"Dříve město lásky. Nyní město teroru nebo ještě lépe město AKUMŮ." Zařval a zlověstně se zasmál muž ve fialovém obleku se stříbrnou maskou.

Uviděl dalšího rozlobeného člověka. "Někdo toho ubohého muže velmi rozzlobil," řekl. Muž vzal do ruky bílého motýla a změnil ho v temně fialového." Leť můj malý akumo a obrať ho ke zlu," zasmál se typickým padoušským smíchem.

Malý akuma letěl rozbořeným městem. Měl svůj úkol a nezajímali ho rozbořené budovy ani akumatizovaní padouši pod ním.

"Akrobate, já jsem Lišaj," řekl muž v tmavě fialovém obleku. "Dávám ti moc pomstít se těm, kteří ti ublížili, za to chci jen pomoc ovládnout Paříž." "Ano, Lišaji," neodmítl a začal se měnit v dalšího padoucha.

-------------------------

Zase se převalila: "Achjo." Nemohla spát. Otevřela oči a uviděla něco, o čem za tím neměla ani ponětí. Hvězdy. Byly tak nádherná a tolik se třpytily. Zírala na s otevřenými ústy. Takovou záři ještě nikdy neviděla a vtom si ho všimla. Měsíce. Pro ni znamenal nový svět. Svět, který měla přímo před nosem a neviděla ho.

Najednou modrovláska ucítila nutkavý pocit. Byl tak silný a cítila, že je ohromně moc důležitý. Nedal se nijak zastavit, jakoby přicházel přímo z jejího srdce. Pocit dívku nutil někam jít, ale ona nechtěla. Nemohla. "Proč?" položilo si děvče otázku. Tečkovaná dívka to nevěděla. Nemohla, nevěděla, nechtěla,...

Chtěla usnout a zapomenout na ten pocit. První krok se jí podařil. Když se modrovláska ráno probudila, tak nezapomněla. Pocit ji někam volal. Snažila se ho ignorovat, ale on pořád přetrvával. Cítila ho když běžela, když skákala, prostě pořád.

--------------------------

Prudké světlo ho udeřilo do tváře. Rychle zase zavřel oči. Teď litoval svého rozhodnutí je otevřít ale co měl dělat? Pomalu je začínal znovu otevírat a tentokrát mu ta záře už tolik nevadila. Zorničky se mu zúžily když uviděl bledě modrou oblohu. Na ní se proháněly mraky jako stádo neposlušných beránků. A to slunce bylo tak obrovské, zářící a žhavé. "To je zázrak," vydechl blonďák.

Jakoby chlapce v černém obleku něco nutilo někam jít. Byl to takový, nevěděl jak to nazvat, zvláštní pocit. Nutil ho jít někam do neznáma. Možná by šel, ale v tuhle dobu? A nesmělo by to být příliš daleko. Ne bude lepší, pokud zůstane tady.

Po chvíli se pokusil usnout, což se mu zanedlouho podařilo. Myslel si že pocit potom přestane, ale netušil, jak velice hluboce se mýlil. Tento velice nutkavý pocit vůbec nepřestával. Nepřestával když běžel, když skákal, prostě nikdy.

Doufám, že se vám příběh zatím líbí a chtěla bych vás poprosit, pokud byste našli nějakou chybu, tak pište do komentářů nebo zpráv. Děkuji.