Zdravím!! :)

Dostáváme se k sedmé kapitolce, kde se trochu víc seznámíme s Annou :) 

Kapitolka je trochu není moc akční, ale to by nemělo vadit :) myslím, že tam je řečeno hodně věcí :)

Příjemné čtení, přeji!! :)

Sydney, 1982 (středa, 15.9.)

„Probděl jsem plno nocí,

prospal jsem plno dní.

Však stále v tvojí moci,

s pocitem, že láska mě naplní.

Jsem snad proklet, očarován?

Proč v myšlenkách tě stále hledám?

Nenacházím, po čem toužím,

láska nepřichází a já už blouzním."

Byl jsem nervózní, tak strašně moc. Seděl jsem v Caffé Jazz a zíral jsem ven z okna. Za tu půl hodinu, co jsem tu seděl a čekal jsem na ni, stihlo začít pršet. Povzdychl jsem si a prstem jsem poťukal na skleničku vody, kterou mi přinesla číšnice. Nic jiného jsem si zatím neobjednal, čekal jsem na ni. Měla ještě čas. To já jsem tu byl moc brzo.

Jestli kvůli mně právě někde mokne, budu se jí muset pořádně omluvit.

Vrtěl jsem se na židli, očima jsem hypnotizoval hodiny. Pátá byla pryč, blížila se půl šestá. Začínala mít zpoždění. Dopil jsem vodu a čekal jsem. Srdce mi bušilo.

Co když nepřijde? Zapomněla na mě? Nevěří mi?

Přišla ke mně číšnice a pousmála se. Snad se mě snažila povzbudit.

„Dáte si ještě něco?" zeptala se.

„Já, já nevím," potřásl jsem hlavou.

„Na někoho čekáte, že?" vyzvídala.

Pokýval jsem hlavou a podíval jsem se stranou.

„Určitě přijde," ujišťovala mě.

„Nedivil bych se, kdyby..." ztichl jsem uprostřed věty, když se otevřely dveře a zacinkal zvoneček.

Zvenčí dovnitř pronikl studený vzduch a já jsem pohledem střelil ke dveřím. Do kavárny se protáhla hubená postava s rozcuchanými mokrými vlasy ve volném dlouhém kabátu. Skoro jsem nedýchal, když jsem jí pozoroval, jak zavřela dveře, otočila se do místnosti a pohledem se zmateně plaše rozhlížela.

„Ah, zřejmě přišla," pípla číšnice a vzdálila se.

Chvíli mi trvalo, než jsem se zvedl ze židle a zamířil jsem k ní. Ihned si mě všimla a o krok couvla dozadu. Zpomalil jsem a pokoušel jsem se uklidnit.

„Anno?" oslovil jsem jí nejistě.

„Alexi?" zapátrala.

Usmál jsem se na ni. Mokré dlouhé vlasy se jí lepily k obličeji a velké oči měla do široka otevřené. Vypadala tak bezbranně, vyplašeně.

„Pojďte, už jsem nám našel stůl," vybídl jsem jí.

Na tváři se jí objevil plachý úsměv a následovala mě ke stolu pro dva, který byl zastrčený za rohem u zdi. Nebylo tam vidět, takový soukromý stoleček.

Pomohl jsem Anně svléknout kabát a pověsil jsem jí ho na nedaleký věšák. Měla na sobě šedivou sukni nad kolena a volnou bílou halenku. To oblečení jí nesedělo. Zřejmě ho na sobě měla jen z donucení.

„Jsem rád, že jste přišla," vyhrkl jsem, když jsme se posadili.

Znovu se plaše pousmála a zůstala mlčet.

„Omlouvám se," potřásl jsem hlavou, „ani jsem se nepředstavil, přestože se známe. Jsem Alex." Natáhl jsem k ní ruku.

„Anna," její úsměv se protáhl do širšího, upřímnějšího.

„Mrzí mě, že jste kvůli mně zmokla," byl jsem upřímný, „nečekal jsem, že začne pršet."

„To nic," potřásla hlavou, „já už jsem někde nebyla tak strašně dlouho, že mi to ani nevadí."

„Jak to myslíte?" naklonil jsem hlavu k rameni.

„Hektor nechce, abych někam chodila," přiznala.

Zůstal jsem na ní mlčky zírat.

„Promiňte, bylo to moc upřímné?" zarazila se. „Myslela jsem, že můžu být upřímná."

„Jistě," kývl jsem, „jistě. Prosím."

* * *

Byla úchvatná. Úchvatná, pokud jste viděli do ní. Vzhledově by o ni plno chlapů nestálo. Byla hubená, lícní kosti měla lehce vystouplé. Oči neustále do široka otevřené. Chvílemi z ní šel strach, chvílemi jsem jí litoval. Když si však zastrčila vlasy za ucho a já jsem si všiml sytě fialové modřiny na jejím spánku, divoce se mi rozbušilo srdce a krev mi začala vřít v žilách.

„Anno, jak dlouho jste s Hektorem?" zeptal jsem se jí letmo.

Prsty sevřela hrníček tak, že jí začaly bělat kloubky a já jsem vytušil, že jsem narazil kosou na kámen.

„Dlouho," zahuhlala jen.

„Chci, abyste ke mně byla upřímná, chci vám pomoct," natáhl jsem ruku a prsty jsem se dotkl její.

„Jsem upřímná," pípla a stáhla ruku k sobě, „povězte mi něco o sobě, prosím."

„Co byste ráda věděla?" povzdychl jsem si.

„Co máte rád? Máte nějaké koníčky?" zeptala se.

„Mám," kývl jsem, „miluju hudbu."

„Och," v očích jí zazářily plamínky, „také miluji hudbu. Vždycky jsem chtěla umět hrát na klavír nebo kytaru. Bohužel na to nikdy nebyly peníze. Doufala jsem, že si alespoň najdu přítele, který bude umět. Jaká to naivita, že?"

Zasmála se. Z jejího smíchu mi po zádech přejel mráz. Bylo v něm tolik bolesti.

„Vůbec ne," zamítl jsem, „Hektor neumí hrát?"

„Ne," potřásla hlavou a uculila se, „je to docela směšné představit si ho na něco hrát."

„Anno," povzdychl jsem si a ona na mě upřela své velké oči.

Podíval jsem se do nich. Poprvé za celou dobu, co jsme spolu seděli v kavárně, jsem se jí do těch očích pořádně podíval. Ponořil jsem se do nich, ztratil jsem se v nich. Letmo jsem pohledem střelil po jejích vlasech. Už trochu uschly a já jsem dokázal rozeznat jejich barvu – tmavě hnědá. Vlhkostí se zvlnily a ona vypadala úchvatně.

„Alexi?" oslovila mě. „Co je to? Něco jste chtěl říct."

„Já," začal jsem a znovu jsem se zadíval do těch očí.

Strnul jsem a zalapal jsem po dechu.

Ne, ne, ne! Ne! Tohle musí být sen!

„Alexi," vzala mě za ruku a mě celým tělem projel výboj energie, „děje se něco?"

„Anno," zopakoval jsem její jméno, tentokrát zoufale, „co když vám nedokážu pomoct? Co když to akorát zhorším? Co pak?"

„Nezhoršíte," ujišťovala mě.

„Zhorším," vymanil jsem se z jejího sevření a zabořil jsem si ruce do vlasů.

„Nezhoršíte, Alexi, co blázníte? Mě je s vámi dobře," namítla.

„To je špatně," vydechl jsem, „špatně."

„Alexi, to neříkejte," zazoufala, „konečně jsem se v někom našla. Alexi, nevzdávejte to se mnou, prosím. Konečně mám pocit, že mi někdo rozumí."

Ano, rozumím ti. Ale ty nevíš, co všechno za tím stojí, že ti právě rozumím já. Ach, Anno.

* * *

Procházeli jsme ulicemi. Občas její obličej silně ozářilo pouliční osvětlení a já jsem se snažil zapamatovat co nejvíc z jejího obličeje. Každý detail.

„Mrzí mě, jestli jsem ve vás vyvolala nějaké negativní myšlenky," šeptla do ticha.

„Vy za to nemůžete," povzdychl jsem si.

„Jak to víte? Třeba už jsem opravdu tak ztracená," namítla.

„Nejste, omlouvám se, že jsem zkazil náš večer," zašeptal jsem.

„Náš večer," zopakovala, „je špatné, když i v takových obyčejných slovech slyším romantiku?"

„Není," zavrtěl jsem hlavou, „jen máte cit pro slovo."

„Cit pro slovo," chichtla se a uculila se, „to je slovo básníka."

„Občas něco složím," přiznal jsem.

„Vážně?" zaujalo jí a rukou se zavěsila o mojí. „Skládáte básně?"

„Už je to tak," pokýval jsem hlavou.

„A písně?" zajímala se.

„Bývávalo," povzdychl jsem si.

Náhle zastavila a podívala se na mě.

„Jsme tu?" pozdvihl jsem obočí.

„Skoro, ale nechci, aby nás spolu viděl Hektor," uhnula mi pohledem.

„Aha," zamumlal jsem.

„Omlouvám se," špitla, „byl to krásný večer."

„Jsem rád, že jste si to užila," pousmál jsem se.

Bleskově mě objala a vtiskla mi cudný polibek na tvář.

„Dobrou noc, Alexi," zašvitořila a vyšla ulicí ke skromně vyhlížejícím řadovkám.

Dobrou noc, Leono.

Tak, co si o tom myslíte?? :)

Možná je to trochu zamotané :/ nebo třeba ne :)

Nebojte se napsat jakýkoli komentář!!! :)

Děkuji za přečtení a případné ohlasy :)

Další kapitolka zase do 5 dnů maximálně :) (5 dní je limit :D )

Aerstea :)