Londýn Anglie 2014

Probouzí mě vůně pečený slaniny a vajíček. Do obličeje mě hřeje slunce. Otvírám oči, mžourám do slunečních paprsků...nasaju vůni... slyším,jak si Rufus potichu prozpěvuje.
Hrábnu po mobilu. Na displeji svítí šest zmeškanejch volání od Mony, tři od babičky, ale ani jeden od mámy. Super...
Rychle napíšu zprávu Moně, babičce taky, jen že jsem v pořádku. Zavolám jí později. Chvíli se jen tak valím v posteli a prohlížím si pokoj, když v tom slyším hrát melodii...
Ruf si přestane zpívat... slyším,jak s někým telefonuje. Mluví potichu, takže neslyším nic jinýho, než útržky hovoru. Neměla bych poslouchat, vím,že to není slušný, ale... ženská zvědavost nezná hranic ani mezí.

,,No to snad ne? Děláš si srandu...jak... cože? Kdy...to není možný...jo tos teda zpackal...jo...u mě...tak proč asi? ...vyhodila...nech toho jó...do toho ti nic není...od tebe to sedne tati..."

Tati? Volá mu Roger. Proč? Natahuju uši, ale už neslyším skoro nic... Ruf asi šel někam dál. Má vůbec balkón?
Posadím se v posteli, mobil mi sklouzne z deky a s plesknutím spadne až na zem. Zavrčím a hrabu se dolů, abych ho zvedla. Zrovna když se chci narovnat, vpadnou do mýho zornýho pole dvě bosý nohy. Zvednu pohled až nahoru. Z výšky na mě zírá vysmátej Rufus.

,,Vio... přede mnou nemusíš klečet. Stačilo by prostý díky nebo v tvým případě možná pusa." Směje se mi a už už se sklání až ke mě.
,,A mimochodem, tvůj pohled takhle zezdola..." Nedokončí a pošle vzdušnou pusu. Maličko zčervenám.
Přesto natáhne ruce, jemně chytí ty mý a začne mě tahat nahoru. Z jeho dotyku mnou projede příjemná vibrace. Ocitám se v jeho náruči, nasaju jeho vůni. Voní po cigaretě a po kafi.
Zvednu ruku a prstem ho pohladím po tváři. Skloní se a dá mi pusu.

,,Budeš snídat? Udělal jsem snídani,ale nevím co snídáš. Já snídám klasiku..." Odmlčí se, vezme mě kolem ramen a jemně mě tlačí směrem ke kuchyni.

,, Děkuju, jsi hodnej...to já jsem ti měla udělat snídani...za to,žes mě nenechal na ulici" dodám smutně a rozmrkávám slzy, co se mi derou do očí.

,,Vio... hlavně klid...dáš si jídlo a bude líp.Nona mi tohle vždycky říkávala a měla pravdu. S plným žaludkem se líp přemýšlí. Co si dáš? Kafe nebo čaj?"

Nona?Kdo je sakra zase Nona?

Dovede mě až k jídelnímu stolu. Je z tmavšího dřeva, kolem čtyři obyčejný židle ve stejným odstínu. Na stole jsou dva talíře, pánev s míchanýma vejcema, opečená slanina, fazole a tousty. Jo klasika,jak řekl trefně. Dva hrnky připravený, džus a sklenice.

,,Můžu poprosit o čaj? S mlíkem?" Pípnu potichu a je mi trapně.

,, Jasně,dám si s tebou. Kafe už jsem měl" dodá vesele a otáčí se ke konvici, aby dal vařit vodu.

Přemýšlím,jestli vůbec něco pozřu.

Za pár minut míchám zamyšleně čajem a dívám se na blonďáka,jak se spokojeně láduje snídaní. Když se tak na něj dívám, asi ho bude lepší šatit nežli živit. Ale pohled na živícího se bubeníka mě dokonale uklidňuje. Hlavou mi prolítne vzpomínka na včerejší sprchu a začnu se červenat. Rychle sklopím pohled na čaj.
Ruf přes stůl natáhne ruku, pohladí tu mou, mrkne a zářivě se usměje.

,,Proč nejíš? Bude ti blbě!" Dodá vesele a zase se pustí do jídla.

Natáhnu se po toustu a zakousnu se do něj. Nemám vůbec hlad,ale nechci ho urazit,když už si s tím dal takovou práci. Zvednu pohled a usměju se. Ruf vypadá spokojeně, dojídá zbytek vajíček a natahuje se po dalším toustu. Jo, šatit ho bude to lehčí.

,,Co máš dnes v plánu?" Zeptám se,aby řeč nestála.

,,Ani nic. Normálně bych se asi jen válel, ale teď, když jsi tu ty Violko, budu se ti věnovat." Dodá a rozpustile zamrká.

,,Měla bych odsud vypadnout. Nechci ti být na obtíž" zašeptám.

,,Tak na to honem rychle zapomeň. Jestli někam půjdeš,tak jedině pro nějaký věci, anebo víš ty co...nikam dnes nejdeme. Pustíme si telku a budem jen tak odpočívat" zamrká a zase mě pohladí po ruce.
,,A teď jez" dodá ještě.

Vzdychnu, ale poslušně se zakusuju zase do toustu. Hlavou mi poletuje tisíce myšlenek, ale ani jedna kloudná a ani jedna,co by vyřešila moji nynější situaci. Přece tady nemůžu zůstat Rufovi na krku? Má svůj život a nebude řešit moje spory s mámou.

,,To tady teda zůstaneš, dokud se všechno nevysvětlí" ozve se z druhýho konce stolu.

Cože? On snad umí číst myšlenky. Vždyť jsem to nahlas neřekla! Nebo snad jó?

Zvednu pohled k Rufovi. Nechápavě na něj zírám. Ten kluk je přírodní úkaz.

,,Jak víš, že..." Nenechá mě domluvit.

,,Na co jinýho bys myslela? Přece se ti nestává pravidelně, že by tě máma vyhazovala z domova? Nebo snad jó?" Odtuší posmutněle mladší z Taylorů.

Má pravdu. Nestává... vlastně...ještě nikdy se mi nestalo, že by mamina takhle zareagovala. Vždycky, teda téměř vždycky, byla nad věcí, snažila se všechno vyřešit bez emocí. Ale tohle? Tohle je něco úplně jinýho... nemůžu se zbavit dojmu, že tady tak nějak hlavní roli nehraju já nebo Ruf, ale někdo úplně jinej. Přemýšlím,jestli se mám Rufína zeptat na jeho hovor s tátou, ale přijde mi to víc než nevhodný. Prozradila bych se a ještě bych vypadala jako zvědavá slepice. Ne, nechám to bejt...

,, Miláčku...nech to bejt..." Ozve se zase od naproti.

Ty vole. Tak to už je moc. Civím na Rufa s otevřenou pusou. Jak?

,, Všechno bude dobrý... pojď ke mě..." Zve mě s úsměvem k sobě, odstrčí se malinko od stolu,abych měla místo. Sednu si mu na klín. Dám mu malou pusu, ale mnou projede vlna vzrušení.

,, Děkuju...jsi na mě tak milej a hodnej. Děkuju" hlesnu mu do polibku.

,,Hmmmm ...to se krásně poslouchá. Ještě..." Zaprosí blonďák s úsměvem, ale nepřestává mě líbat.

Neprotestuju...spolupracuju... Rukama prohrábnu jeho vlasy, chytnu ho oběma rukama za tváře. On mě konejšivě hladí ramena a pomalu se stěhuje níž a níž. Sjedu rukama na jeho ramena a maličko se zavrtím. Dole se cosi začíná probouzet k životu.

,,Mmmmm, Vio...ty pokušitelko" zaskuhrá Ruf, ale nevypadá, že by se mu to nelíbilo.

Pokračujeme v líbání...jazykem oba prozkoumáváme pusu toho druhýho. Rufovi ruce už jsou dole...jedna mě lehce hladí po bedrech, druhá bloudí v podbřišku. Cítím, jak se pod jeho doteky uvolňuju a vlhnu zároveň. Jeho dlouhý prsty putují až dolů, směrem ke středu mýho bytí... zatlačí přes látku vypůjčených boxerek a ze mě vyjde sten...

,,Moc dobře, miláčku " okomentuje to bubeník...,,moc dobře" dodá a maličko mě hryzne do jazyka. Zakňučím a trochu si poposednu, protože už se mi špatně sedělo na tý tvrdý bouli, co má Ru ve svých boxerkách. Ruka mi sjede až k ní, dlaní jí přejedu a pak pomalu a líně ji přestěhuju až k lemu spodního prádla.

,,Asi můžu, ne?" Zeptám se jen tak s úsměvem a ukazováčkem přejedu po celý dýlce lemu, samozřejmě tak, abych se co nejvíc dotýkala jemný kůže bubeníka. Svalnatý břicho se malinko zatáhne, a boule se zase o něco zvětší.

,, Nemůžeš..."hlesne...,, musíš" dodá roztouženě a já rukou zajedu pod trenky, trochu je stáhnu a vysvobodím jeho erekci z boxerek. Přejedu přes naběhlý žíly a Ruf zavzdychá.
Sám se už dostal až k chloupkům a v okamžiku, kdy já poprvé přejedu tam a zase zpátky, vrazí do mě prsty až po klouby. Pohne s nima uvnitř a ze mě vyjde táhlý sten.

,,Co kdybysme se přestěhovali někam, kde to bude pro oba pohodlnější" navrhne mezi líbáním a už se zvedá ze židle. S prstama pořád uvnitř mě, mě chytá do náruče a posadí si mě na okraj zelenýho gauče. Nemá to moc daleko, gauč je bezprostředně vedle stolu, kde jsme doteď snídali.
Evidentně to považuje za pohodlnější, než na židli...pak mě trochu nadzvedne, aby mi mohl sundat ty zpropadený boxerky. Ani přitom však nepřestává klouzat tam a zase zpátky. Já se musím ale chytit okraje tak, abych nespadla dolů. Ještě před tím,ale stačím stáhnout Rufovi trenky do půli stehen. On je druhou rukou stáhne až dolů, vystoupí z nich a přiblíží se až ke mě. Díváme se jeden druhýmu upřeně do očí...
Vyhrne mi triko a chytne mě za prso. Jeho štíhlý prsty uvnitř mě ustanou v pohybu a já cítím, jak pomalu vyjíždí ze mě.
Zklamaně zavzdychám, ale moje zklamání netrvá dlouho. Ruf nasměruje svou erekci, rukou mi zase prohněte prso a pak pomalu a opatrně do mě zajede. Cítím ho v sobě, je velkej, tepe mu v něm. Jsem úplně plná... přirazí naplno a já lapnu po dechu.

,,Nebolím tě?"'zašeptá starostlivě a čeká na mou odpověď.

,,Nnne...jen... chvilku... než" vzdychám a nezmůžu se na dokončení věty. Je fakt velkej...
Ruf trpělivě čeká a teprve až v okamžiku,kdy maličko kývnu, začne v pravidelným rytmu přirážet. Nohama ho obejmu v pase, on se nakloní nade mě, rukama mě chytne za boky a sám se ujme rytmu. Jak by taky ne...rytmus je jeho parketa...rytmus je celej jeho život...celou dobu se na mě dívá, jeho modrej pohled je směsicí něhy, vášně a chtíče. Blond vlasy mu tancují kolem tváře, svaly se mu napínají. Řetízek s přívěskem se mu houpe na krku v rytmu,co udává jeho majitel. Je nádhernej a já se nemůžu nabažit pohledu na něj. Musím se ale soustředit na to, abych z okraje gauče nespadla dolů. A Ruf, už po několikátý dnes, jako by mi četl myšlenky, pustí moje boky a rukama mě chytá a drží mě za paže. Cítím, že za chvíli budu... třesu se...

,, Nestyď se a pojď" hlesne roztouženě a já ho poslechnu. Trhám se v extázi orgasmu, projede mnou až ke konečkům prstů. Je to tak silný, že mi vyhrknou slzy...Rufus nepřestává přirážet a já mám obavy,že to asi nepřežiju. Klepu se a zmítám se ve slastným pocitu rozkoše. On ale taky asi bude...

,, Aaaarghhh...Vio... můžu?" Vysíleně zavzdychá Ruf a zase čeká. Rychle kývnu na souhlas a zmůžu se jen na krátký ,, vždycky"... přirazí naposledy a já cítím, jak mě naplňuje až do poslední kapky. Oddychuje, hrudník se mu leskne krůpějemi potu...je božskej...

,,Tak tomu říkám... budu se ti věnovat" dodá spokojeně a já se musím usmát. On shodí sám sebe, sám ze sebe si umí udělat legraci. Je neuvěřitelnej...

,,Co takhle si dát sprchu?" Ptá se mě, hlavou zabořenou do mýho hrudníku.

,, Jasně že jo" kývnu na souhlas, on mě chytne do náruče a odnese do koupelny.
Cestou přemýšlím, co se mnou tenhle šlachovitej, blonďatej týpek udělal. Copak to je normální, vidět někoho jednou a hned se s ním vyspat? Panebože...co si o mě pomyslí? Ale co už? Už se stalo a já rozhodně ničeho nelituju. I kdyby to mělo být jen teď, nelituju.
Vlezeme zase do sprchy, tentokrát to bude asi rychlá sprcha. Teda snad?

,, Konečně ti umeju ty záda. Můžu?" Houknu na Rufa, on se zářivě usměje, skloní se, dá mi rychlou pusu a kývne.

Otočí se ke mě zády a já si ho můžu prohlídnout konečně celýho. Pohled to není vůbec k zahození. Široký ramena, osvalený záda, krásnej, světlýma chloupkama ozdobenej zadek, kterej přímo vybízí,aby ho jeden přes něj plesknul. Přání je otcem myšlenky, tak tak udělám. Ruf vyjekne a otočí se přes rameno.

,,Neprovokuj" zasměje se zvonivě, ale přesto čeká,co bude.

Pokračuju ve zkoumání bubeníkova těla. Pevný, dlouhý nohy, na pravým lýtku tetování dost podobný tomu, co má na levý paži, přesto jiný.

,,Tak co? Spokojená?" Zeptá se s úsměvem. ,, Protože já moc...jen..." Odmlčí se...,,snad jen...jen...snad jsem tě nepolekal,že jsem byl tak hr... obvykle takhle holky hned nekončí u mě doma a v posteli...ale u tebe...u tebe je to všechno nějaký jiný... hezčí... jako by opravdový...jako by to tak mělo celý bejt" Dokončí monolog a upře na mě ten svůj modropohled.

Do prdele, jak to dělá? On je fakt snad jasnovidec. Vždyť to není možný,aby to takhle měl i on? Čučím na něj nevěřícně a přemýšlím,jak mu řeknu, že to mám stejně. Nakonec jen kývnu a vypadne ze mě ,,taky tak"...

Výborně Violo, to ses předvedla...! On se ti tu vyzná a ty řekneš taky tak. Pánaboha,já jsem trubka.

,,Mám to stejně, jen nemůžu pochopit, proč? Ale cítím to stejně jako ty,Ru" dodám rychle.

Jemu to evidentně stačí, znova se usměje, rychle nás opláchne a vystrká nás ze sprchy ven. Z obou kape voda,ale osušky zůstaly v ložnici. Chvíli bezradně přešlapuje,ale pak se jedním obřím krokem dostane až ke skříňce, kde vytáhne další dvě osušky, jednu podá mě,druhou si uváže kolem pasu a táhne mě z koupelny.

V obýváku už svítí slunce do oken, jde k proskleným dveřím a otevře je.

,,Jdu kouřit" zahaleká a hledá v kapse džín cigarety.

Však i s tímhle ti můžu pomoct.

Prolítne mi hříšná myšlenka a trochu se začervenám.

,,Teď ne...nech to na pozdějc" houkne Ruf a rozřehtá se naplno.

Mě z něj klepne!!

Dojdu k němu až na balkon. Skleněný výplně místo zábradlí umožňujou dokonalej výhled na Temži, co se leskne a třpytí v poledním slunci. Naproti, na druhým břehu obytný domy s věžičkama.
Na balkoně má houpací hamaku.

,, Jestli chceš, lehni si...je to pohodlný" zve mě Ruf a pomáhá mi, abych nevypadla z druhý strany.
Sám stojí, opřenej zády o zábradlí, pokuřuje a spokojeně se usmívá.

,,Je mi s tebou moc dobře, Vi" dodá měkce a pohladí mě po tváři.

,,Mě taky..." Zvednu pohled a zavrtím se v hamace. ,,Jen..." Odmlčím se.

,,Ano?" Zvědavě se skloní blíž,aby slyšel.

,,Jsem tu sama a tebe musí bolet nohy. Myslíš,že se sem vejdeme oba?" Vyptávám se s úsměvem.

,,To si piš, puso" mrkne, rychle dokouří a už se hrabe do hamaky. Trochu mě přimáčkne ruku, malinko mě dloubne do žeber. Nešika.

,,Jau, Fufíne, chceš mě to žebro zlomit?"naoko zafňukám, ale koutky mě cukají od přemáhání smíchu.

,,Neboj, jsem skladnej, měkkej a neškodnej" zahlaholí spokojeně a konečně se uvelebí, aniž by něco ze mě bylo pod ním.

,, Skladnej a měkkej? Však musíš mít nejmíň dva metry a měkkej si určitě před pár minutama nebyl. Věř mi!" dodám s uzarděním...

,, Takže jsem tě bolel?" Podotkne se smutkem v hlase. ,,To mě mrzí, miláčku" dodá a dá mi malou pusu na nos.

,,Nebolel, neboj...ale nemůžeš tady vyprávět o měkkosti. Ty určitě ne" zasměju se.

,,To víš...geny" prohlásí a naplno se zase rozřehtá. Tak hlasitě,že dole pod námi na chodníku sebou trhne jeden z chodců a zmateně se rozhlíží,odkud jde zvuk, co ho vylekal.
To Rufa rozesměje nanovo a ještě hlasitěji. Nakazí smíchem i mě. Řehtáme se jako dva pošahanci. Chodec pod námi původ zvuku nenašel,tak s mohutným kroucením hlavy odejde.

Hovím si na jeho hrudníku, krásně mě hřeje. Hraju si s jeho přívěskem a pořád se nemůžu zbavit dojmu, že až se jednou dozvím, co za tajemství přede mnou mamka skrývala,asi se nebudu stačit divit.
Hamaka se pomalu pohupuje, Rufus mě drží kolem ramen a druhou rukou mě hladí po paži. Sem tam mi dá pusu do vlasů.
Cítím se neuvěřitelně bezpečně a nebejt události z předešlý noci, asi i neskutečně šťastně a spokojeně. Jenže to bych prostě nemohla bejt já. Vždycky, když už to všechno vypadá,že konečně bude všechno v pohodě, posere se něco jinýho. Vzdychnu a kouknu na Rufa.

Usnul...zase...

Pusu má maličko pootevřenou, dlouhý řasy se mu chvějí...co se mu může zdát?
Prohlížím si to blond stvoření a hlavou mě bleskne vzpomínka, kdy mi Taylor u Pietra tvrdil, že toho si jednou vezmu. Klidně!!
Ale při představě, že by se mnou máma už nikdy nepromluvila, to nevidím vůbec optimisticky a reálně. Ach jo, to se prostě může stát jenom mě.

Už už bych asi usnula i já, když v tom mě něco polechtá na noze. Do háje, pavouk. Šine si to po mý noze docela rychle. Snažím se ho setřást, ale asi jsem se nějak nakazila od Fufína jeho nešikovností, protože se mi podaří pavouka hodit na jeho břicho. On se ve spánku podrbe a otevře - bohužel pro mě i pro pavouka - jedno oko.

,,Uaaaaaa...pavooooooouk" zavříská nahlas, že vyplaší i pár ptáků, co odpočívali na nedaleký větvi. Začne se hrabat z hamaky, ale jde to ztěžka, když jsem tam nacpaná i já.

,,Rufe! Klid! Já ho vyženu!" Houknu na zcela konsternovanýho bubeníka. Oči třeští na chudáka členovce, kterej snad i tím řevem ustrnul v půli pohybu.

Opatrně vezmu toho chlupáče za nohu a rychlým pohybem ho hodím přes skleněnou výplň balkonu.

,, Děkuju... děkuju...zachranilas mi život" hlesne Rufus vysíleně a tváří se,jako kdybych nevyhazovala pavouka, ale zachránila lidstvo před vyhubením.

,,Není vůbec zač, ty můj milovanej arachnobiku. Na mě se můžeš spolehnout" usměju se na něj spokojeně.

Přijde mi naprosto neuvěřitelný, že kluk, co má skoro dva metry, svalnatý ruce, v nich neskutečnou sílu, slavnýho tátu a snad ty nejkrásnější oči, se tak strašně štítí pavouků, že je schopen snad vyskočit kamkoliv odkudkoliv.

,,Ty Vio?" Ozve se nade mnou.

,,Hmmm?"

,,Nemáš hlad?" Zeptá se opatrně.

Cože? Hlad? Dyť to není tak dlouho, co spořádal takovou obrovskou snídani!!No to snad ne?

Kouknu nahoru, Rufus se usmívá a čeká, co mu odpovím.

,, Nemám,ale jestli chceš, něco můžu uvařit...teda...jestli vůbec je z čeho? Odpovím rychle.

,, Není, teď jsem moc doma nebyl. Včerejší koncert byl zakončení dlouhý šňůry s Queenama. Ale... můžem se jít najíst ven...chodím do takový malý hospůdky...není to odsud daleko. A pak se třeba můžeš stavit...um...doma pro nějaký věci...teda jestli chceš, nebo...?" Odmlčí se a čeká, co ze mě vypadne.

,,Tak jestli se chceš najíst, půjdu s tebou, ale pak už půjdu po svých. Nebudu ti tady na obtíž. Půjdu třeba k Moně...a..." Nestihnu dokončit větu...

,,No to né, tak jsem to nemyslel, Violko miláčku, buď tady ještě se mnou, jakápak obtíž. Jsem rád, že jsi tady. Jen jsem myslel...no víš, vy holky to máte jinak...mě stačí dvě trika, kraťasy a můžu bejt někde půl roku. Ale vy holky musíte mít hadrů...však i Tiger nebo Lola, když jedeme na loď, mají kufry, jak na cestu kolem světa..." Dodá poťouchle ale něžně.

Tiger? Lola? Ty vole, kdo to je?
Na ty se ptala i máma.

Zvednu nechápavě pohled.

,, Ségry. Moje...ještě pak mám další dva sourozence. Táta se trochu víc činil no" mrkne rozpustile a krátce se zasměje.

Jasně! Svitne mi hlavou. Rory je ta ségra od Felixe, ty druhý dvě od Debbie, stejně jako tenhle blonďatej, věčně hladovej krasavec, na jehož hrudi si právě hovím.
Už už se nadechuju k otázce, když se z útrob bytu ozve zvuk mýho telefonu. Hraje písnička Pretender od Foo a to znamená, že mi volá máma.
Pohoda je rázem pryč.

,,To je máma... musím..." Vyhrknu a zkouším se vyhrabat z hamaky. Jde to ztuha a než se mi to podaří, mobil utichne.

,,Do prdele!!!" Zavřísknu na celej balkon.
Přesto dojdu až k mobilu, kde na mě bliká kontrolka nový sms zprávy. Třesoucí rukou odemknu mobil.

,,Kdy si přijdeš pro svoje věci?"

Zírám na mobil, nemůžu uvěřit vlastním očím...
Zpráva se mi rozpíjí před očima, protože zase už brečím...