Hermiona

Náš polibek trval snad věčnost. Pousmála jsem se nad tou vzpomínkou, odešla do koupelny, abych si opláchla obličej. V koupelně však byl Draco bez trička, zalapala jsem po dechu. Líbí se mi to ano, ale že bude až tak okouzlující jsem nečekala.
Zahlédl můj pohled v zrcadle a rozesmál se na celé Bradavice.
"Co je?? Nikdy jsi mě neviděla bez košile?"
"Draco, tohle, já...," blekotala jsem a on přerušil moje nesmyslné blábolení. Došel až ke mě a dal mi pusu na tvář.
"Začni si zvykat, Grangerová, bydlíme spolu."
Zavrtěla jsem jen hlavou, na tváři široký úsměv.
"Jdu dolů na snídani, nemusí nás každý vidět spolu."
"Fajn, uvidíme se na hodině."
Scházela jsem po schodech k Velké síni, když mě doběhli Harry s Ronem.
Ron se jako vždy na mě díval ustaraně a Harry se šklebil.
Usedla jsem ke stolu tak, abych viděla na stůl zmijozelských, Draco stále nepřicházel. Podezírala jsem ho z toho, že na snídani ani nepřijde.
"Kam koukáš?"
"Rone, jdi za Lupinem, rozdává rozvrhy, vem i Harryho a můj."
"Jasně, už jdu." Chystal se mi dát pusu, já se ale odtáhla a Ronald odešel.
"Co se děje, Hermiono? Sice s Ronem chodíš, ale vidím na tobě, že s ním nejsi šťastná. Víš, mám o tebe celkem starost."
Harry mě zaskočil. Nečekala jsem, že bude tak pozorný.
"Harry, můžeš přijít dneska do primusských komnat? Musím si s tebou o něčem promluvit. A vymluv se na Lupina, dám mu ještě vědět po Dracovi."
"Dobrá, jak se ti žije s Malfoyem?"
Nevěděla jsem , co bych odpověděla, tak jsem jen pokrčila rameny, navíc se vracel Ron.
"To snad ne, viděl jsem Malfoyův rozvrh, má s tebou všechny hodiny, Hermiono. Celkem tě obdivuji, že s ním vydrziš v ložnici."
Draco konečně přišel do Velké síně a vedl ke mě tři provinilé čtvrťáky z Mrzimoru a Zmijozelu.
"Co se děje, proč je vedeš jak ovce na porážku?"
"Tihle dva si absolutním způsobem chtěli vystřelit z Jacobsona, jen se pochlubte, co jste udělali, holomci!!"
"My jsme se smáli Jacobsonovi, protože má stejnou kočku jako Filch, spletli si je a jeho mazlíčka narvali do brnění u kabinetu profesorky Prýtové."
Musela jsem se na Draca Malfoye zašklebit, protože mračit jsem se nechtěla a smát jsem se taky nemohla, vzbudilo by to velkou pozornost.
"Dobře, ukládám vám školní trest, v poledne se hlašte profesorům svých kolejí."
Byl čas na ranní poštu, všechny sovy vletěly do síně a mě usedl na rameni Draco.
"Promiň, Draco, přeleť do mé ložnice, tady si vem něco do zobáčku, a pak se vyspíš."
Draco, se načepýřil, klovl mě do prstů, vzlétl, ale vyžádal si od Harryho myší paštičku.
Teď se pro změnu šklebil Draco na mě.
"Tys pojmenovala sovu po mě?"
"Víš, on je ti podobný a na nic jiného neslyší. A nebuď tak vztahovačný, mohlo by ti to zůstat."
Mezi mnou a Dracem je nějaký druh přitažlivosti, jinak si to neumím vysvětlit.

Draco

Vědomí, že její sova je stejný prevít jako já mě zahřála u srdce. I když bych neměl mít radost, že ji ta potvora klofla, začínal jsem tu sovu mít rád. Kluky jsem přemluvil, aby narvali paní Norrisovou do brnění u kabinetu profesorky Prýtové a Hermioně jsem řekl svou verzi.
Její úšklebek mě pobavil, Weasleyho ale spíš rozzuřil.
"Malfoyi, co je to mezi tebou a Hermionou?!!"
"Nic, Weasley, starej se radši o svoje povinnosti prefekta nebo to s tebou nedopadne dobře."
"Hermiona není žádná hračka!"
Dřív než jsem se vzpamatoval, Hermiona odtáhla Weasleyho stranou, posmutněle se na mě zadívala, nebyla však tak ohleduplná jako já a seřvala ho na tři doby.
"Ronalde, nejsem tvůj majetek, abys mě pořád hlídal! Už mám dost toho tvýho věčnýho hlídání, sekýrování a komandování!"
"Nechci, aby ti ublížil, mám tě rád."
Na to se otočila na mě a jediným gestem naznačila odchod.
Šel jsem za ní do chodby vedoucí do kuchyně, kde jsme zůstali sami.
"Draco, promiň, on se nedokáže dostat přes ten fakt, že s ním nemůžu trávit tolik času. Žárlí na tebe, protože spolu..."
Neposlouchal jsem, objal ji a jen ji držel v náručí.
"Hermiono, co spolu? My dva," zeptal jsem se nejistě, "spolu jen trávíme čas, a kdybych mohl, trávil bych s tebou veškerý čas. Není to pro mě zábava, jsem s tebou rád."
"Opravdu?"
"Opravdu. Teď ale pojď, musíme na lektvary."
"Dobrá, jen buď blízko."
Kouzlo, které vyčarovalo její úsměv, bylo pouze pro mě.

Hermiona

Na lektvary jsem dorazila sama. Mé přání bylo vyslyšeno, Draco zůstával poblíž, ale nikdy se nepřiblížil tak, aby to vzbudilo rozruch. Ronald se na mě nepodíval ani koutkem oka a Harry se zubil. Poznal to na mě.
Po hodině jsem měla volno, Draco odešel brzy do komnaty a já seděla v knihovně na místě, kde mě nikdo nemohl vyrušit. Madam Pinceová mi dnes přišla ve velice dobré náladě.
"Slečno Grangerová, máte tu lísteček. Nesmím prozradit od koho je."
Koukala jsem s otevřenou pusou. Lísteček byl od Draca.

Moje milá Hermiono.
Byl bych rád, kdybys dnes v deset večer přišla do chodby vedoucí ke sklepením, máme spolu první hlídku. Už se těším, tvůj Draco.
PS dneska ti to sluší...

Dívala jsem se na ten kousek pergamenu jako na svatý list. Máme vážně hlídku nebo je to pozvání na rande?
Absolutně jsem to netušila a bylo mi to jedno. Jestli bych se někomu měla svěřit, byla tu jediná osoba. Harry.
Konečně bylo po výuce a jak jsme se s Harrym dohodli, přišel ke mě, abych se mu mohla svěřit.
"Ptal ses mě ráno na dvě věci. Ta první je, ano, něco se se mnou děje. Harry, já se asi zamilovala do Draca. Nevím, jak bude Ron reagovat a upřímně o to nestojím. A bydlí se mi tu skvěle. Mám svou ložnici, společný je jen tenhle pokoj a koupelna."
"Já to vím už dávno, že se ti Malfoy líbí. Hermiono, je mi to upřímně jedno, už to, jak jsi pojmenovala sovu. Ron to bude muset akceptovat."
"Děkuju, Harry, bojím se Ronovi říct, že je konec."
"Není za co děkovat, a co se stalo ve vlaku?"
"Ty na mě vážně poznáš všechno. Políbil mě. A líbilo se mi to."
Harry se rozesmál.
"Ještě aby ne."
Povídali jsme si do večeře. S Harrym jsem byla uvolněnější, přece jenom jsem s ním zůstala ve stanu, znala jsem ho jako sebe. Před půl šestou odešel, měl schůzku s Ginny.
Vešla jsem do své ložnice a ten můj malý opeřenec se na mě div nevrhl. Odvázala jsem mu dopis od nožky a četla.

Drahá Hermiono,

tohle oslovení napsané mou rukou Tě musí ukrutně štvát, ale věř mi, že bych ho nejradši psal pořád. Dovol mi, pokorně Tě o to žádám, abych byl alespoň jednou v životě upřímný.

Válka skončila a jak sis možná všimla,chtěl jsem skončit i já. Rozhodl jsem se, že bude pro všechny lepší, když zmizím z vašich životů. To jsem ale nemohl udělat, protože Albus Brumbál znovu otevřel školu. Soudím-li sám sebe, navzdory všemu, co se Ti chystám sdělit, nemohu o sobě prohlásit, že jsem dobrý člověk. Přesto bych Ti byl vděčný, kdybys tenhle dopis dočetla do konce.

(Byl bych Ti to řekl osobně, ale mám strach z Tvého pravého háku, mít jedenkrát zlomený nos stačí.)

Předtím, než Voldemort padl, jsem se hrozně bál. Vím, byl jsem oficiálně na jeho straně, a tak se to může zdát jako blbost, jenomže není. Kdybych měl tu možnost, neudělal bych nic, co mi přikázal. Abys mi tohle uvěřila, musím však zajít dál do minulosti.

Narodil jsem se, jak víš, do jedné z posledních čistě kouzelnických rodin v Británii (Všimla sis, že jsem nenapsal čistokrevných? Věř tomu nebo ne, to slovo se mi nadobro zhnusilo.) Sice si ty dny nepamatuji, ale věřím tomu, že už v kolébce mi otec každý den omílal věty, které jsem slýchal celý život: "Draco, buď pyšný, však máš být na co. Chovej se vznešeně a jednej s lůzou, jak se patří. Jsi přece Malfoy! Nezapomínej na odpovědnost, kterou s sebou tahle čest přináší!" Já si ale nemyslel, že je to čest. Co bylo tak báječného na tom, vyrůstat sám? Přátelit se pouze s lidmi schválenými mými rodiči? Chovat se vždy způsobem, jaký můj otec požadoval?

Nebýval jsem tak arogantní, jakého mě znáš. V raných letech svého dětství jsem se kolikrát vzepřel přísné výchově, ale čekal mě pokaždé natolik krutý trest, že mě brzo jakékoliv myšlenky na rebelii opustily. Bylo pro mě snazší a méně bolestivé chovat se podle Malfoyovských pravidel. Stydím se, měl jsem více bojovat…

Nicméně v době nástupu do školy už jsem byl chlapeček podle tatínkových představ. Bylo ve mně tolik pýchy, miloval jsem nadřazenost, kterou mi mé jméno přinášelo a jako dítě jsem ani nechápal, proč bych se tím neměl chlubit. Pak jsem Tě ale poprvé spatřil.

Nemysli si prosím, že to, co teď píšu, jsem si vymyslel. Potter, ten se mi znelíbil už od pohledu. Abych k Tobě byl naprosto upřímný, hrozně jsem mu záviděl. V té době jsem nechápal, jak obrovskou oběť přinesl mému světu, byl to pro mě jen malý nafoukaný a až moc opěvovaný podivín.

Ze svého prvního večera v Bradavicích si vybavuji máloco. Přesně ale vím, kdy jsem si Tě všiml. Stáli jsme tehdy před Velkou síní a čekali na rozřazování. Zaslechl jsem, jak dívce vedle sebe vykládáš cosi o Bradavických dějinách. Pouze z toho jsem pochopil, že nemůžeš pocházet z kouzelnické rodiny a tudíž nepatříš na můj list schválených přátel. Přesto jsem si nemohl pomoct a nezírat na Tebe, líbila ses mi víc, než bych býval chtěl.

Poprvé v životě jsem zatoužil vzdát se jména. Celý život jsem doufal, že mě zařadí do Zmijozelu, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Šel bych s chutí kamkoliv, kam by zařadili Tebe.

Věděl jsem však, že své myšlenky si musím nechat pro sebe. Brzy jsem se vzpamatoval a byl ze mě opět ten kluk, který všem leze na nervy. Názory mého otce se mi do hlavy vštípily tak hluboko, že Moudrý klobouk ani na chvíli nezaváhal a já skončil ve Zmijozelu. Později jsem byl samozřejmě šťastný, ale mé první pocity se neblížily štěstí. Cítil jsem hluboké zklamání, protože Tebe zařadili do Nebelvíru a měl jsem hned o důvod víc, proč z nás nemohli být přátelé.

Ten první rok jsem se však držel zpátky. Nevím, jestli sis toho všimla, každopádně já vím, jak moc jsem bojoval sám se sebou. Toužil jsem se s Tebou bavit, chtěl jsem na Tebe udělat dojem, ale pořád jsem musel myslit především na to, že jsem vizitkou své rodiny. Proto jsem Tě víceméně ignoroval a s tichostí sledoval, jak se spřáteluješ s Potterem a Weasleym. U Merlina, tolik jsem je nenáviděl, měli všechno, co jsem chtěl a především možnost vlastní volby.

Ve druhém ročníku mi došlo, že takhle to dál nepůjde. Mučil jsem sám sebe, když jsem si pořád dokola představoval, co by mohlo být, kdybych nebyl Malfoy. Proto jsem se zavázal být pro Tebe už navždy tím odporným a sprostým zmijozelským parchantem.

Omlouvám se za všechna ta hanlivá oslovení, která si ode mě musela snést, ale věř mi, když říkám, že jsem nemohl jinak. Bylo správné, abys mě nenáviděla.

Jak roky ubíhaly, choval jsem se k Tobě čím dál hůř. Jestlipak uhodneš proč? Neumíš si představit, jak moc ses mi líbila. Když jsi tehdy ve čtvrťáku vešla do sálu po boku toho Kruma, nejradši bych ho zabil, jen abych si mohl stoupnout na jeho místo.

Všechno na Tobě bylo dokonalé a to nemluvím jen o vzhledu. Tvé perfektně uhlazené způsoby, schopnost slušného vyjadřování, bystré odpovědi… To všechno jen přispívalo k mé rostoucí posedlosti Tvou osobou. Tím víc jsi mě Ty musela nenávidět, abych se od tebe dokázal udržet dál.

Můj život nebyl nikdy jednoduchý, protože to především nebyl život, jaký bych si přál. Nemohl jsem si vybrat, jakkoliv banálně to zní. Musel jsem činit, co si rodiče přáli, jelikož jsem neměl na světě nikoho jiného a nemohl jsem riskovat, že o ně přijdu.

Zlom přišel před nástupem do šestého ročníku. V den mých šestnáctých narozenin ke mně do pokoje přišel otec s tím nejpyšnějším výrazem v obličeji. Měl jsem tušit, o mu jde.

Kdybych nebyl Malfoy, nejspíš bych k narozeninám dostal novou hůlku, popřípadě knihu nebo hábit. Protože jsem byl Malfoy, dostal jsem nevratnou vstupenku do řádu Smrtijedů. Večer toho nešťastného dne jsem byl poprvé přítomen na jejich schůzi. Nedokážeš si představit, jaký strach mě v přítomnosti Voldemorta přepadl.

Postavil se přede mě, zlo z něj přímo dýchalo, a řekl: "Nejdražší Draco, jsem hrdý na volbu, kterou si učinil." Ale já si tohle nezvolil! "Dostane se ti té největší cti, jakou si kouzelník po mém boku dokáže představit." Podíval jsem se do očí své matky, a když jsem v nich spatřil nefalšované slzy, musel jsem vynaložit veškerou sílu, abych se nezhroutil. "Ty, nejmladší z Malfoyů, poctíš svou rodinu velice významným činem a budeš tak konat ve jménu pána Zla, slibuješ?" Probodl mě jedním ze svých děsivých pohledů. "Slibuju," zněla má odpověď. Přál jsem si být mrtvý. "Jestli mě zklameš, odnese to tvá rodina," zasyčel nakonec a tím mě definitivně zlomil.

Kdybych se rozhodl vzepřít proti jeho rozkazu, zabil by nejdřív všechny, na kterých mi záleželo a pak teprve mě. Copak jsem mohl jednat jinak? Nemám tvou odvahu, Hermiono.

Návrat do školy jsem těžko snášel. Každou noc, když jsem uléhal do postele, jsem hodiny zíral na znamení Zla na své ruce. Proč já? Čím jsem si tohle zasloužil?

Celý rok jsem sledoval obličej muže, kterého jsem měl povinnost zabít. Nikdy bych si nemyslel, že jednou budu plánovat vraždu. Pořád dokola jsem si opakoval, jaká pocta to je, snažil jsem přesvědčit sám sebe o správnosti svého konání, ale marně. Byl jsem zrůda a věděl jsem to.

Navíc jsi tam pořád byla Ty. Sledovala jsi mě svýma vševědoucíma očima a nejspíš něco tušila. Tolik jsem si přál, abych Ti to mohl říct. V těch nejhorších dnech, kdy mě samota pohlcovala nejvíce, jsem se uklidňoval pohledem na Tvou tvář.

Představoval jsem si zcela jiný život, kde stojíš po mém boku, a oba bojujeme za správnou věc. Musím však přiznat, byl jsem zároveň rád za naše zjevné nepřátelství, neboť jsem si zcela jist, že kdyby Voldemort věděl o mé lásce k Tobě, zabil by Tě bez mrknutí oka a to jsem nemohl dopustit.

Neklamou Tě oči, Hermiono. Ty city, které k Tobě doopravdy cítím, jsem Ti nikdy nedal najevo a to byla ta nejmíň sobecká věc, jakou jsem kdy v životě učinil. Tímto dopisem ji pohřbím navždy, protože už nedokážu žít ve lži. Přál bych si, abys mě pochopila.

Tu osudnou noc na astronomické věži se odehrála spousta věcí, ale kvůli svému nezměrnému strachu si většinu přesně nevybavuji. Vím, že jsem na Brumbála mířil hůlkou, dokonce jsem ho kouzlem odzbrojil, nicméně ten bezbranný jsem byl já, poté co on promluvil: "Ty nejsi vrah, Draco. Kdysi jsem znal chlapce, který ve všem zvolil nesprávně. Dovol mi, abych ti pomohl."

To mě zničilo. Uvědomil jsem si, že já byl chlapec, který ani volit špatně nemohl, protože se ho nikdo nikdy nezeptal, co by si přál. Hlavou se mi honila spousta myšlenek, a pak jsem svou hůlku sklonil. Byl jsem připraven učinit své první správné rozhodnutí, ale příchod ostatních Smrtijedů mi jej překazil.

Stál jsem tam a sledoval smrt dobrého muže, nic jsem neučinil. Nedokázal jsem to. Od té chvíle jsem sám sebe ztratil. Stal jsem se pouze nechutným nástrojem v rukou pána Zla. Nebyl jsem už ani člověkem, nic jsem necítil a všechna má přání někam zmizela.

Celý jeden předlouhý rok jsem takto žil. Všechny vraždy a mučení, kterých jsem byl svědkem, se slévají v jedno nekonečné utrpení. Všechny až na jedno.

Pamatuji si, jak Tě tehdy lapkové přivedli do našeho sídla. Krve by se ve mně nedořezal. Přes veškerou bezcitnost, která ve mně byla, jsem Tebe zatratit nedokázal. Znal jsem však své zbabělství, bylo mi jasné, že kdybych pomohl Potterovi, ve vteřině bych zemřel a to jsem kvůli němu podstoupit nechtěl.

Přesto jsem nepotvrdil vaši totožnost, ačkoliv mi byla od první chvíle zcela jasná. Mé zdržování bohužel k ničemu nebylo, a když Tě Bellatrix mučila, umíral jsem kousek po kousku i já. Tvůj křik mi navždy zůstane vryt do paměti. Dívka, kterou jsem jedinou na světě miloval, se přímo přede mnou zmítala v šílených bolestech, a co jsem udělal? Já se jen díval!

Nenáviděl jsem se tehdy natolik, že bych Ti býval sám pomohl. Přísahám Merlinovi, nebýt útěku Pottera s Weasleym, spáchal bych naprosto nevyhnutelnou sebevraždu, jen abych Tě už nikdy neslyšel křičet. Chyběl kousek a zemřel bych pro Tebe, Hermiono. Nyní si přeju, abych to býval udělal. Nebyl by pro mě na světě hezčí konec, než umřít Tvou záchranou.

Jak zvrácený a odporně sobecký se Ti nyní musím jevit… Vsadil bych se, že nevěříš jedinému mému slovu. Přesto musím pokračovat, potřebuješ znát celou pravdu.

Závěrečná bitva se nevyhnutelně blížila a já byl pevně rozhodnut nebojovat. Nezáleželo mi na tom, jestli umřu nebo ne, na ničem už nezáleželo. Stále jsem však miloval svou matku a jen kvůli ní jsem i nadále předstíral věrnost zlu.

Přemístil jsem se tenkrát do Bradavic s jediným cílem - získat zpět svou hůlku. Našel jsem Pottera poměrně snadno, nebylo těžké ho vystopovat. Kdybych za něco stál, pokusil bych se mu pomoct, ale on by to ode mě nikdy nepřijal, a tak jsem ho pouze požádal, aby mi vrátil, co je mé.

A pak jsem Tě viděl s Weasleym. Tušil jsem to už nějakou dobu, myslel jsem, že mě to nepřekvapí… Jak bláhový jsem byl. Když ses na něj dívala, měla jsi v očích zapsanou takovou lásku, pro kterou bych položil život. Všechny mé naděje byly ztraceny, s ním bych o Tebe soupeřit nemohl.

Další události té noci mám v mlze. Vím, že jsem většinu bitvy strávil zalezlý v kamrlíku na košťata, kde jsem se neubránil slzám. Byl to pláč, který ve mně zůstával celá léta a konečně dostal možnost vyjít na povrch. To mi bylo podobné, že jsem nechal lidi kolem umírat a sám bulel jak malé děcko. Naštěstí jsem se později zapojil a pár životů zachránil, jinak bych nemohl sám se sebou dále žít.

Teď víš všechno. Nedivil bych se, kdybys mě nesnášela ještě víc, než předtím. Nejsem hoden žádných kladných citů, přesto jsi to musela vědět. Nemohl jsem Tě nechat žít v nevědomosti, to jen dokazuje, jak jsem špatný.

Doufám, že budeš v životě šťastná, Hermiono, protože nikdo si to nezaslouží víc, než Ty. Miluju tě, vždy jsem Tě miloval a do konce svých dnů, který doufám přijde brzy, Tě také milovat budu.

Navždy Tvůj, Draco Malfoy.

Moje oči zalily slzy. Tak dlouho se trápil kvůli svému otci?? Ale jak dlouho ještě hodlal čekat na pravdu??
Čekala jsem na večerní hlídku, musí mi to vysvětlit!! A hlavně kde zjistil, že mám sovu?