přes samou záři

si nevidíme na paty

nedohlídneme horizontů

pomíjivých

neprozkoumaných

cizích

když na nás dopadá tíha našich bratří, sester

a stáváme se stíny

 
temné hodinky v úskalí

v babylonském úlu

kde každý mluví jinou řečí

a nikdo nerozumí času

že když cosi vyletí do úst strachu

předtím se modlí

a možná se nevrátí

 
podpora

láska

důležitost!

člen jednolité sorty

a každým dnem stát uprostřed misky vah

debatovat si nad bicí soupravou uprostřed křehké tkáně

za zraků přátel, kteří netuší

necítí a nevidí

že stíny sílí

 
trpíš

abychom mohli žít

aby mraky na nebi zůstávaly stejně šedé

díky tobě nemizí věčnost

mizíme, rodíme

skácíme, zapomínáme

ale někdo je hrdý a všechno zůstává při starém

 
bipolární štěstí ležatých osmiček

jak se vše otáčí, splývá do kruhů

a každý by se chtěl aspoň jednou zopakovat

než zmizí z očí a sejde z mysli

a nikdo netuší, co bolí víc

a co je dřív

 
jinde, jinak, znova

možná že se objevíme znova v sladkém opojení bohatého života

jak se mění z květu na květ

a za okny je zrovna květen

když kukadla hledí do hledí

 
až vyletíš, nezapomeň

co všechno za sebou zanecháš

jak bude vidět tvá krásná stopa

na loukách

v pastvinách