. A když pak zabil i mámu – aby prý mlčela –, v tajnosti ho vláda nechala popravit."

Sledoval, jestli se při svěřování neměnil zrzkův výraz obličeje. To, co od něj slyšel, nebylo hezké. Sám si sice prošel peklem, aby se dostal až sem, ale to měla na svědomí Inteligence a její příliš vysoké ambice.

Někde daleko za tím mohl stát i člověk, ale toho neznal a ani ho poznat netoužil. Daniel Soudek nebyl na seznamu top pěti celebrit, které by chtěl potkat.

„Vyhodili mě z pedáku a strčili mě na ulici s hadicí, abych čistil chodníky, protože mi brzo došly peníze. Ta práce byla tak zbytečná, že jsem musel jeden chodník dělat nejmíň pětkrát, aby byl čistý. Vždycky se zašpinil," zamumlal už o něco tišeji.

Pohled z knihy nespouštěl.

„Proč mi to říkáš?"

Až v tu chvíli se na něj podíval. Hledal v očích jakýkoli náznak bolesti, alespoň záblesk, ale nenašel nic.

Byl se vším smířený, klidný.

Vyrovnaný.

„Svěřil jsem se."

Navzdory jeho výkladu vytáhl koutky do slabého úsměvu.

„Pomáhá to."

„Nechci se svěřovat," namítl tvrdohlavě.

Filip mu podal knihu. Položil mu ji do klína a kývl hlavou.

„Nesvěřuj se mně. Svěř se nejdřív sám sobě," dodal i slovně a pomalu se zvedl na nohy.

„Fílo..."

„Vrať mi ji, až se uklidníš."

„Jsem v klidu," bránil se.

Pod tím pohledem se pomalu rozpadal na spousty malinkých dílků puzzle. Přede všemi si připadal průhledný, každý do něj viděl, ale Filip byl speciální případ.

On ho i dobře znal, věděl, kam udeřit, aby mu řekl to, co chtěl slyšet.

„Dohnalová tě nezbila bez důvodu," prohlásil tak věcně, že v tom nebyl znát ani jediný náznak jakékoli emoce. „A nebylo to ani proto, že jsi porušil jedno z pravidel. Zkus se nad tím zamyslet."

„J-já... tu nechci být sám," vymáčkl se konečně.

Cítil, že se mu slzy hrnuly do očí, ale odmítal slepit víčka k sobě. Nechtěl je pustit.

Nemohl před ním vypadat tak slabě, jak se cítil. To vojáci nedělali.

Zrzkova ramena sebou škubla nahoru, poté klesla zpět na původní pozici při krátkém povzdechnutí.

Poklekl ke stolu, pod nímž se chlapec skrýval, a opřel si loket o koleno, jejž nechal ve výši pasu.

Vypadal jako rytíř s rezavou helmou a špinavým brněním.

„Nikdy nejsi sám. Tvoje rodina je tady."

„V srdci?" zeptal se.

„V paměti. Můžeš si ji kdykoli vybavit. Mámu, otce, sestru... kočku, psa, slona, mravenečníka –"

„Chápu," fňukl a přikývl.

Utřel si rukávem košile slzy z očí a popotáhl hlen hlouběji do nosu.

„A co když na ně zapomenu?"

„Existují věci a lidi, na který nezapomínáme. Tak jako já na dědu s babičkou. Mámu."

„Na maminku si pamatuju," přiznal.

To mu pomohlo k úsměvu. Jeho maminka, která na sobě mívala hebký župan, když ji objímal.

„Myslíš, že je naživu?"

„Doufám, že je na lepším místě," odvětil a pocuchal Davidovi vlasy. „A ty v to věř."

Tehdy mu to věřil. Nemusel ani doufat, věděl, že se má maminka dobře a že na něj čeká. A až se k nim přidá i Sára, budou znovu rodina. A toho dne se nemohl dočkat.

„Musím jít zkontrolovat ty prcky. Vrátím se večer, dobře?" řekl Filip, když se vytáhl do stoje, a opřel si dlaň o desku stolu.

David se na něj usmál a pokýval hlavou na souhlas. Tělo ho sice stále zrazovalo, nutilo ho myslet na to, jak hůl dopadá na kůži, jak se zarývá do masa ostrý hrot, ale i přesto se měl... dobře.

Tížilo ho svědomí, ale dalo by se říct, že měl po dlouhé době ze života dobrý pocit.

Filip místnost opustil nezaznamenán. Toho, že je pryč, si všiml až tehdy, když vylezl zpod stolu a rozhlédl se po prázdné místnosti.

K hrudníku si tiskl knihu, kterou mu zrzek půjčil. Neměl v plánu ji číst. Jen hřála. Pojila ho s člověkem, který také ztratil své blízké, který měl mizerné dětství.

Měla na sobě spoustu krve – v tu chvíli mu hlavou proletěla myšlenka, jestli byli i Filipovi rodiče zrzaví –, ale byla krásná. A kupodivu lehká.

S úsměvem na rtech vyšel ke svému lůžku, kam knihu schoval pod polštář, aby byla poblíž hlavy. Blízko jeho paměti.

Aby se mu znovu zdálo o mamince, o jeho krásné a hodné mamince, která se pro ně obětovala.

Aby se s ní mohl rozloučit a přivítat ji zpět, znovu a znovu dokola tak dlouho, dokud mu bude paměť sloužit.