Eva mu přinesla šroubovák mnohem dříve, než očekával.

Protože byl myšlenkami mimo sebe, trhnutí, jež jej uvedlo zpět do reality, s sebou vzalo i vše, nad čím přemýšlel. Pamatoval si jen smysl, boj a překážku, víc z hlavy nevydoloval.

V prstech držel malinký šroubovák – nástroj i zbraň, který se stal jeho věrným druhem při poutích za pokladem.

Nyní to nebylo o moc jiné, opět se skláněl nad stolem, na němž byla jedna až děsivě tu lidskou připomínající hlava, připravená na svou poslední pitvu.

I dnes chtěl získat to, co se mu za celá ta léta dostat nepodařilo – paměťový čip, úložný disk, kam mělo být vloženo vědomí člověka.

Kousl se do rtu. Chtěl se smát ironii celé této situace.

Utekl z podzemí, aby se schoval v nemocnici a dělal to samé, čím zaháněl nudu a špatnou náladu u sebe v bunkru.

Nejsem jen humanoid. Já budu i bumerang.

Ostrým hrotem šroubováku, jímž předtím zbavoval Inteligenci syntetické kůže, zajel boucháním do násady hlouběji pod pokožku, kde se nacházely spoje.

Věděl, že na to musí opatrně, ale když neměl ke snaze důvod, pracovalo se mnohem hůře. Alespoň Eva mu dala za motivaci „Pokud to neuděláš, zbiju tě.", ale nezáleželo mu tolik na vlastní fyzické bolesti, jako na té psychické.

Nebylo na světě nic, co by mu ublížilo víc než ty hloupé sny a myšlenky.

Jakmile zaslechl tiché klepnutí kovu o kov, v bouchání ustal. Nevytahoval šroubovák, aby se přesvědčil, že se dostal tak hluboko, jak chtěl.

Po těch několika zmařených pokusech, kdy se snažil vědomí získat, už přišel na to, že takové klepnutí signalizuje konec toho, co dělalo androida člověkem – to, co viděl na povrchu a bylo skryto těsně pod tím.

Vyklenul hrot na stranu. Jemné brnění, které v prstech ucítil, bylo také dobrým znamením – dávalo mu vědět, že povrch ochranného plechu neopustil.

A právě toho chtěl dosáhnout, dokonalé preparace syntetické kůže od těla. Stačil mu pouze jeden pruh, jen to místo, kde se „lebka" rozdělovala, když dovnitř vkládali malý superpočítač, který nahrazoval lidský mozek.

„Vypadáš soustředěně," poznamenala blondýnka po chvíli.

„Tak co kdybys byla zticha, aby to tak zůstalo?" zabrblal David pod vousy a vyplázl do koutku špičku jazyka, jako by byl inspirací osvícený malíř.

Dalšího popichování se vskutku nedočkal. Eva se opřela lokty o stůl a s až dětskou zvědavostí sledovala všechno, co mladík před ní dělal.

Netušil, jestli si pod ostrým hrotem představovala skutečného člověka. Možná byl i rád, že byl této vědomosti ušetřen.

Opatrně postupoval dál po předem vymyšlené linii po obvodu hlavy. Když se mu podařilo najít spoj, nemusel se obtěžovat odstraňováním kůže po celé hlavě, ale pouze tu podstatnou část, přes niž by se do hlavy mohl dostat.

Sice měli času spoustu a on by takové zahnání nudy milerád přijal už dříve, ale za ta léta se naučil jím neplýtvat. Alespoň ne na hloupé detaily.

Jakmile se začala kůže odlepovat, poprosil Evu, aby cíp uchytila a opatrně tahala.

Moc jí nevěřil, zatím znal jen její zbrklou stránku osobnosti a tu opatrnou sotva objevoval, ale když se chtěla dát na medicínu, věřil, že v sobě musela nějakou trochu té trpělivosti a výdrže mít.

Se spoluprací to šlo mnohem lépe. Čas neplynul tak neskutečně pomalu.

Eva měla v koutku úst špičku jazyka, která tam trčela z čirého soustředění. V tom si byli podobní.

David si jí všiml jen krátce poté, co si olízla vysušené rty. Očividně je taková dávka soustředění zmáhala oba.

„Už jsi to někdy dělal?" zajímala se.

Její hlas byl podivně tichý, skoro by se nebál říct, že i stydlivý.

„Kdybych neznal kontext, ani bych ti neodpověděl," odvětil David a opatrně klepl do násady šroubováku, když narazil na další předěl. „Zkoušel jsem to několikrát, ale nikdy jsem to nedotáhl do konce. Ani si nejsem jistý, jestli tam to vědomí někde je..."

„Nikdy jsem Inteligenci nevěřila. Tohle, co si usmysleli, je nemožný," dodala.

Nuda jí zjevně prospívala. Její slova dávala smysl.

„Už ten den, kdy ohlásili největší úspěch lidstva, jsem tušila, že se ten projekt stane něčím zlým. Tipovala jsem to na povolení sňatku mezi androidem a člověkem, ale i tohle je hrozný."

„Někdy bych chtěl žít ve tvojí hlavě," poznamenal.

„Leda kdybys byl červ."

„Evo?"

„Hm?" zamručela.

„Sklapni."

Ozvalo se další tiché vrčení. Byl si jistý, že nešlo od psa – to by určitě poznal, jednou psa dokonce měli a ten vrčel v jednom kuse –, ale na Kaizer mu to moc nesedělo.

Pochopil by nesmyslné brblání, další kousavé poznámky, zvířecí zvuky však ne. Ale nechal to být, on se taky ze člověka změnil na něco, čím se stát nechtěl.

Vlastně to nebyla úplně mylná myšlenka. Lidé se skutečně stali zvířaty, aby přežili v nehostinném prostředí bez svých oblíbených e-kávovarů, které dokázaly uvařit kávu a zároveň si semena dokoupit, kdyby došla.

A kdyby to byl jen kávovar... Museli se naučit žít bez elektřiny na každém rohu, jídla v každou hodinu, výběru tisíce druhů destilátů a lihovin.

Mnozí z nich se zbláznili. Bez toho, co znali, byli pro skupinu naprosto nepoužitelní.

První roky, kdy se schovávali před Inteligencí, David slyšel nejeden příběh o tom, jak něčí příbuzný omylem spadl na ostrý kámen a rozbil si o něj lebku. To byli ti zbabělci, co utíkali, ale štěstí jim nepřálo.

Pasáže s pečením a mlaskáním se obvykle přeskakovali, tu si však uměl domyslet sám.

A co byli oni, když se skrývali a báli se vyjít ven? Lidé dokázali vést válku pro víru v něco, co nikdy neviděli, pro půdu – což byl možná jeden z důvodů, proč se Inteligence nikdy nezastavovala – i pro své přesvědčení.

Nestyděli se prolévat krev bratrů ani sester, nebáli se toho, že při boji sami padnou. Ano, přesně tito lidé padli jako první. Nezbyl z nich jediný.

„Přemýšlela jsi někdy o tom, že možná nejsme nic víc než jen zvířata s pár pudy a tendencemi navíc?" vyslovil svou myšlenku nevědomky nahlas.

„Člověk vznikl ze zvířete. Něco pravdy na tom být musí," přitakala a prudce škubla.

Kousek kůže jí zůstal viset mezi prsty.

„A vůbec, taky lovíme pro jídlo, pijeme, abychom žili, rozmnožujeme se, aby rod přetrval."

Vytáhl šroubovák a očistil hrot o cíp mikiny. Poté si nástroj schoval do kapsy – již zcela automaticky a bez přemýšlení –, a letmo se na ženu podíval.

Věděl, že má pravdu. To však neznamenalo, že by se to obešlo bez bolesti.

„Možná je slovo humanoid pro padlého člověka moc šlechetný," zamumlal tiše a sklopil pohled zpět na rozdělanou práci. „Jediný, v čem se od zvířat lišíme, je to, že o tom můžeme přemýšlet. Jinak... jo, jinak jsme chytrý zvířata."

„Tebe je na zbabělce škoda, Davide," poznamenala Eva a vytáhla koutky do docela milého úsměvu. „Mohl z tebe být můj pomocník, kdyby byl svět fér."

„Jako tvoje sestřička?"

„Psychiatr," opravila ho a poklepala si prstem na spánek.

„Ne každý problém se dá řešit operací, nebo šroubovákem."

„Nebo operací šroubovákem," doplnil, za což si vysloužil udivené povytažení obočí. „I já občas plácnu blbost. Ale moc si na to nezvykej, reguluju to."

„Davide?"

Nečekala, až odpoví, a rychle dodala:

„Drž hubu a makej."

Po vyměnění názorů bylo pokračování v práci mnohem příjemnější a hlavně to konečně netrvalo tak dlouho, než překonal váhání nad správností svého činu a nepustil se do starého dobrého otevírání plechovky.

Eva mu beze slova podala nůž. Ten nástroj David nikdy rád neměl, svým způsobem byl možná ještě nebezpečnější než jeho šroubovák.

Vinou nože přišla o život spousta jeho známých a přátel, kolegů, kteří nevydrželi ten tlak a sami si ho vzali. Byl to nástroj vražd.

Opatrně sevřel násadu v prstech a prohlédl se v tenkém odrazu. Dlouho takto nesetrval, brzy ho podivně prázdné čokoládové bonbóny začínaly štvát.

Rychle zatřepal hlavou, aby zamezil myšlenkám v samovolném pobíhání myslí, a vložil tenkou čepel do spáru.

Několikrát klepl na neostrou stranu rukou – čímž zjistil, že byla oboustranně nabroušená a tiše si zanadával – poté, když postřehl to typické cvaknutí, silně na nůž zatlačil a vytáhl z kapsy šroubovák, jenž ihned zaujal místo vedle čepele.

K rozšíření mezery nepotřeboval tolik síly, kolik bylo třeba k jejímu vytvoření. Nebyl proto problém s tím, když prsty přesunul na bezpečnou násadu nástroje, který tak důvěrně znal, a pomalu tlačil dolů, aby se mohl do hlavy dostat.

Tento postup zkoušel poprvé, původně vše zastupoval pouze šroubovák.

Jeho trpělivost pro jednou přinesla ovoce.

S úlevným oddechem ruku odtáhl, jakmile se mu podařilo najít to správné místo k otevření.

Dlaně následně přiložil kolem horního pólu, odkud by obyčejnému člověku vyrůstaly vlasy, a škubl k sobě.

„To je ono? To je všechno?" ozvala se blondýnka a nakoukla do otevřené lebky. „Myslela jsem si, že to bude vypadat složitěji."

„Inteligence nechtěla transplantovat mozek do stroje. Podle jejich teorie by tak mohli dosáhnout pouze toho, že by měl vlastní rozum a snadněji by podlehl tendencím k chladnokrevnosti.

Proto to nahradili jen kupou obvodů a mikropočítačů s různě nainstalovanými programy, podle nichž se daná plechovka chová."

„Jako z učebnice matematiky."

„Kybernetická antropologie. Kdysi jsem to četl místo pohádek," odpověděl mladík a odložil kus utržené hlavy na stůl. „Škoda, že mi to sebrali, aby mě motivovali k boji. Kdyby věděli, že mi to k něčemu bude, nechali by mě se bránit víc."

„Zůstanu u té obyčejné antropy, díky."

„Svůj mozek ti nedám, aby bylo jasno. Srdce si taky s dovolením nechám."

Možná namítala něco dalšího, ale od té chvíle, kdy ze sebe vyloudil poslední slovo, nic nevnímal.

Slova i ostatní zvuky, jež by obyčejně mohl považovat za vcelku důležité, šla úplně mimo něj. Když se vrátil k soustředění, nic nemohlo jeho vesmír v mýdlové bublině narušit.

Už v byl v podobné situaci mnohokrát, ale pouze jednou to neskončilo fatálním neúspěchem. Když však upravoval svou Android, nesnažil se získat její vědomí, pouze zkoumal fungování různých mikropočítačů, aby zjistil, který z nich patřil jaké části těla, jakému úkonu, jaké emoci.

Některé z nich musel vyjmout a opravit, vylepšit, aby plnily svůj účel. Ale o získání důležitých informací o Inteligenci se nesnažil. To přišlo až později, kdy mohl s androidy plýtvat.

Vnitřek hlavy znal dokonale z knih i dlouholeté praxe, proto mu netrvalo dlouho, než našel to, co hledal.

S úsměvem na tváři, který evokoval jeho neskrývané nadšení z toho, že stále věděl, jak a co by měl ze změti dostat ven, přijal od Kaizer kleště – odkud je vzala, to opravdu odmítal řešit – a probil si jimi cestu až k malinké šišce, na níž bylo napojeno několik dalších obvodů.

Opatrně ji uchopil a vytáhl ven.

To byla ta jednodušší část. To horší mělo teprve nastat.

„Tak takhle vypadá vědomí?" zeptala se Eva, jakmile se kulička ukázala na světle. „Je tak malý jako to sebe."

„Sebe co?"

„Sebevědomí. Však víš, vtip. Tak ne, zapomeň na to. Není to jen část? Připomíná mi to šišinku."

„Mělo by," přitakal.

Natáhl se pro malou misku a šišku do ní vložil.

„Tak to mělo vypadat. Podle nějakých mýtů právě tam sídlí duše. Byl to spíš takový vtip, než aby to bral někdo vážně."

„Hodně špatný vtip," dodala a podrbala psa za uchem.

Když David skončil s menší operací, nebyl pro ni zábavný. Ale klid a ztrátu koruny krále středu pozornosti ocenil.

„A co s tím budeš dělat dál?"

„Musím z toho dostat ven data. Každý mikropočítač je má, jen slouží k něčemu jinému. Tenhle je paměťový, sídlí v něm vše, co ten stroj dělá člověkem zevnitř. Nebo by aspoň mělo."

„Takže teď si budeš hrát na hackera Ivana?"

„Věděla jsi, že i Gustav Holešinský uměl pracovat s daty?"

Odpovědí mu bylo prosté zavrtění hlavou. Pokrčil rameny na znamení, že to není podložená informace, ale že to někde zaslechl a rozhodl se tomu věřit.

„Každý kluk potřebuje hrdinu, co se ohání zbraní a je i praktický. Pokud se mi to povede, budu jako on."

„To je vyloženě ulítlý, Davide," prohlásila po chvilce ticha.

„Rozhodla ses svěřit plán do rukou blázna. Nemůžeš očekávat, že budu mluvit odborně bez jakýchkoli vedlejších účinků."

„Možná jsem měla jít na kyber-antropu. Nelíbí se mi, že nerozumím polovině z toho, co říkáš."

„Vítej v mým světě nerdů. Zpáteční jízdenky neprodáváme."