18.1.1996
Bradavice
Ošetřovna

Dneska za mnou byl opět Severus.
Bavili jsme se spolu,jako každý jiný den,ale tento rozhovor byl něčím výjimečným.

Zítra něco přijde,zítra se stane něco zásadního,cítím to.

,,Mám tě ráda,Severusi,moc ráda."

Rozloučím se s ním těžce.Z oka mi padá neposedná slza.
On mi ji jemně setře a vstává.

,,Děláš jako by jsi mě měla vidět naposledy."

To ale nemohl vědět,že má pravdu, bráško.

Zavrtím hlavou na náznak nesouhlasu.

Pochopí,vtiskne mi polibek na čelo a odchází.
Ve dveřích se zastaví a natočí hlavu mým směrem.

,,Taky tě mám rád,El."

S tím se otočí a s úsměvem odchází.

Věděla jsem,že to slyším naposledy,ale on ne.

Věděla jsem,že vidím jeho krásné, onyxové oči naposledy, on to nevěděl.

Věděla jsem,že ho vidím naposledy se usmát,to taky nevěděl.

Věděla jsem mnohem víc než on,ale mlčela jsem.

Mlčela jsem pro něj,pro sebe.

A mlčela jsem pro tebe, bráško...

....................

Cítil,že tento dopis ukončuje tu kapitolu jejího života.
Tu kapitolu plnou bolesti,ale zároveň i lásky.

Už teď věděl,že následující dopisy nezůstanou suché...

,,Neměla jsi to dělat sestřičko, neměla..."

.................