Vítejte u další kapitolky (už páté) ! 

Vracíme se zpátky do roku 1982 a do Sydney :)

Příběh se nám začíná trochu rozvíjet, tak si užijte čtení :)

(Kapitolka je trochu delší, ale přišla mi zase krátká na to, abych jí dělila na dvě části) :)

P. S. Písnička sice trochu rychlejší, ale text se hodí 

P. P. S Obrázek pochopí po přečtení - o koho se jedná :)

Sydney, 1982 (středa, 15.9.)

„Co ti mám ještě říct, co chceš slyšet?

Chceš, abych začal řvát, ječet, křičet?

Už nechtěj po mně písně zpívat,

nech mě se ti jen do očí dívat.

Už jsem unaven řečí, unaven slovy,

chci tě objímat, o půlnoci, za houkání sovy."

Nemohl jsem se dočkat, až ji uvidím. Skoro jsem po nocích nespal. Nemohl jsem se dočkat toho dne, až se s ní konečně setkám. Charlotte to na mě vypozorovala a začal jsem mít dojem, že mě podezírá z něčeho, k čemu vůbec nedošlo.

„Co je s tebou, Alexi?" zeptala se mě při snídani v den D. „Poslední dobou jsi nějaký jiný."

„Jiný?" pozdvihl jsem obočí. „Jak jiný?"

„Takový odtažitý. V noci se strašně vrtíš, furt zíráš do nikam a moc se mnou nemluvíš. Nereaguješ ani na popichování, což sis nikdy nenechával ujít. Vždycky jsi mě pak..." zarazila se uprostřed věty a přehodnotila její pokračování, „... třeba začal lechtat. Však víš."

„Jsem jen unavený," pousmál jsem se, „poslední dobou se telefony v práci nezastaví."

„Takže je to nějaký tvůj případ?" zapátrala. „To, na co furt myslíš?"

„Charlotte," povzdychl jsem si a lžičkou jsem zacinkal o hrneček, „narážíš na něco jiného než na mojí práci?"

„Proč myslíš?" zrudla ve tvářích. „Možná."

„Ano, myslím na případ," kývl jsem a pak jsem potřásl hlavou, „a ne, ženskou nemám. Jenom tebe, miláčku."

Prohlížela si mě tak trochu váhavě a pak se jí na obličeji objevil skromný úsměv. Vytušil jsem, že si není jistá tím, co jsem řekl.

„Charlotte," vstal jsem od stolu a přešel jsem k ní.

Vzal jsem jí za ruku a dřepl jsem si před ní: „Moje Charlotte, přeci mi věříš."

„Hm," pokývala hlavou, „promiň, asi jsem už moc skeptická."

„Nic se neděje," políbil jsem jí na hřbet dlaně.

„V kolik se dnes vrátíš? Říkal jsi, že máš nějakou schůzku odpoledne. Zvládneš přijet autobusem?" starala se.

„Přijedu co nejdřív, slibuji," šeptl jsem, „napíšu ti. A neboj, městskou zvládám docela dobře. Přestože na pohodlí auta to nemá."

„Kdybys nešel na schůzku, mohla jsem tě vzít," ušklíbla se, „a mohli jsme si udělat krásný večer."

„To si uděláme i tak," stoupl jsem si, sklonil jsem se k ní a políbil jsem jí, „slibuju."

* * * 

Seděl jsem za stolkem svojí drobné kanceláře a prsty jsem ťukal do klávesnice. Klávesy jsem mačkal na prázdno, nebylo co psát. Byla za mnou sotva polovina směny a já jsem neměl ještě ani jeden hovor. Z části jsem doufal, že zavolá Anna, ale věděl jsem, že jsme se včera domluvili, že volat nebude. Slíbil jsem jí, že když si se mnou promluví na živo, bude to o sto procent lepší než po telefonu.

Chtěl jsem se zvednout ze židle a zajít si k automatu pro kávu, když se můj telefon rozezvonil. Natáhl jsem se pro sluchátko.

„Linka 218, jak vám mohu pomoci?" přijal jsem hovor běžnou otázkou.

Čekal jsem, že se ozve mužský nebo ženský hlas jako obvykle. Místo toho jsem uslyšel dívčí pláč a vzlyky.

„Haló?" zvolal jsem do sluchátka a svraštěl jsem obočí.

„Hm," slyšel jsem nepatrně, ale dál převládal jenom pláč.

„Kdo tam je? Slyšíš mě, prosím odpověz mi," šel jsem na to pomalu, opatrně.

„Bianca," zašumělo ve sluchátku, „slyším vás."

„Ahoj, Bianco," oslovil jsem ji jménem, konejšivě, „pročpak voláš?"

„Já, nevím, co, mám dělat," jednotlivá slova přerušovaly vzlyky.

„Copak se stalo?" pokračoval jsem dál v konejšení. „Povídej, zlatíčko. Už neplač."

Po očku jsem zaregistroval, že mě pozoruje Carl. Přitáhl jsem si pod ruku papír s tužkou a nakreslil jsem mu na něj velký vykřičník a pod něj jsem velkými písmeny napsal S. O. S.. Ukázal jsem mu vzkaz a on jen pokýval hlavou. Natáhl jsem ruku a prstem jsem zapnul nahrávání hovoru.

„Já, nevím, co mám dělat," popotáhla Bianca, „všechno je tak na nic. Tak rozmazaný."

Co se té holce jen tak mohlo stát? Přemýšlej, bože!

„Bianco," oslovil jsem ji znovu jménem, „bude to dobrý, slibuji. Jenom mi řekni, co se děje, prosím. Slibuji, že to spolu potom vyřešíme."

„Můj kluk, Tobias, on mě opustil," vzlykla.

Ach ta nedospělá láska, napadlo mě.

„A kvůli tomu pláčeš?" ujišťoval jsem se.

„A táta," dodala šeptem, přiškrceně, „táta opustil mámu. Taky šel za jinou."

„Bianco, ty jsi doma sama?" zeptal jsem se, aniž bych pořádně věděl proč.

„Jsem, máma má odpolední. Nebude tu dřív než o půlnoci," stále jsem v jejím hlase slyšel pláč, „bojím se tu. Nechci tu být sama, bez táty. Bez Tobiase."

Nadechl jsem se a zoufale jsem se podíval na Carla. To, co jsem se hodlal udělat, bylo šílené, ale bylo to to jediné, co mě napadlo.

* * *

Odpolední špička nebyla ideální doba pro toulky po městě. Přesto jsem k tomu byl donucen. Srdce mi divoce bušilo a hrudník jsem měl stažený úzkostí. Slíbil jsem Biance, že za ní přijdu, ale ani ne za půl hodiny jsem měl schůzku s Annou. Nemohl jsem v tom Biancu nechat samotnou. Posadil jsem se v parku na lavičku a sáhl jsem do kapsy pro cigarety. Jednu jsem si zapálil a zhluboka jsem si popotáhl.

„Tenhle zlozvyk," uslyšel jsem za sebou, „je vážně pořádný zlozvyk. Styď se, Apollo."

Trhl jsem sebou, když jsem zaslechl svoje pravé jméno. Neslyšel jsem ho už tak dlouho, že už bych ho mohl považovat za cizí. Nedokázal jsem dostát toho jména, nebyl jsem ho hoden. Apollo byl někdo jiný, někdo předtím, ne já.

Otočil jsem se po hlase a podíval jsem se do hlubokých modrých očí.

Díval jsem se do těch očí déle, než bylo nutné, ale odněkud jsem je znal. Žena byla vysoká, měla dlouhé blonďaté vlasy spletené do volného copu a na sobě měla přiléhavé šaty s hlubokým výstřihem.

„Co tak zíráš furt?" zachichotala se. „Neříkej, že jsi mě nepoznal, ty drnkale."

„Aphrodité?" zamrkal jsem na ni překvapeně.

„No páni," zasmála se, „rekord v poznávání nejlepší přítelkyně. Co se to s tebou děje, ty hlupáčku? Nějak nám zpomaluješ hm."

„Jsem v pohodě," zahuhlal jsem a popotáhl jsem z cigarety, „kde se tu bereš, Rodi?"

„Jdu tě vytáhnout z průšvihu," posadila se vedle mě na lavičku, „myslím, že oceníš, když místo tebe zajdu za tou maličkou."

„Za Biancou?" pozdvihl jsem nechápavě obočí a s potutelným úsměvem jsem znovu popotáhl z cigarety. „Pochybuji, že bys zvládla péči o dítě."

„No hlavně, že tys jí vždycky zvládal dokonale," svraštěla obočí.

„Netahej to sem, Rodi," potřásl jsem hlavou a odhodil jsem na zem nedopalek cigarety.

„Nedělej se, občas na to rád vzpomeneš, viď? Kolikrát už za tu dobu, co tu jsi?" natáhla nohu a přišlápla špičkou nedopalek, aby z něj nevycházel kouř.

„Párkrát," odtušil jsem, „moc ne. Mám na práci jiné věci."

„Změnil ses," namítla.

„Změnil?" uchechtl jsem se. „Kdo by se tady nezměnil? Víš vůbec jaké to je, tady být? Nic nemoct, trpět a přitom se snažit užívat si toho, že tu seš? Co bych dal za to, abych..."

„Abys co?" naklonila se tak, aby mi viděla do tváře.

„Abych už od toho měl konečně pokoj," zašeptal jsem a uhnul jsem pohledem, „jediné, co chci je políbit jí a přitisknou k sobě tak, že nebude moct skoro dýchat. Místo toho, pokaždé když ji obejmu, zkolabuje a pár dní na to zemře."

„Nebuď takový pesimista, má to řešení," strčila do mě ramenem.

Něco jsem nesrozumitelně zamručel a ona si nahlas povzdychla.

„Ach ty můj zpěváčku," natáhla ruku a prsty mi upravila pramen neposedných vlasů, „kam se poděl ten rozverný bůh hudby, slunce a umění, který si potrpěl na vzhled a jediné, co ho zajímalo, bylo svádění stejně zbrklých slečen, které omdlévaly při každém drnknutí na lyru?"

„Pořád jsem to já," zamrmlal jsem, „teda aspoň myslím."

„Nejsi," zamítla, „jen si vybav, cos prováděl předtím a srovnej to s tím, jak tu sedíš jako hromádka neštěstí."

„Pomůžeš mi s tou Biancou?" vrátil jsem se k původnímu tématu, ale myšlenkami jsem se zatoulal daleko do minulosti.

Tak, jak jsme na tom? Co si myslíme? :)

Snad se příběh líbí a orientujete se :)

Další část snad už brzy :)

Aerstea