Mladá Boleslav, 2016 (neděle, 5. června)

„Mám tě, lásko, mám.

V náručí tě svírám.

I s tebou růži voňavou,

jako tvé tváře růžovou.

Usmíváš se, zasněná,

šípem lásky zasažená."

„Au, moje hlava," uslyšel jsem jako by z dálky.

Nechal jsem oči zavřené a lehce jsem se pousmál.

„Jejda," slyšel jsem její plachý úsměv, „hm, kde mám šaty?"

Její deka se nadzvedla a já jsem vnímal, jak vylezla z postele. Po očku jsem na ní zamžoural. Ranní sluneční paprsky ozářily její tělo a já jsem nepotlačil úsměv. Byla nádherná. Její tělo jsem si z noci pamatoval, zbytek večera už moc ne. Všechno bylo tak nějak rozmazané.

Pozoroval jsem jí, jak bezradně hledala svoje šaty a neustále po mě mrkala, jestli už náhodou nejsem vzhůru. Evidentně měla v plánu nenápadně se vypařit.

„Kampak jdeš?" oslovil jsem jí, abych jí její plán zmařil.

Cuklo to s ní. Střelila po mě pohledem a začervenala se.

„Já, no, domů," zakoktala.

„Tak brzy?" pozdvihl jsem obočí.

„Musím jít," potřásla hlavou a do obličeje se jí nahrnuly hnědé vlasy.

„Ani nevím, jak se jmenuješ," posadil jsem se.

Zadívala se na mě. Těkala pohledem po mém obličeji. Vybavoval jsem si, že jsem jí včera řekl, jak se skutečně jmenuju, ale doufal jsem, že byla natolik opilá, že si to nebude pamatovat. Teď to ale vypadalo, že pátrá v paměti.

„Já taky ne," šeptla na konec.

Konečně našla svoje šaty a mezi prsty sevřela i zbytek svého oblečení.

„Můžu do koupelny?" zeptala se.

„No, prosím," pokývl jsem hlavou na dveře naproti posteli a ona jimi proklouzla.

Vylezl jsem zpod deky, vyndal jsem si ze šatníku župan a přehodil jsem ho přes sebe. Zahalil jsem se do něj a zamířil jsem do kuchyně. Hodlal jsem se uvařit kávu, než se vyparádí v koupelně.

Na kuchyňské lince jsem našel stát kávovar. Sice mi chvíli zabralo, než jsem přišel na to, jak s ním zacházet, ale během chvíle už kuchyní voněla káva.

* * *

V těch šatech vypadala úchvatně i ve dne, přestože se jednalo spíše o noční outfit. Zastavila se v průchodu do kuchyňky a překvapeně na mě zamrkala. Přešlápla z nohy na nohu a nervózně se na mě usmála.

„Dáš si kávu?" natáhl jsem k ní ruku s hrníčkem.

„Ne, díky," zavrtěla hlavou, „nedělá mi po ránu dobře."

„Aha," překvapilo mě.

„Promiň, ale už půjdu," šeptla.

„Utíkáš," obvinil jsem jí.

„Ne, já," uhnula pohledem, „včerejšek byl fakt super. Víš, rozešel se se mnou přítel, se kterým jsem byla fakt dlouho. Podvedl mě. Potřebovala jsem na něj zapomenout a ty ses mi tak skvěle nabídl."

Byl jsem náplast na bolístku? Svraštěl jsem obočí.

„Fakt se mi to s tebou moc líbilo, ale pochop," zazoufala.

„Tak mi alespoň pověz, jak se jmenuješ," požádal jsem jí.

„Pak mě necháš jít?" v jejích očích jsem viděl blýsknout se naději.

Přikývl jsem jí, ale ona i tak na moment zaváhala.

„Jsem Lea," natáhla ke mně ruku.

Lea? Lapl jsem po dechu.

„Alan," stiskl jsem její ruku, bez dechu.

„Je ti něco?" změřila si mě pohledem. „Zbledl jsi."

Co ti mám asi tak říct?

„Ne," potřásl jsem hlavou, „jen, už běž."

„Hm," zřejmě jsem jí zaskočil, „měj se."

Zůstal jsem stát jako opařený, než jsem slyšel klapnout dveře. Pak jsem zavrávoral, ale stihl jsem se zachytit rámu dveří. Doklopýtal jsem ke stolku a na ex jsem vypil hrnek kávy. Zamotala se mi z toho hlava, ale trochu mě to nakoplo.

Tak ta derniéra měla teda pěkně rychlý začátek.

* * *

Oblékl jsem se a vzal jsem štěně do náruče. Váhal jsem snad jen vteřinu, než jsem s ním vyšel na ulici. Zvířátko se o mě opíralo zády a zvědavě se dívalo na všechno, co jsme minuli. Zamířil jsem k nákupnímu centru, které vykukovalo mezi paneláky. Na to, že byla neděle, byl docela hustý provoz, takže jsem skoro neustále stál u nějakého přechodu a čekal jsem na zeleného panáčka. Když jsem se konečně dostal k nákupnímu středisku, i s malou Aphrodité jsem vešel dovnitř. Pár váhavými kroky jsem prošel až doprostřed a rozhlédl jsem se. Našel jsem to, co jsem hledal. Obchod s potřebami pro domácí mazlíčky. Vešel jsem s Aphrodité dovnitř a zastavil jsem se až u obojků.

„Tak co, jaký by se ti líbil?" zahuhlal jsem.

Nevěděl jsem, co bych dělal, kdyby mi štěně vážně odpovědělo. Naštěstí se tak nestalo a já jsem sáhl pro růžový obojek zdobený světle modrými kostičkami.

„Ten by se Aphroditě líbil," povzdechl jsem si, „ujíždí na růžové a ta modrá odpovídá barvě jejích očí."

Štěně se mi zavrtělo v náručí a zapískalo.

„Já vím, já vím," něžně jsem ho políbil na hlavičku, „vydrž ještě chvíli."

Hned po obojku jsem sáhl po vodítku. Bylo takové to plastové, které bylo natažitelné, když měl mít pejsek volno, ale musel zůstat na vodítku. Barevně ladilo k obojku, takže jsem neváhal.

„Páni," uslyšel jsem vedle sebe, „štěně foxteriéra jsem neviděla hodně dlouho."

Pootočil jsem se po hlase. Stála tam mladinká černovlasá prodavačka. Hodně mi na první pohled připomněla Charlotte. Pousmál jsem se na ní, ale zůstal jsem zticha.

„Chcete s něčím pomoct?" zeptala se, když ticho trvalo moc dlouho.

„Myslím, že už mám všechno," shlédl jsem na obojek a vodítko.

„A nějaké krmení nechcete?" zamrkala.

Krmení, krmení. Vždyť ta malá nemá co žrát. Ach jo.

„Nebýt vás, úplně bych na to zapomněl," povzdechl jsem si.

Slečna trochu zčervenala a usmála se.

„Tak já vám nějaké na pokladnu přinesu. Vím, co té malé bude vyhovovat," zašvitořila.

Sledoval jsem, jak proplula mezi regály, a zamířil jsem k pokladně. Když se tam dostavila i slečna a položila přede mě pytel granulí, konečně jsem si přečetl její jmenovku. Chanel.

„Můžete jí to klidně nasadit," mrkla na štěně v mé náruči a pak na obojek.

Poslechl jsem jí, postavil jsem malou Aphrodité na pult pokladny a ač se jí to moc nelíbilo, nasadil jsem jí obojek. Připnul jsem k němu vodítko a štěně jsem postavil na zem.

„Jak jste věděla, že je to holčička?" zajímalo mě.

„To se pozná. Je spanilá jako princezna. Roztomilá. K sežrání," zachichotala se.

„No jistě," zazubil jsem se.

Namarkovala mi pytel granulí a nacvakala do počítače kódy vodítka i obojku. Oznámila mi částku a já jsem z peněženky vytáhl hotovost. Když mi vracela drobné, zadívala se na mě. Už jsem se chtěl zeptat, co není v pořádku, když mě předběhla.

„Neznáme se odněkud?" naklonila hlavu k rameni.

„Nemyslím si," potřásl jsem hlavou a vzal jsem si od ní drobné, „mějte se."

Opustil jsem krám dřív, než se mě stihla vyptávat dál. Neměl jsem to zapotřebí.

* * *

Doma jsem se pídil po tom, jestli vůbec někde pracuju. V ložnici jsem našel ležet na nočním stolku malý notebook. Když jsem ho prozkoumal, byl to vlastně počítač v menší přenosné podobě. Zapnul jsem ho a dostal jsem se na e-mail. Pokoušel jsem se najít jakýkoli pracovní e-mail. Žádný jsem ale neviděl.

„Nemám práci?" svraštěl jsem obočí.

„Ale máš," ozval se vedle mě dětský hlásek.

Nadskočil jsem a nevrle jsem si odfrkl. Ani jsem se nemusel poohlížet po hlase, abych věděl, že je tu se mnou v pokoji Scylla.

„Vážně už mě těmi vašimi nečekanými návštěvami štvete," zamručel jsem.

„Ne, jen tě štve, že se nemůžeš teleportovat," zachichotala se.

„Tak co je?" střelil jsem po ní nervně pohledem. „Co chceš?"

„Co to do tebe vjelo?" pozdvihla obočí.

Ten zjev šestileté malé holčičky, s blond vlásky spletenými do dvou copů jsem už dávno nevnímal. Věděl jsem, že je to jen maska. Maska pro ješitnou obludku, která se snaží jen dělat naschvály. Jako „přízrak hlubin" jak se jí přezdívalo, skrývala pod sukní čtyři krvelačné psi. Znělo to směšně, ale když jste se těm čoklům podívali do očí, k smíchu to zrovna nebylo.

„Nemám práci," povzdechl jsem si.

„Ale máš," uculila se.

Překvapeně jsem na ní zamrkal a ona pokývla hlavou na monitor.

„Co takhle složka PRÁCE!?" nadhodila.

Vůbec jsem si té složky nevšiml.

„Dík," zahuhlal jsem a složku jsem rozklikl.

Lapl jsem po dechu. Složka byla plná pracovní e-mailů. Pár z nich jsem rozklikl, jen abych zjistil, že se týkají básní. Mých básní. Básní, které jsem skládal já a jen já.

„Koho tohle napadlo?" zoufale jsem zavyl a dlaněmi jsem si promnul obličej.

„Nejsi rád?" Scylla našpulila rty. „Proč ne?"

„Ty malá potvoro," sykl jsem, „nedělej na mě ty oči. Byla jsi to ty?"

„Myslela jsem, že ti udělám radost," zatvářila se lítostivě, „tobě to nechybí? Skládání básní?"

„Skládám básně," namítl jsem, „ale ne takové, které by se ostatním líbili."

„Jak vidíš, líbí," mrkla na e-maily.

„Kdes všechny ty básně sebrala?" zajímal jsem se.

„Posbírala jsem je skrz historii," zazubila se, „a vybrala jsem samozřejmě jen ty slušné."

„Škoda," zasmál jsem se, „některý škádlivý byly fakt dobrý."

Tak se nám děj posouvá :) jsme asi ve 3/4 příběhu :)

Další část zase někdy :)

Aerstea