Skupinka přeživších vysedávala v čekárně.

David se bavil tím, že si každou chvíli v hlavě opakoval, jak ironické tohle celé je. Eva ho předtím popoháněla, očekávala od něj okamžité zázraky a nakonec se všichni usadili do čekárny, kde vyčkávali na vhodnou chvíli k opuštění budovy.

Žena se však zdála být pobavená už jen tím, že se psovi – jehož jméno Davidovi stále unikalo – zvedaly chloupky při každém nádechu. Dokázala se nadchnout úplně ro cokoli, David se ani nedivil tomu, když psovi zvedla ucho, jen aby mohla sledovat, jak padá zpátky k hlavě.

Jediný Hubert seděl jako hromádka neštěstí a bledl každou další sekundou. Jeho obličej nebyl jedinou částí těla, u níž došlo ke ztrátě barvy – i žilnaté ruce, alespoň tedy část, kterou David viděl a kterou nezakrývaly dlouhé rukávy několika vrstev teplého oblečení, se pomalu přizpůsobovaly světlému odstínu bílých stěn.

Bylo mu ho tak trochu líto. Nechtěl, aby skončil takhle. Každý pohled, každé otočení se na starého přítele ho přesvědčovalo o tom, že to byla jen jeho chyba, že ho do toho zatáhl. Ale zároveň si uvědomoval, že by veterán nevydržel dlouho nečinně sedět a vydal by se jim pomoc, i kdyby před sebou měli pouze poslední momenty svých ubohých hrdinských chvil.

Mírně se pousmál, když se jejich pohledy střetly. Opět nepotřebovali slova, aby vyjádřili to, na co oba mysleli. Přesně věděli, jaké otřepané fráze by padaly.

Co si pamatoval, za celou půl hodinu, kdy se rozhodli jít sem vyčkávat, až Inteligence projde kolem jejich nemocnice, nikdo z nich nepromluvil. Důvodem nebyla jen telepatie mezi ním a Hubertem – a zjevné duševní propojení veterána a divoké ženy –, ale hlavně to, že nikdo nechtěl ten klid před bouří narušit.

Jedinými zvuky, které to perfektní – a docela i otravné, přiznával, že mu začínalo vadit – ticho přerušovaly, bylo Evino mlaskání mířené na psa a občasný Hubertův vzdech.

Jestli se nějak projevil i on sám, neuvědomil si to. Možná jen párkrát zaškytal, ale to nebylo nic zvláštního, nad čím by se musel pozastavit.

„Nechci čekat do rána," promluvil nakonec.

Jeho vlastní hlas mu byl natolik vzdálený, až se divil, že to vyslovil on. A to si liboval, že je konečně zase relativní ticho a klid.

Ale s tou myšlenkou si pohrával už dlouho. Věděl, že unáhlenost a zbrklost by je všechny mohla stát krk, ale promyslel to opravdu důkladně a k lepšímu závěru nedošel.

„Chceš jít po tmě?" přidala se Eva.

Očividně nebylo psovo dýchání tak zajímavé, aby mohla ignorovat všechny kolem sebe. Ale David za to byl rád, alespoň nemusel vést další dlouhý monolog. Tady sice měl živé posluchače, kteří by se nebáli odezvy v podobě několika nelichotivých poznámek o tom, co je to za hlupáka, když myslí zrovna na tohle, ale i tak se mu do toho nechtělo. Ne po zkušenosti se skleničkami od léků a nábytkem.

Přikývl. Původně chtěl počkat do rána, aby šli alespoň v příjemné ranní mlze, ale i tam by je Inteligence snadno objevila.

Neměl tmu moc v lásce, trochu mu dokonce naháněla strach, ale tam byly znevýhodněné obě strany. A z nevýhody se správným způsobem dala udělat výhoda.

„Pokud budeme mít rušičky, ve tmě nás nenajdou," dodal ke strohé odpovědi a spojil ruce před sebou.

Lokty měl opřené o kolena, prsty propletené mezi sebou.

„A máme rušičky?" zajímala se.

„To je ten problém," zamručel. „Ale pořád je lepší být schovaný ve tmě a očekávat útok odkudkoli, kde něco slyšíš, než jít jako prase na porážku a nechat si vzít srdce."

„Je to docela vtipný, že?"

„Nevím, co je na tomhle vtipnýho."

Možná už dočista ztratil smysl pro humor. Ani si nepamatoval, kdy naposledy se smál.

A kdy použil slovo vtip bez sarkasmu.

„Na svatýho Valentýna si lidi dávali papírový srdce. Já jsem chtěla dát vepřový, ale táta mi to nedovolil. Prý jsem dáma a měla bych na to uvázat alespoň mašli, aby to nebyla jen krvavá kaše," pokračovala, jako by jeho poznámku ani neslyšela.

David podle jejího úsměvu poznal, že většinu historky si vymyslela. Nebo v to alespoň doufal.

Nedokázal si představit, jak malinká – dobře, malinká asi ne, ale asi o hlavu menší než současná – Eva poskakuje po ulici a dává vepřové srdce na potkání.

Ne, už si to představit dokázal.

„Tehdy se srdce dávaly," prohlásil po chvilce rezignujícího mlčení. „Dneska se tě nikdo nezeptá a prostě si ho vezme."

Jakmile svou myšlenku vyslovil, podíval se na šedivějícího veterána. Očekával, že se k tomu Hubert vyjádří. Ale jeho starý přítel sledoval své křehnoucí prsty a klepal jimi o hřbety rukou, jako by hrál na neviditelný hudební nástroj.

Nenutil ho, aby se k rozhovoru připojil. Chápal, že to pro něj muselo být těžké. Taky by do toho nešel, kdyby to nebyl pokus o nápravu. A kdyby měl jistotu, že se ostatní vrátí, aby on nemusel být sám déle než další den.

Člověk se alespoň snaží. Třeba vezmu pár plechovek s sebou.

Přesto byl zklamaný. Nejen z Huberta, ale z nich všech. To, že tady byli, znamenalo jen jediné – když se skutečně bojovalo, oni se schovávali a vyčkávali, jak se to vyvine. Postavili se zády k vlastnímu druhu, a tím ho také odsoudili k nepěknému konci.

„Víte, co by bylo fajn?" zeptala se blondýnka a podepřela si bradu pěstmi.

Nečekala na jakoukoli odpověď, řekla si ji sama.

„Kdyby všechno chcíplo."

„Problém to nevyřeší. Androidi nežijí," namítl David okamžitě.

„Byl to jen nápad. Ty taky musíš hned všechno zkazit."

„Ale špatný nápad to není. To nám pak může být všechno fuk," uznal nakonec a jediným zhoupnutím se dostal na nohy. „Řekl bych, že to bylo dost času. Pokud nikdo nemá lepší plán, šel bych s tím, co máme."

„To ty jsi brblal, že potřebujeme plán pořádně promyslet," ozvala se Eva a ledabyle mávla rukou nad sebou.

David nejprve zastavil točení hlavy, které dělalo z podlahy palubu lodi na divoké vodě, teprve poté se odvážil otočit na patě a spojit ruce za zády.

Připadal si tak sebevědomější a i jeho odraz v zrcadle o tom vypovídal. Navíc se na něj ten docela hezky čistý muž s šálou pod bradou a zastřiženými tmavými vlasy po ramena moc nešklebil.

„Taky jsem ho promýšlel jenom já. Jestli si dobře pamatuju, ty jsi chtěla jen vtrhnout do centrály a odpálit ji. Je to to nejlepší, co máme. A teď bez skromnosti."

Na to už námitka nezazněla. Eva uznale kývala hlavou. Držela si bradu prsty, aby to nedělala zbytečně rychle.

Pes už neměl ani trochu její pozornosti, tu si získal rozhodnutý mladík před ní.

„Už musíme vyrazit. Začíná se stmívat," dodal Merkl a ustoupil ještě o krok dozadu. „Jdeme do toho všichni, takže bych ocenil, kdybyste –"

„Minutu. Aspoň minutu jsi nám mohl dát, abychom se stačili zvednout," přerušila ho jediná žena v místnosti a vyskočila na nohy. „Nebo aspoň já. Nemyslím si, že děda někam dojde po svých."

Hubert se neozval ani tentokrát. David si ho s povzdechem obešel a postavil se za vozík. Už se veterána neptal, jestli se chce akce zúčastnit. Teď nebylo cesty zpět.

Po těch letech měl Hubert co splácet. A jelikož to mohly být poslední dny – možná hodiny – Davidova života, musel mu to splatit už dnes.

Nikdo ani neceknul, když procházeli širokou dírou ve zdi na chodbu. Vše, co potřebovali vědět, už řečeno bylo, nebo si to odvodili sami. Nebo využili možnost telepatie, Která zaručeně nefungovala nikdy, ale Davidovi se samotná myšlenka o hlubším spojení zamlouvala.

Dokonce i věčně upovídaná Kaizer se vžila do role dumajícího a umírněného přeživšího. Bylo to jiné, zvláštní, ale i na to si mohl zvykat. Koneckonců si na to nemusel zvyknout úplně – stačilo, že to jakžtakž přijal do minuty poté, co uvažování nad tím vzdal.

Davidovy myšlenky byly o čemkoli, jen ne o budoucnosti. Odmítal si připustit, že by nějaký stroj držel nad hlavou jeho srdce a vykřikoval do světa, že toho smrtelného člověka zabil a že z něj udělá mnohem lepšího.

Už jen samotná představa v hlavě se mu hnusila.

To by bylo poslední stádium, pomyslel si. To už bych se člověkem stát nemohl, ani kdybych se fakt moc snažil.

Sevřel madla tak pevně, až mu zbělely klouby na rukou. Nechtěl se nechat unášet vlastní fantazií – která byla bohatší a krvavější každým dalším krokem po nechutně čisté chodbě s bílými stěnami –, už tak toho měl dost, kdykoli na moment zavřel oči. Ale mohl se uklidňovat tím, že kdyby ho chytili, tohle by skončilo.

Doufám, že mrtví sny nemají. A že neexistuje posmrtný život, to by mě zabilo.

Po tolika letech přežívání si nepřál nic jiného, než aby to skončilo. Jeho stereotyp byl zničen, vesmír v mýdlové bublině prasknul. I kdyby se mu podařilo uniknout jako živý, netušil, jestli by byl schopen se vrátit do starých kolejí.

Dokonce ani jeho nová nostalgie mu nevyhovovala.

„Neměli bychom Ignáce nechávat tady," přerušila nepříjemné ticho blondýnka.

Vyčkala, až David s vozíkem vjede dovnitř. Poté nakoukla zpátky do chodby.

„Koukněte, jak tam sám sedí."

„Je to šelma. Umí se o sebe postarat," prohlásil David. Nezastavoval se. Na podobné výlevy neměli čas.

„Neříkej, že ti ho není líto, Davide."

„Mohl bych ho zabít, ušetřím ho zdivočení," opáčil hned nato a otočil se přes rameno. „Pojď. Zvládne to."

„Mám ho ráda," namítla a rázně dupla.

V tu chvíli připomínala spíše uraženou školačku, než dospělou ženu. Ta rozhodná Eva na krátký moment ustoupila do pozadí, aby se mohlo prosadit to přerostlé dítě, které by bez svého mazlíka neudělalo ani krok.

„Občas musíme opustit i ty věci a lidi, co máme rádi. Ten pes nás prozradí. Neovládá se. Musíš ho tady nechat, K... Evo. Je mi líto."

Propálila ho pohledem, podobným, jaký na něj použila i v obchodě. Lhal by, kdyby prohlásil, že jím neprošel mráz. Tělo mu ztuhlo během setiny sekundy, hrdlo se samo od sebe sevřelo.

Eva nevypadala jako uražená školačka. Ne, připomínala mu jeho sestru a hádku o oblíbeného plyšáka.

Musel už předpokládat, že i dospělé děti potřebují něco, k čemu mohou svou lásku upnout.

Tak jako Sáru nemohl dostat z domu, dokud jí do ruky nevrazil polštář ve tvaru žáby, ani Kaizer – pokud teď v tom těle převládala, jejich soužití se stále snažil pochopit – by odporovat neměl.

Nemuseli by se hnout z místa.

„Tak fajn," zněla jeho strohá odpověď.

Žena se zazubila od ucha k uchu a poklepala si dlaní na stehno. Jméno opět nepostřehl, zavolala na něj s nechutně sentimentálním žvatláním.

Pes nemusel být dlouho pobízen a několika poskoky se dostal k nim.

„Ale bude to na tvoje triko. Pokud jen štěkne, maže ven na samotku," pohrozil spíše psovi než vyšší blondýnce a otočil hlavu zpátky.

Nečekal, až je doženou, vyšel svižným krokem k východu z nemocnice. Po překonaném výtahu a stezce odvahy po schodech se dočkal výhledu na skleněné dveře, které si už od prvního okamžiku, kdy je spatřil, přál rozrazit. Ale poslední dobou si dveře oblíbil, proto od plánu se vyplížit v noci z pokoje a zničit tuto obdivuhodnou práci upustil.

Nesnažil se na veterána mluvit. Vlastně mu mlčení vyhovovalo, alespoň měl možnost si plán projít ještě jednou a pořádně vyplnit všechny mezery, mezi něž započítal také to, že měli pouze jednu baterku a pár náhradních bot.

Od posledního selhání nehodlal nic riskovat.

Eva doskákala před ně a vyšla z budovy ven. Tichou domluvou si mezi sebou sdělili, že se nejprve podívá, jestli je to bezpečné. Teprve poté dá signál, aby za ní mohl i David s Hubertem.

Ani si nestačil všimnout toho, že se z nich stal docela dobrý tým. Hubert měl dost zkušeností, které mu postupně předával a vychovával ho, ale i dnes k nim přijížděl s názory, které nemohli ignorovat.

Eva byla i přes svou horlivost obstojná v boji – na blízko i na dálku, jak už se stačil přesvědčit. Dohromady s veteránovým učením by se z ní mohl stát výborný voják. Což neplatilo u něj.

Sice se skutečně snažil, ale každý pokus dopadl katastrofálně. Nechápal, proč se nedokázal do ničeho trefit, ale později tomu přikládal jiný důvod, než byla jeho pověstná nešikovnost a mizerná muška.

Přikláněl se k tomu, že by to mohl být problém v hlavě. Že se doopravdy nikdy trefit nechtěl.

Už jednou zabil, o tom lhát nemohl. S tím musel žít. Ale byl to omyl, než že by se nějak snažil toho člověka dostat a trefit se nožem do krku.

I hloupé nehody se stávají. Někoho stojí život, jinýho zase kus vlastní osobnosti.

Po pár minutách se ozvalo zaklepání. Signál. David natáhl ruku a vzal dveře za kliku. Poté jedno křídlo přitáhl k sobě a přidržel ho nohou, aby mohl projet i s vozíkem ven.

Protlačil ho východem na chodník, kde na ně Eva čekala.

„Možná jsme fakt měli jít až ráno," řekla, když dojeli k ní. „Nejsem zrovna fanoušek tmy."

„Původně jsem chtěl do kanálů, buď ráda, že jsme na čerstvým vzduchu," odvětil mladík a dal veteránovi baterku do ruky. „Projdeme to. Není to odtud moc daleko, do hodiny budeme na místě. Pokud nenastanou komplikace."

„To znamená?"

„Že by se to zkomplikovalo."

„Geniální. Jak by se to mohlo zkomplikovat?" zkusila to znovu.

„Třeba tím, že se pes zatoulá. Nebo že bude poblíž hřiště. Nebudu čekat, až si dohraješ. Nebo by nás mohli najít. Pak se budem muset schovat."

„Tomu se vyhneme."

Uvázal si šálu pevněji kolem krku a nasadil si ji až na nos. Vzduch byl studený, v ústech měl sucho. Hlavně to však udělal proto, aby už nemusel odpovídat. Jen je to zdržovalo.

Vyčkal, až Hubert baterku rozsvítí. Když se na zemi objevil malý kroužek světla, zatlačil a posunul vozík dopředu. Nešlo to moc dobře. Sníh, který stačil za den napadnout, se kupil před koly.

O kousek dál už vítr sníh odvál, proto by to bylo mnohem jednodušší.

„Ignáci, k noze," syčela na psa Eva.

Neotáčel se. Doufal, že jsou hned za nimi.

Nic jiného mu ani nezbývalo.