„Třeba ti nějak vymazali paměť, to není zrovna těžký, víš? Pamatuju si, že nepohodlným lidem – a určitě i humanoidům – neradi nechávali něco, co mohlo ublížit vyššímu cíli. Pamatuješ si, jak dopadla Lucie Vodičková?" protrhla chvilkové ticho běžně ukecaná blondýnka a podrbala svého chlupatého přítele za ušima.

„Lucii Vodičkovou neznám," přiznal se.

„Právě proto, že ji vymazali. Třeba jsi ji znal. Bývala to blízká přítelkyně dvou největších mužů, kteří stáli za zrodem Inteligence," vysvětlila hrdě.

Její hlas byl i trochu povýšený, ale věděl, že to byla jen sekundová záležitost a že jí hřebínek sám klesne.

„Metlička a Soudek," zašeptal si pod vousy.

Ano, tyto dvě jména si pamatoval.

O Metličkovi slyšel jen jednou, to když si s maminkou pouštěli zprávy a koukali se, jak se první android Inteligence snaží prodat dítěti zmrzlinu, kterou si vybere.

Byla to vlastně docela zábavná podívaná, tehdy museli vychytat ještě spoustu much, proto bylo pobavení zaručeno.

Pavel Metlička byl nepříliš vysoký muž, mohlo mu být kolem čtyřiceti, víc ne. Přesto byl vyšší a o pár let mladší než Daniel.

Pamatoval si, že měl unavené inteligentní oči, ale ty zanikaly, kdykoli se poblíž objevil jeho vyšší a už od pohledu chytřejší kolega, který toho naopak moc nenamluvil, ale když z něj náhodou něco vypadlo, byl to poklad, s nímž se dalo výborně naložit i v běžném životě.

David měl z počátku Daniela Soudka rád.

Byl to génius, sice ne ve všech směrech jako byla dvojčata Františka a Václav Lesňákovi, ale i tak to pro něj byl ten nejchytřejší a největší muž v dějinách.

Dokud se neukázalo, že jeho projekt, trefně pojmenovaný Inteligence, neselhal a nezvrhl se v něco, co lidem bude ubližovat, než aby je to chránilo před smrtí.

„Třeba jsi byl jeden z těch nepohodlných," pronesla Eva a propálila ho pohledem.

„Jak bych mohl? Bylo mi šest, když to začalo," namítl mladík na obranu.

Musel však uznat, že měla její slova něco do sebe. Část vzpomínek mu skutečně chyběla, ale vždy se domníval, že to bylo kvůli zapomínání.

Co když se skutečně zapletl do čehosi většího, ale nepamatuje si to, protože mu zkrátka vymazali paměť?

O chvilku později zavrtěl hlavou. Ne, to byla hloupá myšlenka. Byl ještě malý, nemohl se tam zaplést. Nebyl ani nijak zvlášť chytrý, co si pamatoval.

S učením sice začal ve třech letech, kdy prošel testy a dokázal v rukou udržet jakékoli menší zařízení, ale za génia se považovat nemohl. Ani za problemáře a buřiče.

„Nebo ten Merkl nejsi ty," zkusila to znovu. „Můj táta – jméno není důležitý – má stejný příjmení jako já. Mám ho po něm, nosím ho s hrdostí a pýchou. Občas. Třeba je to tvůj táta."

„Já otce nemám."

„Blbost, každý ho přece –"

„Nevím o něm nic. Maminka o něm nemluvila, bála se o něm mluvit. Sára taky neměla tušení, když jsem se jí ptal. Asi prostě moji mámu... opustil," doplnil svou odpověď a s povzdechem sklopil pohled zpět na display.

„Tady je důkaz. Nepamatuješ si ho, protože ho vymazali. Ten Merkl, o kterým se zmiňujou, nejsi ty. Je to tvůj táta."

Dávalo by to smysl. Možná to mohl být důvod, proč o něm vůbec nic nevěděl – snad jen to, že mu musel být podobný, když po mamince neměl zděděný snad jediný chloupek na těle.

Neměl dokonce ani její jiskřivé šedavé oči, vždy mile vyhlížející plamínky a červené baculaté tváře, které si vybavoval i u Sáry.

Ne, jeho táta mu musel být hodně podobný.

Táta.

Ani si nemohl vzpomenout, kdy naposledy toto slovo použil. Pro něj nebyl ten muž, se kterým ho jeho máma zplodila, nebyl žádným hrdinou ani vzorem, nemohl k němu chovat úctu, ale ani odpor, protože ho zkrátka neznal.

Věděl pouze to, že o něm nikdo nechtěl mluvit a že kdykoli se na něj snažil zavést řeč, rychle ji odvedli jinam.

Třeba byl můj táta skutečný hrdina. Třeba to byl ten, kdo se snažil projekt Inteligence zastavit.

„Možná máš pravdu," přitakal nakonec.

Jen nerad to přiznával, ale její slova skutečně zněla logicky a vše do sebe dokonale zapadalo.

„Možná byl můj táta opravdový hrdina."

„Vidíš? Máš to v krvi. Velký Milan Merkl –"

„Nejmenoval se Milan," namítl.

„Jak to můžeš vědět? Neznal jsi jeho jméno. Klidně se tak jmenovat mohl."

Úsměvu se neubránil. Tohle mu chybělo. Vážné Evy se bál, byla hodně podobná takové milejší verzi Brikety – už jen to jméno mu zvedalo mandle a způsobovalo nepříjemné bublání v žaludku –, tato veselá Eva se však už více podobala Kaizer.

A za to byl rád, ji mohl považovat za svou přítelkyni.

Na její otázku už neodpověděl. Zůstala viset ve vzduchu jen tak, zachycená, ale propuštěná zpět do prostoru.

Nevadilo to ani jednomu z nich, oba na rtech nesli úsměv, který nedokázali před tím druhým skrývat. A David si přiznal, že se po tolika nehezkých dnech opravdu cítil... dobře.

Nečekal dlouho, než se vrátil k práci. Mapu našel celkem snadno, po oprášení jazyka úhlů – zkráceně tomu říkali úhlovka – nebylo těžké nic.

Navíc tohle byla ta jednodušší věc, kterou moc dobře znal. Učil se to už doma v bunkru.

„Nevím, jestli bychom to měli dělat za Hubertovýma zádama," zamumlal si David pod nosem, když převedl mapu na přenosný čip. „Nebude rád."

„To je mi fuk. Já chci zasadit ránu. A chci to udělat ještě zaživa, díky," odpověděla tvrdohlavá blondýnka a zvedla se ze židle, na níž vysedávala. „A jak chceš tu mapu zobrazit?"

„Naštěstí si pamatuju, k čemu slouží televize."

„K volné zábavě."

„K promítání," opravil ji a volným krokem vyšel k nemalé obrazovce naproti oknu.

Netušil, který idiot to tak hloupě vymyslel, ale raději to nekomentoval.

Čip zasunul do zařízení bez sebemenšího problému. Vše bylo dokonale zachovalé ve výborném stavu, nemusel se tak bát, že by mu mohlo ublížit, kdyby se televize dotkl.

Ona celá budova vypadala lépe než cokoli, co bylo blízko hlavní ulice. Paradoxně nemocnice zůstala stát, ale pacienti už dávno padli na kolena.

Ozvalo se tiché cvaknutí, které signalizovalo, že se dalo zařízení do provozu. David se mohl pochvalně poplácat po rameni, že konečně zvládl to, o co se takovou spoustu let snažil.

Mapa hlavního centra Inteligence byla jeho cílem už od té doby, co s Hubertem utekli do podzemí. Tam si slíbil, že až vyroste, svou sestřičku pomstí.

A konečně byl na dobré cestě.

Zacouval zpátky a naklonil se na stranu. Obrazovka nejprve zablikala světle modrým světlem, poté celá zrudla.

Lekl se toho mnohem méně, než očekával. Obyčejně šedavá místnost byla politá rudou, která blízce připomínala čerstvý rybíz.

Zaregistroval překvapený vzdech. Nemusel se otáčet za sebe, aby zjistil, kdo to byl.

„Inteligence by se měla začít bát," poznamenala blondýnka a se psem – jehož jméno Davidovi stále unikalo, věděl jen to, že to znělo hloupě – po boku docupitala vedle něj.

„Škoda, že neumí cítit strach. Ale alespoň nebude těžký je zničit. Když se nebojí, neutečou," odvětil mladík a usadil se na židli za sebou.

„Já se taky nebojím," namítla.

„Pak jsi buď úplně blbá, nebo máš problém s rozlišováním strachu od hloupé odvahy," zamručel a opřel si bradu o pěsti, jejichž lokty byly na kolenou. „Normální člověk se bojí, víš? Kdyby se nebál, vrhl by se do toho nesmyslnýho boje a přišel o hlavu. A někteří šťastlivci o ni přišli dřív, než se vůbec rozhodli bojovat."

„No... to ale –"

„Evo. Neodpovídej, prosím."

Skutečně držela jazyk za zuby. Poslední dobou ho poslouchala stále častěji. Bylo to jiné, dost zvláštní, musel přiznat, ale k její nové vyspělejší povaze to tak trochu pasovalo. Když pominul ten fakt, že rozvážná Eva byla nebezpečnější než impulzivní Kaizer.

Začínal pojímat podezření, že z něj udělala jakéhosi velitele, kterého měla za úkol nakopávat. Ale i tak se cítil být nadřazený někomu jinému než sobě a svému stínu.

Jakmile se na obrazovce objevila mapa, leknutím nadskočil. Červená zmizela ze stěn a nahradila ji ta chladně šedá, která jí byla při malování přiřazena.

Opět tam bylo nepříjemné světlo. Nemusel Evu ani prosit o to, aby spustila žaluzie. Byla mnohem rychlejší než pouhá myšlenka na zatemnění.

Až když se trochu setmělo, dokázal rozlišit pár znaků nad velkými a menšími kroužky.

S překladem se tentokrát nezdržoval, více ho zaujal samotný vzhled mapy – která mapu ani zdaleka nepřipomínala.

„To vypadá jako to předtím," ozvala se Eva a ukázala prstem na skupinku koleček v pravém horním rohu. „Jen to má jiný barvy. Myslíš, že měl Soudek rád Vánoce?"

„Bojím se zeptat, jak jsi na to přišla."

„No... vypadá to trochu jako ozdoby na stromek."

Netušil, která vnější síla ho přinutila, aby se plácl dlaní do čela, ale nestěžoval si. To gesto dokonale vystihlo všechno, co na jazyku měl.

Spojil ruce dlaněmi k sobě a propletl prsty mezi sebou.

Nedávalo to smysl. Očekával, že to bude skutečná mapa, podle níž by bylo mnohem jednodušší se orientovat, ale tohle byla zrada intuice.

„Tak teď nenávidím Vánoce víc než dřív," zabrblal s povzdechem.

Měl pár nápadů na to, jak by se to dalo vyřešit, ale jeden byl nesmyslnější než druhý.

„Můžeme to rovnou vzdát. Stejně se moc necítím na to, že bych měl umřít."

„Hrdina se ozval."

David se rychle otočil za hrubým hlasem.

Chvilku na Huberta ve dveřích tupě civěl, ale jakmile mu došlo, že to byl Hubert, kdo nesouhlasil s předchozím plánem, naprázdno polkl a zvedl se ze židle.

„Huberte... podívej, ona mě k tomu –" začal, veterán ho však přerušil gestem ruky a vjel na vozíku dovnitř.

„Nech si ty výmluvy pro někoho, koho to zajímá, Dejve, a vysvětlete mi plán."

Překvapením povytáhl obočí a naprázdno otevřel ústa. Hubert, veterán, který se smrti k smrti bál, se jí chtěl vrhnout do náruče? A to si myslel, že už skutečně zažil všechno.

„Už jsem se bála, že se nepřidáš," poznamenala jediná žena v místnosti a ustoupila na stranu, aby mohl být veterán na vozíku mezi nimi.

„A že si nechám užít další Dejvovo selhání? Ne, to opravdu ne. Už mám taky roky na to, abych se přidal do nějaké sabotážní akce," odvětil muž s mastnými vlasy a podíval se na svého přítele. „Co říkáš, kluku? Chceš pomoc starýho vojáka?"

„Je ti padesát sedm. Nejsi starý, jen máš několik let za sebou," namítl David, úsměvu se však neubránil. „Vítej na palubě, seržo."

„Tak povídej, mladej. Co budeme dělat, až vlezeme dovnitř?"

„Zatím jsme ani nezjistili, kudy se dovnitř dostaneme," přidala se blondýnka a opřela se lokty o Hubertova široká ramena. „Tady génius se zase zasekl."

„Nezasekl jsem se! Jen prostě... nikdy jsem se tak daleko nedostal. A tohle vidím prvně, jasný? Dej mi jen čas," bránil se.

„Já jsem tam byl. Znám to tam. Bratr tam prakticky spal, nosil jsem mu tam krabičku s jídlem," ozval se Hubert a ukázal prstem na kolečko v pravém dolním rohu. „To je vstupní brána. Říkali jí Lev, protože to architekt zkonil a udělal budovu zrcadlově."

David se zvedl na nohy a došel k obrazovce. Pak poklepal prstem na místo, kam Hubert ukazoval, a s tichým „Tenhle?" naklonil hlavu na stranu.

„Pokud se tam chceme dostat nenápadně, navrhoval bych Pavlův kýčovitý balkón. Od tý doby, co se nechal přesunout, tam Daniel nechodil. Bojí se tam kohokoli posílat. Prý by mohli zničit památku," pokračoval a popojel kousek blíž.

David si s ukazováním nevěděl rady, tak se toho musel chopit sám.

„Ten balkón je tady, v tom prázdnu. Je to v šestým patře, tak musíme vymyslet, jak se dostaneme tam."

„Můžeme zkusit tu protější budovu," zamumlal nevědomky a zabodl oči do zakrytého okna. „Už jsem tam byl. Vím, že naproti je bývalý hotel. Pokud se dostaneme tam, můžeme najít cestu na ten balkón."

„Budeme skákat?" podivila se Eva.

„To ne. Nechci si nic zlomit. Kdybychom museli utíkat. Jo a Hubert skákat nemůže. Promiň, dědo."

Otočil se na patě a podíval se na veterána.

„Určitě to tam uvnitř znáš?"

„Ano. A pokud se budeme vyhýbat místům, kde jsou ty kruhy, neměli bychom přijít o krky hned v prvních minutách," odvětil Hubert s úšklebkem.

Věnoval Davidovi pohled, který naposledy viděl sotva den před tím, než opustili tábor. Byla v něm horlivost, nadšení, pomstychtivost i strach.

„Zabili mi bratra."

„A mně sestru," přidal se David. „A mámu."

„A já chci prostě nakopat někomu zadek," ukončila to Kaizer a tleskla rukama o sebe. „Tak? Čekáme na nějaký nebeský zjevení, nebo se pustíme do akce?"