Seattle Washington 2011

Od toho dne, co náhle přestal chodit do školy Kurt a Zvonilka, jsem zase byla sama. Ve škole mě to teda bavilo,to jo, ale jinak to bylo k uzoufání nudný. Ve třídě se se mnou bavilo pár lidí, ale přišlo mi,že spíš jen tak ze slušnosti,aby se neřeklo... s nikým už jsem tak rychle nenavázala vztah, jako s Timem a Almou. Kde je jim konec? Občas mě napadá, jestli se s těma lidma kdy potkám?
Takže moje studijní dny se smrskly na každodenní rutinu. Ráno vstát, pokud možno tak včas,abych si stačila udělat a vypít pořádný kafe, něco sníst a hurá do třídy. Tam pochytit další z triků na grafický programy v compu, něco málo klasický kresby, ať úhlem, tužkou nebo i třeba obyčejnou propiskou. Po malým obědě, další výuka, zadání úkolů a kolem dvou nebo tří hodin odpoledne volno. Občas, když bylo hezky, jsem zůstala v parku, co obklopoval budovy školy, sedla si po strom a domácí zadání dělala tam. Sem tam si ke mně někdo přisedl, ale nikdy už jsem se tak nezasmála, jako s Timem.
Jak říkám, každodenní rutina a tak trochu nuda, pro holku, co doma vymetá výstavy, kino a koncerty. Nebo pomáhá mámě s ilustracemi do knih nebo s instalací nějakýho jejího grafickýho počinu. Je fakt známá, uznávaná a oblíbená.

,,Takže úkoly máte na víkend zadaný...chci po vás naskicovat vašeho oblíbeného hrdinu z dětství, pak ho převést do animace, a nakonec ho úhlem nakreslit tak, jak byste se s ním chtěli setkat." Dokončí instrukce učitelka, rozhlídne se po třídě, pokývá hlavou a rozloučí se.

Balím svoje krámy do batohu, ještě musím dneska vzít desky. Kouknu z okna. Hmmm, svítí sluníčko, půjdu chvíli asi pod strom. Vyrážím ze třídy, loučím se s pár lidma.
V parku není tak moc lidí, jak bývá v týdnu. Hodně jich odjíždí na víkend domů, to je pak i kolej a přilehlý okolí dost prázdný. Rozhlížím se, kam si sednu. Nakonec se pohodlně usadím pod javor, rozložím desky, vezmu obyčejnou tužku a začnu skicovat. Můj oblíbenej hrdina z dětství... okusuju tužku a přemýšlím. Nikdy jsem moc konkrétního hrdinu neměla. Spíš to byla taková moje směsice všech možných i nemožných hrdinů. Jako malá jsem si představovala, že hrdina je můj táta, kterej má schopnosti jako Superman, James Bond a Transformers dohromady. Jako Bond byl galantní, jako Superman byl všude včas a vždycky pomohl a jako Transformers měl schopnosti měnit se podle potřeby, co vyžadovala konkrétní pomoc v konkrétní situaci. V duchu se pousměju. Hrdinný táta Zazury zachraňuje svojí holčičku a chrání jí před zlobou a úklady tohoto světa. Ve skutečnosti jsem se dost brzo naučila bránit si svoje místo na slunci, na tomhle - občas dost krutým - světě. Když bylo potřeba, dokázala jsem se i porvat. Z první svý bitky jsem vyšla sice vítězně, ale s obrovským monoklem na pravým oku. Byla to tenkrát taková šlupka, že jsem myslela, že o to oko přijdu. Neměli se navážet do mý barvy kůže a do toho, že žiju jen s mámou a babičkou. Mámě jsem samozřejmě pravej důvod, proč jsem se porvala, nikdy neřekla. Bylo by jí to líto. Tak jsem ji tenkrát nakecala, že to bylo kvůli nějaký hovadině. Takže k tomu rozbitýmu oku, jsem měla ještě od mámy rozbitou prdel. Ale co? Časem jsem se naučila buď se nějak domluvit, nebo se porvat tak, aby to nezanechalo žádný následky. Teda aspoň na mě, když ne na tom druhým. Párkrát jsem se domlátila kvůli Moně a to z nás udělalo kámošky na život a na smrt. Prostě NejKa. Do prdele, kdyby tady byla se mnou, hned by to bylo veselejší.
Vzdychnu a začnu skicovat. Hrdina má namachrovaný, osvalený tělo, je to samozřejmě snědej typ chlapa, žádnej vyblitej běloch. Ruce jako lopaty, který jednou ranou uměj rozflákat obličej, ale zároveň uměj i pohladit malou, copatou holčičku s karamelovou pletí. Když hrdinu doskicuju, položím tužku a opřu se o kmen stromu. Zavřu oči a chvíli jen tak lelkuju. S trhnutím se probudím a rozhlídnu se kolem sebe. Slunce je trochu níž, to znamená, že už bude dost hodin. Mrknu na mobil...ty vole, to už je pět? Že bych spala tak dlouho? Zakručí mi v břiše. Mám hlad. Fajn, posbírám si svejch pět švestek a půjdu se někam najíst. Jsem celá dolámaná, ale to rozchodím. Aspoň,že není zima.
Ploužim se po chodníčku, desky pod rukou, batoh na zádech. Přemýšlím,co si dám a kde. Do nákupáku se mi rozhodně nechce. Je to docela daleko. Začnu reálně uvažovat, že si koupím skate. Jezdit umím, tady jsou ulice rovný, fakt by se to docela vyplatilo. Asi se zejtra po nějakým poohlídnu. Super, mám aspoň nějakej program a nebudu trčet jen v pokoji.
Cestou z areálu campusu míjím malej krámek s potravinama. Má ho takovej malej italskej stařík. Celej šedivej, ale usměvavej. Stavím se u něj, koupím si ciabattu se šunkou, sýrem a rajčatama. Navzdory tomu,že takových hodin, je ciabatta krásně křupavá, rajčata voní sluncem a šunka je na tenounký plátky a slaná tak akorát. Sýr to nádherně doplňuje. Až půjdu zpátky, koupím si ještě jednu. Je fakt skvělá. Koušu do jídla,dávám pozor,aby mi nic neupadlo, protože by to byla nebetyčná škoda. Jdu a ani nevím kam. Zmateně se kolem sebe rozhlížím a pak mě to dojde. Zalezla jsem o ulici dál, než jsem chtěla. Přemýšlím,jestli mám jít dál, nebo se vrátit. Ohlídnu se, abych zjistila, jak je ulice dlouhá. Asi se mi vyplatí se raději vrátit. Dojdu zpátky a vylezu na další avenue. Jo, tady už vím,kde jsem. Hurá, kousek od Starbucks. Ok, koupím si kafe bez kofeinu, ale za to pořádný, s porcí zmrzliny. Čokoládový. A ještě koláč, nebo donut. Pistáciovej. Tuhle příchuť naprosto zbožňuju a všude kde jsem, si vždycky kupuju pistáciovou.

,,Dobrý den, jsem Lilo, co ti můžu nabídnout? Máme tu různý akce..." S profesionálním úsměvem mi nabízí holka s fialovýma vlasama, všechno možný.

,,Ahoj, dala bych si kafe bez kofeinu, čokoládovou zmrzlinu a jeden ten pistáciovej donut, prosím. A tu zmrzku prosím zvlášť. Díky". Dokončím s úsměvem objednávku.

,,Oki, a tvoje jméno na kelímek?"

,,Zazury" odpovídám s úsměvem.

,,Fajn, tady je zatím ten donut, zbytek bude o chvíli dýl" usměje se, otočí se a jde připravovat kafe.
Donut uklidím do batohu, musím dávat pozor,abych si někde nezapomněla desky s výkresama.

Lilo na mě za chvíli mává,že mám hotovou tu zmrzlinu. Poděkuju a s chutí se do ní pouštím. Je skvělá.

Sedím u malýho stolečku, mám výhled do celý kavárny. Zmrzku už mám skoro dojedenou, když v tom do Starbucksu vtrhne partička,asi šesti holek. Kromě jedný, všechny bělošky. Jsou strašně hlučný, dokonce až tak, že po nich Lilo trochu houkne, že není slyšet vlastního slova. Všechny se rozesmějí, ale opravdu trochu se ztiší. Teda aspoň na tu dobu, než se začnou mezi sebou dohadovat, co že si to vlastně dají. Všechny jsou výrazně nalíčený, oblečený do značkovejch hadrů. Jsou děsně afektovaný a jedna přes druhou vykřikujou svoje požadavky. Jedna chce latté,ale s rostlinným mlíkem, druhá chce cappuccino,ale bez cukru, se sirupem. Další si začne objednávat kakao,ale ty ostatní na ni začnou ječet, ať si to nedává, že je tam ,,fuuuj kravský mlíko"...zmatek nad zmatek, já už bych s nima dávno vymetla celej podnik. Lilo je evidentně zvyklá, protože stále s profi úsměvem zapisuje nový a nový požadavky. Mezitím, co se tyhle slípky dohadujou, houkne Lilo moje jméno a já si jdu pro svoje obyčejný kafe. Jedna z těch blbek mi kouká po kelímku a pak vyprskne smíchy.

,,Čéče, co to tam máš jako napsaný? Jako zombie?" Ptá se úplně pitomě, pak se koukne na ty svoje pipiny, a ty se jak na povel, začnou smát.

Blížím se k ní a z deseti centimetrů na ni koukám. Nic neříkám, jen se upřeně dívám. Ona se najednou dosměje, ale civí na mě dál. Ostatní utichnou.

,,Jestli neumíš číst, vrať se do školy, ty analfabetní blbko. To jméno je Zazury. A nenavážej se do mýho jména, nebo se neznám." Houknu po ní. Ona se evidentně lekne, rychle udělá krok zpět a začne se vyptávat ostatních, jak se jim líbil koncert Foo Fighters.
Poslouchám je na půl ucha. Fighters mám ráda, ale jen pár písniček. Jsou tak děsně americký, že to až jednomu neuvěřitelně leze na nervy.

,,Sem myslela, že se s nim teda vyfotim, jako? A von jako vůbec nevylez'...kňouravým hlasem popisuje svým kámoškám cosi...

Plácá pátý přes devátý, mele svou a vůbec nevypadá,že by s tím hloupoučkým vyprávěním chtěla kdy přestat. Ostatní mohutně přikyvují a občas se ozve výkřik typu: ,,Dave je tak boží... Taylor je lepší...ty jeho vlasy...a jak bubnuje..." A podobný snůšky nesmyslnejch blbostí.

Těm holkám je docela dost na to, aby už třeba měly rozum. Ale bohužel... nemám to štěstí. Dokud budu ve Starbucks s nima, toho ječení se asi nezbavím.
Kouknu po Lilo, ta se jen usmívá a pak na mě mrkne a trochu trhne ramenem. Dívá se stranou, jakoby za mě. Otočím se po směru jejího pohledu a mám pocit, že jsem zahlídla  toho bubeníka z Foo Fighters. Opatrně nakukuje do oken Starbucks, jako by se bál, že si ho některá, z těch pipin všimne. Bohužel nebyl dost opatrnej, protože, k jeho smůle, si ho všimla jedna z nich. Zaječí všechny najednou a vyráží pryč. On dá nohy na ramena a zdrhá, co mu síly stačí. Chudák. V duchu mu popřeju hodně štěstí, chytnu se kelímku a otočím se k Lilo.

,,Tak díky, zase se stavím Lilo, měj se" rozloučím se.

,, Čau Zaz, jojo, budu tady" mrkne na mě. ,,A opatrně, ať je zase nepotkáš, jsou děsný." Usměje se ještě.

Vrazím si sluchátka do uší, batoh hodím na záda, pustím hudbu na plný pecky, vezmu si desky s výkresama a do druhý ruky chňapnu kafe. Ještě rychle znovu kývnu na Lilo a jdu ven. Do uší mi řve hudba, dávám si pozor, abych nikde neztratila jedinej svůj výtvor, kterej si hoví pěkně v barevných deskách. Chvílema si pohvizduju s melodií. Mámě moje pohvizdování neskutečně vadí, ale teď tu není, takže si v tom pokračuju. Sem tam si srknu kafe a šetřím si ho, protože je moc dobrý. V klidu si to vykračuju, ještě pár metrů a budu muset zahnout za roh, na jinou avenue. Na chvíli se zastavím,abych si srovnala desky v podpaží. Rozhlídnu se, ulice jsou poloprázdný, asi je to tím, že nejsem přímo v tý hlavní. Písnička skončí a začíná nová. Je to neskutečnej nářez, řve mě to do uší, už už zahýbám za roh, ještě kousek. V tom do mě kdosi vrazí takovou silou, že mě málem srazí k zemi. Zavrávorám a cítím jak se kácím k zemi. Z ruky mi vylítne kelímek s kafem a rozcákne se do prostoru. Zlije rozsypaný výkresy na chodníku. Vlítne se do mě neuvěřitelnej vztek. Na poslední chvíli se zmátořím tak, že nespadnu. Z plna hrdla se nadechnu a začnu na toho vola, co do mě vrazil začnu řvát.

,,Ty vole, to nemůžeš dát pozor. Jako kam si myslíš, že čumíš, ty kreténe. Se podívej, cos udělal. Polovina mý práce je v prdeli, a to jen kvůli tobě, ty pako."

Řvu na toho dotyčnýho, aniž bych se koukla, komu vlastně nadávám. Doposbírám svoje napůl zničený výkresy a zvednu pohled k tomu ničiteli. Málem mě klepne, když uvidím, komu jsem to celou dobu nadávala. Přede mnou stojí Taylor Hawkins, ten Taylor z Foo Fighters. Ten, o kterýho se perou tisíce fanynek po celejch státech, po celým světě. Stojí tam, oči upřený na mě, z vlasů mu kape moje kafe, pusu mírně pootevřenou v němým úžasu. Asi je to poprvý, co na něj takhle někdo řve. Udělá se blbě od žaludku, nadechuju se, abych se mu začala omlouvat, ale on mě předběhne.

,,Promiň, to nebylo úmyslně. Nestalo se ti nic? Já jsem ale musel utýct. Ty výkresy ti nějak nahradím, ale...Moc mě to mrzí" drmolí tak rychle, že nestíhám pobrat, co to mele. ,,Můžu ti koupit nový kafe, ale prosím tě, někde jinde?" Pokračuje s omluvným výrazem. ,,Jo a já jsem Taylor... Taylor Hawkins."
Natahuje ke mě osvalenou ruku, s dlouhýma štíhlýma prstama, kde jich má pár zalepených náplastí.
Přijímám nataženou pravici, očima stále upřenýma na ty zalepený prsty. Má neuvěřitelnej pevnej stisk.

,, Ahoj, já jsem Viola...Viola Rory Hailey Zazury" usměju se na něj. ,,A promiň, že jsem na tebe ječela jak hysterka. Nějak asi nemám svůj den." Mrknu na něj. ,,Omlouvám se...a ne...kafe si koupím sama...nebudu zdržovat..."

,,Pojď, to kafe ti koupím. Znám skvělou malou kavárničku, kam se na to hrabe Starbucks." S úlevným úsměvem odpovídá a rukou mě chytne kolem ramen. ,,Musím ti přece vynahradit škodu a šok z tý srážky." Směje se už, evidentně se mu ulevilo, že už na něj nebudu ječet.

,,Ok, jestli na tom trváš, jdeme." Nemá asi cenu protestovat, je ode mne starší, takže ho automaticky poslouchám tak, jako bych poslechla svýho tátu nebo mámu. I to položení ruky kolem ramen beru tak nějak otcovsky. Ale je mi to příjemný. Nechám se vést ulicí a nevnímám vůbec kudy jdeme.
Najednou se ocitáme u toho malýho krámku blízko campusu. No tak to teda nevím, jestli nám ten stařeček uvaří kafe.
Taylor přede mnou otevírá dveře a nechá mě vklouznout do obchodu. Zvonek nade dveřmi cinkne a zpoza malýho barevnýho závěsu, kterej má vzor oliv a pizzy, se vyloupne malej šedivej prodavač.

,,Ciao Oliver, dlouho jsi tu nebyl amico. Zase se turné? Ó bella...? Tvoje compagno?" Stařík prokládá angličtinu s italštinou, ale Taylorovi to evidentně nevadí.

,,Sì amico, kámoška. Srazil jsem ji málem na kolena a ještě ji vylil kafe. Uděláš nám to svoje, Pietro?"

Stařík se usměje. ,,Sì, Olie. Tobě se dařilo vždycky všechny dostat na kolena. Pojďte za mnou." Kývne na nás, odhrne závěs a vpustí nás do útrob svýho malýho domku. Projdeme malou úzkou chodbičkou a ocitneme se na malém dvorku, kde jsou dva stolečky, kovové židle a vysokými pohodlnými polstry. Je tam slunečník a já si rázem připadám jak na dovolený v Itálii. Usadím se a rozhlídnu se.
Je to tam fakt kouzelný.

,,Tak co si dáš?" Ptá se mě bubeník.

,,Oliver?" Vypadne ze mě úplně nesmyslně.

,,Jo Oliver...ale o tom až později..."