Londýn 2011

,, Maminko, maminečko prosííííím... vždyť je to jen na půl roku... spoustu nových zkušeností...přece bys mi nebránila..."
Už hodinu se mamku snažím přesvědčit, aby mě pustila do Seattlu na studijní program pro grafiky. Z naší třídy byli vybraný tři lidi. Já, Mona a Charlie. Rozhodnutí našich rodičů, v mým případě pouze jednoho z nich, musíme oznámit do zítra. Je to vše strašně narychlo, ale taková příležitost a zkušenost se nemusí opakovat. Mám trochu strach, nikoho, kromě spolužáků, tam znát nebudu, ale co už? Nejsem přece malá holka, to zvládnu.

,,Mamino, prosííííím...zrovna ty, která jsi mě ve všem, v každý mý hovadině a blbině podporovala... prosím" upírám Bambi pohled. Jo, velký hnědý oči mám po tátovi a ona těm prosebnejm pohledům odjakživa říká Bambi pohled. Je to vtipný a naštěstí vždycky zabere. Teď to teda ale moc nevypadá...

,,Zamiluješ se tam do nějakýho potrhlýho amíka a už se mi nevrátíš, nene, nepustím. V agentuře si podobný zkušenosti můžeš taky nabrat."

,, Mami, nezamiluju... Amíci jsou paka namyšlený...a nenaberu, tam dělám jen reklamní grafiku. Mamíííí...prosííím" škemrám jako o život.
,,Slibuju, že se ti vrátím. Nezůstanu tam, tady to mám ráda, mám tady tebe a babičku."

Máma se hluboce nadechne a pak konečně kývne. ,,Tak...tak si jeď...ale stejně umřu strachy...

,,Mamíííí... děkujuuuuuuu" hulákám a vrhám se jí kolem krku. Ještě že sedí, asi bysme obě upadly. Trochu se mi rosí oči, rozmrkám to a celou ji opusinkuju.
,, Děkuju, jsi vážně ta nejskvělejší máma pod sluncem, v celým světě...po celým širokým vesmíru".

,,No no, už toho nech, ale varuju tě. Jestli se zamiluješ, jede ten bídák sem, v Améru prostě nebudete." Oči má smutný, ale přesto se usmívá.

Fajn, musím si pořádně pročíst instrukce, ohledně odjezdu. Co mít a nemít, kam přesně pojedeme. Kde tam budeme bydlet.
No bydlet budeme v přímo v campusu, na koleji. Bydlet budu s Monou,to je nad slunce jasný. Takže na googlu zkoumám, co je v okolí. No moc toho není, ale hurá, Starbucks tam mají. Super, tohle kafe musím mít kdekoli a téměř kdykoli. Někdy si z nich dělám srandu, zvlášť, kde mě neznaj a schválně jim říkám, že se jmenuju Zazury. Pak čuměj jak péra a pořádně nevědí, jak se to píše. Máme z toho s Monou vždycky záchvat smíchu. Balit začnu asi o víkendu, odlítáme ode dneška za tři dny, takže času dost. O letenky se starat taky nemusím, to zařizuje škola. Takže jen pas, jestli není prošlej. Jdu zavolat Moně, jestli jede taky, ale ta už říkala ve škole,že pro její rodinu tohle není problém. Cestují všichni pořád někam. Celá její povedená familíe má pořád na sobě toulavý boty. Jejich domem každej člen spíš jen tak prochází, než aby doopravdy bydlel. Já si to moc neumím představit,ale když jim to takhle vyhovuje? Ať si každej jede po svým že jó.

,, Čus NejKo, tak co? Jedeš? Já totiž jooooo!!! Není to skvělý??" Hulákám Moně do mobilu, jako by byla nahluchlá. ,,Já se strašně těším."

,,Jojo to víš že jedu, jen mě neřvi tak do ucha. Bolí mě hlava a trochu v krku. Ale to je asi z toho dnešního zpívání. Snažila jsem se přeřvat ségru."

,,Ty jsi fakt magor, Mono" písknu ji nechtíc znovu do ucha.

,,Hele končím, je mi blbě a ty mi řveš do mý, už tak bolavý, hlavy. Zejtra ti brnknu, čus." Křápne mi mobilem.
Hmmm...tak co budu dělat? Jasně, něco si pustím. Film? Muziku? Hru? Ještě bych měla dodělat jednu grafiku na reklamu. V agentuře to ví, takže jen dodělat, poslat a na půl roku klid. Pouštím si nahlas Darkness, Justin piští jako já před chvílí Moně do mobilu a dodělávám zakázku. Docela zajímavá reklama na Audi...už mi zbývá opravdu jen pár vteřin.
Po asi deseti minutách mám hotovo.
Uf. Trochu mě pálí oči, ale to přežiju. Hlavně, že jedu do Seattlu. Bože, já se nemůžu dočkat.

,,Violo, máš hotovo?" Mamka mě volá z kuchyně.

,, Jop, něco potřebuješ?"

,,Nic, nic...jen že mám hotovou večeři."

,, Večeři, už??"

,, Vždyť je půl šestý. Cos dělala takovou dobu?"

,,Musela jsem dodělat tu reklamu, než odjedu, musím jim to poslat".

Ráno vstávám šťastná jako blecha, dokonce se i do tý školy těším. Těším se, jak se s Monou dohodnu, kdy spolu vyrazíme na nákupy. Musím mít přece nějaký hezký hadříky do Améru. Přece nebudu jak nějaká chudina. To že jsem karamela, neznamená, že jsem ňáká socka.
Sedím v lavici, ale Mona nikde. Ani Charlie. Hm to je divný. Beru mobil a kontroluju zprávy. Píše, že jí je blbě. Že má asi angínu. Ty vole, to nikam nepojede.

,,Dobrý den studenti, chtěla jsem oznámit, že do Seattlu nakonec pojede asi jen tady Viola Rory Hailey Zazury. Mona i Charlie jsou nemocní, a ostatní nedosáhli takových výsledků,aby jim stáž na tamnější grafice byla k užitku. Nedá se nic Violo, pojedete sama."

No tak fajn. Nadšená z toho sice nejsem, ale dá se s tím něco dělat? Ne. Takže co...? Celý vyučování si plánuju, co si koupím, co už mám, co si vzít s sebou. Den uteče strašně rychle, navzdory tomu,že tam Mona ani Charlie nejsou.

,, Violo, nezapomeňte si vzít svoje nejzdařilejší práce, ať nám v Americe neuděláte ostudu" připomíná mi profesorka Reenová. Má mě ráda a já ji taky. Spoustu mě toho naučila, i různý fígle, je fakt dobrá.
,,Zítra už do školy nemusíte, sbalte se a na půl roku se s vámi rozloučím. Každopádně, kdybyste cokoliv potřebovala, napište email a vše se dá vyřešit. Hezký pobyt."

Cestou ze školy volám Moně, jestli se jí náhodou neulevilo, že by přece jenom mohla jet. Prohodí se mnou pár slov, je úplně vyřízená. No nic, aspoň jsem to zkusila, že jo.

❁❁❁

Tak fajn, je to tady. Jedeme s mámou na letiště. Dneska je den odletu, den mýho půlročního tripu do Seattlu.

,,Až dorazíš, dej mi vědět, holčičko moje" dojatě se loučí máma. Drží mě v náručí a vůbec to nevypadá,že by mě chtěla pustit.

,, Jasný mami, ale nečekej to hned. Zavolám ti, až z koleje jo? Mami nebul, já taky nechci brečet." Dělám, jak moc jsem statečná, ale i mě je trochu úzko. Poslední objetí, velikou pusu a už ji mávám z gate.

Let proběhne bez problémů, snad jen na jedno uječený děcko, co vytrapuje kvůli každý blbině. Nic ale, co by nevyřešily sluchátka a hodně hlasitě mix písniček.
Po odbavení čekám na kufr a vyhlížím někoho,kdo mě má na letišti vyzvednout. Taky bych to zvládla,ale asi mají strach, že by mě museli hledat. Rozhlídnu se po hale. Vidím povedenou rodinku s tím uječeným spratkem. Válí se pro změnu po podlaze, no tvl ... to by bylo něco pro mě. Bych ho seřezala. Jako mě tenkrát máma. Stropila jsem v životě jen jednu scénu. Strašně jsem ji od rána tenkrát otravovala a ona chudák pořád trpělivě vysvětlovala a domlouvala. A pak v hračkářství jsem se začala vztekat, že chci to Transformers auto. A zase mi trpělivě vysvětlovala, proč mi ho nekoupí. Tak jsem sebou vzteky křápla na zem. Pamatuju si to dodneška, s jakou silou mě zvedla ze země, vyvlekla mě na parkoviště před obchoďákem a tam mě neskutečně seřezala. Řvala jsem tenkrát až domů. Tam jsem uraženě seděla v pokoji. A když jsem pak přišla za ní, byla chudera celá ubrečená. Od tý doby jsem si dávala sakra pozor,abych ji takhle nevytočila.

,,Zazury?Viola?Rory?Hailey?" Slyším někoho pořád vyvolávat. Asi tady nejsou zvyklí na tolik jmen. Trochu se tomu usměju a dívám se po hlase, kterej to dokola vyvolává. Otočím se a uvidím menšího kluka se zelenýma vlasama. Trochu mi připomíná Cobaina. Hned mi je sympatičtější. Ženu se k němu.

,,Nó nazdar, já jsem všechno a jedna" houknu na Kurta. Teda nevím,jak se ten kluk jmenuje,ale pro mě už to bude navždy ten z Nirvany.

,, Čau, jmenuju se Tim Hook a mám tě prej na starosti, během tvýho pobytu tady" usměje se na mě pravým americkým úsměvem, v očích mu hrajou ohníčky a natahuje ke mě ruku s prstenama a potetovaným předloktím. Prohlížím si ho a on mě. On má černý triko s logem nějaký skupiny. Královna? To snad ne? Co to je za blbost? Jak někdo může pojmenovat skupinu Queen? Ty amíci jsou fakt divný. Trhaný černý džíny, černý conversky, ověšenej řetízkama. Já vedle něj vypadám tak trochu nepatřičně. Mám dlouhou tuniku s indiánským vzorem a třásněma, koženkový legíny. No budu se muset asi trochu přizpůsobit Timovi, ale to nebude problém. V kufru si vezmu spoustu věcí, takže pohoda.

,,Dobrej vohoz, Rory? Nebo Violo? Hele jak ti vlastně mám říkat??" Dumá s úsměvem Tim.

,, Hele Kurte, jak je libo?" Mrknu na něj a pěstí ho trochu ťuknu do ramene.

,,Kurte? Říkám, že jsem Tim...ale fajn, já jsem Kurt, ty Rory, ať jsme si kvit" mrkne a taky do mě šťouchne.

Bafne můj kufr, druhou rukou mě hňapne a táhne mě z letiště. Na půl roku budu s Kurtem. Fajn...

❁❁❁
Tak co na to říkáte? Snad se neztrácíte v souvislostech?? A v ději...zatím to bude asi ,,na přeskáčku" abyste si dovedli představit, jak to bylo...tak snad to je takhle srozumitelný 😉😉 howgh