Sydney, 1982 (neděle, 19.9.)

„Vím, co se stane,

vím, co teď bude.

Naše láska vzplane,

nic po nás nezbude.

Shoříme v objetí,

shoříme na popel.

Tečou slzy dojetí,

strach už odešel."

Nahromadil se ve mně vztek. Před očima jsem měl rudou. Pootočil jsem se a ze zdi jsem sundal obraz, který byl ke mně nejblíž. Rozpřáhl jsem se a praštil jsem obrazem Hektora přes hlavu. Plátno se rozervalo a rám zůstal hromotlukovi viset kolem krku. Znovu jsem ho nakopnul do rozkroku, a těsně před tím než se zhroutil k zemi, popadl jsem ho za ramena. Strčil jsem ho vstříc zdi. Obr do ní narazil čelem a já jsem k němu hbitě přiskočil. Čapl jsem ho za vlasy, odtáhl jsem mu hlavu od zdi a pak jsem mu s ní o zeď praštil. Proces jsem několikrát opakoval, dokud se mu nezavřely oči a z čela mu nezačala prýštit krev. Pak jsem Hektora pustil. Bezvládné tělo padlo na zem, ale mě to bylo úplně jedno.

* * *

Seběhl jsem schody. Anna ležela pod nimi. Pohotově jsem vytáhl z kalhot telefon a zavolal jsem sanitku. Pak jsem Annu sevřel v náruči a kolébal jsem ji na nohou. Mžourala na mě. Skoro jsem cítil, jak jí opouští život.

„Anno, Aničko," pohladil jsem jí po tváři, „prosím ne."

„Alexi, tys, tys ho," zahuhlala.

„Ne, je jen omráčený," potřásl jsem hlavou.

„Já už nechci, prosím," celá se roztřásla.

„Anno, to bude dobré, slibuji," konejšil jsem ji, „prosím, zůstaň tu se mnou."

„Bolí to, tak moc to bolí," rozplakala se.

„Anno, ne," sklonil jsem se k ní a líbal jsem ji na čelo.

Líbal jsem ji na čelo, na tváře, na nos. Do úst se mi dostala její krev. Byla studená, ale sladká. Z očí mi vytryskly slzy, poddal jsem se pláči. Hrudník mi trhal každý vzlyk. Tiskl jsem Annu k sobě.

„Miluju tě, Anno, nesmíš mě tu nechat," zašeptal jsem zoufale.

Pohladil jsem ji po vlasech. Prsty se mi okamžitě zbarvily do ruda.

Ne, ne, ne! Neodcházej prosím!

„Anno, čekal jsem na tebe tak dlouho. Prosím, nechci o tebe zase přijít," vzlykl jsem.

„Všechno si pamatuji," špitla nepřítomně, „všechno."

„Zase tě svezu kočárem," navázal jsem na její slova, „svezu tě kočárem. Poletíme vysoko, tak rychle, jak jen budeš chtít. Budeme se milovat za východu Slunce, klidně i za západu. Chci tě držet v náručí, až budeme prolétat kolem slunečního kotouče."

Její dech se roztřásl, klepala se.

„Anno!" sevřel jsem jí pevněji. „Ne! Do háje, kde je ta sanita?!"

„To je dobré, Alexi," natáhla ruku a rozechvělými prsty mě pohladila po tváři, „tiše, tiše."

„Ne, ne," zavrtěl jsem hlavou, „poslouchej. Zahraju ti každou píseň, kterou budeš chtít. Na lyru, na kytaru, na cokoli. Umím na každý nástroj."

„Však já vím, ty hlupáčku," usmála se a prsty si zapletla do mých vlasů, „vím."

Uslyšel jsem houkání sirén. Srdce mi poposkočilo, vynechalo jeden úder.

Tak přeci! Stihnou to! Zachrání jí!

Annina víčka se přivřela. Skoro už jsem nedokázal zaostřit na její panenky. Neviděl jsem barvu jejích očí.

„Anno, ne," zatřásl jsem s ní – lehce něžně.

„Ty můj hlupáčku," na tváři se jí objevil překrásný úsměv, „vidím světlo."

„Světlo," zasmál jsem se ironicky, „světlo je dobré, Anno. Světlo hřeje."

„A ještě někoho, ne jen světlo," svraštěla obočí.

„Ne, nekoukej na něj, Anno," zazoufal jsem, „jdi od něj pryč. Otoč se!"

„Je milý," pousmála se, „zná tě. Říká, že mu můžu věřit. Bere mě za ruku. Má moc příjemný dotek."

„Anno!" zasténal jsem bezmocně. „Prosím ne."

„Nech mě jít, Alexi," požádala a oči se jí zavřely, „uvidíme se zítra, vždyť víš."

„Ty moje hloupá, hloupá!" opřel jsem si čelo o její. „Uvidíme se. Zítra nebo za pár let, vždyť je to jedno. Hlavně, že budeš zase má."

„Miluju tě, víš to?" vydechla mi do ucha.

„Vím, také tě miluji," odpověděl jsem jí stejně hlasitě.

„Zazpívej mi, Apollo. Zazpívej mi o lásce. Zazpívej mi tu, co jsi tenkrát složil jen pro mě. Pamatuješ? Zazpívej mi prosím. Prosím," zněla tak uvolněně, šťastně.

Když jsem jí slyšel vyslovit své jméno, po tvářích mi stekla další vlna slz. Roztřesenými rty jsem jí zlíbal ústa. Vtiskl jsem jí posledních pár polibků a do úst jsem jí tiše zabroukal prvních pár slov písně, kterou jsem složil pro svou vyvolenou. V ten moment před domem zastavila sanita.

Uvidíme se zítra, nebo za pár let. Vždyť je to stejně jedno. ... 

Čtrnáctá část Nerozlučitelných :) krátká, ale dalo mi hodně zabrat, abych jí vůbec napsala :/ snad se líbila :) ještě bude pokračování :)

Pokračování již brzy,

Aerstea :)