O necelou hodinu později již kráčela dlouhou, opuštěnou chodbou vytesanou hluboko ve skalním masívu poblíž samotného vrcholu Kastiellského hradu. S pohledem zabořeným mezi generálovy lopatky se ze všech sil snažila ignorovat Treynora a Thimease, kteří jí kráčeli po boku. V duchu si tiše broukala melodii jedné z proslulých písní Tanečníků slunce. Při náznaku jakékoliv jiné smysluplné myšlenky se jí totiž začínal zvedat žaludek. Opojení z magické noci už dávno vyprchalo. Přestože během chladné jízdy zpět krapet vystřízlivěla, nepříjemný pocit v útrobách a dunivé bušení ve spáncích zůstaly. V hrdle jí ostře pálilo, zrak se jí mlžil a začínala se obávat, že se každou chvílí skácí k zemi.

Náhle po levé straně před nimi cvakla klika a do chodby vykoukl mladý dívčí obličej. Jakmile spatřila tu prapodivnou skupinku, ztuhla v pohybu a zůstala zaraženě stát ve dveřích. Měla na sobě jen jednoduché, teplé vlněné šaty s dlouhým rukávem, jejichž lem spočíval až na zemi. K hrudi si tiskla několik tlustých svazků. Ofina rovmých světlých vlasů jí padala do vykulených očí.

„Kayo?" vydechla překvapeně a pomalu za sebou nohou zavřela dveře. Nechápavě přelétla pohledem přes generála Arighu a oba muže. „Co to má znamenat?"

V ten okamžik se Kaye zvedl opět žaludek a měla co dělat, aby dokázala jeho obsah udržet v sobě. Nejspíš se dost nebezpečně zakymácela, neboť ji v další chvíli Treynor uchopil kolem pasu a nechal ji, aby se o něj opřela. Skrz závoj sklopených řas sledovala, jak Arigha míří směrem k dívce. Jeho už tak popuzená tvář se nyní proměnila v zosobnění bouřkového mraku.

„Na to stejné bych se mohl zeptat já vás, Výsosti," vyštěkl ostře. „Touhle dobou už máte být dávno v posteli!"

Při těch slovech dívka odtrhla pohled od Kayina zbědovaného obličeje a rozčileně zkřivila tvář. „Je mi čtrnáct, ne čtyři, generále," opáčila s nemenším rázem. „Myslím, že můžu po hradě chodit kam chci a kdy chci. Povíte mi prosím, co se stalo mé sestře?"

„Nech to být, Neliso," zamumlala Kaya, které se mezitím podařilo najít ztracenou rovnováhu. „O nic nejde."

„To bych neřekl," poznamenal ledově Arigha a pak stroze kývl na Treynora a Thimease. „Pokračujte." Poté vykročil směrem k dívce. Nelisa se však nechtěla nechat jen tak odbýt. Vtiskla generálovi do natažených paží svůj knižní náklad a rozběhla se směrem k odcházející trojici. „Počkejte přece!" volala za nimi. Než je však stihla dostihnout, chytil ji Arigha za ruku a strhl ji zpátky. Dívka zavrávorala. V tu chvíli skupinka zmizela za ohybem chodby a ztratila se jim z očí.

„Uklidněte se," řekl tiše generál, když se Nelisa začala v jeho sevření prudce zmítat. „Prosím."

Dívka ztuhla. V jeho hlase jako by se něco změnilo. Namísto strohého rozkazu jeho slova zněla spíše jako prosba. Spolu s tím se zlomil také její odpor. Tentokrát na generála pohlédla s téměř plačtivým výrazem ve tváři. Oči jí neklidně těkaly okolo a vystrašeně se kousla do rtu.

Když promluvila, její hlas byl jen pouhým šepotem. „Co se jí stalo?" zeptala se roztřeseně. Nedokázala z mysli vyhnat obraz její sestry, jak se jen stěží drží na nohou. Ta představa ji děsila více, než očekávala. Kaya byla v jejích očích skvělou bojovnicí, téměř hrdinkou. Coby ke starší sestře k ní vzhlížela a vážila si jí. Pokud se stalo něco, co dokázalo z tak hrdé válečnice udělat klopýtající trosku, měla by se bát? Hrozilo snad jejímu domovu nějaké nebezpečí?

„Všechno je v pořádku," odpověděl s povzdechem generál. „Nic se jí nestalo, jenom něco špatného snědla. Vyspí se a bude v pořádku."

Tato slova však Nelisu neuklidnila. Rozhořčeně zkřivila tvář. „Já už nejsem malá. Nemusíte mi lhát." Arigha překvapeně zamrkal. Dívka pokračovala: „Řekněte mi pravdu. Prosím."

Dobrou půlminutu si ji pátravě měřil. Přestože se drobná světlovláska stojící před ním ani zdaleka nevyžívala v bojových uměních, nestudovala válečnictví ani umění vládnout jako její sourozenci, šestý smysl generálovi našeptával, že by byla stejně dobrou panovnicí. Nelisa totiž dokázala pohlédnout do lidské duše a ke každému si najít svým diplomatickým a bezprostředním chováním cestu. Jako jediná z královských dětí jej také znala už od svého narození. Když po smrti královny Renilly začal se svými syny žít v paláci, starším dětem – zejména tehdy šestileté Kaye – do oka nepadl. Mladší princezna však vyrůstala v jeho blízkosti a nikdy k němu nechovala takovou zášť jako její sestra. Skoro jako by dokázala prohlédnout skrz jeho masku přísnosti a odtažitosti. Spolu se svým otcem byla také jediná, v jehož přítomnosti si ji dovolil odložit.

„Tak dobrá," svolil nakonec smířlivě. V ten okamžik se dívce po tváři rozlil opatrný úsměv. „Ale mám jednu podmínku. Doprovodím vás do ložnice a hned, jak domluvíme, půjdete spát. To, že se Kaya v noci courá po hradě ještě neznamená, že se musíte opičit. Platí?"

„Ráda. Ale mám taky jednu podmínku," lišácky na něj mrkla princezna.

Generál mírně povytáhl obočí.

„Přestanete mi vykat," uculila se Nelisa a pomalu vykročila vpřed. „Připadám si pak hrozně stará."

Při těch slovech se Arigha musel uchechtnout. Představa, že si čtrnáctileté děvče připadá staré, mu v porovnání s jeho vlastním věkem připadala komická. „Platí, princezno," opáčil tiše a spěšně se vydal chodbou za dívkou.

- - -

Když vstoupila, pracovna rendallského krále byla prázdná. Někdo však již stihl rozžat vysoké voskové svíce upevněné ve zdobených kovových držácích. Teplé odlesky plamenů vrhaly světlo na dlouhé police plné starobylých svazků, jenž po stranách lemovaly místnost. Přímo naproti vchodu pak stál mohutný dubový stůl, z větší části pokrytý knihami nebo smotanými svitky. Stěna za ním, která se v letních měsících běžně otevírala na malou kamennou terasu, byla nyní v zimě zakrytá několika vrstvami huňatých závěsů. Nade dveřmi pak visela dřevořezba rendallského erbu, který zpodobňoval dva vzpínající se hřebce, jak buší kopyty vysoko do vzduchu. Za nimi se skvěla vysoká věž obehnaná hradbou, na níž ze stran dohlíželi dva velikáni z pohoří Ledového tesáku, horského masívu, který tvořil jižní hranici kastiellského léna. Veškerá další místa na stěnách zabíraly pestrobarevné mapy nejen Rendallu, ale i okolních království a říší.

Právě těm Kaya v dětství při každé své návštěvě pracovny věnovala největší pozornost. Nutila otce, aby jí na přání popisoval místa, která během svých diplomatických cest navštívil. Vyprávěl jí o jejich zvycích a zákonech, o krásách jejich přírody a velkoleposti měst. Její otázky se různily s ohledem na podnebí, vzdálenost dané země od jejich domova a tom, kolik toho ona sama z hodin zeměpisu znala. Jedna z otázek však zůstávala stále stejná.

Žijí tam dobří lidé, otče?

Nikdy jí neodpověděl, ne přímo. Místo toho říkával, že lidé jsou všude stejní a přeci tolik jiní a že není na něm, aby soudil jejich duše, neboť jediný, kdo může spravedlivě rozdělit dobro a zlo je Stvořitel nebes anebo vlastní lidské svědomí.

Ta odpověď ji rok, co rok přiváděla k šílenství.

Mezitím ji Treynor pomalu doprovodil po měkkém tmavozeleném běhounu až ke stolu, kde se Kaya zabořila do pohodlného koženého křesla. Kapitán jí krátce poklepal na rameno na rozloučenou a vzápětí za ním s tichým cvaknutím zapadly dveře. Osaměla. Zůstala sedět schoulená v křesle, kolem těla měla omotaný dlouhý plášť. Nepřítomně pozorovala vysoké stojací hodiny umístěné v rohu místnosti. Hodinová ručička právě přeskočila číslo tři. Už zbývalo jen necelých pět hodin, než se bledý sluneční kotouč opět vyhoupne na oblohu a prozáří pochmurné ráno. Doufala, že tou dobou si už bude moci dovolit upadnout do vytouženého spánku a celý den neopustit lůžko. Nedokázala se zbavit dojmu, že je celé její tělo vyrobeno z olova. Touha po odpočinku na ni zoufale doléhala, věděla však, že ještě chvíli musí zůstat bdělá.

Navzdory svému předsevzetí však v okamžiku, kdy se konečně rozlétly dveře, téměř usínala. Vyrušilo ji až hlasité bouchnutí dřevěných křídel. Instinktivně se vztyčila do sedu a přitiskla si dlaně na uši. Prudká rána rozezvonila ostré, bolestivé tepání v jejích spáncích. Rozhořčeně se ohlédla po nově příchozím.

Spatřila, jak k ní přes místnost rázuje vysoký muž a za chůze si od pasu sundává opasek s mečem. Když však její oči dosáhly až k mužově ledově klidné tváři, její srdce vynechalo úder.

Tohle nebyl její otec.

Pochva s tlumeným dusnutím dopadla do křesla vedle ní. Aniž by pronesl jediné slovo, minul mladík sedící princeznu a sáhl do malé skříňky pod knihovnou. Ven vytáhl drobnou lahvičku z broušeného křišťálu, vyprostil z jejího hrdla zátku a během pár vteřin do sebe obrátil polovinu jejího obsahu. Vzápětí nádobku opět zašpuntoval a nešetrně ji nacpal zpátky.

„Tarrine," vypravila ze sebe Kaya ochraptěle a opatrně se v křesle protáhla, jak jen jí to rozbolené údy dovolovaly. Nereagoval. Strhl si z ramen tmavozelený plášť s vyobrazením rendallského erbu a nechal jej spadnout na podlahu. Vzápětí klesl na židli naproti ní a na několik vteřin upřel pohled do stropu.

Když konečně promluvil, ani se jí nepodíval do očí. „Uvědomuješ si vůbec, do jakých problémů jsi kvůli své dětinské neuvážlivosti mohla uvrhnout celé království?" zeptal se jí tónem, při kterém by se i planoucí oheň proměnil v ledovou sochu.

Kaya zaraženě zamrkala. „Byla to jen jedna noc ve měs-"

„Hlupačko," nenechal ji domluvit Tarrin. „Tvůj pošetilý výlet tu nikoho nezajímá. Už dávno jsem se naučil, že i když jsi kdysi byla mou malou sestřičkou, dokážeš se nyní o sebe postarat stejně dobře jako já sám, pokud se ovšem nepotáčíš opilá ulicemi." Při těch slovech prudce škubl hlavou a probodl ji svým rozhořčeným pohledem. V tmavozelených duhovkách se mu odrážel stín mihotajících se plamenů. Působilo to zlověstně, skoro jako by mu v očích žhnul skutečný oheň. Rty měl stažené v úzkou linku a na nakrčeném čele mu vystoupily tři tenké vrásky stejně jako pokaždé, když se rozčílil. „Dnes jsi však ve své slepé touze po dobrodružství zmeškala důležité diplomatické setkání s ellysarským velvyslancem. Máš neskutečné štěstí, že tvou nepřítomnost královi muži nebrali jako osobní urážku a spokojili se s vysvětlením, že jsi se dnes večer necítila dobře. Být to diplomaté z Astagardu, už by nám hrozili vyhlášením války."

Kaya měla co dělat, aby odolala instinktu a neschoulila se do klubíčka. Nyní už chápala přestrojený doprovod, ostrý přístup generála Arighy i dlouhou cestu skrz ty nejzapadlejší kouty města. Když nedorazila na domluvenou schůzku, její otec nejspíše před diplomaty přisoudil její nepřítomnost aktuální indispozici. Kdyby ji poté vyslanci zahlédli ve městě, jak opilá tančí spolu s kejklíři, považovali by to za nebetyčnou urážku. Raději si ani nechtěla domýšlet, jak by ellysarský král na toto zneuctění reagoval.

„Omlouvám se," zachraptěla tak jasně a zvučně, jak jí to rozbolavěné hrdlo dovolilo. „Konala jsem nerozvážně."

„To skutečně ano," opáčil Tarrin a opět odvrátil tvář.

Hodnou chvíli mlčeli. Její bratr mlčky zíral na hromadu svazků ležící na stole. Kaya se snažila potlačit nutkání vyvrhnout večeři a proklínala samu sebe, že nedokázala odolat Kalosovým vyhlášeným alkoholickým koktejlům. Nedokázala si ani vzpomenout, kolik do sebe těch ďábelských skleniček během noci obrátila.

Ticho první přerušil Tarrin. „Dávám ti dnešní den na to, aby ses dala do pořádku. Vyslanci odjíždějí pozítří ráno, aby se stihli na oslavy slunovratu vrátit do Ellysaru a zítra večer se koná hostina na rozloučenou. Nezajímá mě, jak to uděláš, ale zúčastníš se, budeš zosobněním učebnice etikety a postaráš se, aby královi muži nepojali ani sebemenší podezření o tom, kde jsi dnes v noci byla," prohlásil ostrým tónem, který již tolikrát zaslechla užívat svého otce, když jím cloumal hněv. Téměř neznatelně přikývla, přestože se jí jen při pouhé představě další divoké oslavy prudce rozbušilo srdce. Už se chtěla začít zvedat k odchodu, ovšem Tarrinův hlas ji přinutil ztuhnout v pohybu.

„Mimo to se od této chvíle nehneš ze svého pokoje – pochopitelně vyjma zítřejší hostiny. Dohlídne na tebe Trey a postará se, aby ti nic nechybělo. Neopovažuj se na něj nic zkoušet a radši se modli, aby ses mohla podívat alespoň na to vrcholné vystoupení tvých opileckých přátel."

Navzdory své trvající nevolnosti se Kaya téměř katapultovala z křesla. Zaryla nehty do dřevěné desky stolu a skrz závěs tmavohnědých vlasů na svého bratra vycenila zuby v téměř zvířecím gestu. „Na tohle nemáš právo!"

„Ale ano," odvětil klidně Tarrin a také vstal. „Jednám z přímého pověření krále. Kromě toho jsem také korunním princem tvé země, a tudíž, jak jistě víš, stojím ve vládnoucí hierarchii o stupeň nad tebou."

Až do této chvíle se Kaya nezaobírala faktem, proč ji vlastně Darrien Dusgraaven nepoctil svou přítomností. Nyní se však jako tonoucí stébla byla ochotná chytnout každé možné příležitosti, jak bratrův rozkaz zarazit.

„Chci mluvit s otcem!" vykřikla s náznakem zuřivé nepříčetnosti v hlase. Alkohol proudící v její krvi odstranil všechny zbývající zábrany. Zahanbení nad svým činem odstrčila do nejzazšího koutku mysli. Teď byla v ceně její svoboda, jedna z věcí, která byla jejímu srdci nejcennější. Byla ochotná pro ni bojovat stůj co stůj.

V tváři jejího bratra se nepohnul jediný sval. „Obávám se, že nyní nejsi v pozici, kdy bys mohla hlásit požadavky," opáčil stroze a vykročil ke dveřím. Kaya jej bleskově chytila za rukáv.

„Tohle ti nikdy neodpustím!" zasyčela nenávistně. Ačkoliv to ani zdaleka nebylo poprvé, co si svými činy vysloužila trest, její otec téměř vždy dával přednost jiným výchovným formám, jako bylo třeba kydání stájí, úklid v knihovně, zákaz jízdy na koni, tréninku šermu nebo hodiny tance navíc. Zastával názor, že při konání pro ni nepříjemné činnosti se nejen zocelí tělo a duch, ale také se naučí, že její královská privilegia nejsou darem z nebes, které jí nikdo nedokáže odebrat, ale právem, o které se alespoň částečně musí zasloužit. Její svobodu dosud omezil jen jednou a při pouhé vzpomínce na ty dny plná ticha a samoty se jí opět sevřel žaludek.

Tarrin vyprostil svou paži z jejího sevření. „Vinit z toho můžeš jenom sama sebe," prohlásil, zatímco otevřel dveře a rychlým gestem vybídl čekající stráž, aby vstoupila. „Nic takového by se nemuselo stát, kdybys dbala rozkazů svého otce a krále."

V mžiku ucítila na rameni kapitánovu teplou dlaň. „Pojďte," vybídl ji tlumeným hlasem a jemně jí pomohl vstát. Kaya měla co dělat, aby se udržela na nohou, odmítla však bratrovi poskytnout pohled na to, jak se hroutí k zemi. Jakmile však za nimi zapadly dveře, její tělo, vyčerpané po dlouhé noci, ji zradilo. Kolena se jí podlomila a Treynor ji musel uchopit do náruče. Zůstala viset v jeho sevření jako hadrová panenka a ochable zírala na míhající se klenbu nad svou hlavou. Šumění v její hlavě se proměnilo v rozbouřený vodopád. Zavřela oči. Skrz víčka k ní doléhalo jen mírné mihotání pochodně, kterou v ruce nesl Thimeas.

Na ničem už nezáleželo. Všechno se pokazilo. Už nebyla divokou princeznou, paní hvízdajícího větru a divokých plamenů, ale jen poraženým dítkem odsouzeným k tichu a samotě.

- - -

Následující týden byl snad nejdelším v jejím životě. Přestože Tarrin dodržel slovo a prostřednictvím Treynora jí bylo poskytnuto vše, oč požádala, už po dvou dnech jí cloumala nebetyčná nuda. Ze začátku se snažila nějak zaměstnat – četla knihy, kreslila portréty svých oblíbených koní a panoramata míst, kam se na jejich hřbetech s potěšením vypravovala, a experimentovala s obsahy křehkých jadeitových krabiček plných barevných líčidel, které během let nashromáždila coby dary od velvyslanců z jihu a východu. Netrvalo však dlouho a odhodlání vystřídala apatie.

Jediným zpestřením byla rozlučková hostina, přestože Kaya většinu času strávila posedáváním u tabule, usrkáváním ovocné šťávy – vína ani jiného alkoholu se neodvážila ani dotknout – a pozorováním tanečníků kroužících po parketu. Otec jí věnoval jen pár zdvořilých slov, Tarrin jako by její přítomnost ani nezaregistroval. Během večeře dělala společnost jednomu z ellysarských šlechticů doprovázejících vyslancovu družinu. Příběhy o teplých zimách jižnějšího království ji zaujaly a s ochotou naslouchala vyprávěním o prosluněných krajinách a exotických plodech ellysarské země. Sama pak věnovala vyslanci i jeho přátelům několik tanců. S postupujícím časem jí však začala padat víčka a hlasitá hudba a smích jí nepříjemně duněly v hlavě. Nakonec to byla ona sama, kdo se jako první omluvil od stolu a odebral se ke spánku. Nikdo se ji ani slovem nepokusil zastavit.

Avšak poté, co se následujícího rána spolu s ostatními s jejich hosty rozloučila, zůstala jen unaveně ležet na posteli a zírala do stropu. Naslouchala tichému šumění horké vody proudící v trubicích upevněných ve stěnách, která z horských vřelých pramenů přiváděla vytoužené teplo.

Hleděla vzhůru a vzpomínala. Ve své mysli se opět proháněla po mediemských ulicích v koňském sedle a s větrem ve vlasech, plížila se s lukem v ruce hustým hvozdem a naslouchala zpěvu ptáků i krokům zvěře, koupala se se svou sestrou pod třpytivým vodopádem, cválala na svém nejmilejším hnědákovi přes široké pláně a ležela na širokém cimbuří nejvyšší věže a sledovala blyštící se hvězdy na nebeské klenbě stejně jako nyní ležela na své posteli. Tyto sny se však nyní zdály na míle vzdálené. Byly jen další připomínkou, co všechno ztratila.

Sedmého dne již nabyla dojmu, že se každým okamžikem zblázní. A podíl na tom neměla jen vyčerpávající samota a ohlušující ticho, jenž vládlo v opuštěných pokojích.

Toho večera se choulila v křesle a jako tělo bez duše zírala na stránku jednoho z dobrodružných románů, který jí na žádost přinesli z knihovny. Jednotlivá slova jí před očima splývala do chaotické mlhy písmen. Byla v pokušení knihu zahodit a vrhnout se z okna, jen aby na ten kratičký okamžik předtím, než se setká s tvrdou ledovou dlažbou, mohla opět cítit jako svobodný člověk, souzený jen osudem a očima bohů. Neměla na to však odvahu. Nepřála si zemřít.

Ze všeho nejvíc toužila vrátit čas, přetočit ručičky ubíhajících dnů o osm obrátek, zavést své kroky místo k hradní bráně do poradní komnaty. Věnovat otci krátký, nenápadný úsměv a pustit se do diplomatického tance s vyslanci. Jednat a okouzlovat celý večer muže, jejichž pán držel v rukou nitky splétající podobu budoucnosti. A pak, když by vše skončilo, užít si ve společnosti své rodiny sklenici teplé medoviny a dopřát si pohled na otcovu tvář zářící pýchou.

Nyní by se mu však do očí podívat nedokázala, ne s vědomím, že se v nich neskývá nic než zklamání a opovržení.

Tiché zapomnění. Toto byl trest za její opovážlivost. Bylo jí odepřeno vše, pro co žila. Svoboda, smích, jízda na koňském hřbetě, lukostřelba i tanec. Jak dlouho ji hodlají držet o samotě, mučenou vlastním svědomím? Přestože její tělo netrpělo zimou, hladem ani žízní – právě naopak, užívala si vybraných lahůdek, jež jí každý den byly na přání připravovány – její duši jako kdyby natahovali na skřipec.

S unaveným povzdechem zaklapla knihu a odložila ji na stolek. Pak klesla opět do měkkého polstrování. Možná bych této nepříjemné situace mohla využít, pomyslela si s mírným náznakem optimismu. Kdy jindy dostanu možnost spát třeba tři dny v kuse? Ani tato představa však nedokázala ztlumit bolest v jejím srdci. Oslava slunovratu se nenávratně blížila a spolu s ní i slavný výroční turnaj a vystoupení Tanečníků slunce. Již silně pochybovala o tom, že jí bude dovoleno se letošních kratochvílí zúčastnit.

Zrovna se odhodlávala vstát z křesla a jít se před spaním ještě trochu opláchnout, když v tu ji v pohybu zarazil neočekávaný zvuk.

Ťuk. Ťuk.

Kaya se ohlédla ke dveřím a překvapeně nakrčila nos. Klepání na dřevo znělo jinak.

Ťuk. Ťuk. Pátravě přimhouřila oči, vymrštila se na nohy a a pomalu se začala otáčet dokola, zatímco očima pečlivě přejížděla po stěnách. Nebylo o tom pochyb, ten zvuk se bezpochyby nenesl ode dveří do jejích komnat, ale od ... Náhle prudce vytřeštila oči a bleskově se obrátila k oknu. Zpoza skleněné tabulky se na ni culil opálená tvář Salinna Arighy.

Ťuk. Ťuk.

Kaya si instinktivně přitiskla ukazovák na rty a pohodila hlavou ke dveřím do předpokoje. Ten byl sice prázdný, ovšem stráže měli sluch jako ostříž. Salinn přikývl a Kaya se vrhla k oknu, aby jej otevřela. Teprve když popadla kliku a vpustila do místnosti ledový vzduch, všimla si, že má mladý šlechtic kolem pasu uvázané lano, jehož vrchol mizel někde nahoře ve tmě.

„Co šílíš?" sykla a ustoupila stranou, aby mohl prolézt do místnosti. Tmavé vlasy mu divoce odstávaly do všech stran, byl neoholený a na sobě měl pomačkaný domácí šat, tlustou kazajku lemovanou kožešinou a vysoké boty s podivnými skobami na podrážkách. „Uvědomuješ si vůbec, co ti udělají, pokud tě tady najdou?"

„Ne, co?" ušklíbl se Salinn a usazený na parapetu si stáhl boty, aby skobami nepoškrábal leštěnou podlahu. Pak se konečně zhoupl dovnitř a začal si od sebe odvazovat vratké jištění. Kaya jej gestem zarazila. Bylo dost pravděpodobné, že bude Salinn muset brzy zahájit rychlý ústup. Proto by bylo lepší, aby byl připraven.

„Nejspíš to stejné, co mě," odtušila Kaya a neklidně mrskla očima směrem ke dveřím. „Co tady pohledáváš?"

Salinn se protáhl obličej do uražené grimasy. „Tak já hrdinsky přijdu osvobodit princeznu z věže, vyrvat ji ze spárů zlého, nespravedlivého generála a místo slov díků dostanu jen nevrlé ‚co tady pohledáváš'?"

Z hrdla se jí chtě nechtě vydralo pohrdavé uchechtnutí. „Šašku," opáčila a obrátila oči v sloup. „Jaké osvobozování? Já přece nemůžu jen tak zmizet!"

Generálův syn se spiklenecky ušklíbl. „Samozřejmě, že se beze stopy nevypaříš. Ale navždy tu zůstat trčet taky nechceš."

Kaya si překřížila paže na hrudi. „Nebudu tady trčet navždy," odsekla, „a myslím to vážně. Už teď jsem kvůli tomu promeškanému jednání až po kolena ve sračkách."

Salinn zamítavě mávl rukou. „No tak, nikdo se nic nedozví. Budeš zpátky coby dup. A vlastně ve skutečnosti ani neodejdeš. Pamatuješ si na Alianne, tu půvabnou dceru Markiana Margvaarda?"

Přikývla. Na Alianne se nedalo zapomenout. Štíhlá brunetka byla poslední obětí Salinnova lovu na pohledné šlechtické dcerky. Tentokrát si vyhlédl Kayinu vzdálenou příbuznou, dceru bratrance její matky. Z původně krátkého románku na pár nocí se však vyklubal vztah o něco delší. Přestože Alianne Salinna nepřestávala popichovat a tropit si z něj žerty, ti dva se od sebe nedokázali odtrhnout. Kaya mu dívku s uhrančivýma očima přála. S jeho divokou povahou bylo pro Salinna těžké najít si družku, děvče, které by s jeho věčnými problémy dokázalo držet krok. Kaye Alianne padla do oka, a proto ze srdce doufala, že se dvojici společně bude dařit.

„Co má Alianne společného s mou situací?" zeptala se podezíravě. Svou nedůvěru se ani nesnažila skrývat. Přestože byla obvykle pro každou špatnost, vnitřní hlásek jí našeptával, že nyní není nejvhodnější čas na Salinnovy divoké plány.

„Úplně všechno," zašklebil se dychtivě mladík. „Jak jistě víš, pozítří se koná Jízda králů, tvá nejoblíbenější událost v roce. Celý Meridiem se sejde, aby mohl sledovat klání těch nejlepších jezdců, boj o zlatý vavřín rendallského krále. Všichni lidé se mohou zúčastnit. A ty jakbysmet."

V tu chvíli jako by někdo Kaye vrazil do srdce tisíc drobných jehliček. Na Jízdu králů se zapomenout nedalo. Už od svých třinácti let se bez výjimky den před zimním slunovratem spolu s tisícovkou dalších jezdců vydávala pouť na po okolí. Tu událost celou duší milovala. Pokud pro ni existoval ráj, měl podobu zšeřené oblohy poseté hvězdami, pod kterou se žene na milovaném zvířeti a prsty hladí jeho hebkou srst. Nikde se necítila tak volná jako tehdy, když za doprovodu tiché hudby projížděla městem v procesí. A nikde její srdce nebušilo mocněji, než když se řítila zasněženou krajinou po trase každoročního závodu o zlatý vavřín.

Tiše si odkašlala, aby zapudila pocit hořkosti na jazyku. „To jsi opravdu tak naivní, že si myslíš, že mě otec nechá lítat na koni ve sněhu?" zeptala se a ramenem se opřela o stěnu vedle okna.

„Nech mě laskavě domluvit," opáčil Salinn. „Nyní na scénu přichází krásná Alianne. Má přítelkyně je obstojnou jezdkyní, v adrenalinových zážitcích jako je vrchol Jízdy si ale nijak nelibuje. Lord Markian však trvá na tom, že se zúčastní. Obeznámil jsem Alianne s tvou nepříjemnou situací, a to drahé děvče je ochotné se s tebou na jeden den vyměnit. Takže zatímco ty si užiješ svých pár hodin svobody v koňském sedle, ztracená v davech jezdců, Alianne stráví den poleháváním v posteli, bude se krmit všemi těmi dobrotami, co ti tady servírují, číst si a česat si vlasy. A všichni budou spokojení."

„Leda tak za předpokladu, že nás nechytí. Ani si nechci domýšlet, co se stane v opačném případě," zavrčela Kaya. „Být týden zavřená tady mi úplně stačilo. Nechci tu uvíznout na kdo ví jak dlouho. Dej mi pokoj, Sale."

Salinn rozmrzele zabručel. „A to jsem si myslel, že zrovna ty budeš pro každé dobrodružství! Kde je ta Kaya, která se vloupala do osobního vinného sklípku meridiemského starosty, tančila opilá na cimbuří, honila se v sedle s drahým kapitánem Treyem a přijela na hostinu na koni? No tak! Není se čeho bát. Zítra se domluvíš s Treynorem, aby tě v den Jízdy nechal na pokoji. V noci provedeme výměnu stejným způsobem, jak jsem se sem dnes dostal já. Výbava na šplhání po skalách, to je kouzlo!" ušklíbl se a rozpustile na Kayu mrkl. „Oblékneš si Aliannin úbor, vezmeš si jejího koně a užiješ si Jízdu. Během další noci vás opět vyměníme a ty se budeš moct vrátit ke svému mizernému životu. Je to prosté, ovšem vychytralé. Nikdo nic nepozná, jelikož nikoho ani nenapadne, že bychom mohli něco takového provést."

Během Salinnova proslovu Kaye vyvstávaly před očima desítky možných hororových scénářů – od nečekaného vpádu stráží do jejích komnat přes návštěvu otce až k smrtelné nehodě při šplhání po stěně paláce. Navzdory všem pochybám však v bláznivém plánu začala pomalu nacházet zalíbení. Přestože v sobě měl asi milion drobných či velkých trhlin, ona byla k improvizaci přímo zrozená. Touha po dobrodružství jí proudila v krvi a jako správná rendallská válečnice se nezalekla žádné výzvy, byť sebešílenější.

Mimo to byla příšerně znuděná. Už týden navíc hořela touhou pomstít se svému bratrovi za jeho ostrá slova a přísný trest. Nenapadalo jí nic příhodnějšího, než se dokázat vymanit z jeho spárů a navzdory jeho rozkazu si užít ten nejkouzelnější den v roce.

Snad proto udělala tu největší chybu ve svém životě. Souhlasila.