Když se dosmějeme, oba se podíváme na krk toho druhého. Jo, oba přívěsky i řetízky jsou naprosto stejný. Jako přes kopírák. Divný... jako všechno kolem týhle zatracený kapely, jako všechno, kolem lidí,který se v týhle kapele vyskytujou. A to včetně obou Taylorů. Kousnu se do spodního rtu a usilovně přemýšlím.

,,Vio, prosím... nekousej se do toho rtu" zaprosí Rufus a unikne mu malý vzdech.

Zvednu pohled k němu a maličko se začervenám. Ale ret nechávám skousnutý.

,,Mohla bys toho nechat,ty provokatérko?" Hlesne zase.

,,A proč Fufíne? Proč toho mám nechat?" Provokuju to nebohý stvoření a děsně mě to baví.

,,Protože jestli okamžitě nepřestaneš, tak za sebe neručím...proto" vyhrkne Ruf s úsměvem.

,,Ahá...a co se jako bude dít?" Vyzvídám a je mi to fakt příjemný a trochu mě to rajcuje.

,,Ty Vio, fakt si koleduješ. Ještě chvíli a je mi jedno,že jsme tady venku. Nebudeš stačit koukat, co s tebou..." Nedomluví.

,,No no, Rufusi Taylore..." Ozve se za námi. ,, Zapomínáš na dobré vychování?" Dodá starší z Taylorů.

Oba se naráz otočíme. Před námi stojí vysmátej Roger a mne si bradu. V očích mu hrajou ohníčky, směje se zvonivě a prstem jako by ukazoval na Rufa tytyty.

,,No, tak teď to bouchlo tati. Že zrovna ty mě budeš poučovat o dobrým vychování" naoko se zlobí Rufus a mrkne na mě.

Usmívám se a je mi neuvěřitelně příjemně ve společnosti obou bubeníků. Škoda ale, že tu ten druhý přišel. Mohla jsem se dozvědět, co by bylo, kdyby...znovu se usměju.
Rufus se ke mě nakloní.

,,Máš štěstí, jinak bys nestačila koukat" dodá mi šeptem do ucha a malinko mě do něj hryzne.

Projede mnou vlna vzrušení, vlhnu a málem mi unikne vzdech. Včas se ovládnu, je tu přece ten druhý.

,,Synu brzdi, já jsem pořád tady a mám oči i uši" zasměje se krátce Roger. ,,Sice už mi uši tak moc neslouží,ale oči vidí dobře a moc dobře si dokážu představit,co tady Rory šeptáš do ucha. Víš jak je to s tím jabkem a stromem?"
Domluví s úsměvem sobě vlastním a sám se zase krátce zasměje,jako by řekl ten nejvtipnější vtip.
Ten chlap mě baví...

,,Ano otče, děkuji za upozornění" s úšklebkem odpovídá Ruf a maličko se jakoby ukloní. ,,Beru na vědomí,že seš pořád tady a trochu mi to tady kazíš. Ale co už? Via stejně už asi bude muset jít. Už ji volala i máma. Daisy?" Otočí se na mě.

,,Jojo, Daisy..." Krátce kývnu a očima zabloudím k Rogerovi. Ten se pořád usmívá, spokojeně si nás oba prohlíží, na mě se dívá zkoumavě.

,,Daisy, Daisy..." Krátce se zamyslí...,,Kdysi jsem jednu Daisy znal..." Dodá jakoby smutně.

,,Jednu? Tati jenom jednu? To fakt neee?" Začne se řehtat Rufus. Nakazí smíchem mě i Rogera.
Tayloři se fakt rádi smějou. Pořád a téměř všemu.

,,A kde je Mona?" Otáčím se staršího bubeníka.

,,Ta s námi byla na večeři. Neuvěřitelně ji zaujala naše modelka. No Adam. Mleli celý večer o make-upu. Chudák Bri, ten vůbec nechápal o čem je řeč. To víš, on zná jen hvězdný prach a třpyt, ale co je rozjasňovač netuší. Myslel si, že je to nějaký přípravek na auto." Rozřehtá se zase Roger.

,,A už jela domů?" Ptám se řehnícího se Roga.

,,Jojo, Adam ji zavolal taxík, vyměnili si čísla a domlouvali se na nějaký prezentaci kosmetiky." Dodá už vyklidněnej Roger. ,,A co ty? Jak se chceš dostat domů, Rory? Doufám, že nehodláš jít pěšky?" Dodá otcovsky a s mírnou obavou v hlase.

,,No jestli tady Viola dovolí, rád bych ji doprovodil já" ozve se Rufus a mrkne na mě.

,,A to jako chcete jít pěšky" diví se starší z bubeníků. ,,Trochu pohybu by ti teda neuškodilo Rufe,ale proč se procházet zrovna v noci?" Dodá s pozvednutým obočím.

,,Tak můžeme kousek jet a kousek jít... třeba...teda jak chceš Vi?" Otáčí se Rufus s prosebnýma očima.

,, Klidně můžeme jít celou cestu, nebydlím daleko. Zhruba 20 minut rychlejší chůze." Odpovídám s úsměvem.

,,Tak jak chcete? Ale já bych si raději vzal taxík!" Dodá Roger ještě.

,,No jo tati, ty určitě...ty už moc pohybu..." Nestihne dokončit větu Ruf...

,,Synu, dost...tady Rory nemusí vědět vše..." Naoko se zlobí, ale veselost v očích ho prozrazuje.

,, Děkuju za všechno, koncert byl naprosto dokonalý. Určitě zase ráda přijdu" natahuju ruku k rozloučení.

Rog ji přijme, pořádně mi ji stiskne a pak, když už to vypadá,že mi ji pustí, mě z ničeho nic přitáhne do objetí. Ocitám se v medvědím objetí bubenickýho skoroboha... chvíli mě tak otcovsky drží, pak cítím, že mi dává lehký polibek do vlasů.

,,Rád jsem tě poznal,Rory..." Dodá ještě.

Nechápu...kdyby to byl kdokoliv jinej, asi mu jednu rovnou vpálím, ale u něj si připadám bezpečně jako nikdy. Přemýšlím, jakou emoci to ve mě vyvolává. A ano, je to přesně to objetí, jako od Taye nebo Davea. Otcovský a láskyplný.
Pouští mě s úsměvem...s úsměvem, který je směsicí radosti a smutku. Jakoby se mu podařilo vrátit se zpátky do minulosti.

Nemám ale čas nad tím moc dlouho přemýšlet, protože mě za ruku chytá Rufus a táhne mě k sobě.

,,Tati, my už musíme...nebo mě Vii máma vykostí. Čau a zavolej si taxík" mrkne ještě.

,, Jasný, Rory pozdravuj mámu. Třeba se někdy uvidíme" houkne ještě Roger a vchází zpátky vraty do útrob stadiónu.

❁❁❁

Jdeme pomalu ztichlými ulicemi Londýna. Ulice jsou prázdný, sem tam projde kolem nás nějaký chodec. Občas projede auto, občas taxi. Z otevřených pubů a hospůdek se ozývá smích, někdy zpěv. Na cestu na svítí lampy, Ruf mě drží za ruku, co chvíli se zastaví a ve stínu mě políbí. Je neuvěřitelně jemnej a něžnej. Vždycky když tohle udělá, projede mnou touha až spalující vášeň. Je to neuvěřitelný. Kluk, kterýho vidím poprvé ve mě vyvolává takový emoce...takovou nálož citů, dechberoucí pocit. Bezbřehou náruč vášně, ale zároveň i pocit bezpečí a oddanosti. Nechápu sama sebe. Asi je to na mě poznat, protože se Ruf zničehonic zastaví a zkoumavě se na mě podívá.

,,Nad čím přemýšlíš Violko?" Ptá se a mezi očima, na kořeni nosu, se mu udělá malá vráska.

,,Proč? Proč se ptáš, Ru?" Ptám se udiveně. To je to na mě tak vidět?

,, Vypadáš,jako bys nad něčím zásadním přemýšlela? Vadí ti snad, že se tě dotýkám? Sám tomu nerozumím. Ještě nikdy se mi nestalo,že bych se takhle rychle zamil...um..." Malinko se zadrhne a větu se mu nechce dokončit.

,,Zamiloval? Zakoukal? Ru?" Ptám se ho s úsměvem.

,,Noooo...asi...um...asi jó" blekotá zmateně a je u toho neskutečně roztomilej. Trochu se i červená.

,,Neboj Rufe, já sebe taky nechápu. Vidím tě poprvé, tvýho tátu taky a přes to mám pocit, že jsem konečně kompletní. Že k vám, k tobě, tak nějak patřím. Já nevím proč,ale prostě to tak cítím." Dodám potichu a klopím oči, protože mám najednou pocit, že jsem to s tím vyznáním nějak přehnala a cítím se děsně trapně.
Po kolikátý dneska už?

Rufus mě jemně chytne za bradu a zvedne mi hlavu. Dívám se do těch nejkrásnějších modrých očí, ve kterých se zračí neuvěřitelná něha a tryská z nich ryzí cit.

,,Vi... miláčku... uvěříš mi, když ti řeknu, že to cítím stejně?" Zašeptá mi blízko obličeje.
Cítím směsici tabáku, příjemný kořeněný vůně a mentolový žvýkačky, kterou Rufus, od uhašení cigarety, vložil do svý dokonale vytvarovaný pusy. I to mě zaráží... nesnáším, když někdo kouří, i navzdory tomu,že jsem to před pár minutami sama chtěla zkusit. A u Rufa mi vůně tabáku nevadí...ba naopak...dokonce ve mě vyvolává vášeň až vzrušení.
Maličko se začervenám a rozstřese mnou mírná vibrace.

,,Ani nevíš, jak mi je s tebou dobře." Dodá ještě a usměje se. ,, Škoda jen, že se s tebou nebudu moct tak často vídat. Jezdím turné s tátou...však víš..." Dodá smutně.

,,Ru...neboj...nějak to dopadne" snažím se utěšit sebe i jeho. Ale i ve mě tohle vyvolává pocit smutku a zoufalství. Když už bych konečně mohla potkat někoho s kým mi je dobře, tak zase jezdí po všech koutech světa a budeme se vidět jenom po mobilu? Do prdele práce. Ach jo...

,,Tak jo Violko, nějak to dopadne" odpoví smutným hlasem Rufus a znovu vloží svoji ruku do mý a pokračujeme v chůzi.

,,Teď budu mít tak týden, možná dva volno, tak když budeš chtít, můžeme se spolu vidět?" Dodá ještě.

,,Že váháš Rufe, to víš,že chci...jak bys o tom mohl pochybovat?" Odpovídám naoko udiveně a zvedám svůj pohled až někam k výšinám. Z toho kluka budu mít odrovnanou krční páteř.
Ten čahoun se spokojeně usmívá, dokonce si malounko začne pohvizdovat.

Chvíli takhle jdeme, Ruf si pobroukává a já nechávám svoje myšlenky jen tak plynout. Ještě tak deset minut a budu doma. Navzdory tomu, že je noc, vůbec nejsem unavená ani ospalá. Mrknu na Rufa, ten se obezřetně kolem sebe rozhlíží. Co se mu tak honí hlavou? Nestačím se ho na to zeptat... míjíme zrušenou telefonní budku. Po celým Londýně jich pár zbylo a město je nechalo,jako zajímavost pro turisty. Přece jenom s našima double decker autobusama jsou tyhle červený budky snad nejikoničtější a neznámější pro tohle město. Jsem hrdá Londýňanka. Pokývám si hlavou...

Když v tom najednou mě Rufus popadne, otevře dveře budky a nacpe nás tam oba. Rozhlídne se po budce...

,,Co děláš Fufe? Proč jsme tady a proč se tak rozhlížíš?" Ptám se ho překvapeně.

,,Rozhlížím se jestli tady nejsou nějaký pavouci, nesnáším je..." Odpoví s úsměvem.

,,Ok, tak nejsou...asi...ale proč jsme tady?" Ptám se ho zase udiveně.

,,No... chtěl jsem mít trochu soukromí" hlesne a nakloní se ke mě. ,, Vadí ti to snad?" Opatrně se usměje.

,,Ne-e... nevadí, proč by mě to mělo vad..." Nenechá mě domluvit...a...

Začne mě pomalu líbat. Chytne mi rukou hlavu a jazykem si probojovává cestu do mý pusy. Malinko se cinkneme zubama, usměje se do polibku. Prozkoumává mi celou pusu a rukou pomalu sjíždí po linii tváře až na krk. Pokračujeme v líbání, ale už to není líný, opatrný líbání. Už je to souboj vášně a bezbřehýho vzrušení. Unikne mi malý sten a hned se zastydím. Panebože,co si o mě pomyslí? Ale líbá prostě božsky.

,,Hmmmm Vio..." Zaskuhrá to blonďatý stvoření. ,,Jestli... mě...nezastavíš...asi za sebe neručím" vzdychá mi do polibků a jeho ruka se pomalu přestěhovala až na můj zadek. Párkrát mě poplácá,jako by opatrně a pak si mě za pas přitáhne k sobě. Zrychleně oba dýcháme, sklo u budky je zamlžený naší vášní a vzrušením. Cítím, jak i jeho tělo na moje dotyky reaguje. Neuvěřitelně mě to těší. Moje totiž taky, ale na mě to není naštěstí vidět. Teda viditelně určitě ne, jinak tam dole je už pořádně vlhko. Zasténám, když mi vrazí svoje stehno mezi nohy a trochu mě s ním podráždí. Asi se rozpadnu... Sama nechci bejt pozadu, tak rukou zabloudím až pásku kalhot a přes zip pokračuju... maličko přitlačím a z Rufa vyjede krátký hrdelní zamručení. ,,Aaaaghr Vio...už mě nepokoušej ty moje pokušitelko...sténá zase a rukou se mi pokouší dostat pod triko...jde to blbě, mám na sobě kraťasy s laclem. Cítím, jak mě rozepíná přezku na jedný kšandě, ta mi sjede dolů z ramene. Rufova ruka zabloudí pod triko. Jeho velká dlaň mi přejede přes prso, uvězněný v krajkový podprsence. Pomačká mi ho a nepřestává v líbání. Nohou mě dál dráždí a já se snažím dostat přes lem kalhot dovnitř. Už už by se mi to podařilo, když v tom najednou...

,,Aaaaaaa...aaaaaa..." Vykřikne Rufus a ty jeho studny má vytřeštěný, div mu nevypadnou z důlků.

,,Rufe, co je? Co se děje?" Houknu na úplně zkoprnělýho Rufa.

,,Pa...pa...pavouk" vypískne hystericky a třeští oči směrem nahoru.

Otočím se po směru kam kouká a rozhlídnu se. Nikde žádnýho pavouka nevidím. Snad jen tam v rohu se v pavučině krčí chudáček malej pavouček pokoutníček. Začnu se trochu smát.

,,Rufíčku...pavoučku...toho se bát nemusíš" směju se...,,ten ti nic neudělá" ujišťuju ho.

,,Já... vím...že ne, ale já se jich neuvěřitelně štítím... promiň Violko, všechno jsem zkazil" dodává zkroušeně.

,, Vůbec nic si nezkazil, bylo to perfektní" ujišťuju blonďáka a strkám ho z budky ven. ,, Můžeme si to někdy zopakovat,ale bez asistence pavouků, co ty na to Fufíne?" Ptám se ho s úsměvem. Mezitím si zapínám zpátky kšandu a trochu se upravuju.

,,Já jsem rozhodně pro" mrkne na mě blonďatej arachnofobik, chytne mě za ruku,líbne krátce na pusu a jdeme nocí směrem k domovu.

Ještě chvíli a už tam budeme.

,,Tak to si snad děláš srandu? Violo Rory Hailey Zazury, co to má jako být? Ozve se do noci.

A do prdele... máma...