Měnil rychlost kroku tolikrát, že to přestal počítat.

Než našel to správné tempo, aby vysoké blondýnce a jejímu psovi stačil, musel chvílemi utíkat, občas se zastavit, když ho setrvačnost vozíku dostala dál, než kam chtěl, ale nakonec se mu podařilo dosáhnout toho, že Eva sama zpomalila.

Kupodivu ji k tomu ani nemusel vyzvat.

Později – kolem dvacáté minuty, kterou venku přežili bez úhony – se ukázalo, že jim je pes užitečnější jako doprovod než jen jako pokrm na jazyku.

Když procházeli uličkami mezi malými domky, kde nebylo moc dobře vidět do zatáček, pes vyběhl dopředu a nakoukl do všech stran. Poté stáhl ocas a zacouval zpátky k Evě.

„Co je, Ignáci?" zajímala se blondýnka.

Její dlouhé tenké prsty prohrabávaly lesklou srst, klouby tiskla pramínky k sobě. Přemýšlel, jestli někdy nepomyslela na to, že by z něj byly výborné ponožky.

A co, ponožky se hodí vždycky.

Pes – Ignác, jak se znovu dozvěděl, ale odmítal mu tak říkat – zakňučel a schoval se za její nohu. Chňapl do zubů širokou nohavici a zatahal za ni k sobě, jako by po ní žádal, aby couvala s ní.

Pochopil to jako první. Pevně sevřel madla vozíku a začal couvat zpátky do druhé ulice, odkud vyšli.

Neustále se rozhlížel kolem sebe, jestli nespatří nějaké nebezpečí – tady venku, poblíž onoho ne zrovna oblíbeného nádraží, si nemohl být jistý ani tím, zda je ten holý strom na drátěným plotem skutečně stromem.

Sníh mu křupal pod botami.

Byl rád, že si dokázal obstarat jiné, rozhodně nelitoval toho, že promarnil tolik času vybíráním těch správných.

Už mu ani nevadilo, že se kvůli tomu minul s Míšou a Janou. Pro tuto chvíli se roztékal blahem, liboval si, že si vybral opravdu dobře, protože cítil jen příjemné teplo po každém přešlápnutí.

Ovšem ta skutečnost, že by Inteligence mohla být někde poblíž, se mu vůbec nelíbila. Děsilo ho, jak se pes choval – nevěstilo to nic dobrého.

Věděl, že by to klidně mohla být jiná divoká zvěř – třeba koza nebo veverka –, ale za ty roky se naučil nepodceňovat jediný náznak nebezpečí.

A nemusím mít deštník, když mi do krku neteče voda.

Hubert sklopil světlo baterky a zakryl ho dlaní, aby se neprozradili. Tma, která je v tu chvíli obklopila, Davida oslepila jen na tak dlouho, dokud si na ni oči nezvykly.

Po dlouhé době zalitoval, že u sebe neměl Android. Ta by jim řekla, jestli je skutečně někdo poblíž.

Android. Kdy naposledy si na ni vzpomněl? Připadalo mu to jako věčnost. Přitom to mohl být sotva měsíc zpátky, co stál u svého stolku v bunkru a zbavoval kůže další plechovku.

Pamatoval si, že s ní mluvil. Naposledy ji viděl v ten den, co ho Inteligence sebrala, když zachraňoval Míšu. Před kolika lety to muselo být?

Zastavil se. Dělali velký hluk, jejich kroky byly slyšet až na konci ulice. Sevřel madla pevněji – pokud to bylo ještě možné – a skryl nos do šály, kde se párkrát nadechl. Teplý vzduch byl příjemný jen do té chvíle, dokud ho nevydýchal.

K uklidnění rychle bijícího srdce, které se doslova snažilo probít silou z koše ven, to však nestačilo. Bylo jako zvon, co mu svým hlasitým zvoněním zalehl v uších.

Měl toho dost. Všechno to nebezpečí, cesty za riskem, strach o holý život... to nebylo nic pro Davida Merkla.

Rád by svou roli nuceného velitele – tu skutečnost, že si tu roli vybral před třemi týdny sám, úplně zazdil – daroval nejbližšímu náhodnému kolemjdoucímu.

Bohužel pro něj, v Olomouci mohli být těmi posledními.

Zaslechl kroky. Instinkt mu radil, aby se ihned zdekoval a neukázal se na stejném místě minimálně týden, ovšem povinnost a zodpovědnost, jimiž musel svou zbabělost nahradit, ho držely na místě pevnými řetězy.

Jeho tělo sebou dokonce cukalo, jak se snažilo bojovat za to, co pro něj bylo správné – útěk.

Upřímně se vysmíval tomu Davidovi, který byl tak bláhový, že si myslel, že může vtrhnout do hlavní budovy, kde Inteligence sídlila. Jen tak. Bez nějakého pořádného plánu.

Nebyl si jistý, jestli své minulé já považoval za hodně špatného hrdinu, nebo hlupáka, co si sotva dokázal zavázat tkaničky u bot.

„Myslíte, že nás najdou?" zašeptala Eva tiše.

Měl sto chutí jí jednu nebo dvě vrazit. Bylo jasné, že když promluvila, mohla na sebe přilákat pozornost.

A o to skutečně nestáli.

Neodpověděl jí. I Hubert držel jazyk za zuby. Jak taky jinak, to on ho učil, jak se dá v tak drsném prostředí přežít. Tehdy ho považoval za neohroženého vojáka, který se nebál nebezpečí a riskoval pro dobro své skupiny.

Dnes? Dnes to byl jen zlomek toho, co kdysi oslavoval, starý veterán na vozíku – ale zato živý, to musel uznat.

Pes zacouval až k němu a schoulil se mu u nohou. Kdyby nebyl k smrti vystrašený, možná by se sehnul a párkrát ho po hlavě pohladil.

Naštěstí viděl jeho siluetu, jež se k němu blížila, proto se ani nelekl tolik. Jistě, trochu zalapal po dechu, ale kdo by to neudělal?

Kroků bylo více. Předtím slyšeli pouze jeden pár, tentokrát pod podrážkou musel sníh lupat nejméně dvanácti dalším.

Tyto však byly jiné – pomalejší a podivně pravidelné. Nezrychlovaly, držely si to samé tempo tak dlouho, dokud poslouchal.

To musela být Inteligence. Dorazila trochu nevhod, zbývala jim snad půl hodina cesty – pokud by si to vzali po hlavní cestě, což nebylo zrovna bezpečné a byli dost na ráně, tudíž předpokládal, že by si to museli obejít –, která, jak doufal, by mohla proběhnout i docela v klidu v části, kde byli krytí před očima ostatních v podzemí pod kolejemi.

Zadržel dech. Ani netušil, že to udělal, přitom si byl tohoto zlozvyku vědom.

Brzy ucítil tlak na plicích, jenž ho nutil si dosáhnout pro další nádech, ale tentokrát to pozdržel vůlí. Netoužil po tom zatuchlém vzduchu v šále.

Vše ustalo. Už neslyšel žádné kroky, které jim pomáhali se zhruba orientovat v tom, kde přibližně asi mohla Inteligence být.

Pokud se zastavila, mohli mít problém. Mohli je najít. Mohli mít termální kamery – snímající okolí, kde zaslechli Evin hlas, nebo, což bylo nepravděpodobnější, jeho zrychlený srdeční tep.

To se mohli snažit skrývat, jak jen chtěli, ale nebylo by jim to nic platné.

Cítil nutkání si sáhnout do kapsy a chňapnout po svém věrném šroubováku. Dočista zapomněl, že ten svůj někde ztratil – a ten, který našel v nemocnici, se mu nezamlouval. Nejspíš byl stále pod polštářem, protože ten, který mu přinesla Eva, aby jím získal z hlavy potřebné informace, byl jiný.

Nebylo to tím, že by nebyl hezký – nemohl otevřeně lhát, u šroubováku na vzhledu prostě záleželo –, ale prostě mu neseděl do ruky. Pokaždé, když kolem tenké násady sevřel prsty, se mu vybavil moment, kdy podobně držel i kapesní nožík, který sebral jedné z mrtvol.

Ten nožík, jejž ztratil, protože se pro něj neodvážil přijít, když toho muže zabil.

Cítil se být bezbranný. Ano, měl za opaskem zbraň – dokonce si vybral nějakou těžší, aby měl alespoň minimální možnost úspěchu –, ale jeho mizerná muška mu snižovala sebevědomí.

I kdyby měl šanci se trefit, hlava by automaticky vyhodnotila opak. Nechtěl by zranit nic, co alespoň zčásti vypadá jako on.

David Merkl neumí střílet. David Merkl není voják, ale obyčejný vrah, zloděj a lhář – seřazeno od nejméně závažného po smrtelný hřích.

Matně si všímal toho, že Kaizer – vlastně pár hodin už jen Eva Kaizerová, jak stačil zjistit – měla pro strach uděláno. Její tenké dlouhé paže, které i za denního světla připomínaly spíše suché větve nízkého stromu, byly pozvednuté vzhůru a pokrčené v loktech.

V prstech svírala násadu obyčejné devítky, kolem níž omotala kousek modrého provázku, aby všichni věděli, že tahle patří jí. Nebo jen zkoušela, jak to bude vypadat, až si kolem ní obmotá něčí střeva.

Zastyděl se, že jako jediný něčeho schopný muž byl v podstatě nepoužitelný. K ničemu.

Ani do kapsy si nešáhne, řekla by Briketa.

Takový šikovný kluk a takhle se nechává zostudit, poznamenal by Filip.

Nedokázal uvěřit tomu, že na chvíli pomyslel na to, že mu Briketa chybí. Ano, byla to příšerná ženská, kterou by nejraději umlátil lopatou a nechal ležet na zemi, ale smrt jí nepřál – alespoň ne takovou, jakou si Inteligence připravila pro každého, kdo se jí dostal do spárů.

Zatím byl jen svědkem toho, jak jedinou ranou nataženými prsty pronikla do hrudního koše, a pak tam prostrčila i celou dlaň, aby srdce našla, ale tušil, že ani v centrále, kde na to mají nejspíš lepší vybavení, to nebude zrovna procházka růžovým sadem.

Mimoděk se zatřásl. Nebyla to nejkrásnější představa, vlastně se mu i zvedal žaludek už jen při vzpomínce na to, jak se android skláněl nad ještě sebou škubajícím tělem, kterému předtím dal včeličku – to Míšovo slovo k tomu sedělo vskutku dokonale –, a chystal se provést zákrok, jímž by i tohoto člověka o lidskost připravil.

Tak jako mě. S tím rozdílem, že jeho obral i o život.

Nakonec se přemohl a jednou rukou madlo pustil. Stálo ho hodně úsilí, aby sáhl pod bundu a chladnou zbraň – možná to byl i skútr, ale jistý si tím nebyl – vytáhl ven.

Okolní mráz okamžitě potrestal nahou kůži na prstech za to, že mu trvalo tak dlouho se rozhodnout. Bříška mu ke kovu téměř přimrzla, naštěstí věděl, že to byl jen hloupý pocit.

Pustil i druhé madlo a zbraň podržel i u hrdla. Byla těžší, než když ji zkoušel prvně, více sebou cukala na strany.

Věděl, že to byla chyba jeho těla, ale většinu sváděl právě na zbraň. Bylo jednodušší se vymlouvat na neschopnost někoho jiného, ta vina byla moc těžká na to, aby ji nesl na svých ramenou sám.

Hubert se na něj otočil. I ve tmě viděl, jak se na něj zaměřily šedavé duhovky.

Přesně věděl, co ten pohled znamenal. Zase nevíš, co děláš znal až moc dobře.

„Klid," zašeptal a pomalu kývl hlavou tak, že se mu brada opřela o rameno.

Hubertovi se to říkalo snadno. Hubert byl dobrý voják, Hubert se nebál zabíjet. Hubert se uměl trefit účelně, Hubert věděl, že ho další smrt nesloží na kolena.

David mu mohl jen závidět, že měl empatii na tak nízké úrovni. Taky si ji občas přál zahodit. V některých chvílích byla empatie odpad, ale vždy se zadržel. Bez empatie by nelitoval.

To by ztratil to poslední, co z člověka zbylo.

Zavrtěl hlavou. Nebylo to v klidu. Bylo dost možné, že by tam mohl být i člověk. Ty kroky předtím zněly jinak. Jako by dotyčný spěchal, ale nechtěl na sebe upozornit.

Nebo byl raněný a snažil se Inteligenci uniknout. Nechtěl mít na svědomí další smrt.

Takhle by Inteligenci pomohl.

Eva sklopila zbraň k zemi a pomalu vyšla dál. Původně ji chtěl zastavit, zachránit ji před vlastní hloupostí, ale její tvrdohlavosti se rovnat nemohl.

Navíc, bál se vypustit z úst jedinou hlásku.

Přistihl se, že tiše doufal, aby si ji vzali a vzdali hledání ostatních. Ihned se za to zastyděl, takhle přece nesměl myslet.

Dokonce ani jeho humanoidní fáze – mezikrok mezi humanoidem a něčím ještě horším, k čemu se pomalu blížil – neměla být bez emocí.

Evu měl rád, chránila mu záda, když bylo nejhůř. Dlužil jí vlastní život. Nabízet její za svůj bylo nejen nelidské, ale i hloupé.

A naivní. Věděl, že i kdyby ji dostali, v hledání neustanou.

Blondýnka se vrátila zpátky k nim a ukázala volnou rukou za sebe.

„Podchod je volný. Nejspíš naháněli toho novýho týpka, co se zabydlel v pekárně," řekla nebezpečně nahlas a otočila se na patě zády k nim. „Aspoň bude snadný se tam dostat."

David naprázdno polkl a položil zbraň Hubertovi do klína, aby ji měl po ruce alespoň jeden z nich.

Hubert uměl i mnohem lépe střílet, proto necítil jediné popíchnutí svědomí, když mu ji tam nechal. Vzal vozík za madla a tlačil ho dál.

Nemusel se dívat vedle sebe, aby zjistil, že pes kráčí po jeho boku.

Alespoň někdo si mojí opatrnosti váží.

„Tohle se už nesmí opakovat. Pokud tam máme dojít živí, nesmíme se zastavit," prohlásil Hubert po chvilce mlčení.

Uvědomil si to dřív, než to slyšel od veterána. Už se stačil poučit z vlastní zkušenosti. Pokaždé, kdykoli se zastavil, aby zhodnotil situaci, bylo to mnohem horší.

Možná je fakt nejlepší nemyslet. Jen se podívej, kam nás naše genialita dostala, Davide. Rodina ti čichá kytky zespoda, otec se zdejchl, nebo už na něm taky roste trávníček, všichni tví přátelé jsou taky mrtví.

Tihle dva chudáci, co si tě vybrali za velitele, myslí ještě míň než ty a jsou naživu. Nezamýšlej se nad tím, ještě při tom umřeš.

„Jak znělo pravidlo číslo jedna, který jsem tě naučil, Dejve?"

Až půjdeš čůrat příště, zkus se trefit. Nebo to platilo u střílení?

Všiml si, že se zastavil. Stál na křižovatce. Přesně věděl, co po něm Hubert chtěl. A vymlouvat se už nemohl.

„Nesmíme se zastavit. Zastavíme se... zemřeme," odpověděl tiše.

Vyjel s ním za blondýnkou, která si stačila udělat slušný náskok.

Ovšem ta slova mu nepřinášela útěchu, na niž byl od nich zvyklý. Tentokrát ho tížila, brala mu dech a záměrně ho zpomalovala, aby si ten výrok ještě promyslel.

To nesměl. Bylo to základní pravidlo přežití.

Nejlepší obrana je útěk. Nejlepší útok je skrýš.