Anglie Londýn 2014

Bulím, a křečovitě svírám mobil v ruce. Trochu se klepu...ale je to lítostí nebo vzteky? Co já vím? Jedno ale vím jistě...Chce abych šla? Fajn, sbalím se a půjdu do prdele. Když mě vyhazuje, půjdu...

Tohle mám po mámě. I ona nikdy moc neprosila... když ji někdo naznačil,že někde není vítaná, sbalila svých pět švestek a už ji tam víckrát nikdo neviděl. Byla a je hrdá, ale to já jsem taky! Přesto všechno mě ale žere vědomí,že pořád nevím proč tohle všechno vzniklo. Kvůli Queenům, kvůli Rufovi?
Ale co? Dokud mi to sama nevysvětlí, nepochopím pravej důvod toho,že se chová naprosto nemožně.
Jenže...i přes veškerej můj vztek, mi je celý tohle strašně líto a tak stojím uprostřed kuchyně s mobilem v ruce a po tvářích mi tečou slzy, za který by se nemusel stydět ani krokodýl.

A stála bych tam asi jako vycpanej datel dlouho, kdyby za mnou potichu nepřicapkal můj blonďatej zachránce. Opatrně mě obejme, přitiskne si mě na sebe, a jemně mě vyndá mobil z ruky. Jeho obří tlapy mě obejmou, pevným,přesto měkkým stiskem. Lehce mnou pohupuje, cítím jeho teplej dech ve vlasech. Slzy mě přestanou týct, jak lusknutím prstů. Nechápu? On umí zázraky na počkání... nejspíš?
Pořád jsem zády k němu,ale už celkem v klidu...tatam je moje rozčilení, tatam je moje lítost.

Dá mi pusu do vlasů a otočí si mě tak,abych na něj viděla. Zvednu pohled nahoru, musím zaklonit hlavu. Dívá se na mě pohledem plným smutku a vášně zároveň. Rukama se opřu o jeho hrudník, on ty svý proplete na mých bedrech. Chvíli na sebe zíráme beze slov. Čekám co bude...

,,Tak...? Začne opatrně,jako by se bál, že začnu zase ronit krokodýlí slzy.
,, Půjdeme pro tvoje věci?" Zašeptá s mírným strachem v hlase. ,, Já..." Nenechám ho dopovědět.

,, Jo, půjdu si pro věci a domluvím se s Monou..."

,,Ať tě to ani nenapadne!" Nenechá domluvit on mě. ,,U mě budeš...teda...Uh..." Zaváhá a nejistě se usměje. ,,Teda... jestli chceš... samozřejmě...nechci... nechci tě do něčeho tlačit, pokud ty sama nechceš..." Dokončí už větu o poznání pevnějším hlasem a malinko se usměje.

,,Noooo...tak jestli ti tady nebudu vadit?" Usměju se i já...

,,Ty a vadit? Miláčku, budu ten nejšťastnější člověk na světě, vždyť ty mě neustále zachraňuješ život!" Dodá s úsměvem.

,, Já? Já tobě zachraňuju život? Jak jsi proboha přišel na takovou blbost?" Divím se.

,, Zachraňuješ... zachraňuješ mě před samotou a vyhazuješ pavouky. A to je nejvíc" dodá a krátce se zasměje.

,,Tak jestli ti stačí takhle málo...beru!" Mrknu na něj a on mě lehce zvedne ze země a trochu se mnou zatočí.
K mý smůle ale nohama brnknu o jednu z barových židlí, praštím se do kotníku.

,,Jau Fufíne... můj kotník..." Vyjeknu tak silně, že mě rázem leknutím pustí.

,,Violko promiň...to jsem nechtěl!" Houkne a padne na kolena s takovou razancí, až to zaduní celým bytem.

Chudáci sousedi, prolítne mi hlavou.

,,Pode mnou je volnej byt,nikdo tam nebydlí" mrkne na mě vkleče.

Tvl...on fakt umí číst myšlenky!!!

Jenže nemám čas nad tím dlouho laborovat, protože oběma rukama sjede po vnějších stranách mých dolních končetin. Cítím, jak zase vlhnu... roztřese mě zase vzrušení.

,,Co...co to děláš Ru?" Hlesnu.

,, Která noha to byla?" Vydechne, zvedne svůj modropohled a rukama přejíždí pořád přes obě nohy.

,,A není to fuk?" Zašeptám.

Vzrušení mezi náma oběma by se dalo krájet...

,, Není...chci ti ten kotník pofoukat" odtuší...,, když jsem tě zranil..." Dodá ještě...a hlavu mi opře o můj podbřišek.
Cítím teplej dech a zvlhnu zase o něco víc.

Do prdele, co to se mnou je?

,,Tak pravej?" Zasípnu a rukama mu projedu vlasy. Konečně nemusím zaklánět hlavu já.

,,Jo lásko, jsem ten pravej" zašeptá on do mýho podbřišku. ,,A ty ta pravá" zašeptá znovu a zvedne pohled nahoru.

Počkat? Nemělo to být obráceně? Klečet jsem měla já...? Prolítne mi zase hlavou.

,,Ty až příště!" Ozve se ze zdola.

Ty vole? Jak to dělá?

,, Jednoduše, puso... úplně jednoduše..." Dodá s úsměvem, přitiskne pusu o kousek níž a foukne.
Projede mnou vlna vzrušení a maličko zavzdychám.

,, Nestyď se, a buď klidně hlasitá" zamručí a prstama zahákne lem boxerek, který začne pomalinku stahovat dolů. Každej odhalenej centimetr mý kůže olíbavá...pomalu a líně.
Asi se rozpadnu...

Už už je ten kousek textilu ze mě dole... dlouhýma štíhlýma prstama levý ruky mě přejede přes třísla a pravou mi vloží do pusy. Zvedne ty svoje pomněnky a dlouze se na mě zadívá. V jeho pohledu je bezbřehá vášeň. Vsaju jeho prsty a začnu je ocucávat. Chutnaj báječně... chvíli je ještě nechá v mý puse, a zatímco já si vychutnávám jeho...
Jenže on...on bez jakýhokoliv upozornění do mě vrazí jazyk. Zasténám tak hlasitě, že musím bejt slyšet až dole na ulici.

,,Zníš jako ta nejkrásnější melodie, Vio!" Poznamená a znovu jazykem zajede tam, kde byl před malou chvílí, než řekl kompliment na moji hlasitost. Začne jím kmitat, občas maličko vcucne to nejcitlivější místo.
Sténám a začínají se podlamovat kolena. Vyjede z mý pusy, vlhkýma prstama klouže přes bradu až na krk. Pak, aniž by opustil samej střed mýho já, mě oběma rukama uchopí za boky a s jazykem pořád ve mě, mě otočí tak, abych se mohla opřít o hranu gauče tak, abych neupadla. Rukama jemně zatlačí tak, že víc roztáhnu nohy.
Zvedne oči a maličko se usměje, jako by se ptal, jestli mi to takhle vyhovuje. Pak přejede přes vnitřní stranu stehna a bez váhání do mě vrazí prsty navlhčený mýma vlastníma slinama. Zatmí se mi před očima, cítím, že už za chvíli budu...
Jazykem kmitá, sem tam přitlačí...já zrychleně dýchám, rukama mu zase prohrábnu vlasy a hlavu mu maličko přitisknu blíž ke mě. Zavrčí a vcucne mě opakovaně tak silně,až to trochu zabolí...a to je ten moment...zavyju a roztřese mnou ten slastnej pocit...ta neskutečná rozkoš...před očima mi tančí hvězdičky, poklesávají mi nohy, ale on zase ví a jedním rychlým pohybem, s prstama pořád ve mě, mě vysadí na okraj gauče...sípu a nejsem schopná vůbec ničeho...
...ale nestačím se pořádně rozkoukat a jen cítím, jak ze mě jeho prsty kloužou ven... malinko zakňučím, ale on mě bere na boky a jedním rychlým pohybem mě usazuje na jednu z barových židlí z ratanu. Moc pohodlí teda neskýtá, hlavně, když na ní jeden sedí holým zadkem,ale co už? To on je tady doma,to on rozhoduje a já ho klidně nechám, protože chci...A navíc, jsem přesně v tý vejšce, co on potřebuje.
Pusu má trochu pootevřenou, dýchá zběsile... jedním, naprosto přesným pohybem ze sebe stáhne boxerky a tentokrát nečeká a ani se neptá a vrazí ho do mě až po kořen. Zajíknu se slastí a on se spokojeně zašklebí. A zase se ujímá vedení, zase se rytmicky pohybuje tam a zpět. Má soustředěný výraz, vzdychá a sténá, a mě zvuk tohoto připadá jak rajská hudba. Soustředí se tak,že mu naskakují žíly na jeho bicepsech, tetování na paži je napnutý k prasknutí. I žíly přes jeho dokonalý čelo mu samým vzrušením naběhnou. Oči doširoka otevřený, maj barvu jako chrpy v pšeničným poli. Řasy se mu třepotaj, vlasy poletujou. Neuvěřitelně mě rajcuje...a navzdory rychlýmu tempu, stačím přes jeho tetování a naběhlý žíly přejet prstama.
Rufus pod mým dotykem taje, upře na mě pohled teď tak temnej, jak bouřkový mraky a beze slov přirazí naposledy...vyjde z něj táhlej hlubokej sten, zakloní hlavu tak, že vidím,jak se ohryzek v krku chvěje a rukama se zapře o okraje hrany barovýho pultu...pak pomalu ze mě vyjede ven a já se cítím, navzdory všem okolnostem, prázdná a neúplná...
Chvíli na sebe ještě civíme beze slov a vychutnáváme si to kouzlo a napětí, co je mezi námi...

,,No...tak ale... takhle jestli budem pokračovat, nikdy pro žádný věci nedojdeme" promluvím jako první a očima sklouznu dolů a pohledem překontroluju,jak je na tom. Už je trochu ochablo,ale pořád je na něj krásnej pohled. Přejedu jazykem přes, líbáním a vzdycháním, suchý rty.

,,Ty Vio, nech toho s tou pusou" zaprosí blonďák. ,,Nebo opravdu nikam nepůjdeme" hlesne zase, usměje se a sehne se pro boxerky.

Pak mě pomalu pomůže slízt z barovky, chytne mě za kolem ramen.

,,Dáme rychlou sprchu a jdem se najíst. Mám hlad jako vlk" zahlásí. ,,A pak dojedeme pro tvý věci, ať tu nemusíš poletovat v pirátským triku a trenýrkách. I když neříkám,že by to neslušelo." Dodá poťouchle a lehce mě pleskne přes zadek. Dovede mě do koupelny a podá mi moje věci.

,,Jdi první... sama... když půjdu s tebou, nikam se nedostanem" zamrká zase laškovně, líbne mě na pusu a dostrká mě až ke sprchovýmu koutu.
Otočí se a uhání z koupelny,jak kdyby mu za patama hořelo.
Usměju se, vklouznu do sprchy a bleskově se opláchnu. Osuším se, vlezu zpátky do svých věcí a dojdu zpátky.
Cestou míjím ložnici,kde už je vzorně ustláno. Zakroutím nevěřícně hlavou.

On ustlal? No to mě poser.

Dojdu do kuchyně, rozhlídnu se, ale Rufa nikde nevidím. Tak se protáhnu kolem stolu až na terasu. Svítí krásně sluníčko, podlaha terasy je vyhřátá. Ruf stojí zády, opřenej o zábradlí, v ruce cigáro a jen tak pohodově pokuřuje a čumí na třpytící se Temži. Dojdu potichu až k němu a postavím se vedle něj. Rukou se dotýkám jeho, má ji teplou, chloupky mě trochu polechtaj. Zvednu pohled k němu, on se usměje a skloní se až ke mě. Dá mi malou pusu na čelo, pak znovu potáhne z cigarety a uhasí ji.

,,Půjdu se taky opláchnout, ať můžem vyrazit" dodá s úsměvem, pohladí mě po tváři, líbne pusu a obřím krokem zamíří do útrob bytu.

Já chvíli stojím, nastavuju tvář ke slunečním paprskům, ale za chvíli je mi tam docela vedro. Navíc mám žízeň.
Vrátím se do kuchyně, váhavě otevřu lednici a naleju si trochu džusu. Rozhlídnu se po kuchyni a jídelně. Posbírám nádobí, vyhážu zbytky nedojedený snídaně. Chvíli bezradně otevírám jednu skříňku za druhou, až dojdu k zjištění, že ano... opravdu nemá myčku a myje nádobí hezky po staru v ruce.
Pustím vodu, a začnu odmývat nádobí. Zrovna myju sklenici, když mě zezadu ovinou Rufovy tlapy. Leknutím ji málem upustím zpátky do dřezu.

,, Fuj, Fufíne, lekla jsem se" s úsměvem se na něj otočím. ,,Chceš abych měla opar? " Zeptám se ho ještě.

,,Opar? Proč opar? Nechápu!" Diví se on a třeští na mě ty svoje nádherný oči. ,,Opar z leknutí? To slyším teda prvně" dodá ještě a mrkne.

,,Jo, z leknutí...mě stačí málo... stačí,abych se lekla, třeba i ze spaní a hned mám opar. Nátku, jak říká moje babička" dodám ještě.

,,Aha, tak to abych tě ve spaní asi nelekal, že jó. Abys neměla zátku nebo jak jsi to říkala?" Motá slovo a vypadá u toho děsně roztomile.

,, Nátku, Fufíne, nátku" zasměju se na něj. Vztáhnu ruku a pohladím ho po tváři. Musím se postavit na špičky...

Zářivě se zase usměje, chytne mi ruku a jemně potáhne.

,,Tak půjdem?" Zeptá se měkce.

,, Jo, půjdem. A chceš jít prvně kam? Asi se najíst viď?" Loupnu po něm pohledem.

,,No...jestli neva,tak jo...mám děsnej hlad. To víš, energii jsem vydal...docela dost, tak ji potřebuju doplnit" krátce se zasměje a koukne na mě.

Mě prolítnou všechny vzpomínky na uplynulý události, a musím mu dát v duchu za pravdu. Jo energii, tu má vrchovatě na rozdávání, stejně jako vášeň a rozkoš. Maličko se začervenám při uvědomění si všech dosavadních událostí a zážitků s tímhle blond dlouhánem.

,, Jó holka, taky se mi to s tebou moc líbilo, a ještě určitě líbit bude" dodá a zašklebí se spiklenecky. Pak se zvolna rozejde ke dveřím. Zamkne za sebou a vyrážíme.

Venku je krásně teploučko, slunce svítí, jdeme podél břehu řeky. Ruf mě pořád drží za ruku a mě hřeje pomyšlení,že jdu snad s nejkrásnějším klukem v celým Londýně, s tím nejkrásnějším úsměvem a snad tou nejpohodovější povahou a chováním.
Podejdeme Hammersmith most a jdeme pořád kolem řeky, která se třpytí a vine, jak stuha z večerních šatů. Rufus si potichu pohvizduje melodii,kterou znám ze včerejšího koncertu. Z koncertu kapely, která byla dlouhou dobu pro mě zapovězená a neznámá. Kvůli který teď se mnou nemluví máma,ale kvůli který teď mám vedle sebe skvělýho bubeníka. Usměju se a zvednu pohled až tam někam do výšin.
On můj pohled zachytí... v tom slunečním světle jsou jeho oči téměř průzračně modrý. Světlý vlasy ledabyle stažený do malýho culíku, pár pramínků mu poletuje kolem souměrný tváře. Zářivě se usměje a odhalí bílý zuby, jeden lehce nakřivo,přesto mu i tahle drobná asymetrie sluší tak moc, že nebejt na ulici, vrhla bych se na něj. On se zašklebí a nakloní se ke mě, až k mému uchu a zašeptá...

,, Moc na mě takhle nekoukej, nebo tě zatáhnu někam,kde budeme mít soukromí a nebudeš se stačit divit, co s tebou provedu..." Zaševelí a jemně mě hryzne do ušního boltce.

Vypísknu překvapením, ale zároveň jsem přešťastná, že v někom tak úžasným, jakým je Ruf, vzbuzuju takový představy.

Miluju ty představy...miluju jeho? Nejspíš ano...i po takhle krátký době, co ho znám...je to těžko pochopitelný i uvěřitelný, ale prostě to tak cítím...jo... miluju... určitě... navzdory všem okolnostem... navzdory tomu,že nevím, jak to má on...ale co na tom záleží? Vždyť můžu a chci milovat i toho, kterej to třeba má jinak... smířím se s tím... prostě žiju tady a teď... takže?jo...miluju...

,,Taky tě...taky tě miluju Violko" ozve se z výšin.

Zvednu nevěřícně pohled a už po několikáté prostě nechápu. Jakoby byl telepaticky propojenej s mýma vlastníma myšlenkama, s mojí myslí. Ten kluk je prostě záhada.

Ovšem,to je vlastně celá jejich povedená rodina... všechno,co se týká Taylorů je jedna velká záhada. A já si jen můžu v duchu přát, že jednou v budoucnu,tuhle zamotanou a velkou neznámou vyřeším a dozvím se všechno...

,,Všechno bude, lásko " houkne zase blonďák. ,,Ale koukej, tady se najíme. Mám to tu rád". Dodá s úsměvem sobě vlastním. ,,Chodím sem často, i jen tak, na pivo, kafe...s Tiger nebo i s mámou."

Uhnu pohledem od něj, na budovu, u který stojíme. Aha, The Dove ...tady to znám. Je to tady útulný, hezký místo u řeky, kamenný zdivo, kovaný zábradlí, jednoduchý zahradní nábytek, skvělý jídlo i pití. Tak typický pro Londýn, tak typický pro Anglii...

Jasně, nedivím se,že sem chodí rád. Má to sem kousek...

,, Jo,tady už jsem taky párkrát byla...s Monou, i s mámou..." Při vyslovení toho slova, sebou Ruf trochu trhne a úzkostlivě se na mě zadívá. Čeká co bude.
Jestli nezačnu zase brečet? Ne to teda nezačnu. Už jsem pochopila,že slzy nic nevyřeší a že já rozhodně nejsem ta,co by se měla trápit a bulet. Vysvětlení má podat ona, ne já nebo vytáhlej sexy bubeník, co se teď tváří tak nešťastně,jak kdyby mu spadly hračky do kanálu.
A zase se nedokážu ubránit pohledu na něj...a zase v něm vidím toho malýho blond chlapečka s modrýma očima, co nešťastně zírá dolů, na svůj majetek, hovící si v odpadní stoce. Je roztomile kouzelnej. Musí, prostě musí mít dítě s jeho barvou očí a blond vláskama.

,,Tak pojď Violko,jdeme se najíst " mrkne na mě zase ta dospělá verze mých představ, galantně otevře dvířka na malou předzahrádku, a téměř nastejno tam vkročíme.

Jdeme až nahoru, je tam pouze pár stolků. K jednomu se usazujeme, nestačím se uvelebit a už je u nás číšník.

,,Aaaa, to jsou k nám hosti!" Zahlaholí nadšeně.
,,Dlouho jsi tu nebyl Tygře!" Pokračuje s poťouchlým úsměvem číšník. ,, Nová známost?" Pokračuje dál a pohledem mě sjede od hlavy až k patě.

Maličko se začervenám.

,,Ale tahle se ti povedla? Kdes ji našel? Že by fanynka?" Vyzvídá dál obsluha.

Už už se nadechuju, že tomu drzounovi hezky od plic řeknu ,co si o těhlech kecech na můj a Rufův účet myslím, když v tom se oba rozřehtaj na celou restauraci.

,,Paule, ty prostě nedáš pokoj, viď? Měl bys na tu svoji nevymáchanou klapačku mít zbrojní pas, kámo!!" Zahlaholí mezi záchvatem smíchu Rufus.

,, Jasný, bro...však víš " odtuší on a pootočí se ke mě.

,, Promiň krásko, ale tuhle hru hrajem s tímhle borcem často,a ještě nás to neomrzelo. A věř, že si servítky neberu ani když přijde tadyhle Fufín s mámou nebo ségrama. Jo a mimochodem, já jsem Paul...jeho kámoš z dětství. Vím, o tomhle krasavci víc,než kdokoliv jinej, tak když bys chtěla, pár informací ti můžu poskytnout" dodá a zase se rozesměje.

,, Moc mě těší Paule...já jsem Viola..." Zaváhám,ale nestačím dopovědět, protože mi do toho skočí Rufus.

,,To je Viola Rory... Včera byla poprvé na Queenech. Věřil bys tomu?" Dodá s úsměvem bubeník.

,,Kámo, poprvé na Queenech a hned si ji sbalil. Tygře, nezahálíš! Ale nedivím se, je to fakt kus!" Uznale pokyvuje hlavou číšník a zase si mě měří pohledem.

,,Hej... hej kámo, přestaň zírat, ta je moje...radši nám řekni,co dneska máte k jídlu. Nějak nám vyhládlo!" Dodá Rufus a významně na mě zamrká.

Rychle sklopím pohled dolů, ale ještě stačím zachytit Paulův spiklenecký pomrkaní a zvednutej palec.

To si s Rufem ještě vyřídím!!

,,Už se nemůžu dočkat, kotě!" Zaševelí zase Rufín a pošle mi vzdušnou pusu.

Tvl, jak? Do prdele! Jak to dělá?To se mi ty myšlenky někam promítaj, jak titulky k filmu?

,,Ne, ale prostě to vím...ale už to Vio neřeš a vyber si něco k jídlu, dodá zase čahoun.

,,Já si dám fish and chips, dvojitou porci, bro..."objednává si Ruf a pohledem se vrátí ke mě, přimhouří oči a spiklenecky se ušklíbne.

,,A ty, krásko?" Vyptává se Paul.

,,Já si dám asi...asi to samý, co tady Ru,ale rozhodně ne dvojitou porci" odpovídám po krátkým zaváhání.

,,A pít budete co? Kámo,ty asi pivko, že jo. Ale co ty kotě?" Otáčí se na mě s úsměvem číšník.

,,Hej hej kámo, přestaň...už jsem ti jednou řek',že je moje!" Houkne Ruf a trochu se na Paula zamračí.

,,Nono, Tygře, snad jsem toho tolik neřek' " opáčí Paul. ,, Takhle majetnickej jsi nebyl ani s Kymberly."

Koutkem oka zahlídnu,jak začíná Rufus trochu rudnout, už už se nadechuje pro změnu zase on.

,, Paule!" Zašveholím rychle. ,, Můžu tě poprosit o colu a ještě ten zeleninovej salát?"

,, Jasný děvče, tvý přání je mým rozkazem!" Usměje se a zmizí nám v dohledu.

Chytnu Rufa za ruku, projede mnou,pro mě už dobře známá, vlna vzrušení. Zvednu pohled a podívám se studánkových očí, který ještě před malou chvílí byly temnější než bouřkový mraky.

,,Co tě to popadlo Ru?" Ptám se ho potichu a pohladím ho po ruce.

,, Nevím, sám nevím Violko, takhle jsem na Paula snad nikdy nežárlil. Nikdy jsme si nekonkurovali, ale nehodlám se o tebe s kýmkoliv dělit! A tohle si k tobě dovolovat nebude!" Dodá pevným hlasem, ale oči už se mu zase smějou.

Oddychnu si. Pořád pohodovej Ruf si najednou brání to svý? Jako že já jsem to jeho? Neuvěřitelně mě to těší a jsem šťastná, že k němu patřím, že mě bere za svou.
V hlavě se mi mihne zase vzpomínka na Taye, kterej mi prorokoval svatbu s tímhle urostlým blond bubeníkem. Musím se v duchu usmát. Však i Taylor telepaticky odhadnul, s kým bych mohla bejt šťastná.

,,To já jsem taky" potichu ke mě dolehne.
Nevěřícně se zadívám na původce tý věty...Ruf na mě zírá s očima plným něhy, bere moji ruku do svých dlaní a zadívá se na mě.

,,Jsem šťastnej a miluju tě, miláčku" dodá s neskutečnou něhou v hlase a dál na mě upírá pomněnkovej pohled.

,, Já...já tebe taky ...um...taky tě miluju,Ru" odpovídám s dojetím a zářivě se na něj usměju.

On jako by si oddychl, se usměje taky, pak se nakloní a dá mi tu nejkrásnější pusu...

,,Tak...tak kde je ten Paul s tím jídlem. On snad teprve škrábe brambory?" Utrousí s úsměvem a oba se rozesmějem na celou restauraci...

. . .

Po jídle a po zaplacení (a menší rozepři,kdo bude platit - chtěla jsem já,ale Rufus kategoricky odmítal a byl tak vehementní, že při gestikulaci rozlil zbytek svýho piva a málem rozbil sklenici) se po krátkým rozloučení s Paulem vydáváme směr můj domov.

Trochu se obávám,že tak bude máma,ale co už? Aspoň se třeba už zklidnila a řekne, proč se chová tak nemožně.
Jdeme rozpálenýma ulicema, je mi vedro, přesto se trochu chvěju.

,, Neboj se Violko, všechno se vyřeší " promluví blonďák vedle mě.
,, Všechno dobře dopadne..." Dodá ještě a skloní se ke mě. Dá mě letmou pusu a usměje se.
Vždycky se mě snaží uklidnit, je prostě zlatej.

,,Snad" hlesnu potichu, ale taky se usměju a palcem ho pohladím po ruce,kterou mě pevně, přesto neuvěřitelně jemně drží.

Po čtvrt hodině dorazíme tam, odkud mě bezdůvodně vyhodila moje vlastní máma, krev mý krve, moje dosud celoživotní spřízněná duše, moje všechno. A proto to tak bolí...

Mám sice klíče,ale jako bych se bála je použít. Po krátkým zaváhání, zvednu ruku a zazvoním na zvonek. Z útrob mýho bydliště se ozve tlumený klinkání zvonku. Ten zvuk jsem měla vždycky hrozně ráda, většinou když se rozezněl, byl za dveřma někdo,koho jsem ráda viděla...Mona, babička,která si vyrazila bez klíčů, nebo máma,která sice klíče měla, ale většinou až na dně tašky s nákupem, barvama nebo třeba i ovocem, který ji někdo daroval nebo koupila na trhu.

Nic moc se neděje,tak zkouším zvonit znovu.

,,Ty...Vio..." Ozve se váhavě nade mnou...,,ty nemáš klíče?" Dodá blonďák potichu.

Kouknu nahoru a setkáme se pohledem. Maličko se usměje...trochu nejistě.

,, Mám, ale jako bych..." Nestačím dopovědět, protože se dveře otevřou.
Rychle se podívám zpátky.

,,Babí" hlesnu a po tváři se mi začne kutálet jedna slza, pak druhá a za chvíli už bulím zase naplno.

,,Rorynko, neplač... všechno se vyřeší,neboj se" utěšuje mě babička a pevně mě svírá ve svým náručí.

,,Rorynko"- takhle mě říká jenom moje babí. Po mámě druhá nejdůležitější osoba v mým životě. Teda, aspoň doposud. Možná si už teď dokážu představit i někoho dalšího. Třeba Rufa?
Babička uvolní objetí...

,, Neboj Rorynko, všechno bude dobrý. Máma teď není doma...tak...tak můžeš pro věci..." Dodá a trochu se jí zadrhne hlas. ,, Vlastně..." Odmlčí se a trochu ustoupí stranou.

Kouknu přes její rameno a v tom si toho všimnu. U botníku je kufr. Můj kufr!!!

No to snad ne!!! Ona mi sbalila věci!!!
Neuvěřitelně mě to nasralo.

,,No to snad nemyslí vážně!?" Zaječím tak hlasitě,že sebou Ruf trhne až rozhodí ruce.

,,Rory, uklidni se!" Houkne babička. ,, Copak nevidíš,jak se tady Rufus lekl." Dodá ještě a omluvně se usměje na bubeníka.

Tak počkat!!Jak to ví? Jak ví,že je to Rufus!! Ještě jsem ho nepředstavila!!

,,Babi, jak víš,že je tohle Rufus? Ještě jsem ti ho ani nestačila představit!" Jsem neuvěřitelně nasraná, vzteky úplně sípám.

,, Vím, Rorynko, vím...tohle je první dítě, co má Roger s Debbou. Ještě má dvě sestry. A s Dominique má Felixe a Rory... vím to...i já...i máma...ale proč to vím, ti bude muset vysvětlit máma a taky možná tvůj táta, Rufe!" Dodá babička smutně. ,, Počkej chvíli Rorynko, něco přinesu " dodá a rozejde se ke komoře,kam dáváme všemožný krámy a věci,co se hodí jen jednou za čas.

,, Rozumíš tomu, miláčku?" Hlesne Ruf a upře na mě ten svůj pomněnkovej pohled. Oči má vytřeštěný, pusu pootevřenou. Trochu mi připomíná plachou laň.

Kdybych nebyla tak nasraná,asi bych se mu i zasmála. Ale jsem...jsem strašně nasraná.

,,Ne nerozumím, vůbec nic nechápu, ale jedno vím. Nasrala mě a hlavně...celej život mi lhala a to jí nikdy neodpustim!!" Domluvím a zase se mi chce brečet. Ale čím? Lítostí, vztekem nebo zklamáním?? Asi od všeho kousek.

,, Odpustíš Rorynko, určitě odpustíš, až pochopíš a všechno ti vysvětlí" ozve se od komory. Babička...

Drží v ruce černý kufřík, na první pohled starej, je obouchanej, poslepovanej, aby držel pohromadě.

,, Tumáš,Rory...vezmi si ho a pečlivě prohlídni. Tam je část odpovědí na tvoje otázky. A Rufe?" Otočí se na čahouna. ,,Ty u toho buď taky... myslím,že se tě to taky trochu týká..." Dodá ještě.
,,Ale teď už běžte, ať to máma neví,že jsem ti ten kufr dala. Asi mě přizabije až to zjistí " dodá spiklenecky, vlepí mi mlaskavou pusu na obě tváře a strká mě ke vchodovým dveřím.
,,Už běžte děti, běžte...a ty Ru, dohlídni na ní,ať trochu jí. Když má stres, nechce jíst! " Dodá pevným hlasem a přátelsky ho poplácá po ruce.
Vystrčí nás oba na ulici, pošle vzdušnou pusu a zavře dveře.

Oba se na sebe podíváme.

,, Ukaž, vezmu ti to, lásko." Jemně mě obě zavazadla vezme z rukou, černý strčí pod paži, ten větší chytne za rukověť.

,, Půjdeme domů, už toho bylo dost" mrkne, skloní se ke mě, líbne pusu a rozejde se po chodníku. Druhou rukou nezapomene chytnout tu mojí.

Na kraji chodníku se zastaví.

,,Chytnu taxík, ať jsme doma dřív " dodá a mávne...
Taxík přibrzdí, Ruf naloží obě zavazadla, mě i sebe a houkne adresu...