Zdravíčko u dalšího kapitolky :) 

Kapitola třetí je vcelku, protože nebyla moc dlouhá :)

Tak snad to zvládnete přečíst takhle dohromady :) Kurzívou jsou opět psané vzpomínky :)

Příjemné čtení přeji! :)

Sydney, 1982 (úterý, 14.9.)

„Chci ti říct, co cítím,

ale za pocity své se stydím.

Ta naivita, ta hloupost v nich,

jak mohla bys mi vůbec uvěřit.

Chci ti všechno říct, chci se s tebou smát,

teď však odcházím, už je čas jít spát."

Po příchodu do práce, jsem rovnou zamířil k automatu na kávu. Ráno jsem ji doma nestihl, jelikož jsem se rozhodl přispat si. Charlotte mě tahala z postele několikrát. Když na mě zvýšila hlas, poznal jsem, že už je opravdu čas vylézt z postele.

Vytáhl jsem z automatu kelímek plný kávy a natěšeně jsem z něj trochu upil. Pak jsem zamířil ke svému stolku a zasedl jsem za něj. Lehce jsem se opřel do opěradla židle a přivřel jsem na moment oči.

Bylo pozdě večer. Restaurace měla prodlouženou otevírací dobu a já jsem měl dojem, že jsem tam zůstal sám. Seděl jsem u stolu pro dva a popíjel jsem bílé víno. Celkem jsem si ho oblíbil, když jsem nechtěl pít něco tvrdšího.

Servírka mi přišla dolít skleničku a já jsem uslyšel klapot podpatků. Vzhlédl jsem a spatřil jsem vysokou štíhlou ženu s černými vlasy a smaragdovýma očima.

„Smím?" shlédla na židli naproti mě. „Nebo někoho ještě čekáte?"

„Nečekám," potřásl jsem hlavou, „poslužte si."

Žena si přisedla a na stolek položila skleničku růžového.

„Potrpím si na sladké víno," vysvětlila, „vy? Co pijete nejradši?"

„Sladkokyselé?" zkusil jsem. „Nevím, takový hezký kompromis mám rád."

„Kompromis, hm," usmála se a změřila si mě pohledem, „to zní dobře. Jsem Charlotte."

„Alex," přijal jsem její nabízenou ruku.

Její kůže byla hebká, hladká, pobízela k pohlazení.

„Neříkejte, že jste tu sám, Alexi. Takový pohledný muž a bez dívky?" mrkla na mě.

„Taková pohledná žena a bez chlapa?" usmál jsem se. „Ale no tak, Charlotte. Oba víme, že prostě někdy přijdou dny, které bychom si raději nepamatovali."

„V tom případě tenhle si budu pamatovat moc ráda," upila ze sklenky.

Charlotte se hlasitě rozesmála a já jsem poznal, že už vypila víc než dost vína. Bylo na čase dopravit jí domů. Kývl jsem na servírku, která mi přinesla účet, a já jsem jí ho zaplatil ihned, přičemž jsem jí nechal správné dýško. Zvedl jsem se a natáhl jsem k Charlotte ruku. Vzala mě za ní a já jsem jí pomohl vstát ze židle. Zasmála se a padla mi do náruče.

„Čas jít domů," zašeptal jsem jí do ucha.

„Nejsem opilá, víš," podívala se na mě zpod řas, „vím, kdy mám dost."

„Dobře," ušklíbl jsem se, „já ti věřím."

„Takže jdeme ke mně nebo k tobě?" v očích jí blýsklo.

„Rád se podívám do jiné postele než jen do mojí," vydechl jsem jí do ucha, ona se usmála, propletla naše prsty a vyvedla mě ven do nočního ruchu města. Jistým krokem mě propletla několika uličkami a odemkla vchodové dveře luxusně vyhlížející bytovky.

„Nespi, slyšíš," zacloumal se mnou někdo.

Překvapeně jsem zamrkal a rozhlédl jsem se kolem sebe. Zjistil jsem, že místnost se zaplnila lidmi a do ticha a hukotu mluvení se ozývalo konstantní řinčení telefonů. Ohlédl jsem po dotyčném, které se mnou zatřásl a podíval jsem se na Carla.

„Měl jsi rušnou noc?" zazubil se na mě.

„Ani ne," potřásl jsem hlavou a usmál jsem se, „spalo se mi dobře."

„Takhle jsem to nemyslel," uchechtl se.

Věnoval jsem mu trochu nechápavý pohled a on se zasmál.

„Včera jsem viděl, jak tě před prací vyzvedávala ta tvoje," ušklíbl se, „kdo to je?"

„Myslíš Charlotte?" pozdvihl jsem obočí.

„Bůh ví, jak se jmenuje. Nikdy jsi mi ji nepředstavil," zamručel nespokojeně.

Bůh ví, ale člověk ne. Celkem normální situace, zašklebil jsem se v myšlenkách.

„Nikdy nebyl čas," namítl jsem.

„Tak mi ten čas věnuj teď, stejně nám to nezvoní. No tak mluv," vypadal nadšeně.

Carl byl jediný, s kým jsem se v práci normálně bavil. Dalo by se říct, že jsme byli dobří přátelé, jen já jsem byl tak trochu introvert, co se mojí lidské části týkalo. Introvert přes den. V noci se ze mě záhadným způsobem stával extra společenský člověk – hlavně, co se dam týkalo.

„Vážně o to tak stojíš, abych ti to všechno řekl?" uculil jsem se.

„Když z toho vybereš jen to nejpodstatnější, tak jo," ušklíbl se.

* * *

„Pár týdnů, hm? Říkal jsem si, že vypadáte jako ideální pár. Až moc," uchechtl se.

„Nebuď takový pesimista pořád," odfrkl jsem si, „je nám spolu fajn."

„Každé kouzlo jednou pomine účinek," popíchl mě znovu.

„Jak chceš," mávl jsem nad tím rukou, „já ti to připomenu, až si přivedeš nějakou ženskou."

„Prosím tě, já a ženská," zasmál se.

Rozesmál se, když se náhle rozezvonil telefon. Střelili jsme po sobě pohledem, a když se Carl zadíval na můj stůl, došlo mi, že se tomu nevyhnu. Řičel můj telefon. Natáhl jsem ruku po sluchátku a na moment jsem zaváhal. Po zádech mi přeběhl mráz, když jsem si uvědomil, kdo to může být.

„Dělej, nebo ti umře," prskl ironicky Carl a já jsem čapl sluchátko do ruky.

„Linka 218, jak vám mohu pomoci?" pronesl jsem pro dnes poprvé.

„Alexi, jste to vy?" ozval se z druhé strany ženský hlas.

„Anno?" vydechl jsem překvapeně.

„Díky bohu," oddechla si a já měl pocit, že jsem jí slyšel vzlyknout, „uděláte si na mě zase čas?"

„Anno, já nevím, tahle práce," šeptl jsem.

„Dnes vám neuteču tak rychle, slibuju. Dnes mám víc času. Prosím," naléhala.

„Dobře," svolil jsem, „že jste to vy."

* * * 

„Alexi, vy jste úžasný. Proč takových chlapů není víc?" konečně jsem v jejím hlase zaregistroval úsměv.

„Anno, jak se jmenujete?" zeptal jsem se zvídavě.

Znovu jsem si při našem hovoru čáral na papír. Tentokrát to nebyly jen kolečka, ale i různé klikyháky, čtverce a různé obrázky.

„Vždyť to víte," zasmála se, „Anna přeci."

„Myslel jsem dál," pousmál jsem se, „jak se jmenujete celým jménem?"

„Anna Hawk, moje příjmení je Hawk," prozradila mi, „proč se na to ptáte?"

„Chci vědět, jaké je jméno ženy, kterou bych rád viděl i na živo," šeptl jsem.

„Co to říkáte, Alexi?" zajíkla se. „Nemůžeme se vidět."

„Proč?" nechápal jsem.

„Protože, protože," vnímal jsem, jak váhá.

„Klidně mluvte, Anno, nikomu to nepovím," uklidnil jsem ji.

„Hektor, můj přítel, on je strašně žárlivý," zazoufala.

„Hektor o tom nemusí vědět," namítl jsem.

„Já nevím," chichtla se, „proč bych s vámi měla jít ven?"

„Protože je vám se mnou dobře," byl jsem si tím tak jistý – tím, že dělám správnou věc.

Doufám, že se kapitola líbila :)

Budu ráda za jakýkoli komentář nebo hvězdičku :)

Další díl snad brzo :)

Aerstea