Seattle Washington 2011

,, Oliver?" Vypadne ze mě úplně nesmyslně.

,,Jo" kývne hlavou bubeník. ,,Oliver, ale protože můj velkej vzor je Taylor, tak moje umělecký jméno je Taylor." Odpovídá s úsměvem a při slově umělecký udělá prstama jakoby úvozovky. Směje se neuvěřitelně příjemným a upřímným úsměvem.

Počkat...jakej Taylor zase, do prdele?

,,Ale jak říkám, o tom až později. Co si dáš? Zase kafe nebo něco jinýho? Tady Pietro je kouzelník a vaří přímo božsky." Mrkne na staříka,kterej se mezitím přitočil až k nám.

,,Sì, amico...tak co to bude? Nemýlím-li se, není to tak dlouho,co sis tady kupovala bagetu, la bella..." Zamrká na mě rozpustile. ,,Ale teď je už čas na něco pořádného...co třeba tagliatelle salmone e ricotta? Nebo snad gnocchi ai frutti de mar e pomodori? Řekni si la bella signorita. A ty Olie samozřejmě taky, ale u tebe asi vím? Jako obvykle amico?" Obrátí se Pietro na Taylora. Ten horlivě přikyvuje.

,,Však mě znáš, amico...tvoje tortellini jsou nebetyčně nejdokonalejší. Znáš mě, když to není čínský jídlo, miluju tvoje tortellini." S úsměvem odpovídá bubeník, kterýmu jsem před pár minutama zlila vlasy kafem.

Když na něj tak koukám,trochu se mu vlasy slepily do tlustších pramínků. A chytly trochu jinou barvu. Jenomže tomuhle týpkovi bude slušet snad i jutovej pytel. Nebo vlasy slepený kafem.
Maličko se usměju, blonďák úsměv zachytí a usměje se taky.

,,Jsem rád,že se už se usmíváš. Jako na tý ulici jsem se tě snad i trochu bál" mrkne a pokračuje. ,,Hulákala jsi skoro jako Alison, když ji něčím naštvu já nebo naše děti." Dodá a spokojeně se opře do opěradla křesílka.

,,Alison?" Ptám se a nechápu. Tenhle idol holek všech věkových kategorií je ženatej? Šťastná to žena, která ho má.

,,Sì, Alison. Olieho moglie." Dodá s úsměvem Pietro.

,,Moglie?" Zase nechápu. Po kolikátý dneska už?

,,Moglie je italsky manželka, Rory. Seznámím tě s ní...teda jestli chceš? Třeba zítra? Nebo máš nějaký plány na víkend? Mohla bys k nám zítra na návštěvu?"  Chrlí to blonďatý stvoření  jednu otázku za druhou a rukama si poklepává do rytmu.

,,Jo, přijdu ráda. Nic v plánu nemám. Snad jen pár kreseb budu muset opravit, ale to můžu udělat i v neděli." Odpovídám trochu zaraženě.
Ten člověk mě vidí poprvé a hned mě zve k nim domů. Divnej amík. Oni jsou fakt všichni trochu pošahaný.

,,Jo ty kresby. Moc mě to mrzí. Kdybych ti mohl nějak pomoct,ale kreslit teda neumím vůbec. Přidělal jsem ti práci a..." Nestihne dokončit větu, protože mu začne zvonit mobil.

,,Ali? Miláčku?" Hlas se mu přehodí o oktávu níž a viditelně změkne. Je vidět,že ji miluje.
,,Nezlob se zlato, přijdu trochu později. Jsem u Pietra a potkal jsem moc milou holku. Trochu jsem do ní narazil a zničil ji výkresy. A tak ji chci vynahradit ten šok a vzal jsem ji sem k Pietrovi na malou večeři. " Vysvětluje dál a mě začíná být trapně, že bude mít možná kvůli mě problém ještě doma.
Snažím se mu posunky vysvětlit,že to můžete nechat na později s už už se chci zvednout, když v tom mě přeruší sám Taylor. Nebo snad Oliver?

,, Ali, miláčku, moment..." Přikryje mikrofon mobilu a maličko zvedne hlas směrem ke mě. ,,Ať tě to ani nenapadne. Hezky seď, hned to s Alison vyřídím."

Otočím pohled k Pietrovi, ten pokývá souhlasně hlavou a položí mi ruku na rameno.

,, Neboj se, la bella signorita, Alison je snad ta nejskvělejší manželka a kamarádka. A buď si jistá, že tě přijme jako vlastní sestru, nebo možná jako dceru. Nic se neboj." Povzbudivě se na mě usměje.

,, Jo jo, lásko, to víš, že už jsem ji pozval. Jo, hned zítra. Fajn... zhruba za hoďku, hoďku půl budu doma. Taky tě miluju, pa zlato" domluví a položí mobil na stůl. Na displeji vidím fotku jeho ženy. Krásná štíhlá blondýnka s neuvěřitelně milým výrazem v obličeji.

,,Takže...kde jsme to skončili? Už vím...zítra s tebou počítáme na oběd? Stavím se tu pro tebe kolem dvanáctý? Vyhovuje?" Vyptává se mě bubeník.

,,Jojo vyhovuje. Děkuju, ale klidně můžu jet sockou. Teda..." Maličko zaváhám...,, když mi řekneš, kde bydlíš." Dopovim nejistě.

,,Nelam si s tím hlavu. Alison by mě vykostila, kdyby se dozvěděla, že jsem tě nechal harcovat se, přes celej Seattle. Prostě se pro tebe stavím a zpátky tě taky odvezu. A teď už mám hlad. Co si dáš?" Otočí se na Pietra.

,,Pietro, poprosím tě o tvoje božský tortellini e pomodori." Oblízne si rty a maličko mlaskne.

,,Sì, Olie. Máš je mít." Odpovídá stařík.
,,A ty? Bella Rory?" Otáčí se na mě.

,,Pietro, já nevím. Udělej mi něco podle sebe. Určitě všechno bude vynikající. Děkuju" dodám a mrknu na taliána, kterej s úsměvem pokývá hlavou a zmizí v útrobách malýho krámku.

Za malou chvíli se přižene s domácí limonádou z čerstvých citrónů a limetek. Je jí celej džbán, orosenej a plnej voňavý tekutiny. Na hladině plavou kousky citrusů, ledu a čerstvých lístků máty a meduňky. To je prostě dokonalost sama.
Oliver popadne džbán, nejdřív naleje plnou sklenici mě, pak sobě. Zvedne sklenku jako na přípitek.

,,Tak na setkání a seznámení s tebou, moje milá Rory!"

Obě skleničky o sebe zvonivě cinknou.

Zhluboka se napiju. To pití je skvělý. Dokonale vyvážený chutě citrusů, cukru a bylinek. Mňam.

,,A odkud vlastně jsi, Rory? Máš trochu jinou angličtinu, úplně teda nevypadáš jako..." Trochu se zarazí a lapne nervózně po dechu.

,,Jako Angličanka? Nebo jako z někde z pralesa?" Směju se do otázky. Blonďák se směje se mnou, ale pořád trochu nejistě.

,,Hele kámo, klid. Jsem z Británie, tady jsem na výměnným studentským pobytu. Studuju grafiku, protože moje máma je grafik, ilustrátor a designér. Možná ti něco bude říkat Daisy Hailey Zazury..." Dodám trochu pyšně,trochu nejistě. U nás v Británii je máma fakt hodně známá,ale tady ve Státech, co já vím?

,,Jo, Hailey Zazury, něco mi to říká. Někdo mi o ní určitě vyprávěl,ale hele...kdybys mě zabila, asi si nevzpomenu,kdo to mohl být." Znovu se usměje...můj novej americkej kámoš.

,,No a táta pochází z Rwandy. Když mi byli tři, odjel něco vyřídit a už se nevrátil. Takže žiju jen s mámou a babičkou." Dodám pro úplnost.

Taylor se na mě zamyšleně dívá a pak se znovu se nadechuje k další otázce. Ale už nestihne nic říct, protože se rozhrne závěs, dost podobný tomu, co visí i v malém italským ráji a stařík se k nám blíží...v každý ruce jeden talíř, ze kterýho se line přímo božská vůně.

,, Tortellini e pomodori mi amico Olie, a pro tebe signorita Rory jsem připravil tagliatelle salmone e ricotta, tak snad to bude chutnat. Buon apettite." Popřeje nám Pietro a udělá krok dozadu.

Napíchnu vidličkou jednu tagliatelle, žluťoučkej pásek těsta s kousky lososa a bílé ricotty. Vložím sousto do pusy a začnu kousat. No ty vole, to jídlo je naprosto fantastický. Mňam. Já si snad řeknu o recept. Otočím se k tomu kouzelnýmu dědečkovi.

,, Pietro" vydechnu slastně...,,to jídlo je naprosto famózní. Ty jsi opravdu kouzelník. Já si snad řeknu o recept." Zasměju se na něj a on se celej rozzáří.

,,La bella signorita Rory" zvolá Talián. ,,Ani nevíš,jak moc si mě udělala radost. Recept je jednoduchý, napíšu ti ho. A co ty amico Olie?"
Otočí se na bubeníka.

Ten se spokojeně živí, jídlo do něj padá tak rychle,že mám pocit, že tenhle kluk snad nikdy nejed'. On teda tak i vypadá, že žije jen tak z vody. Je hubenej,šlachovitej, ale zase na druhou stranu je jeho tělo samej sval, nikde ani gram přebytečnýho tuku.

,,Však víš, Pietro... chutná to jako božská mana. Jako vždycky, můj italskej šéfkuchaři." Odtuší Taylor a spokojeně skloní hlavu do talíře.

Labužnicky napichuje jedno sousto za druhým, máčí ho v rajčatový omáčce a vkládá do pusy. Usmívá se u toho a vůbec nevypadá, že by mu nějak vadilo, že má pořád zbytky kafe ve vlasech. Je roztomilej.

,,Proč nejíš? Jez, budeš to mít studený" usměje se zase na mě. ,, Naposledy, kdyby jsem tady jedl, taky tu se mnou byl někdo od vás, někdo z Anglie. Ale ten to měl shltnutý mnohem dřív, než já."

,,To není možný ani snad, Tayi" zašklebím se na něj. ,, Koukám,že si sem vodíš jen samý Anglány a hladový k tomu."

,, Jojo,tenhle je hladovej snad pořád. Ale myslím, že by se ti určitě líbil. Je skoro jak můj mladší brácha. Bubnuje jako já, vysokej, blonďatej..." Začne se rozplývat nad někým, koho já určitě nikdy neuvidím.

,,Hele Tayi, klid. Žádnýho přítele rozhodně nesháním, a už vůbec ne blonďáka. Dyť se na mě kámo podívej? Jak by to asi vypadalo? S mojí barvou? Bych byla jak vyblitý zelí" rozesměju sebe i jeho.

,,Hele, prostě vim,že byste se k sobě hodili, to je všechno" nedá pokoj Taylor.

,,No jo no, už stačí. Ty dohazovačko. Až budu někoho shánět, ozvu se ti a ty mi určitě vystrojíš i svatbu."

,,Tak ujednáno Rory...i k oltáři tě povedu...toho si jednou vezmeš...a teď jez..." Pobídne mě zase.

Za pár minut už máme dojedeno, dopíjím poslední doušky limonády. Rozhlížím se po Pietrovi a vytahuju peněženku.

,,Co to děláš Rory? Snad si nemyslíš,že tě nejdřív pozvu a pak tě to nechám zaplatit. Okamžitě tu peněženku ukliď a nerozčiluj mě." Pokárá mě Taylor.

,,Tak aspoň to pití, prosím." Zaprosím a udělám bambi pohled. Jenže co platí na mámu, neplatí na Taylora.

Rozhodně zavrtí hlavou, peněženku mě jemně vyndá z ruky, nakloní se přes stůl a hodí mi ji do polootevřenýho batohu. Trefí se na poprvé.

,, Dobře já" pochválí se samolibě, ale řekne to tak, že se jeden tomu spíš zasměje,než aby se člověk na něj zlobil, že se sám pochválil.

,,Tak máte dost? Ještě něco nabídnu? Gelato, tortu nebo kafe?" Vyptává se Pietro.

,,Ne, já mám dost. Ale bylo to opravdu famózní. Děkuju ti." Usměju se na staříka, ten mi úsměv opětuje a lehce mě pohladí po vlasech.

,,Jsi tak krásná, la bella. Jednou s tebou bude někdo moc šťastnej. Eh...být mladší" zasměje se a maličko se zasní.

Začervenám se. Nejsem zvyklá na tolik lichotek a poklon. Ale nechápu... co se oba zbláznili? Jeden mluví o vdavkách, druhý o tom,jak se mnou někdo bude šťastný. Zavrtím nechápavě hlavou tak vehementně,až se mi copánky rozletí na všechny světový strany.

,,Pietro, napiš mi to. Zítra se tu stavím, až pojedu pro Rory a vyrovnám se s tebou, amico. Moc děkujeme" zvedne se ze židle a obejme se s ním.

Já se zvedám taky, Pietro mě přitáhne do objetí, sevře mě v pevně, pak se malinko odtáhne, chytne mě oběma rukama za hlavu, zase mě pohladí a mlaskne mě pusu na každou tvář.

,,Zase se stav, la bella signorita Rory, rád jsem tě poznal."

,, Děkuju, děkuju za všechno Pietro, zase se stavím. Nemám to k tobě naštěstí daleko." Slibuju a beru batoh.

Vyjdeme před obchůdek. Taylor se obezřetně rozhlédne kolem.

,, Pojď Rory, doprovodím tě až k campusu. Je už dost pozdě." Dodá starostlivě, vezme mi politý desky a vykročíme směrem k mýmu dočasnýmu domovu.

Tam za pár minut dojdeme, Taylor mě obejme, pohladí otcovsky po hlavě, pod ruku mi šoupne desky a rozloučí se.

,,Zítra se stavím..kolem půl dvanáctý. Počkáš tady na tomhle místě, Rory?"

,, Jasně, tady v půl dvanáctý. Už se moc těším Tayi" mrknu na něj, otočím se a rozejdu se k hlavnímu vchodu. Než vlezu do recepce,ohlídnu se. Taylor tam pořád stojí a mávne na mě na rozloučenou. Teprve až když jsem uvnitř, přes skleněnou výplň dveří vidím,že se spokojeně otočí a vyráží směrem k obchůdku, kde jsme před malou chvílí poseděli.A já poznala jednoho dalšího milýho amíka,co se schovává v malým útulným italským krámku a druhýho ještě milejšího, o kterým jsem si téměř na stoprocent jistá, že mi hned tak že života nezmizí. A to považuju za jedno z největších štěstí, co mě mohlo potkat. A jsem vděčná... vděčná tý blbý náhodě s vylitým kafem.

Nebo to byl osud? Kdo ví...?

❁❁❁

Tadááá...trubte na poplach, Hykyna vydala kapitolu.
Mooooc se omlouvám(e) za nečinnost,za nevydávání... prostě předvánoční čas a shon zapříčinil tohle ukrutný zpoždění. Tak snad tady ještě zbyl někdo, kdo na tenhle příběh nezapomněl a zůstal nám věrný 😘 děkuju a snad jste si kapitolu užili(y) aspoň tak dobře jako já 😉😉 Howgh