Cestou zpátky byl nucen poslouchat Evino nadšené chvástání, které svou hlasitostí div nepřilákalo pozornost všeho živého i neživého v okruhu jednoho kilometru.

S hlavou jednoho z androidů pod paží vypadala jako úspěšný lovec, který zrovna chytil největší úlovek svého života. Všechna ta chlouba, jež se linula z jejích úst, jen popisovala, jak přesvědčená o své síle a schopnosti využít příležitosti je.

David ji zprvu poslouchal, už ze slušnosti. Ale jakmile se začínala opakovat a využívat ta samá slova a fráze, i jeho trpělivost došla ke konci.

Navíc byl příliš zaměstnaný myšlenkami na to, co se tam asi stalo, než aby sdílel své nadšení z úlovku s probuzeným dítětem v těle dospělé ženy. Neznělo to ani lákavě.

Zatímco Eva poskakovala a usmívala se na sníh, jenž padal z tmavých mraků, on využil svou hlavu efektivněji než pouze na ochranu krku před zmrzlou vodou.

Zapojil do myšlení všechny smysly, které by mu mohly pomoct tuto hádanku rozřešit, ale ani neomylnému zraku ta situace ve vestibulu nepřipadala známá.

Skryl zmrzlé ruce do kapes a předklonil hlavu. Za krk mu padal sníh a studil, ne však tak moc, aby na to bral zřetel. Více ho zajímaly špičky bot – už trochu ošoupané, jak kopal do všeho, co bylo poblíž.

Mohla to být nová eliminační metoda. Nedivil by se tomu, Inteligence často přicházela s něčím... inovativním. Jako by stále měla svůj neomezený zdroj nápadů, z nějž čerpala, kdykoli chtěla odchytit dalšího člověka.

Na začátku toho všeho to potřeba nebylo, ale jakmile se vymýtily překvapené většiny, museli změnit taktiku, aby dostali i ten zbytek mazaných přeživších, kteří se na něco podobného připravovali.

Lidé umírali ve vlnách. Inteligence si vybírala oblasti. Nebylo těžké si zjistit, kde se zdržují, když u sebe měl Android.

Nyní sice neměli plně funkční a oddaný stroj, ale i hlava toho dokázala hodně prozradit. Doufal, že dost na to, aby podnikli menší sabotáž velké rtěnky.

S táhlým povzdechem si vytáhl límec bundy až ke krku. Prsty chvíli látku svíral, aby mu nezavazela, když pohledem zalétl na ženu vedle sebe.

Nedíval se přímo na ni, hlavně sledoval kus kovu pokrytého syntetickou kůží, který se měl podobat lidskému obličeji.

Nemohl se ubránit tomu, že mu bylo androida na zlomek sekundy i líto.

Než se stačil zamyslet nad něčím dalším, Eva přeběhla těsně před ním a vytrhla ho tak ze soustředění, když musel zpomalit, aby do něj nenarazila.

Dokonce i ucouvl o krok dozadu a zvedl ruce k hlavě k automatické obraně obličeje, kdyby se náhodou rozhodla máchnout tím ostrým loktem prudčeji.

„Evo, zatraceně!" okřikl ji, jakmile se uklidnil natolik, aby mohl s plynulými nádechy promluvit.

Eva se na něj ani neotáčela. S neskrývaným nadšením poskakovala na místě, naprosto ignorovala, že vyšlapávala všechny kaluže v okolí.

David netušil, jestli to třeba nebylo záměrem, ale usoudil, že těm promočeným botám by lítost stejně nepomohla.

Toho, že se zastavili u nemocnice, si všiml až tehdy, když se blondýnka zastavila zaražením podpatků o kachlice chodníku.

Cvakla patami o sebe a teatrálně se uklonila skleněným dveřím, jež následně jediným mávnutím paže otevřela, a dlouhým skokem prošla dovnitř.

„Ignáci!" zavolala, jakmile se dupáním zbavila sněhu.

Poté si oprášila ramena a za klapání podpatků o perfektně čistou podlahu odkráčela na druhou stranu chodby.

David jí byl v patách. Vpřed ho poháněl strach ze samoty venku, kterou už nikdy nechtěl znovu okusit.

A v obavách z toho, že by se partička androidů nějak vzchopila i přes fakt, že jejich bledě červená srdce zůstala na dlaždicích Olomouckého nádraží, za sebou urychleně zavřel dveře a chvíli je ještě držel.

Třásl se, ale to poznal až z odrazu ve skle. Nebyla mu zima – spíš se pod tolika vrstvami neskutečně potil –, proto to tipoval na strach.

Poslední dobou to mimo samotu bylo to jediné, co cítil.

„Dejve?"

Otočil se za sebe.

Nemusel sebou ani tak škubat, věděl, že je to Hubert. Jediný člověk, který ho svým hlubokým monotónním hlasem neuspával.

„Já jsem jen... prášil... oprašoval se," vykoktal nakonec a rukou si protřepal vlasy.

Byly mokré od rozpuštěného sněhu, lepily se k sobě. Na dotek to nebylo zrovna příjemné.

„Máte jídlo?" zajímal se veterán.

V ten ráz měl sto chutí se za svou hloupost praštit do čela. Vydali se pro jídlo, ale získali pouze hlavu, z níž by ani nemusel dostat to, co potřeboval.

„Nebude se ti to líbit," oznámil už předem.

Setřásl ze sebe všechnu ztuhlost a vyšel mu naproti.

„Ale tentokrát jsem se koukal a žádný sledovací zařízení tam nemá."

„Kdo?"

„Co?"

„Kdo nemá sledovací..."

Zarazil se. Viděl na něm, že si to uvědomil.

„Ó můj Bože! Co jsem ti říkal? Žádný zbytečný risk!"

„Můj nápad to nebyl," sykl David na odpověď.

Původně se chtěl u veterána zastavit a obejmout ho, tak jako to dělával dřív po každé náročnější cestě, ale neudělal to. Z nějakého důvodu se mu do hlavy vkradl vztek.

„Pokud chceš odpovědi, zeptej se Evy."

Nečekal, až Hubert něco namítne, a přidal do kroku. Samota najednou nebyla tak špatný nápad.

Rozhodně zněla lákavěji než další přednáška o příručce pro přeživší, kterou chtěl Hubert napsat a vyhrožoval tím, kdykoli David udělal nějakou neomluvitelnou pitomost.

Rozrazil další dveře. Nevědomky následoval mokré stopy, které na podlaze zůstaly po Evě. Za sebou slyšel, jak Hubert svištěl co nejrychleji, aby ho dohnal.

To se však přinutil ignorovat.

„Umíte si představit, do čeho nás namáčíte? Už jen to, že jsme blízko centra aglomerace, nám věší krky na oprátky!" pokračoval Hubert, jakmile se dostal dostatečně blízko.

David neodpovídal. Věděl, že bude takhle reagovat. Hubert v hrdinství a risku viděl čiré bláznovství. Podle něj byl Superman šašek v plášti, který byl závislý na adrenalinu.

Původně mu dával za pravdu, sám se přece skrýval v podzemí. Ale nyní si tak jistý nebyl. Nemohl si být jistý ničím.

Se zhrozením zjišťoval, že má radost. Byl rád, že Inteligenci porazili – ačkoli neměl nejmenší tušení, jak to udělali. Pár teorií měl, ale jedna byla nepravděpodobnější než druhá.

Eva nebyla génius, on v sobě neměl nic, čím by ho mohli ovládat, a dovnitř moc sněhu nenapadlo. Autodestrukce byla hloupost už sama o sobě.

Chtěl zjistit, co za tím bylo. Jen to, nic víc nepotřeboval. Ten zvuk ho téměř připravil o život, zasloužil si vědět, kdo a jak to dělal.

Nejvíce pravděpodobná možnost byla, že to způsobila Inteligence. Nebo sám Daniel Soudek, pokud ještě žil.

To by však nedávalo smysl, proč to na Evu nepůsobilo.

„... a syn na baterky," brblal podrážděně veterán, který už byl dávno před ním.

David dalším slovům nerozuměl, zanikala v neustavičném štěkání, jež se ozývalo z vedlejší místnosti.

Nemocnice by měla být zároveň veselá a depresivní. Jako na křesťanským pohřbu buddhisty, problesklo mu hlavou.

Svou zvědavost zakopal hodně hluboko do útrob, aby si sám nepodřezal větev. Riskovat, že by viděl Evu tancovat vítězný tanec s hlavou androida nad hlavou, se mu vůbec nechtělo.

Neměl však na výběr. Když se objevil dostatečně blízko otevřeným dveřím, dlouhá vyzáblá ruka po něm chmátla a vtáhla ho za práh tak náhle, až se div udržel na nohou.

Než se nadál, dveře byly zavřené a žena, opřená o ně zády, výrazem obličeje jasně napovídala, že není vhodný čas na utíkání.

„Myslel sis, že se zase zamkneš v pokoji a pár měsíců nevylezeš?" vyslovila s pozvednutým obočím.

Vypadala mnohem vážněji – a komičtěji, protože něčeho takového nikdy svědkem nebyl – než doposud.

„Byly to jen týdny," namítl.

Odklon od očekávaného tématu by mu mohl získat čas. Na co? Na útěk? Když se nad tím zamyslel, už jen ta samotná myšlenka zněla hloupě.

„A ukousnutý prst byl jen úkol z flašky," zamručela na oplátku.

Dále se nezdržovala. Doslova vrazila Davidovi do náruče hlavu a tlačila tak dlouho, dokud kolem ní neobmotal paže.

Bylo na ní poznat, že se bála, aby mu nespadla na zem – taková opatrnost u ní byla další novinkou. Vlastně další z mnoha.

„Snad víš, co s tím máš dělat."

„Jo, odložit to a jít pro jídlo. Tak, jak jsme slíbili," odvětil tak vzdorovitě, jak se jen odvážil.

Pravdou bylo, že se velké změny její osobnosti bál. Nevěděl, co udělá příští sekundu, a ani předtím její sebeovládání žádná sláva nebyla.

„Umřeme hlady, pokud to neuděláme."

„Pokud to uděláš, zaručuju ti, že vezmu nejbližší skalpel a vykastruju tě. Nebo ti useknu pár prstů, to podle toho, jak velký budeš mít hlad."

Pár týdnů mu stačilo, aby ji znal dostatečně dobře na to, aby vytušil, že si nedělá legraci. Naprázdno polkl a přikývl, že vše pochopil.

Následně se kolem vysoké blondýny protáhl, aby mohl položit hlavu na stůl a řádně ji prohlédnout.

Kolem levé nohy se mihl chlupatý ocas. Pes – jeho jméno si nedokázal zapamatovat, zároveň však zastával názor, že je hloupost pojmenovávat věci i zvířata, proto mu říkal jednoduše jen pes – vesele zaštěkal a otřel se čumákem o holeň.

Mokrá a studená látka mu očividně vrásky nedělala.

Přinutil se jednu ruku uvolnit a pohladit střapatou srst. Byla kupodivu krásně hebká a příjemná na dotek.

Předpokládal, že i to byla Evina práce. Cokoli, co tady bylo zvláštní, připisoval jí.

Pes na nic nečekal a skočil před něj. Nadšeně vrtěl ocasem a černýma očima sledoval, jak se hlava v mladíkově náruči v rytmu chůze houpala. Dlouho marně čekal na to, že by mu ji David půjčil – to by si menší chirurgii vysloužili oba. Až když byla hlava na stole, stáhl ocas mezi nohy a odskákal ke dveřím.

„Předem říkám, že jsem to zkoušel jen třikrát," prolomil trapné ticho David.

S vypláznutou špičkou jazyka v koutku si hlavu prohlížel.

„To je dost na tři chyby a dvě poučení," odpověděla Eva.

„Odkdy ty cituješ Holešinskýho?"

„Od tý doby, co jsem si získala jeho autogram. Ale to je fuk, ty se soustřeď. Musíš v tom mozku něco mít, když jsi ten chytrej."

Obrátil oči v sloup. Mohl očekávat typicky Kaizerovskou odpověď s pořádnou dávkou pohrdání a znechucení. To se stalo součástí jejího nového já.

Vzala ho za zápěstí a otočila je dlaní vzhůru. Beze slova mu do ní vložila hladkou násadu skalpelu.

David zavrtěl hlavou. Byl sice ostrý, ale nebylo to to pravé. Přesně věděl, co potřeboval, bez čeho by neudělal ani ránu, kdyby byl ještě v podzemí a utápěl se ve vzpomínkách.

„Potřebuju šroubovák."

„Ale ten ti asi hovno pomůže," namítla žena okamžitě.

Měla na jazyku i něco dalšího, ale neústupnost v tmavě hnědých očích jí napovídala, že by bylo zbytečné odporovat.

David a jeho prak. David a jeho Goliáš. David a jeho šroubovák.

Sledoval, jak si rezignovaně povzdechla a vyšla z místnosti ven. Pes, viditelně upnutý na krátkovlasou blondýnku, v očekávání zábavy poskakoval za ním.

David opět zůstal sám. S kusem androida a brouky v hlavě.

Věděl přesně, co by měl hledat. Pokud se chtějí dostat Inteligenci až pod nos, bude to muset dostat ven nepoškozené, jen s minimálními škrábnutími.

Zařízení bylo na nehezké zacházení vždy citlivé, proto se mu to také nikdy nepodařilo. A ani dnes neměl dostatečnou motivaci na to, aby se snažil.

Nevěděl, proč přesně jí pomáhal.

On potřeboval tři týdny na to, aby se s bídnou existencí smířil.

Ona si za tu dobu vtloukla do hlavy, že pokud Davida využije jako hlavu a poté i jako živý štít, získá šanci na lepší život.

Odvážný to nazývat naivním, když jsem jí chtěl udělat to samý.

Neměl tam nic, co by chtěl. Jana s Míšou už byli pravděpodobně mrtví, Briketinu popravu nejspíš také propásl.

Android už nebyla jeho jistotou stereotypu. A on rozhodně netoužil po tom, aby byl zbaven srdce a zneužit k tomu, aby ho nahradil plechový rytíř.

Dokonce ani pomsta za maminku a Sáru nezněla lákavě, ba naopak – byl mnohem více přesvědčený, že je to špatně. Když ony nepřežily, někdo by jejich vzpomínku nést měl. A protože se jeho otec nikdy neukázal, odhadoval, že to zůstalo na něm.

Opřel se dlaněmi o stůl a vyklenul lopatky tak, že hlava zůstala mezi rameny. Pohled sklopil na desku, na níž byly v kontrastu k bílé jeho zimou narudlé prsty.

Dokázal by se vzchopit a bojovat, když už ztratil úplně vše, na čem mu záleželo? Slýchával, že takoví lidé bývali nejhorší protivníci.

Jen kdybych byl člověk.

Zvedl hlavu k oknu.

Vánice neustávala. Slunce zmizelo v šedé, dokonce ani vločky už nemohl od sebe rozeznat.

A kdybych dokázal bojovat.