Seattle Washington 2011

Osud? Náhoda?

Hlavou se mi honí myšlenky. Táhnu se chodbou, skoro za každými dveřmi slyším nějaký zvuk. Zvuky těch, co se schovávají za zdmi a dveřmi, těch, kteří bydlí ve stejným a přesto odlišným světě. Tolik lidí různých ras a národností, tolik lidí s různými zálibami a povinnostmi.
Přemýšlím, co jsem, během toho krátkýho času, tady v Americe, stačila zažít, kolik lidí potkat a navázat spojení... nejdřív Tim, jeho holka Alma a třída pošahanejch spolužáků, teď Taylor a Pietro.
A zítra?
Zítra další partu lidí, ze který znám jen jednoho šlachovitýho člena, kterýho, navzdory okolnostem, už teď zbožňuju, jako bych určitě zbožňovala nikdy neviděnýho a přesto pro mě moc důležitýho tátu. Tátu, po kterým mám nejen exotický jméno, barvu kůže a asi trochu povahu. I když...co já vím...?

Pokračuju chodbou a v myšlenkách se vracím k mýmu pevnýmu bodu...k mý jistotě...k mý mámě. Mámě, která je pro mě máma a zároveň i nejka. Máma,která tady vždycky byla, je a bude pro mě. Ať se stane cokoliv,je to moje máma, moje jistota. Přepadá mě trochu smutek, trochu nostalgie, trochu lítost. Přemýšlím, jestli se s tímhle vyrovnat sama, nebo ji zavolat. Dojdu ke dveřím pokoje a v batohu hrabu klíče. Desky s výkresama mi sklouznou z pod ruky, s mohutným žuchnutím spadnou na zem a rozlítnou se po podlaze chodby. Mírně zavrčím, kleknu na kolena a začnu zase sbírat. Dneska už po několikátý. Ach jo...

Když mám dosbíráno, v kapse džín mi začne hrát melodie. Volá máma...jako na zavolanou...ona prostě ví,kdy zavolat ...

,,Ahoj mami, jak je?" Začnu hovor a po kolenou si to šinu ke dveřím pokoje.

,,Jak se máš, holčičko moje? Není ti smutno?" Vyzvídá starostlivě, s mírným smutkem v hlase.

Poznám, když ji něco trápí...

,, Smutno mi není,ale stýská se mi mami, po tobě i po babičce. Jak se vám vede?" Ptám se a mezitím odemykám dveře pokoje. Batoh hodím dovnitř a výkresy táhnu za sebou.
Když se nakvartýruju celá do mýho dočasnýho azylu, zavřu za sebou dveře,otočím klíčem a pohodlně se opřu o dveře. Složím nohy v converskách do tureckýho sedu a zaposlouchám se do máminýho vyprávění.
Vypráví o babičce, o svý nový zakázce a o tom, co všechno na mě čeká,až se vrátím. Její hlas mě uklidňuje, zahání všechny stesky a chmury a já začínám pomalinku usínat.

,,Rory!! Posloucháš mě vůbec?" Houkne najednou máma a já sebou leknutím trhnu.

,,Jo mami, poslouchám,jen toho bylo na mě dneska až dost... promiň." Začnu ji vyprávět tu svoji storku o Taylorovi, o vylitým kafi i o večeři u Pietra. Obě se smějeme ve stejnej moment, ve stejným místě mýho vyprávění. Prostě dokonalý souznění... souznění matky a dcery, který jakoby byly jedna duše a jedno tělo. Jen to mý má ,, kapku" jinej odstín.

Dovyprávím a začnou se mi zase klížit oči.

,,Mami, půjdu si lehnout. Zítra mě čeká návštěva u Taylora, tak ti pak dám vědět,jak bylo. Pozdravuj babí a posílám vám oběma obrovskou pusu. Dobrou mami...mám tě ráda." Loučím se a s námahou se zvedám ze země.

Skopnu tenisky, svlíknu se jako had, oblečení nechám na hromádce a jdu do sprchy. Pustím na sebe teplou vodu a začnu si broukat písničku, co mi zní od odpoledne v hlavě. Přemýšlím,kde jsem tu melodii zaslechla?
No jasně, plácnu se mokrou rukou do čela,až se kapičky vody rozstříknou po celým sprcháči. Tu melodii měl Tay jako vyzvánění na mobilu, když mu volala jeho žena. Usměju se spokojeně, že jsem si vzpomněla. Ale zároveň jsem nespokojená, protože navzdory tomu,že se mi melodie moc líbí, vůbec jí neznám a nevím, kde se vzala. Budu se muset na to zítra zeptat bubeníka. Snad si vzpomenu...

Stojím ve sprše ještě dalších deset minut,až mám prsty úplně rozmočený a zkrabatělý. Prohlížím si je a hlavou mi prolítnou vzpomínky na to, jak mě tohle vždycky jako malou fascinovalo. Proč se lidem,co jsou dlouho ve vodě takhle zkrabatí prsty. Usměju se a ve vzpomínkách se vidím v malým zahradním bazénku, kde plave spousta nafukovacích hraček, je teplo a já se koupu. Vedle mě pod slunečníkem sedí máma s babičkou, obě si povídají, a máma má navíc na klíně skicák, a jako obvykle tam skicuje projekt...jo... takhle si ji pamatuju nejvíc. Skicák a nezbytná tužka v ruce. Po obličeji se mi rozleje úsměv a spokojenost. Je to tady super,ale doma je doma.

Zabalím se do měkkoučký osušky a vylezu ven. Rozhlídnu se po pokoji...je tu docela bordel, tohle bych si doma dovolit nemohla. Ale co, pohodím hlavou, zítra je taky den. Vklouznu do trika s Mickey Mausem, co jsem si přivezla na spaní, vlezu do postele, pustím si na mobilu oblíbenej playlist a pomalu upadám do říše snů...

❁❁❁

Ráno se probouzím celkem brzo, zrovna vychází slunce a svítí mi přes okna do pokoje. Mám štěstí, z mýho pokoje je vidět na město, na zeleň, naštěstí nemám výhled do útrob campusu. Hovím si v pelíšku a čumím na slunce. Když vyjde úplně, vyhrabu se a jdu si postavit vodu na kafe. Snídani si vezmu do postele a při ní jen tak bloumám na mobilu. Pouštím si různý klipy a videa od Foo Fighters a nemůžu uvěřit skutečnosti, že já - obyčejná holka z Anglie - pojedu na oběd do rodiny takovýhle hvězdy. Kdyby mě o tomhle někdo řekl před půl rokem, zaklepala bych mu na čelo a řekla bych mu, že se totálně pomátnul. Projíždím videa a klipy, a mezitím,co mi to řve přes celej pokoj, se jdu dát trochu dohromady. Beru si oblíbený triko s miminem, co natahuje ruku po dolarovce. Jo správně, kultovní snímek na přebal desky Nirvany. Tohle album naprosto zbožňuju. Džínový laclový kraťasy, nezbytný conversky a můžu vyrazit. Ale mám ještě čas. Ok, omrknu zničený výkresy a dám si stranou ty, který si opravím. Zbytek nechám asi tak, jak jsou, a budu všem tvrdit, že to byl uměleckej záměr. Začnu se probírat hromadou mých výtvorů...

Nakonec to nedopadlo tak hrozně. Tři musím udělat úplně znovu, ty to schytaly kafem na první dobrou, další tři půjdou poopravit lehkou korekcí barev a dva byly naštěstí vysypaný tak šikovně, že je to mázlo odspodu. Takže fajn...to není tak hrozný...na to jak chudák Taylor dostal vynadáno, to zas nedopadlo tak tragicky. Budu mu to muset říct, protože z toho byl rozsekanej možná víc než já.
Výkresy hodím na stolek, ustelu postel, vyvětrám a začnu trochu uklízet. Sundám si zatím triko, nechci hrát mít zmazaný...a jen tak v podprsence a kraťasích uklízím ten svůj týdenní mrník. Naházím špinavý prádlo do velký plátěný tašky (budu muset někdy v týdnu do prádelny). Když už to vypadá celkem obstojně a já dosbírávám poslední zbytky plastových obalů od nejrůznějších sladkostí a jídla, ozve se mohutný bouchání na dveře. Aniž bych si uvědomila, otevřu tak jak jsem, dveře. Před nimi stojí Taylor se slunečníma brýlema a kloboučkem naraženým až do čela. Málem bych ho nepoznala, kdyby na sobě neměl tílko a na rameni svoje typický tetování ptáka s roztaženýma křídlama. On na mě zírá s otevřenou pusou dokořán a nervózně si sundá brýle.

,,A...a...ahoj Vio...tak jsem nakonec došel až sem..." Maličko zaváhá, jak dál pokračovat a očima sklouzne o kousek níž. Pak jakoby si to uvědomil, pohled rychle zvedne zase nahoru.
Dívám se na něj a furt mi to nedochází,v čem je jako problém.

,,Ta paní na recepci byla moc ochotná mi říct, kde bydlíš. Stačilo, že jsem ji podepsal na obálku a řekla mi pomalu i číslo tvých bot." Pokračuje s pohledem upřeným do mých očí, ale pořád je trochu nejistý.

Do prdele, co se děje?

Když v tom mi to dojde. Panebože já jsem blbá. Bleskne mi hlavou. Vždyť tu stojím jen ve spodním prádle!!!

,, Ježíš...Tayi... promiň..." Schovám se za otevřený dveře. ,, Pojď dál, hned na sebe něco hodím" houknu na toho chudáka a hned se hrnu k posteli, kam jsem triko odhodila před tím, než jsem začala uklízet.

,,No...jistá podoba se synem božím by tu byla" podotkne Taylor s úsměvem svým vlastním. ,,Ale zázraky na počkání zatím konat neumím. Tak tě aspoň vezmu na ten slíbenej oběd... když už jsem ti zničil ty výkresy..." Domluví a dojde k hromádce těch tří, co to schytaly nejvíc. Zase se začne tvářit děsně zkroušeně.

Natahuju si triko, rvu ho do laclů a zapínám přezky.

,, Hele Tayi...už toho nech, nakonec bych se měla hlavně omluvit já tobě. Však koukni, jen tři musím udělat úplně znovu,ale ty ostatní jsou v pohodě. Tak už toho s těma omlu..." Nenechá mě domluvit...

,,Ok...tak jó, ale stejně Rory..." Zvedne pohled od výkresů na mě, očima mrkne dolů a začne se smát.

,, Koukám, že chceš zalichotit i Daveovi." Vyprskne smíchy.

,,Co? Jakýmu Daveovi? " Nechápu...ale jen chvíli. No jasně...Dave...Dave Grohl... bývalý bubeník v Nirvaně. A já mám přeci to triko.
Rozesměju se taky...

,,Tak pojď, půjdeme. Alison nemá ráda, když chodím pozdě" mrkne na mě Taylor.
Vyjde z pokoje, já si beru malej batoh, zamknu a jdeme chodbou. Tay má zase klobouk nataženej až do čela, ale stejně, když míjíme recepci, recepční se na něj zářivě usměje a popřeje nám oběma hezkej den. Jo, to bude... myslím.
Dojdeme skoro až k Pietrovi, tam stojí osamocený auto. Taylor si to k němu mašíruje tak rychle, že mu sotva stačím. Dojde na stranu spolujezdce, otevře dveře a s úsměvem a malým úklonem mě zve,abych se posadila. Úsměv opětuju a bořím se do měkkoučký sedačky, jeho moc pěknýho auta. Je celý černý, uvnitř béžová koženka na polstrech a sedačkách, zbytek interiéru auta v černozlatý kombinaci. Super luxusní kousek. Obdivně pokývám hlavou a mrknu na Taylora, kterej mezitím, co jsem se kochala jeho vozidlem, stačil přejít a usadit na místo řidiče. Otočí hlavu a usměje se.

,, Připravena?" Mrkne a ťukne na klíček v zapalování.

,,Jo, myslím,že jo" usměju se a zabořím se hlouběji a pohodlně.

,,Ok...tak jdeme na to" odtuší Taylor, nastartuje a opatrně vyjíždí od chodníku.
Řídí s rozvahou, obezřetně, ale zároveň se řítí ulicema Seatllu docela vysokou rychlostí. Přesto nemám strach. Cítím se bezpečně a skvěle. Vychutnávám si rychlou jízdu, prohlížím si město i z jinýho úhlu, než jen pěšky nebo busem. S rádia se line hudba, pomalý songy střídají ty rychlejší. Dokonce zazní i jeden od kapely, u který mydlí do bubnů můj současný řidič. Když zazní první tóny Learn to fly, Taylor se usměje a začne rytmicky poklepávat na volant. Jo... tuhle mám moc ráda. Začnu si při refrénu úplně spontánně prozpěvovat. Když celá společná produkce skončí, oba si uznale zatleskáme a pochválíme se navzájem. Zároveň se oba rozřehtáme společným smíchem. Je mi skvěle... Z rádia se ozvou další tóny songu, kterej mi vůbec nic neříká. Kytara a do toho melodie na klávesy. Ta písnička je geniální...

,, Klasika co? Miluju ji..." Houkne Taylor směrem ke mě, ale oči má upřený před sebe a je plně soustředěn na jízdu přes velkou křižovatku.

,,Jojo..." Hlesnu zaraženě a jsem ráda, že je Tay plně koncentrován na řízení. Protože mi je trapně. Klasika možná, ale jak pro koho. Ta písnička je dokonalá, ale já ji vůbec neznám. Připadám si rázem úplně blbě a mimo. Dva hlasy znění na přeskáčku z rádia, myslím,že v jednom hlase rozeznávám Bowieho...teda asi?Pomalu končí, zazní poslední tóny a naneštěstí pro mě, začne hrát další. Super, takže se ani název nedozvím. Do prdele...

,,Ta byla super, občas ji hrajeme na koncertě. Lidi to mají rádi, kupodivu se nezlobí, že to zpívám já..." Dodá ještě spokojeně bubeník a pokračuje v jízdě.

,,Jo, musí to znít dobře. Jste oblíbený, fanoušci vás určitě ve všem podpoří" odpovídám trochu nejistě a pořád se mi na jazyk dere otázka, jak se ta zpropadená píseň jmenuje. Přemýšlím,jak se zeptat, abych nebyla úplně za magora. Jenže přemýšlím asi moc dlouho, protože najednou přijíždíme k velkému, krémově omítnutému domu, s větší předzahrádkou, tolik typickou pro bydlení v Americe. Živej plot, zastřiženej přesně na milimetr, záhon s kytkama a na vratech od garáže nezbytnej basketbalovej koš... Taylor vjíždí na příjezdovou cestu pomalu a opatrně, tak aby na nic nevjel. Když zastaví,ani se mi z toho pohodlí nechce zvedat. Jenže tenhle šlachovitej týpek je prostě pořád v neustálým pohybu a než se stačím rozkoukat, už mám otevřený dveře a pomáhá mi z auta.

,,Ok, Taylore, už jdu" usměju se na něj a s radostí přijímám nabízenou ruku. Vytáhne mě z auta, zabouchne dveře, ze zadní sedačky vezme kytku kopretin a zamkne auto. Ozve se krátké pípnutí, vezme mě kolem ramen a vede mě k velikým, ze světlýho dřeva vyrobeným, dveřím. Otevře je a vpustí mě napřed.

,,Ali, miláčku. Už jsme tady!" Huláká jak na lesy.

Vede mě dál, když v tom zpoza rohu vylítnou dvě děti. Chlapeček a holčička. Obě běží k Taylorovi, kluk o je starší a tudíž i rychlejší, ale holčička je zase houževnatá a snadno se nevzdává bez boje. Oba doběhnou do otevřený náruče Taylora. On je oba zvedne, každýho v jedný svý ruce. Ten v pravo si mě zvědavě prohlíží, ta vlevo by taky moc chtěla,ale ještě se trochu stydí. Oba si hoví v bezpečí tátovy náruče.

,,Snad se nebudete stydět?" Zkouší to Taylor na obě děti. ,,Tohle je moje nová kamarádka, je z Anglie a jmenuje Viola Rory." Pokračuje dál vlídným hlasem.

,, Proč má dvě jména? Já mám taky dvě?" Zeptá se zaraženě kluk.

,,Jo, taky... jmenuješ se přeci Oliver Shane" odpovídá vlídně bubeník.

,,A já, tati?" Otočí hlavu holčička,ale jen tak napůl.

,,Ty zlatíčko v podstatě taky. Jmenuješ se Annabelle a to je složeno ze dvou jmen. Takže ti zároveň můžeme říkat Annie nebo Bella." Vysvětluje dál.
Obě děti fascinovaně a zároveň obdivně zírají na osobu,co je drží v náručí.
Mezitím co děti stále čučí, zpoza stejného rohu vyjde blondýnka s širokým úsměvem.

,,No tak děti, nechte taťku trochu vydechnout. Vždyť kromě toho, že tady...?" Maličko se zamyslí...,,tady Violu...Rory... přivezl, jste na něm od rána jako malý klíšťátka" dodá s úsměvem a dojde až ke mě.

,,Ahoj, jsem Alison, žena tohodle ničitele umění" dodá ještě, mrkne co Tay na to a podává mi ruku.

,,Ahoj, moc mě těší" odpovídám s úsměvem, ale chci Taylorovu reputaci trochu upravit.

,,Ale nakonec to nebude tak hrozný, však jsem to Taylorovi i ukazovala, když..." V tom se zarazím. Vůbec nevím, jestli můžu říct,že byl Tay u mě v pokoji. Nerada bych mu vyrobila problém u jeho krásný ženy. Sice vypadá sympaticky, ale co já vím?

,, Že on se nacpal až k tobě domů?" Otočí se s úsměvem na Taye. ,, Musíš ho omluvit, on jak je slavnej, tak si myslí, že může kamkoli." Dodá pobaveně a já si oddychnu. Ta ženská je pohodářka, stejně jako Taylor.

,, Jojo, byl...zrovna jsem uklízela a tak jsem mu výkresy ukázala. A jsou v pohodě." Dodám a taktně k Tayovi i sobě pomlčím o mým extempore s chybějícím trikem. To už by tak v pohodě být nemusela a navíc...co oči nevidí, srdce nebolí, že jo?

Rozejdu se spolu s Alison, ona mě lehce chytí za ruku a vede mě chodbou až do útulnýho obývacího pokoje. Celý dům je velký, vzdušný, sluncem prosvětlený. Taylor jde za námi, stále s dětmi v náručí.

,,Posaď se u nás Rory, nebo ti mám spíš říkat Violo?" Ptá se Alison.

,,Jak chceš, já slyším na obě." Odpovím a mrknu na Taylora.

Ten, už se značnou námahou sedá do sedačky, děti vypadají, že už mu na ty ruce přirostly. Nechtějí se tatínka pustit...

Rozhlížím se po obýváku, je to fakt vkusně a s citem pro estetiku zařízený pokoj.

,, Máte to tady moc krásný" pochválím je oba. ,, A hlavně obrovský. Žiju s mámou a babičkou taky v domě, ale takhle velký teda rozhodně není."

,,A kde máš tatínka?" Pípne nesměle Oliver a Annabelle se osmělí a horlivě přikyvuje hlavou, na souhlas, že ji to taky zajímá.

,, Tatínka mám, ale někde se trochu ztratil. Ale třeba se někdy zase najde" dodám rychle, abych je třeba nerozplakala.

,,Ty se tati neztratíš nikdy, že ne?" Zeptá se Oliver.

,,Nene, neztratím, nebojte. A kdyby náhodou, ona by si mě maminka jistě našla" odpovídá bubeník s úsměvem a oči mu zabloudí k Alison, co zrovna nese pití. ,, Že jo, miláčku?"

,,No to se nebojte. Vašeho tátu si najdu kdekoliv a kdykoliv. Ale teď už z něj konečně slezte a nechte ho trochu vydechnout. A ty Vi, co si dáš k pití. Ani jsem se tě nezeptala?" Dodá starostlivě.

Sklouznu očima na stolek, kam položila tác se sklenicemi a nápoji. Je tam džus, jablečný a pomerančový, Pepsi, ledový čaj a voda.

,,Asi ten čaj, jestli můžu?" A natahuju se po sklenici a lahvi s čajem.

,, Nevadí, když si ho naleju sama? Musím si ho trochu zředit vodou!" Ptám se a Alison trochu s úlevou mrkne na Taylora a pak na mě.

,,Super, vůbec nevadí. Chovej se tu jako doma Violo. Já jdu dodělat ten oběd...bude kuře nebo steak s kaší a zeleninou. Snad probůh nejsi vegetariánka?"

,, Nene...to mě teda nehrozí..." Odpovím rychle a jdu si nalít pití. Rozhlídnu se po ostatních.

,,Chtete taky něco nalít? Tayi? Olivere? Annabelle?"

,,Já si dám džus" vypískne Annie. ,,Já taky, ale ten druhý" zavýskne Oliver.

Začnu se smát. ,,Budete mi muset říct, který budete a do jaký sklenice.

Oba naráz opustí Taylorovu náruč a hrnou se ke stolečku.

,,Pomalu, klid...na oba se dostane" ujišťuju obě děti.
Obě přijdou až ke mě, každý z jedný strany.

Oliver se natáhne pro skleničku se žábou a Annabelle zase pro tu,co má kytičky.

,,Já bych prosil ten pomerančový" říká a natahuje ruku se žabí sklenkou až mě pomalu k nosu.

,, Hezky si mě poprosil a já ti moc ráda naleju. Ale můžu tě poprosit o něco i já?" Mrknu na něj. Oliver na mě zírá a pak lehce kývne na souhlas.

,,Můžu nejdřív nalít tvoji sestře? Dámy mají přednost..." Odpovídám opatrně, mám strach, že se na mě bude zlobit jak dítě,tak mý hostitelé. Ale když zvednu zrak až Taylorovi, ten souhlasně kývá, div mu hlava neupadne a ještě zvedne palec nahoru na znamení souhlasu.

,,Tak jo, ale pak si s námi půjdeš hrát" s úsměvem,stejně tak zářivým jako mají oba jeho rodiče, souhlasí a zvedne ruku na hight five.

,,Ok, platí " odpovím a na důkaz souhlasu si s ním plácnu...

Asi mě čeká moc zábavný odpoledne...

❁❁❁

Další kapitola... důvod??
Všimly (ano píšu záměrně s y, protože myslím,že jestli ti vůbec někdo čte,tak to budou jedině ženy, dívky, slečny...) jste si, že tady je kapitola s Taylorem...s Taylorem Hawkinsem... bubeníkem Foo Fighters...

většina z vás ví,co se stalo...

je to pro mě neskutečně smutný, nemohla jsem to pochopit, smířit a strávit tuhle smutnou zprávu... obrečela jsem ho, truchlila jsem...tak jak truchlíme pro členy svý rodiny... Nedokážu pořád poslouchat a dívat se na písničky a klipy, kde zpívá a bubnuje tenhle fenomenální, krásnej a mnou milovanej bubeník Taylor, bez smutku a slz...

Takže vím,že se vám to asi bude zdát bláznivý a pošahaný...ale tahle kapitola i tak trochu vzdání holdu a úcty pro něj 💔

💔RIP TAYLOR OLIVER HAWKINS 💔