RYAN:

„Dnes ráno všichni napsali test. Řekla jsem jim to, co jste po mě žádal," usmála se paní Richardsonová.

S otcem jsme opět navštívili jednu z místních středních škol.

„Výborně. Hned jak budeme mít vyplněné testy i z ostatních škol, začneme vybírat," převzal si od ředitelky několik papírů.

Opravdu se to děje. Dnes téměř tři sta dětí ze škol po celé zemi napsalo tento zpropadený test, který vybere deset z nich. Deset vyvolených, nic netušících dětí, jejichž úlohou bude zachránit všechny ostatní.

Stále nechápu, jak to START může udělat.

„Vypadá to, že je to pro dnešek vše. Můžeme odejít," usmál se otec vítězně.

Zvedl jsem se ze židle, na které jsem jako vždy seděl, a společně s otcem a jeho kolegy jsme opustili budovu školy.
------
„To nepřipadá v úvahu," zvýšil otec hlas.

„Proč? Sám vždycky říkáš, že se mám co nejvíce účastnit akcí, které START podniká. Tohle mi přijde jako dokonalá možnost," odvětil jsem mu.

Už několik minut jsem se s otcem v jeho pracovně dohadoval o tom abych se mohl zapojit do projektu New World.

Chtěl jsem udělat něco užitečného, něco důležitého, něco díky čemu si mě budou všichni pamatovat. Projekt byl dokonalou příležitostí.

„Bude to velmi nebezpečné, je i vysoce pravděpodobné že se ty děti nevrátí domu," promnul si čelo.

„Právě, že já se postarám o to, aby se nikomu nic nestalo. Mám lepší výcvik, než oni budou mít po čtrnácti dnech příprav," snažil jsem se dál.

Od druhého stupně základní školy jsem míval soukromé lekce boje zblízka, střelby a několikrát jsem se účastnil teoretického kurzu přežití.

Nikdy jsem nechápal k čemu mi to bude, když pocházím z vážené rodiny. Vždy jsem si říkal, že se nedostanu do prostředí, kde to bude potřeba.

Teď jsem děkoval bohu, že mám tyto zkušenosti.

„Odpověď zní ne Ryane a už o tom nechci slyšet," sedl si do svého křesla, otevřel notebook a přestal vnímat moji přítomnost.

Jak myslí, když to nejde po dobrém, půjde to po zlém
------
Když mě otec dobrovolně nepustí, musím ho k tomu přinutit.

Zrovna nám skončila hodina fyziky a začínala obědová pauza. Čas kdy se většina studentů nachází na školním dvoře.

Pravdou je, že nejsem úplně svatý a nejednou jsem se nad éčkem povyšoval. Ale od doby, kdy jsem se dozvěděl o projektu, jsem se snažil vnímat tento systém jinak. Všímal jsem si, jak je náš školský systém nespravedlivý a jak všichni éčko odsuzují.

Díky tomuto jinému pohledu se mi někteří mí vrstevníci začali skoro až hnusit jejich chováním. A to mi vnuklo můj plán.

Už několik dní jsem měl vyhlédnutého jednoho kluka z mého ročníku. Byl to rozmazlený zmetek, který se často vychloubal jeho novými věcmi a posmíval se dětem z éčka.

Věděl jsem, že nestačí abych ho jen nějak urazil, nebo mu něco rozbil. Vím, že by mi to – jakožto potomkovi jednoho z ředitelů STARTu – prominuli.

Musel jsem přistoupit k násilí. Nikdy jsem se ve škole s nikým nepral. I když jsem mnohokrát měl sto chutí někomu vrazit, nemohl jsem. Vždy jsem si moc dobře uvědomoval o co by mě to mohlo připravit, ale teď to pro můj plán nutné.

Eliot jako vždy seděl se svojí namyšlenou partičkou u jednoho z venkovních stolů a zrovna jim ukazoval svou novou kšiltovku.

Přišel jsem k němu a kšiltovku mu vytrhl z ruky. „Hm pěkná. Jak myslíš že by jí slušelo to bahno, co je támhle," otočil jsem se k nedalekému stromu, kolem kterého byla kaluž bahna.

„To ne-" začal, ale to už jsem se rozpřáhl a kšiltovka mířila do bahna.

Eliot vyskočil a bez mrknutí oka mi vrazil pěstí, ale hned poté se zarazil. Došlo mu, že je to špatně a že by mohl mít problém.

To ale byla moje chvíle. Ránu jsem mu oplatil a hned mu dal další, kterou ho srazil na zem. Pokračoval jsem dalšími ránami a k nim připojil i několik nadávek.

Po chvíli se kolem nás utvořil hlouček a o několik dalších minut později přiběhl náš ředitel a snažil se nás rozdělit. Neplánoval jsem to, ale omylem jsem ředitelovi udělil také jednu menší ránu.

A to stačilo k tomu, aby můj plán vyšel.

Společně s Eliotem jsem byl odveden do ředitelny, abychom vypověděli, co se stalo. K mému údivu se Eliot rozplakal a začal chrlit obvinění. Musel jsem pozvednout obočí nad tím, jaké pitomosti si navymýšlel.

Například, že se mu už dlouho posmívám, že mu často beru jídlo, že ho pomlouvám, a další podobné kraviny.

Bylo mi to sice proti srsti, ale všechna obvinění jsem přijal a přiznal se i k těm činům, které jsem neudělal. Čím víc, tím líp.

Eliot byl propuštěn pouze s napomenutím, ale já jsem v ředitelně zůstal nadále. Ředitel se na mě pár dobrých minut mračil. Poté si z přihrádky u stolu vyndal papír a začal cosi sepisovat.
------
Po nějakých třiceti minutách se ozvalo bušení na dveře a do místnosti vtrhl můj otec, „Co se děje?" pronesl nepříjemným tónem a když si všiml, že sedím naproti řediteli, zamračil se. „Dnes musím v práci udělat hodně věcí a nechápu proč mě sem taháte kvůli mému synovi. Vždy jste všechny pochvaly posílali dopisem."

„Pane Darway," začal ředitel, „nepozvali jsme vás sem kvůli pochvale vašeho syna," narovnal se a podal mému otci onen papír, na který celou dobu něco sepisoval.

Otec mu ho vyškubl z ruky a začal si ho číst. Po pár vteřinách svraštil čelo pohlédl na ředitele. „Ne. Nepřijatelné. Jak můžete mého syna obviňovat z takových nechutností. Nevíte snad kdo jsem? Mohl bych vás za tyhle lži nechat poslat rovnou do vězení," rozčílil se a začal křičet na ředitele.

„Pane Darway uklidněte se," ředitel si stoupl. „Všechno, co je na tom papíře napsané, je pravda. Váš syn napadl i mě," ukázal na monokl, který se mu začínal rýsovat kolem oka. „Mohu vám nechat zavolat nejméně tucet svědků, kteří vám to potvrdí. Navíc, Ryan se sám přiznal."

Otec na mě se znechucením pohlédl. „Je to pravda?" zeptal se mě.

Přikývl jsem.

„Již jsem kontaktoval vaše kolegy ze STARTu a oni sami uznali, že přestup vašeho syna do skupiny E, je nejlepší možnost. Sám víte, že naše společnost má nějaká pravidla, která se musí dodržovat. A ta v tomto případě platí i na vašeho syna. Vaše pracovní postavení jeho přechod nijak neovlivní, jelikož jste velmi důležitý muž. Jak dále naložíte s vaším synem je už pouze na vás," ukončil celý tento rozhovor a opět se posadil do svého křesla.

Otec už nepronesl ani hlásku a dal se na odchod. Mlčky jsem ho následoval až k autu. Ač říkal, že má mnoho věcí v práci, zamířil rovnou domu.
------
Celá cesta proběhla v tichu, ale jakmile jsme vkročili do domu, spustil. „Můžeš mi sakra vysvětlit, co se ti honí v té tvojí hlavě?" křičel. „Takhle ponížit celou naši rodinu! Celou organizaci!"

„Nechtěl jsi mě nechat se zapojit do projektu New World, když jsem tě o to žádal. Musel jsem tedy udělat něco, co tě donutí," opětoval jsem mu křik.

Nastalo několik vteřin ticha. Otci nejspíše začalo docházet, co jsem právě provedl.

„Projekt je jediná legální možnost, jak se mohu dostat zpět do áčka. Takže buď se smíříš s tím, že tvůj syn je ode dneška přítěží společnosti, a nebo ho necháš, aby udělal to nejlepší pro celý svět," řekl jsem už klidněji s jistým povýšením v hlase.

„Ryane," povzdechl si, „nikdy jsem si nemyslel, že bys byl schopen takové šílenosti."

Udivilo mě, že už nekřičel. Nejspíš mu došlo, že tím nic nevyřeší. Nebyla žádná legální cesta, kterou by tohle mohl vyřešit. Zbývala mu jen jediná možnost.

Po několika dlouhých minutách se narovnal a konečně promluvil, „zapojíš se do projektu New World."

------

Ahoj, hlásím se s novou kapitolou, tentokrát z pohledu Ryana, kterého znáte již z prologu. Co si o něm myslíte? A co si myslíte o kapitolách z jiného pohledu? Ráda bych změnu pohledů dodržovala pravidelně na každé páté kapitole.
-Q