„Oba víme, že i kdybys vystřelil – což neuděláš, protože na to prostě nemáš koule –, netrefíš se," poznamenala ženština a zvedla povýšeně bradu tak vysoko, div si ji neukroutila.

David měl chuť jí kulku vtlačit mezi oči, i kdyby to mělo být jen prsty. Tak moc si přál, aby měl dost odvahy na to, aby skutečně stiskl spoušť, ale moc dobře věděl, že má Briketa pravdu.

Nedokázal by ji zabít. Tím by v sobě zardousil i tu poslední špetku člověka, která v něm po očistě v nemocnici přebývala.

„Skloň tu zbraň," zašeptala Eva a rameno silou stiskla. „Je to člověk."

„Briketa," namítl, ale zbraň nesklopil.

Stále ještě se mohlo stát, že by spoušť stiskl.

„Dej mi jedinej dobrej důvod, proč bych tě neměl –"

Nestačil to ani doříct a Briketa si to k němu vykročila stejně sebevědomě, jak to u ní znal. Ruka se mu třásla čím dál intenzivněji – čím blíže žena byla, tím více neovladatelné se tělo zdálo.

Dokonce se mu zrychlil dech, jako by zrovna doběhl maraton. Srdce mu div nevyskočilo z hrudníku.

Nikomu by nevadilo, kdyby si udělalo výlet ven.

„Jsme na stejný lodi," odvětila s klidem a položila ruku na hlaveň Davidovy zbraně. „Nebo jsi snad zapomněl, kdo je nepřítel?"

„Spíš si nemůžu vybavit, že bys byla na seznamu přátel," odsekl.

Byl naštvaný. Hodně. Ne na Briketu, na tu ani tolik nemyslel, ale hlavně na sebe, protože se nedokázal přesvědčit k činu. Kdyby místo Brikety před ním stál jeden z androidů Inteligence, bylo by jeho srdce dávno na výstavce.

„Asi nebudu v top desítce."

„Možná v top tisícovce, a to si ještě moc fandíš."

„Můžete mi někdo vysvětlit, o co tu sakra jde?" vložila se do toho blondýnka, která se postavila mezi ně.

Ani si nestačil všimnout, že by mu brala zbraň, ale v ruce ji už neměl. Vlastně jí byl i vděčný, netušil, jestli by ji dokázal pustit.

„Nemá důvod mě nenávidět," prohlásila Briketa a ukázala na mladíka prstem.

„Strč si ten prst do pr –"

„Nechci vás rušit, ale opravdu bychom sebou měli hnout, pokud chceme dýchat ještě pár dalších dnů," ozval se Hubert.

„Konečně rozumný slova. Máš štěstí, že s sebou toho fešáka táhneš, Merkle," sdělila mu ženština s úsměvem a ustoupila o krok dozadu. „Potkala jsem partičku neživých kámošů jen o pár ulic zpátky."

„Přesně proto bychom měli jít," přitakal veterán a kývl před sebe na budovu. „Dejve?"

„J-jo. Jdeme," zamumlal si pod nosem a naposledy propálil Briketu pohledem.

Už v tu chvíli si byl vědom, že toho, že ji nezastřelil, nelitoval naposledy.

Obešel si obě ženy a svižným krokem se vydal ke schodům, kde ihned ze země sebral hlavu a upravil jí vlasy.

Netušil, proč přesně to udělal – možná to nemělo důvod ani v počátku –, ale nemohl ji nechat neupravenou. Nemohl se smířit s tím, že by v těch vlasech zbyla byť jen jediná sněhová vločka.

Jakmile byl konečně spokojen, přehodil si přes rameno batoh a volnou rukou zatlačil na dveře budovy.

Očekával, že bude těžké je otevřít, ale jak se zdálo, pro jednou se na ně usmálo štěstí.

Bylo odemčeno.

Bez dalšího zbytečného vyčkávání prolezl dovnitř. Měl právo se bát, když byly dveře nechráněné zámkem, mohlo to znamenat, že se dovnitř Inteligence probila.

Což byla vcelku rozumná úvaha vzhledem k tomu, jak chodba, do níž vkročil, vypadala.

Cizí krev neviděl tak dlouho, až téměř zapomněl, že není jediný, kdo umí krvácet.

Na světle modré stěně vypadaly nahnědlé fleky jako mapa – ne však ta, která by dovedla objevitele k pokladu, pokud by to zrovna nebyl android, nebo zdejší soused kanibal.

A co, vypadá to docela hezky. Vždyť kdysi si lidi věšeli na stěny zarámovaný obrázky. To je možná děsivější než to, že je na téhle rozmázlej skoro celej, pomyslel si, když prstem po skvrně přejížděl.

Krev byla stará. To ho trochu uklidnilo. Přesto se nezbavil toho nechutně těžkého pocitu, že tu není bezpečno. Byli moc blízko hlavní budově Inteligence.

Kdykoli je mohli najít a zničit.

A oni by neměli kam utéct.

„Není to pětihvězdičkovej hotel, ale na realizaci plánu postačí," ozval se za ním Hubert.

David se otočil přes rameno. Nejednou litoval toho, že s tím vůbec souhlasil. Nejraději by ihned strčil hlavu do písku a zůstal tam tak dlouho, dokud by ostatní neuznali, že je socha.

Nemusel by si pak hrát na něco, čím nikdy nebyl.

„Nemůžeme tam jen hodit bombu a vypadnout odtud?" zkusil ještě smlouvat, ačkoli věděl, že to bylo zbytečné.

„To by nefungovalo."

„A proč ne?"

„Protože se musíme dostat k Soudkovi. Chceš uštědřit Inteligenci ránu, Dejve? Polechtej jejího stvořitele kulkou."

S rezignovaným povzdechem pokýval hlavou a stáhl ruku zpět k sobě. Za poslední dny se naučil, že vzdorovat je marné.

Jakýkoli postoj proti byl nelogický, Hubert i Eva o této chvíli dlouho snili. On sice taky, ale neriskoval by vlastní život, kdyby do toho měl praštit sám.

Zajímavý, ještě včera jsem se na to cítil.

Se psem po boku se dal do kroku. Krev na zdi pokračovala i nadále – došel dokonce k názoru, že je tam účelně, že tu nebeskou modř zdobí, aby nevypadala tak jednoduše.

Batoh na zádech pomalu těžkl každým dalším pohybem, jako by nechtěl, aby za sebou zavřel ty poslední dveře, které oddělí toho zbabělého génia od sebevražedného pitomce.

Už tiše doufal, že Briketa s nimi nebude, ale její otravný hluboký hlas ho přesvědčil o opaku.

Měl sto chutí po ní něco hodit, křičet, vyhrožovat jí, aby se otočila a už nikdy se nevměšovala do čehokoli, kde měl účast. Například do života.

„Snažím se najít další lidi už skoro štyry týdny. Poslední jsem viděla, když táhli moji svěřenkyni a toho prcka. Normálně bych mu pomohla, ale bylo jich moc. A doufala jsem, že najdu ve městě další, co mi pomůžou."

Chtěl se jí zeptat, jestli si skutečně myslí, že by Jana s Míšou mohli být naživu, ale včas se zarazil. Truc byl v tu chvíli silnější než zvědavost – což mu vlastně ani nevadilo, opravdu s ní mluvit nechtěl –, ale přesto cítil nutkání probořit tu ledovou stěnu mezi nimi a ptát se tak dlouho, dokud by se nedočkal odpovědi, která by se mu zamlouvala.

„To musel být Viktor," odvětila Eva podivně klidným hlasem. „Nevím, jak se jmenoval doopravdy, nikdy jsme spolu nemluvili. Kdysi jsme chodili do stejnýho supermarketu."

Nemohl si nevšimnout, že to vyslovila jako pyšná školačka, která se chlubí svým spolužákem.

„Jsou tady další?" zajímal se Hubert.

„Je to možný. Ale jsou schovaní. Po masakru u Penny nikdo nevystrkuje hlavu. No co, jejich chyba. Přicházejí o to nejlepší, co může lidstvo nabídnout. Plechovky se zavařovaným ovocem."

Chtěl se vložit do rozhovoru, raději je však jen poslouchal. Zajímalo ho, kde byli ostatní lidé. A jestli by se k nim přidali, kdyby je o to požádali.

Nemělo ovšem cenu nad tím vůbec uvažovat. Když jemu trvalo šestnáct let, než vystrčil růžky, nemohli dalších skoro dvacet čekat, než se k tomu odhodlají i další.

Došel až na konec chodby, kde odbočil doleva. Zakrátko stál před posledními dveřmi, které zakončovaly první budovu. Bez nějakých dotazů uchopil kliku do ruky a stiskl ji. Pak dveřmi trhl k sobě.

Poprvé se mu to nepodařilo, ale když to zkusil znovu silněji, dokázal je otevřít.

„Moc se nezabydlujte. Dlouho tu nebudeme," řekl mnohem víc nahlas, než původně zamýšlel, a vkročil dovnitř.

„Uvítala bych pauzu na jídlo. Cestou jsem potkala automat na sladký," namítla vysoká blondýnka, která se zázračně objevila před ním.

„To musí být dávno prošlý..."

„Lepší než nic. Mám na to chuť už dlouho. A všechny automaty, který jsem našla, byly už vybraný."

David si povzdechl, ale nic na to neřekl. Nemělo cenu se namáhat, proti tvrdohlavosti šílené ženy nic nezmohl. Proto položil hlavu na stůl a natočil si ji obličejem k sobě, aby se na něj mohla dívat a hlídat ho. Batoh odložil vedle něj a opřel se dlaněmi o desku, zády k ostatním.

„Dám tě dohromady, Sáro," zašeptal s nepatrným úsměvem.

„Pořád jsi praštěnej," poznamenala Briketa a usadila se na pohovku. „Alespoň něco zůstalo stejný."

„Taková škoda, už jsem se těšil, že jsi někde nechala hlavu," vrátil jí, ale neotáčel se na ni.

Očima stále hypnotizoval bledou androidčinu tvář, jizvy na syntetické kůži.

„Přestaňte se hádat a odpočiňte si. Zítra máme umřít, tak ať se na to pořádně vyspíme."

Nic moudřejšího od Huberta za poslední dny neslyšel. Zvedl palec nahoru na znamení, že rozuměl, a posadil se na zem.

Hlavu si vzal k sobě a schoval se pod stůl, který se stal jeho novým útočištěm, a kam ani tito lidé nesměli. Opřel se o desku a přikrčil nohy, jež si následně přitáhl k sobě.

Bylo mu dobře. Nebylo to perfektní, ale rozhodně nestál o to, aby sdílel jeden gauč s agresivní stařenkou a její mladší dětinštější verzí. Tady držel hlavu, tiskl si ji k hrudníku a tiše šeptal, že kdyby nebyl hlupák, mohl by žít ještě další spoustu let.

Ale to mu nebylo souzeno.

Šestnáct let se skrýval v podzemí. Šestnáct let nikoho nepotkal, pokud nepočítal Huberta. Ale najednou se svět rozhodl, že tenhle jeho dokonale nedokonalý život zničí.

A on neměl nikoho, na koho by měl svést vinu, protože jeho rozhodně nebyla. Mohl to zkusit hodit na Briketu, ale ani to by mu dlouho nevydrželo.

Když se zamyslel nad tím, co přesně ho přinutilo se do bunkru nevracet, musel zmatením krčit obočí. Sám netušil, jestli to byla hrozba Inteligence – což ani nemusela být pravda, protože je tam neviděl a musel věřit jen slovům Android –, nebo jeho vlastní chvilková odvaha, která zmizela stejně rychle, jako se objevila.

Ještě před více než měsícem – nebo to byly dva? Už se v tom ztrácel, bylo to tak dávno – bloudil chodbami jedné z velkých centrál, kde Inteligence sídlila.

Tehdy se nebál riskovat pro kus šrotu. Tehdy však ani neměl tušení, že ho to bude stát mnohem víc než domov.

Kdyby si ještě před tou osudnou výpravou uvědomil, jak nebezpečné to je, nemusel by tady být.

Android by byla v pořádku, Hubert by byl Hubert, Briketu s Janou by nikdy nepoznal, Eva by si vesele poskakovala uličkami náhodného supermarketu... Míša by byl nejspíš už dávno po smrti.

Ale tak to mělo být.

Z myšlenek ho vytrhl Evin pisklavý hlas. Usadila se vedle něj a opřela si paži o jeho rameno.

„Víš, ty nejsi vůbec špatnej. Jen občas meleš kraviny a občas bys měl radši držet hubu."

„To asi nebudu sám," utrousil si pod nosem.

Někde hluboko uvnitř byl však rád, že s ním zase mluvila normálně.

„Pokud to opravdu nepřežijeme, nechci, abych na tebe byla naštvaná. Tak se nebude dobře umírat," pokračovala stejně klidným tónem a roztáhla koutky do úsměvu.

V ten moment vypadala minimálně o deset let starší.

Dospělejší.

„Já ani nevím, co jsem udělal," namítl a podíval se na ni.

„Dotklo se mě to."

„Ale co?"

„Ty víš. Nebudu to opakovat, nebo se naseru znovu," odsekla.

Nechtěl si ji znepřátelit, proto spolkl všechny další otázky a poraženě přikývl. Nic víc už neočekával, nemělo tudíž cenu se na ni dívat.

Ani mu to nebylo příjemné, ten její úsměv se mu ani trochu nelíbil. Nebylo na něm nic bezelstného. Spíš jako by pod ním něco skrývala.

„Taky bys měl tý bábě odpustit," dodala po chvilce mlčení.

„Ne, díky. Potřebuju někoho nenávidět."

„Plechovky," nadhodila mu.

„Já... si tím nejsem tak jistý. Co když... co když je dobře, že se to zvrtlo? Jenom se podívej, jak to tady vypadá... Venku se konečně zelená, dokonce i prší čistý déšť. Nikdo se nepodvádí, Inteligence neumí lhát. Možná by nebylo špatný jim nechat svět a stáhnout se."

Eva se napřáhla a vrazila mu jednu do nosu. Ucítil štiplavou bolest na rtu, který se roztrhl o špičák, pak i krev v ústech.

„Nevím, co z tebe mluví, ale ten Davča, kterýho znám, to rozhodně není. Inteligence je nepřítel. Zabili nám rodinu, nezapomeň! Chceme jim nakopat zadky. Proto jsme tady."

Zakryl si narudlý flek dlaní. Měla pravdu, věděl to, ale přesto se ta myšlenka usídlila a odmítala jeho hlavu opustit.

„Jen... jsem se nad tím zamyslel, nic víc," zamumlal tiše a sklopil pohled na hlavu své neživé přítelkyně.

Co když to zlo není Inteligence?