Nádherná žena mi podávala ruku, na tváři úsměv. Pomohla mi se zvednout a přitáhla si mne blíž k sobě, aniž by, byť na chvíli, odložila zbraň. ,,Tak se zeptám podruhé. Copak jsi udělala, že sis ho poštvala proti sobě?" její žhnoucí oči mne propichovaly, jakoby propalovala mou duši. Neměla jsem se k tomu odpovědět. Nevím čím jsem byla ochromena víc, ještě předchozí událostí a nebo jí samotnou. ,,Jsi němá a nebo jaká?" zatřásla mnou jako hadrovou panenkou. Měla ohromnou sílu, teprve tehdy jsem se vzpamatovala. Neodpověděla jsem jí, rychle jí odstrčila a ustoupila o dva kroky dozadu. 

,,Hej, můžeš mi už odpovědět?" hlas měla najednou ostrý a chladný jako ostří toho meče. Zakroutila jsem hlavou a ustoupila o další krok. Absolutně jsem nechápala co se stalo a co se stále děje, ale jen jediné mi došlo. Musela jsem utéct, s tím jak odešel, snad už konečně, na věčnost můj ex, odešlo i poblouznění. Pud sebezáchovy se ozval okamžitě a nevnímaje bolesti v celém těle, jsem se otočila a zdrhala do lesa. 

Větve mne šlehaly do tváří a rukou jak jsem běžela seč mi síly stačily. Nevnímala jsem nic jiného než svůj tep a plíce, které mne začaly pálit jako bych se opět dusila. Nevnímala jsem podivný zvuk lámajících se větví, vzdálené vlčí zavytí a krkavčí zakrákání. 

Nevnímala jsem jak se ty zvuky přibližují. Jediné co jsem byla schopná vnímat, byly urgentní potřeby mého těla. 

Tedy dokud jsem nezakopla o kořen a mně se neozvala ostrá bolest v kotníku. Ihned jsem se pokusila se zvednout, ale noha mi v tom zabránila. Téměř okamžitě po vstání jsem se svezla zpět k zemi. 

Zoufalost a strach mne zahltili, jediné na co jsem se v této chvíli zmohla, bylo stáhnout se do klubíčka. Slzy strachu počaly opouštět mé oči a já začala vzlykat. Zaryla jsem hlavu do klína a vzlyky se snažila utišit. Nešlo to. Strach mne stravoval zevnitř a já seděla jako troska na zemi pod stromem. Kolem šustilo listí a začaly křupat větvičky. 

Když jsem si to uvědomila, prudce jsem zvedla hlavu. Někdo nebo něco kolem mne chodilo, kroužilo to kolem mne a já si až nyní vzpomněla na to, že v tomto lese sídlí nejen vlci, ale i medvědi. ,,Kurva, já blbá kráva" zpanikařila jsem a snažila se rychle postavit a dát se na útěk. Opětná snaha se ukázala zbytečnou. Spadla jsem obličejem dolů, přímo do směsice bahna a něčeho příšerně smrdutého. 

Za mnou se ozvalo hluboké zavrčení, okamžitě jsem se obrátila a pomocí rukou se dostala do sedu. Přímo přede mnou byli čtyři statní vlci o velikosti malé srny. Nejvíce mne však vystrašily jejich oči, které rudě zářily tmou. Přibližovali se ke mně s vyceněnými tesáky. Od hub jim tekly provazce slin a jen co byli na dosah mé paže. Rozplynuli se, tak jako se rozplynulo zohavené tělo Jamese. Avšak namísto aby po nich nebylo ani památky, nebo ten prach co zbyl po mém nemrtvém ex, se na jejich místě objevilo jiné monstrum. 

Nevím co to bylo, ale vypadalo to jakoby se příroda spojila a vytvořila nějakou napodobeninu člověka z větví. Kdyby nebyl dva metry vysoký, neměl drápy větší jak moje předloktí a na jeho krku nebyly zavěšeny lebky, které rozhodně byly lidské, nebála bych se. 

Napřáhl se paží za táhlého křupání dřeva ze kterého byl poskládán. Rukama jsem se snažila si krýt obličej, viděla jsem jak se pařát přibližoval ohromnou rychlostí. Zavřela jsem oči a já se dnes, už po několikáté, připravila na bolestivou smrt. 

,,Utéct do lesa během Samhainu? Takový blbý nápad jsem dlouho nezažila" namísto té kreatury tam opět stála ta žena. ,,Máš to ale štěstí, během jedné noci jsi nasrala přízrak a lešije." svoji cynickou větu doplnila o uchechtnutí. ,,Cože?" krčila jsem se před tou ženou ze které čišela nepřirozená autorita. ,,Jaké cože? Holka už mi konečně odpověz co jsi provedla" dál jsem na ní zírala a třásla se. Ta žena také nemohla být člověk, čišelo z ní něco nepřirozeného. 

Když pochopila, že ze mne nic nevymáčkne, natáhla se ke mně a pomohla se mi postavit. ,,Tak pojďme" povzdechla si a meč, který měla stále v ruce, konečně zasunula do pochvy. ,,Nemohu chodit" zašeptala jsem se sklopenou hlavou. Otočila se zpět ke mně a založila si ruce na hrudi ,,Tak tady asi zůstaneš. Až se zde opět ten lešij objeví, tak moc neřvi. Pro teď jsem jej odehnala, ale jestli se neztratíš, tak se vrátí" slzy se mi znovu spustily z očí a já sotva zadržovala vzlyky. Zaslechla jsem povzdech, vrátila se blíž ke mně. Dvěma prsty mi nepatrně zaklonila hlavu, aby se mi mohla dívat do uslzených očí. ,,Během těchto nocí nemůžeš nikomu a ničemu věřit, jinak zahyneš." zašeptala okouzlujícím hlasem, který se konečně zabarvil nějakými emocemi. ,,Pojď vezmu tě k sobě a postarám se o tvá zranění. Ty mi na oplátku konečně sdělíš proč se u tebe objevil ten přízrak" nebyla to otázka, ale uchvácena jejím podbízivým hlasem a třpytícími se očima, jsem kývla. Objala mne paží kolem pasu, druhou rukou mne vzala pod nohama a zvedla mne do vzduchu jako bych nevážila více, než malý pes. Při myšlence na psa mne opět zachvátil smutek. To jediné na čem mi nejvíce záleželo bylo krutě zabito a naaranžováno, tak aby  mi to co nejvíc ublížilo. 

Ta žena najednou vyskočila do vzduchu. Vyskočila tak vysoko, že jsem se cítila jako bychom nějakou chvíli letěly, tedy do doby dokud nepřistála na hrubé větvi stromu, který zde rostl. Ohromena tím čeho jsem se nyní účastnila jsem pomalu nevnímala ani to jak skočila z větve na které jsme nestály déle než pár vteřin. Na další strom, který byl několik desítek metrů od nás. A přitom jsem nepocítila jediný otřes z doskoku. 

Skákala se mnou notnou dobu, během čehož přeskočila široké jezero a dostala se na strom, který rostl v blízkosti nějaké kamenné hradby. Skočila na kamenné hradby, narovnala se a konečně mne postavila na zem. ,,Tak račte vystupovat slečno" pronesla s úsměvem na rtech. V záři měsíce jsem si všimla nepřirozených tesáků. Vyděšena tímto zjevem jsem chtěla ustoupit dozadu, ale jen co jsem došlápla na zraněnou nohu, zhroutila jsem se a já se jen tak tak stačila zachytit o kamenný zub hradby. ,,Počkej, pomohu ti" okamžitě ke mně přiskočila natáhla paže ke mně. ,,Ne. Nepřibližuj se, monstrum!" napřáhla jsem před sebe ruku, jako bych jí snad nějak mohla zabránit tomu, aby udělala cokoliv co by se jí zlíbilo. Úsměv se jí ještě rozšířil ,,Ale no tak krásko, mně můžeš důvěřovat" opět ke mně promlouvala tím nádherným hlasem, který se dostával do každé částečky mého těla, který se jí chtěl přiblížit. Naštěstí můj mozek stále pracoval a věděl, že pokud se poddám, tak také zemřu. ,,Sama jsi mi říkala, že nemám věřit nikomu a ničemu!" zavřískla jsem a za pomocí podpěry v podobě zdi, jsem začala couvat. 

Zastavila se, zakroutila hlavou a povzdechla si. ,,Fakt si myslíš, že bych tě zachránila dvakrát před jistou smrtí, abych tě poté mohla zabít?" pozvedla své dokonale skosené obočí a rty semkla do "to myslíš vážně" úšklebku. Ruku jsem stáhla k sobě a pouze na ní hleděla. Měla pravdu, kdyby mi chtěla ublížit, tak mne nezachraňuje a nebere k sobě. ,,Tak maličká. Já se o tebe postarám, ano?" přiblížila se ke mně, popadla mne kolem pasu a mrkla jedním ze svých nádherných očí. A v ten moment, jsem pocítila jak ztrácím vědomí. 

Tak jsem opět zpět. Tento příběh je vlastně pro mne i takovou spisovatelskou výzvou, zda dokážu psát i něco jiného, než romantické slaďárny a zda také dokážu psát pravidelně každý den. 

RG