"Přestaň! Prosím. Proč, proč už nemůžu týden spát? Kam, kam chceš abych šla?" Volala modrovlasá dívka v obleku. Nechápala to, proč ji ten pocit pořád někam volal? Vždyť nic neudělala jen běhala a skákala po střechách budov. Najednou si modrovláska uvědomila, že pocit se dostavil, když se podívala na hvězdy. Cítila se trochu zklíčená a rozhodla se, že to musí napravit.

-------------------------

"Pořád mě trápíš, říkáš mi jako bych měl někam jít, ale kam? Co jsem tak hrozného provedl? Vždyť jen skáču po střechách. Takže se tě Neodbytný pocite, nebo jak tě mám nazvat, ptám, proč mě takhle pořád mučíš?!" Zvolal chlapec. Přemýšlel a dobral se k závěru, že pocit začal když uviděl zářivě žluté slunce. Rozhodl se něco s tím udělat.

-------------------------

Zase skákala po střechách budov, ale přepadl ji tak silný. "Tak fajn," řekla si. A začala skákat k místu, kam ji ten pocit vedl. Na svém joju uviděla zelenou tlapku, ale nepřikládala tomu nějaký velký význam. Myslela si, že je to jen nějaká budova ostatně takhle daleko a na kraji města zatím nebyla.

-------------------------

Přestože slunce ještě neopustilo denní oblohu, skákal po střechách. Pocit byl tak silný, že mu už nešlo déle odolávat. Hopsal k místu, kam ho volal. Na jeho tyči se objevila červená tečka s pěti černými tečkami. Nevěnoval jí pozornost, protože takhle daleko a na kraji města zatím nikdy, co si pamatoval, nebyl.

-------------------------

Tečkovaná dívka skákala po střechách města. Slunce zapadalo, ale ona tento fakt ignorovala. Doskočila na plochou střechu rozběhla se a přeskočila mezeru mezi střechami. V tom se s někým srazila. Kluk ani dívka nemohli chytit rovnováhu a byli nuceni chytit se za ruce. Pohlédli na sebe. Diamantově modré dívčiny oči se vpíjeli do těch smaragdově zelených chlapcových. "Jsi překrásná," řekl blonďák modrovlásce. "Děkuji," zahihňala se. Tak tu chvilku stáli a pak oba naráz vyhrkli: "Jak se jmenuješ?"

"Já vlastně ani nevím." "Nikdy jsem o tom nepřemýšlel." Řekl po chvíli váhání. Dívce se na tváři rozlil široký úsměv. "Prosím, prosím můžu ti jméno vybrat já?" Jak by ji mohl odmítnout? "Dobře, ale jen pokud ti taky můžu vybrat jméno." Modrovláska souhlasila. Pořádně si chlapce prohlédla. "Budeš Drápek," řekla nakonec. Chlapce to očividně zaskočilo. "A ty Tečka." Dívka se rozesmála. Její smích zněl jemně zvonivě a blonďákovi se velice líbil.

Povídali si slunce již dávno zapadlo za obzor i první hvězdy byly dávno pryč. Dívka začínala být velmi unavená a tak zívla a na místě usnula. Chlapec jen pokrčil rameny a usnul také.

V té chvíli jim bylo vše jedno. Momentálně se cítili šťastně. Nezajímali se o to, co se děje někde ve městě. Bylo jedno, že se na ně někdo obrací s prosbou v poslední naději.