Londýn 2014

... povídej Rory... vybídne mě Rufus, pohodlně se opře do opěradla gauče, nohu hodí přes druhou a ruku natáhne přes vršek gauče. Když se uvelebí, mrkne na mě a usměje se.

,, Udělej si taky pohodlí, však máme čas. Už máme odehráno, tak žádnej spěch."

Usměju se na něj taky, ono to ani jinak nejde. Je neuvěřitelně milej. Opřu se taky a cítím, že se mimoděk dotknu jeho ruky hlavou. Projede mnou znovu vlna vzrušení. Neskutečný... maličko se roztřesu a dech se mi zrychlí. Co blbneš Violo, uklidni se! Pootočím hlavu a kouknu na Rufa. Má rozšířený zorničky a pořád se usmívá. Jen mi přijde,že trochu jinak, než před chvílí. Nebo se mi to jen zdá?

,,Ne-ne-nerada bych zdržovala" hlas mě zradí a trochu se zaškobrtnu...,, musíš toho mít po celým koncertu dost. Nejsi unavený?" Ptám se Rufa starostlivě. Zároveň cítím, že mě lehce pohladí prstem po hlavě. Zase vibrace...

,,Ne" hlesne potichu, a nepřestává mě hladit. ,,Snad ti nevadí,že se tě dotýkám, občas, hlavně když jsem nervózní, nevím co s rukama. To víš, mám neposedný ruce, jsem prostě bubeník no" dodá s nezbedností v hlase. Se stejnou,jaká zazněla i od jeho táty.

,,Ty jsi nervózní? A proč prosím tě? Neměla bych bejt nervózní spíš já? Sedím s takovýma hvězdama v jejich šatně."

,,No, tak mě teda za hvězdu vůbec považovat nemůžeš.Já si tak rozhodně nepřipadám. Jenom proto,že je můj táta bubeník Queenů, ze mě žádnou hvězdu teda nedělá. Takže klid a už vyprávěj, jak ses dostala ke klukům."

,,A chceš zkrácenou nebo dlouhou verzi? Když začnu vyprávět, je to na dlouho. Jsem fakt ukecaná, varuju tě" zasměju se.

,, Hele Rory, nebo ti vyhovuje spíš Violo?"

,, Možná spíš Vio, protože bych si nerada připadala jako tvoje ségra. Teda, ne že by mě tvoje ségra nějak vadila, když ji ani neznám...ale chápeš...no... prostě..." Motám se do vysvětlování víc a víc a taky víc a víc si připadám trapná. Panebože, co to se mnou je? Violo klid!!!

,,Ok, budu ti říkat Vio. A klid, sestry mám tři, takže klid, na ukecanost jsem teda fakt zvyklej. Jen možná budu muset za nějakou dobu ven."

,, Ven? Jako na vzduch? Tak můžeme jít hned..." Začnu se zvedat z gauče, ale Rufus mě chytne za ramena a jemně mě zatlačí zpátky do opěradla.

,,Ne, ještě ne. Seď chvíli v klidu, prosím. A začni už vyprávět. Až to bude aktuální, řeknu. Budu si chtít zakouřit,tak proto ten ,,vzduch". Nechci kouřit tady, táta s tím kvůli svý první ženě přestal, tak ho nechci zbytečně provokovat a svádět. Co ty? Ty máš taky takovej blbej zlozvyk Vio?"

,,No, ne že bych na to nemyslela, ale abych pravdu řekla, nikdy jsem neměla příležitost to vyzkoušet. Zkrátka nebylo s kým. Máma ani babí nekouří, a Mona odmítala mě do tohodle zlozvyku zasvětit. Sama kouří jen když se opije."

,,Aha...tak třeba... někdy..." Kouká se na mě těma svýma modrejma obrovskýma očima a uculuje se. Je roztomilej.

,, Povídej už..." Dloubne do mě.

,, Jo tak jo. Všechno začalo mým odjezdem do Ameriky. Jela jsem sama, na studijní pobyt. Byl mě přidělenej jeden pošahanej amík. Jenže nešťastnou náhodou se mnou byl jen dva dny a pak už jsem chodila všude sama. No a po jedný nehodě s kafem, kde jsem polila nejdřív Taye, sebe a svoje kresby, mě Taylor poz..."

,, Počkej Vio,jaký kresby? Ty kreslíš?" Přeruší mý vyprávění Ruf. ,,Ty umíš kreslit? Moje ségra taky kreslí. Teda nějak moc náhod najednou, nemyslíš?"

,,Neeee, tak zatím máme společný jen jméno a kreslení. To je jen náhoda, Ru" mrknu na něj.

,,Ru? Řekla's Ru? Ty vole Vi, takhle mi říká jen rodina. Že by mě táta něco zatajil? On byl teda fakt číslo." Zasměje se zase.
On se pořád směje, je pořád v dobrý náladě. Je s ním fakt pohoda.

,,Ok, tak mě teda ale pořád nepřerušuj, nebo tady budeme do rána."

,,No...mě by to nevadilo...je mi s tebou dobře. Mám pocit,jako bych tě znal odjakživa." Dodá a zase se mě jen tak mimoděk dotkne.
Projede mnou zase ta známá vibrace. Po kolikátý dneska už? Ten kluk se nezdá. Asi evidentně jabko nepadlo daleko od stromu.

,,No tak jsem ho polila kafem a on mě na oplátku a na omluvu pozval na kafe. Pak na návštěvu, pak na druhou a tak. No a pak se jen tak zmínil o Queenech, o kterých já do tý doby nikdy neslyšela a..."

,, Cože? Tys nikdy neslyšela o Queenech? Tak to mě pos... totiž...to se mi jen snad zdá? Tati? Briane? Adame? " Volá na všechny a já si začínám zase připadat jako ten největší pitomec pod sluncem.

,,Ne Ru prosím, neříkej jim to. Připadám si fakt hloupě. Ale máma mě o existenci Queen nikdy neřekla. Ona ani nechtěla,abych na vás koncert šla. Dneska jsme se dokonce docela dost kvůli tomu pohádaly."

,,Ty moje chudinko, ty ses hádala kvůli mě? Totiž kvůli nám?" Rychle se opraví,ale ohníčky v očích mu hrajou a zadržuje smích,aby se nerozesmál nahlas a naplno.

,,No tobě to přijde směšný?" Naoko se zlobím, ale na tohle blond stvoření s pomněnkovýma očima se zlobit snad ani nejde.

,, Nooo,trochu směšný je celý všechno tohle... nebo počkej, směšný ne... spíš vtipný...ty, která jsi nikdy o nás neslyšela, se jmenuje jako moje ségra,maluje jako moje druhá ségra, říkáš mi Ru a...a nakonec si prosadíš jít i na koncert...fakt jsi vtipná Vi" směje se už úplně naplno.
A já se směju s ním, tenhle kluk má tak nakažlivej smích, že se člověk smát ani nechce a přesto se směje s ním.
Rozhlídnu se okolo sebe. Mám trochu výčitky,že jsem nechala Monu napospas, ale výborně se baví s Brianem a Adamem. Roger je bůhví kde.

,,No tak Vi, jak to teda bylo dál. Promiň, jsem taky trochu ukecanej a pořád ti skáču do řeči. Promineš mi to?" Upře na mě modropohled a já se málem neudržím,abych mu neskočila kolem krku.

,,Jjjo..." Zase mě zradí můj vlastní hlas a připadám si vedle Rufa jak nějaká nablblá puberťačka. Já, která pro ránu nejde daleko a vždycky si zakládala na svým rychlým a nezávislým úsudku, tady taju před blond stvořením, který vidím poprvý. Nechápu.

,,Vio! Země volá Viu!" Rufus mě mává rukou před očima. ,,Prober se...děje se něco, haló?" Kouká na mě, koutky mu cukají, už už se zase rozesmát.

,, Jó, promiň...jsem se nějak zamyslela. O čem jsme to mluvili?" Ptám se ho zase jak dement.

,,Říkal jsem, jestli mi odpustíš,že ti pořád skáču do řeči...a že jsem chtěl, abys..."

,, Rufusi? Nechceš se jít s námi najíst?"

Roger přijde až k nám. Chvíli na nás kouká a pak se usměje.

,, Violo,jestli chceš jít s námi, klidně pojď. O jednoho víc nebo míň. Stejně budeme mít restauraci určitě jen pro sebe. Výhoda bejt tak trochu hvězda no." Mrkne rozpustile jak malej kluk. ,,Tak co, jdete?"

,, No já už bych spíš asi měla jít, máma bude mít o mě strach."

,,Tak ji zavolej a řekni,že se zdržíš. Vždyť ti není pět, nebo snad jó?"
Začne mě přemlouvat Roger. Otočím se k Rufovi a tázavě se na něj kouknu.

,, Nene tati, asi tady zůstaneme. Když budeme mít hlad, něco si třeba s Vi objednáme. To je dobrý."

,,Ok, přemlouvat vás nebudu. Ale tvoje kámoška jde prej s náma. Je hotová z Adama. Prej ji bezvadně poradil s make-upem." Zašklebí se Roger a spolu s Rufem se začnou smát. Dívám se na ně, na jejich společný veselí, na jejich podobu, na to rodinný souznění a zase mi je trochu do pláče. Co se to se mnou do prdele děje? Rychle uhnu pohledem na druhou stranu, kde vidím osamocenýho Briana. Ti dva se pořád řehtají, tak se pomalu zvedám, opatrně,aby jsem je nerušila, když v tom mě čísi ruce popadnou za pas a strhnou mě zase zpátky na ten zpropadenej gauč.
V tu ránu přestanu vnímat kde jsem a s kým, rozmáchnu se a...plesk. Moje ruka skončí na hrudníku zcela konsternovanýho Rufuse. Na hrudníku proto, protože je tak vysokej,že dál nedosáhnu. Naštěstí...Jinak bych mu ji asi vrazila normálně.

,, Ježíši promiň" začnu se horečnatě omlouvat, bože to je trapný...,, promiň, strašně se omlouvám, promiň, ale mám svoje zkušenosti... promiň, moc mě to mrzí..." Drmolím pořád svoje omluvy a je mi neskutečně trapně.

,,Teda Rory" vypískne vesele Roger. ,,Ty se holka nezdáš. Rufe, tý se drž, tahle je pro tebe ta pravá." Zvonivě se zasměje. ,,A ty Rory, v klidu. On není z cukru, neboj, na tohle je od svých sourozenců zvyklej, viď? Navíc jich má, díky mě, celkem dost a každý z nich je jiný a přece tak stejný. Takže Rory, těšilo mě a pozdravuj mámu."

,,Aaano, děkuju. Vyřídím ji to". Hlesnu zničeně a neodvažuju se podívat na druhýho Taylora, kterej pořád sedí vedle mě.
Cítím, jak se gauč malinko zhoupne, a Rufus se ocitne těsně vedle mě. Ucítím směs pánskýho parfému a lehký závan cigaret. Navzdory tomu je ten odér velmi příjemný. Jeho ruka se lehce dotkne mojí tváře, jen zlehýnka mě pootočí hlavu a zase jemným dotykem, se snaží zvednout moji skloněnou tvář.

,,Šššš, Vio...mě se bát nemusíš" šeptne a mě ovane jeho teplý dech. Navzdory všem okolnostem mnou projede mrazení. Nebo vzrušení? Nevím,ale pořád mi je hloupý se na něj jen kouknout.

,, Můžu... můžu tě obejmout, prosím?" Šeptne prosbu s rukou pořád lehce položenou na tváři. Kývnu. Jeho ruce mě obtočí do pevnýho a přesto neuvěřitelně měkkýho a příjemnýho objetí. Položím si hlavu na jeho hrudník. Cítím jak mnou maličko kolébá...a já se neudržím a začnu brečet. Bulím mu do jeho trika, trochu se třesu, vzlykám a nemůžu ten zpropadenej proud slz zastavit. Mezi vzlykáním se mu snažím omluvit, ale dnes nic ve mě nefunguje normálně, takže omluva není vůbec srozumitelná.

,,Šššš, Violko...prosím neplač. Já tě nechtěl vyděsit." Omlouvá se ten, kterýmu já ublížila.
Zvednu pohled a setkám se pomněnkovýma očima, ve kterých je smutek a lítost.

,,Ne Ru...to ty mi promiň. Strašně se omlouvám..." Škytnu rozechvěle. ,, Nechtěla jsem tě praštit,ale v životě jsem to s touhle barvou kůže nikdy neměla moc jednoduchý a tak jsem se naučila se bránit. Promiň, fakt mě to mrzí."

,,Už se prosím přestaň omlouvat, nic se přeci nestalo. To já rychlejc jednám než přemýšlím. Navíc ty tři ségry..." Odmlčí se a malinko,jakoby opatrně se usměje.

,,Ale já..." Nestačím domluvit, protože mě položí svůj ukazováček na rty a zakroutí hlavou. ,,Už stačí Vi" šepte zase. ,,Už se, proboha tě prosím, přestaň pořád omlouvat." Prst mu pomalu sjede ze rtů, dotkne se špičky brady a nadzvedne mi zase hlavu. Pootevře pusu do malýho úsměvu. Já pod jeho dotekem taju, cítím,jak se začínám červenat a dech se zrychluje.

,, Já...já...Ru..."

,,Tak co? Nerozmysleli jste se s tím jídlem? Ozve se ode dveří...
Oba polekaně ucuknem.

,,Aha...asi ne..." Houkne Rog a rychle zmizí za dveřma.

,,On se prostě klepat nenaučí" rozesměje se Rufus a nakazí smíchem i mě. Smějeme se oba jako dva blázni, mě se na tváři ještě třpytí slzy. Ale jsou ještě od pláče nebo už od smíchu? Kdo ví...