Druhá část čtvrté kapitolky :)

Snad se orientujete a příběh se vám líbí :)

Příjemné čtení přeji :) :* 

Kalhoty mi byly trochu těsnější, ale to by mi ani tak nějak nevadilo. Co mi lezlo na nervy, byla košile, kterou mi Mirta připravila, abych si ji oblékl. Přitom, co jsem si zapínal knoflíčky, jsem uvažoval nad vhodnějším názvem pro ten kus oblečení.

Škrtidlo nebo něco takového. Bože to je nemožné!

Rozzlobeně jsem zavrčel a začal jsem se vztekat. Přes paže to bylo těsné, měl jsem pocit, že se v tom nemůžu ani hnout. Nechal jsem si rozepnutých hned několik knoflíků od shora, aby mi zůstal alespoň pocit, že můžu dýchat. Rukávy jsem si nechal na koncích taky rozepnuté. Postavil jsem se před zrcadlo a chtěl jsem svůj vzhled zhodnotit jako slušný, když do místnosti vešla Mirta.

„Ale Tony, copak to děláš?" zasmála se. „Takhle se to nenosí."

„Nejradši bych to nenosil vůbec, je to příšerný," zaprskal jsem.

„Knoflíky si musíš dopnout, alespoň o trochu víc," došla ke mně.

Zapnula mi další tři knoflíky a nechala mi nedopnuté dva pod krkem.

„A manžety se taky zapínají, Tony," upozornila mě a donutila mě zapnout si konce rukávů.

„Mirto, vážně je tohle nutné?" podíval jsem se na ní zoufale.

„Je," kývla rázně, „co ten límeček?"

„Mirto," zhoupl jsem se v kolenou, „já nevím, co s tím mám dělat. V životě jsem to na sobě neměl, na tož abych věděl, co se má jak zapínat a rovnat."

„Tak ukaž, ty nešiko," chichtla se a zarovnala mi límeček košile.

Nervózně jsem se přitom ošil a pohlédl jsem na sebe do zrcadla.

Fešák, pomyslel jsem si ironicky a moje podvědomí se na mě zašklebilo.

„No vida," Mirta mi uhladila rukávy košile a usmála se, „sluší ti to."

Nedůvěřivě jsem se na ni podíval a pak jsem se znovu zaměřil na sebe – na svůj odraz v zrcadle. Pohledem jsem se dostal ke svým vlasům a měl jsem chuť sprostě zanadávat, kdybych jen věděl jak.

„Co to sakra?" zajíkl jsem se.

Prsty jsem si zajel do vlasů a prohrábl jsem si je. Měl jsem je rozcuchané, snad každý pramen byl natočený na jinou stranu. Některé odstávaly, jiné jsem měl připláclé k hlavě.

„Možná, že pomůže, když si je trošku namočíš," poradila mi Mirta a uculila se při tom, „zvykni si na to, Apollo. Takhle budeš vypadat nejspíš každé ráno."

Bože můj, za co?!

***

Vlasy jsem si sčesal na jednu stranu a prostě jsem se smířil s tím, že nějakou tu dobu nebudu mít vlasy vyčesané ve svém oblíbeném stylu. Z pokoje, tedy vlastně z koupelny, jsem se dostal na chodbu a orientoval jsem se podle Mirtina hlasu. Došel jsem do další místnosti. Uprostřed ní stál malý kulatý stůl, okolo kterého bylo postaveno hned několik židlí. Mirta pobíhala od stolu k jakýmsi skříňkám a pultu. U stolku seděla Monička, nějaký muž a na už první pohled moc pohledná dívka.

„Dobré ráno," vykoktal jsem a odtrhl jsem se od slečny pohledem.

Muž na mě vzhlédl a nedůvěřivě si mě prohlédl. Měl jsem chuť pod jeho pohledem o krok couvnout. Neudělal jsem to. Místo toho jsem se znovu podíval na tu dívku. Po očku na mě mrkala a tváře přitom měla červené.

No vida, tohle je reakce, na kterou jsem zvyklý, usmál jsem se.

„Tony!" zavýskla Monika a seskočila ze židle.

Přiběhla ke mně a rukama mě pevně objala kolem pasu.

„Ahoj prcku," zvednul jsem jí ze země, „Mirto, představíš nás?"

„To je on?" zamručel muž – jeho hlas byl hluboký, drsný.

„Eriku, nech toho," napomenula ho Mirta, „Tony, to je Erik, můj přítel. Eriku, Tony."

„Těší mě," natáhl jsem k němu ruku a druhou jsem pevně sevřel Moničku, aby mi nespadla.

„Taky mě, těší," zahuhlal Erik, měl pevný jistý stisk.

„Měla jsem dojem, že jsi prvně jmenovala Apolla, ne Tonyho," špitla dívka sedící vedle Erika.

„To je Erikova dcera, Tamara," ozvala se znovu Mirta.

„Tony mi přijde lepší, co se týče vystupování ve společnosti," mrkl jsem na Tamaru.

„Takže seš to vážně ty? Apollo? Bůh hudby a slunce?" zorničky se jí rozšířily zvědavostí.

„V celé své kráse," zazubil jsem se a pak jsem si uvědomil, jak vlastně vypadám a v čem jsem oblečený, „teda, v mezích."

Tamara se rozesmála a já jsem položil malou Monču na zem. Přisedl jsem si ke stolu a ihned jsem dostal hrníček plný horké tekutiny.

„Mirto, mám pocit, že malá špatně spí," nadhodil jsem po chvíli ticha, „v noci vycítila, že nespím."

„Spí dobře," ušklíbla se Mirta, „jen má trošku intenzivnější vnímání."

„Jak to myslíš?" nechápal jsem.

„Monička i Tamara nejsou obyčejné děti," potřásla hlavou.

„Nejsem dítě, Mirto," zaprotestovala vzpurně Tamara.

„Dobrá, tak obě naše slečny, nejsou obyčejné. Jsou napůl člověk, napůl bůh," vysvětlila.

„Jsou polobohyně?" zajíkl jsem se.

„Obě dvě," pokývala hlavou.

Pohledem jsem zabloudil k Tamaře. Nedíval jsem se na ní ani pět vteřin a ona byla schopná zaregistrovat, že se na ni dívám.

Už se nedivím, že je tak krásná.

Tak... Co myslíte?? :)

Sdílejte se mnou názory, komentáře, pocity, kritiku, cokoli!! :)

Budu za jakýkoli ohlas ráda :) :* 

Těšte se na pokračování :)

Aerstea :)