Podchod pod kolejemi byl v mnohem lepším stavu, než předpokládal.

Za ty roky se naučil, že cokoli je v podzemí, zůstává Inteligencí nedotčené – alespoň do chvíle, než objeví, že se tam někdo ukrývá.

I tak však bývaly zdi poznamenány dlouhými léty ve vlhku. Potrubí podléhalo obyčejné korozi, která pokrývala plechy trnkou tmavě šedou vrstvou čehosi, co mělo diskutabilní složení.

To ovšem nebyl případ tohoto krátkého tunelu.

Klapání jejich kroků se rozléhalo prostorem tak nahlas, až se bál, že by je mohli objevit. Ačkoli se snažil našlapovat opravdu zlehounka, nedokázal podrážkou na podlahu dostoupnout tak, aby to nevydalo žádný hlasitý zvuk. Jako by měl podpatky a utíkal po plechové střeše.

Nikdo z nich nemluvil. Bylo to trochu zvláštní, byl zvyklý na to, že musel Evu upozorňovat, aby byla tišší.

Tentokrát by byl možná i rád za jakékoli pronesené slovo, jímž by zahnali to nepříjemně tísnivé ticho do kouta. Byl ochotný začít mluvit sám, ale neodvážil se ani otevřít ústa.

Pes již o něj ztratil zájem a kráčel vepředu vedle vysoké blondýnky. Jeho lesklá srst vypadala v šeru jako polštář, na nějž by tak rád položil hlavu, kdyby mohl.

Lákalo ho už jen pomyšlení na kvalitní spánek, jejž se mu za poslední týdny nedostalo – přestože byl v relativním bezpečí budovy staré nemocnice. Postel sice byla měkká, navíc jich měl ve svém pokoji víc než dost a mohl si vybírat, ale trápilo ho něco jiného.

Sny ho pronásledovaly noc co noc. Postupně bláznil z temných vzpomínek, občas ani nepotřeboval zavřít oči, aby se mu odehrála nějaká z těch téměř zapomenutých na očních víčkách, jež se stávala plátnem pro tyto děsivé, někdy mile příjemné a morbidní snímky.

I nyní, kdykoli se odhodlal krátce zamrkat, před sebou viděl to, jak vrhá svůj kapesní nůž na stín, který se mihnul mezi stromy.

Instinktivně se podíval na prsten, jenž mu zdobil prostředníček. Byl to důkaz, že ačkoli se snažil smrti vyhýbat obloukem, stejně ho dostihla – stejně nepřipraveného, jako by to udělala i dříve.

Očividně nezáleželo na tom, jak dlouho si na něj ve skrýši počíhá. Jednou, až smrt udeří, si ho vezme. Tak jako u spousty dalších.

Zatřepal hlavou. Takhle nemohl myslet. Sám si kopal díru, do níž už spadnout nesměl. Teď se musel soustředit jen na svůj úkol. Jen na to, aby myslel, až se to po něm bude žádat, konat, jakmile mu přátelé přikáží.

Vlastně se cítil jako něčí otrok, když to s přirovnáním přehnal.

Zvedl pohled od prstenu a podíval se před sebe. Na konci podchodu to bylo o něco světlejší, ale že by se tam mohl slunit, to se říct nedalo.

Rád by však přeskočil tu část, kdy se snažili nenápadně proplížit až do budovy nádraží.

Kde na nás určitě čeká banda plechovek. Zatleskal bych, ale bojím se, že to by sarkasmus nevyjádřilo dost.

Jeho přání se pomalu plnilo s každým dalším krokem, jímž krátil vzdálenost mezi ním a dávno nefunkčními eskalátory.

Navrhl by, aby použili výtah – to byla jedna z vymožeností, kterou si z dětství pamatoval –, ale nechtěl riskovat, že by nefungoval. A už tak měl výtahů dost – ten, který měli v nemocnici, byl pochybný už od pohledu. Ale dopravit Huberta po schodech do třetího patra dávalo zabrat.

V této době nefungovalo skoro nic správně.

Až na Inteligenci, problesklo mu hlavou.

Dotlačil vozík až k eskalátorům a podíval se nad sebe.

Omítka, která držela stěnu pohromadě, se drolila a padala mu na ramena a do tmavých vlasů v podobě několika stovek miniaturních sněhových vloček. Jako by tam ten strop ani nebyl.

„Musíme ho vytáhnout nahoru," přikázala Eva a ukázala na eskalátor.

„Nejsem až takový idiot," zabrblal si David pod nosem.

Otočil vozík i s Hubertem – kupodivu ho cestou neztratil – tak, aby stáli k eskalátoru zády.

Eva mu položila ruku na rameno. Toho doteku se lekl, nebylo proto překvapením, že se škytnutím nadskočil. Ihned nato se otočil za sebe, jestli je to skutečně ona.

„Podívám se, jestli je tam čistej vzduch," řekla, když David otevřel oči, které mimoděk zavřel.

Zavrtěl hlavou. Taky chtěl být užitečný, když už s tím souhlasil. Nechtěl být jen ten, který se se vším tahá, do všeho špárá. Chtěl konat. Zabavit hlavu, aby přestala myslet.

„Zůstaň tady s Hubertem. Půjdu tam já," rozhodl a pustil madla vozíku.

Než stačila Eva něco namítnout, obešel si vozík a vyskočil na třetí schod.

Takové protažení uvítal, ztuhlé svaly, které celé ty týdny jen chably, skoro jako by vyslaly to teplo z nadšení do zbytku těla. A konečně měl možnost pocítit nadbytek váhy ve stehnech, z nichž se za tři týdny vysedávání stalo nevzhledné želé.

„Hlavně nestřílej!" zavolala na něj šeptem a zvedla palec nahoru.

Obrátil oči v sloup a pokračoval dál. Na podobné poznámky zvědavý nebyl, hlavně když moc dobře věděla, že se snažil ze všech sil, ale zkrátka se mu nedařilo uspět.

Nemohl za to, že občas foukal silný vítr, cíl se pohyboval... Jak s tím mohl počítat?

Když mu zbývalo posledních pár stupínků, zpomalil a našlapoval opět zlehka, jako by byl na hodině baletu. Jakmile nahlédl za horizont, jejž tvořil poslední schod, uklidnil se.

Nikdo tam nebyl.

Otočil se zpátky na své přátele a mávl na znamení, že je vzduch čistý. Tím se posunul na žebříčku blíže ke zbrklému hrdinovi a mohl se radovat z toho, že byl pro jednou zase užitečný.

Ta radost mu nevydržela dlouho, uvědomil si totiž, že bude problém s tím, aby Huberta dostali nahoru.

A nechat ho tady nemůžu. Znovu už ne, dvakrát to stačilo.

Seskákal zpátky dolů a vzal vozík za madla. Společnými silami překonávali stupeň za stupněm.

Nestálo je to tolik úsilí, nejhorší bylo dostat ho na první schod. Když si našli i metodu, která jim kradla nejméně energie, šlo to vcelku rychle.

Ani ne za pár minut stál David opět na vyvýšeném místě, zády k vestibulu nádraží, aby mohl vozík táhnout dál.

„Není to divný?" zašeptal David, který stále ještě sípal námahou.

Ztráta fyzické kondice se na něm podepisovala víc, než si byl schopný připustit.

„Co?" ozvala se upovídaná blondýnka.

Otočila veterána tak, aby ho opět mohli tlačit před sebou.

„Že nás ještě nikdo neobjevil. Tady bývají často, tak... ani jsem si nemyslel, že bychom se z nádraží dostali..."

Zarazil se. Jeho pozornost si získaly odlesky občasných ostrůvků bez syntetické kůže kovových těl, která ležela na zemi jako popadané švestky.

Byla úplně bez šťávy. Přesto se prvně lekl a zastavil se, kdyby se náhodou některý z nich zvedl a vyšel si ke krámu Merkl vyzvednout jedno srdce.

Vzal si od Huberta zbraň a pomalu postupoval k tělům. Nechápal, proč se už dávno nezvedli, když je slunce mělo už dávno dobít.

Navíc je skoro vůbec nepoškodili, vzali si jen jednu hlavu a utíkali pryč.

Čím blíže té hromádce těl byl, tím překvapeněji se tvářil. Některé z nich poznával – byl tam velký nos, oranžové sandálky i šikmé oči –, ale minimálně tři přibyli. Ale tak jako všichni ostatní, i oni měli hlavu odpreparovanou od těla. Ta byla buď hozená poblíž, takže dokázal odhadnout, ke kterému krku patřila, nebo ležela daleko od něj, kam ani nedohlédl.

Předpokládal, že to bude považovat za nechutné. Přeci jen, ačkoli to byly neživé bytosti, stále vypadaly jako lidé. Nebyl to ten nejhezčí pohled, když začínal rozeznávat i rysy na tělech – občasné jizvy, nejspíš umělé, sem tam se objevilo i znaménko. Inteligence uměla být lidská, to musel uznat.

Škoda, že jen zvenku. Asi tak jako já.

Pak si všiml známého odstínu blond. Okamžitě odhodil zbraň vedle sebe a vyběhl k hlavě, již vlastně hodně dobře znal – jak zvenku, tak i zevnitř.

Padl k Android na kolena a vzal hlavu do dlaní. Ruce se mu třásly, sotva je dokázal udržet zvednuté.

Předmět byl mnohem těžší než obyčejně. Netušil, čím to bylo, ale ta chyba musela být v něm. A v tom, že na tom byly jeho paže asi stejně jako nohy.

„Android," zašeptal.

Vytáhl hlavu k úrovni očí, aby si ji pořádně prohlédl.

Byla to ona, ten bambulkovitý nos by poznal kdekoli. Dokonce měla jizvy od šroubováku na těch samých místech, kde jí je zašíval a zase trhal, kdykoli se jí potřeboval do hlavy podívat.

I tváře, které byly přirozeně živě rudé, si nechávaly ten samý odstín.

Zkrátka a jasně, držel hlavu jeho společnice, která s ním strávila téměř dvacet let, ale nevěděl, co v tu chvíli cítil. Byl to snad vztek z toho, že jí někdo utrhl hlavu? Nebo ji nenáviděl za to, že dvakrát zmizela a nedala o sobě vědět, dokud na sebe hloupou náhodou nenarazili?

Nenáviděl celý svět, miloval tu konečnost neživého?

Mračil se. Jeho iluzi, že už nic cítit nedokáže, zničilo jen pár veselejších vzpomínek na hezké dny, kdy se snažil naučit Android být lidskou bytostí.

Pamatoval si, že spolu hrávali piškvorky – jednou dokonce vyhrál, když se zrovna nekoukala a nehrál proti ní –, jindy se snažili vylepšit tu polévku tak, aby nechutnala stále stejně.

Zapomněl, co pro něj ta změť obvodů, kopa programů a jedno srdce znamenala.

Celé ty týdny si vtloukal do hlavy, že ji nepotřebuje, že byla pouze ztělesněním jeho nostalgie, stereotypem, na nějž si zvykl a bez které se naučil žít, když se mu svět postavil zadkem a otočil mu život vzhůru nohama.

Mýlil se.

Tak strašlivě se mýlil.

Myslel si, že když už viděl takovou spoustu mrtvol, jedna navíc neuškodí. Navíc to ani nebyla živá bytost, byl to jen android – stvořený společností, jejímž původním cílem bylo zajistit lidem nesmrtelnost a doživotní poznávání světa, vědomosti, o jakých se jim ani nesnilo.

Ale tohle byl android s intonací v projevu, základy emocí, chybami, které se ani nesnažil dohnat k dokonalosti, protože to k lidskosti prostě patřilo.

Ne, nedržel hlavu androida Inteligence. Byl to člověk, jen v plechovém těle a hlavou mimo něj.

„Za ty roky ses stala víc člověkem, než jsem kdy mohl já být," špitl tiše a přitáhl si hlavu do objetí.

Houpal se, jako by byl dítě s oblíbenou hračkou za prodloužené večerky.

„Opravím tě. Neboj se. Zase tě složím, aktivuju, budeme spolu. Už žádný další lidi, dobře? Žádný další zklamání."

Nevědomky vískal blonďaté vlásky. To bylo snad jediné čistě organické, co hlava měla. Občas se přistihl, že se koukal na to, jak se ve světle lampiónu pramínky leskly.

Musel se držet, aby nezkusil, jestli nejsou tekuté zlato. Už dávno věděl, že ne, ale to neznamenalo, že se jich nemohl dotýkat, kdykoli chtěl.

Otevřel oči. Ani si nevšiml, že by je zavíral. Rychle prohlédl podlahu, jestli nenajde i zbytek jejího těla. Nebylo těžké ho najít, znal ho snad i lépe než své vlastní.

„Davide?" zaslechl za sebou Evin překvapený hlas.

David se zvedl na nohy a přitiskl si hlavu k tělu, jako by to bylo dítě, které měl chránit. Pak se na vysokou blondýnku – proč to musela být vždycky blond? Nechápal ten vtip osudu – podíval přes rameno.

Očima těkal z koutku do koutku, nos mu kmital tak rychle, že nebylo poznat, která poloha byla ta obyčejná.

„Musíme dál," pokračovala.

Ukázala za sebe.

„Hubertovi se chce čůrat a venku nechce, že by mu to prý zmrzlo či co."

„Nemůžu ji tady nechat."

„Je to hlava," sykla chladně.

„Moje nostalgie," opravil ji a otočil se zase zpátky.

Neměl potřebu se s někým hádat. Stačilo mu, že nechápal, co přesně se uvnitř něj odehrávalo – snad poprvé od doby, kdy si prošel tou změnou, nemyslel.

Nebo myslel tak málo, že mu nevadilo, když kopal do otevřených těl, v nichž ležela srdce jako jablka v miskách.

„Okamžitě to polož," zavrčela Eva.

Neposlouchal ji. Měl by snad? Lidé ho jen kazili, to kvůli nim se dostával do podobných situací.

Kdyby nebylo lidí, byl by lidský.

Trochu paradox.

A myšlení bylo zpátky.

Ihned zatřepal hlavou. Jak to myslel? Nemohl si ani představit svět bez lidí, to bylo proti jeho přesvědčení. Ano, Briketa mu vzala sebevědomí, ztráta Jany a Míšy ho srazila na kolena, ale byl schopen vstát.

I ty tři týdny na samotce, kde se sám nořil do tekutého písku skepse, ho nedokázaly zlomit úplně. Nejblíže tomu byl pohled na něco, co bylo dlouho jeho jedinou jistotou.

Na něco, co ztratil, ale znovu našel.

Zastavil se u těla s bílou kombinézou. Byl rád, že ji stále nosila – nebylo to divné říkat prakticky o mrtvole? –, to ho jen utvrzovalo v tom, že to ona byla pojítkem s jeho lidským já.

Chtěl se sice přestat ohlížet do minulosti, nezastavovat se, ale jak by mohl, když to jediné, na čem mu záleželo, byla ta lidská část jeho osobnosti, která křičela, aby ji pustil z vězení?

Sklonil se k tělu. Bylo těžké, neměl šanci ho vzít s sebou až na místo, odkud měli misi spustit. Nemohl se s ním tahat přes polovinu města, už tak měl spoustu práce s Hubertem. Proto musel učinit jedno z nejhorších rozhodnutí ve svém životě.

Vytáhl z kapsy šroubovák. Nebyl to ten starý dobrý kus nářadí, jenž se stal jeho nejlepším přítelem i zbraní v jednom.

Ne, to byl ten nemocniční šunt, jímž musel získat data od jiného androida.

Hnusilo se mu to, ale udělat to musel. Za ty roky se však neodvážil na srdce ani podívat, natož aby ho vzal do rukou.

Ale udělat to musel, proto se k tomu ani nepřemlouval dlouho, když hlavu položil vedle těla obličejem mimo, aby to neviděla. Odhrnul kombinézu a pár stlačeními na přesně dané body, které si na jejím těle už dávno vyznačil, otevřel dvířka hrudníku.

Vzpomněl si na ten den, kdy mu ukázala srdce naposledy. To bylo vše ještě v relativním pořádku. Nikdo ho nenaháněl, nemusel se každou minutu bát o vlastní krk.

Jak dávno to vůbec bylo? Měsíc? Dva? Dvě stě?

„Děláš si prdel?"

Eva opět slovně útočila na nesmyslnost jeho chování. Za ty týdny se dokonale naučil ignorovat vše, co řekla. I to podstatné.

Netrápilo ho, že později začala používat i barvitější fráze.

Pevně stiskl oční víčka k sobě a semkl rty do jedné linky.

Nesmíš se zastavit.

Pak ruku posouval níž až do útrob těla. Bylo tam teplo, to bylo to první, čemu jeho hlava věnovala pozornost.

Zastavíš se? Zemřeš.

Nahmatal něco měkkého. Nebylo to ani vlhké, čemuž se podivil. Domníval se, že bude promazávané nějakou kapalinou.

Tím, že ztratíš to, co tě dělá člověkem.

„Ale neboj se," řekl už nahlas, když držel srdce v rukou.

Měl ho doslova jako na dlani. Nepatrně se na něj usmál.

„Já budu tvou lidskost bránit. A pokud mě Inteligence dostane, najdu si tě a zkusíme to znovu. Ale tentokrát budeš učit ty mě."

„To je idiot."

„Ne, je to Dejv. To už idiota zahrnuje," přidal se Hubert. „Tak hni zadkem, Romeo! Její srdce už máš, můžeme už konečně na náš pohřeb?"

David vzal hlavu pod paži a srdce zabalil do šály. Nebyl to nejlepší nápad, ale lepší neměl.

„A David Merkl je zpátky, vážení. Mám chuť někomu nakopat prdel," prohlásil.

S nadějí na získání starého života byly vyhlídky růžovější.

Neměli sice šanci to přežít, ale co na tom? Měl zpátky svou Android.

Svou nostalgii, jíž se nikdy víc nehodlal vzdát.