Ahojtě! :) 

Omlouvám se, že je díl až po týdnu, ale byla jsem teď hodně na brigádách a chodím docela unavená :/ plus ještě nestíhám věci, které bych chtěla o prázdninách dělat, takže... 

V příběhu se vracíme trochu do minulosti :) do starého Londýna a do počátků toho všeho :)

Doufám, že se vám kapitola bude líbit :)

Londýn, 1909

„Proč se budím s pocitem,

že nikam nepatřím?

Hrudník stažený úzkostí,

že už tě nespatřím.

Oči zalité slzami,

připadám si jak dítě.

Bloudím zvláštními mlhami,

chci tě vidět, u sebe mít tě."

Tamara mi pomáhala zvyknout si na normální život, čímž jsme se hodně sblížili. Našel jsem v ní spřízněnou duši. Čas strávený s ní byl ten nejkrásnější za celý den, přesto jsem jí nedokázal ani slůvkem poškádlit. Možná jsem se na ní někdy usmál, ale i onen úsměv se po chvíli vytratil a vystřídal ho neutrální výraz.

Tamara se ráda chodila procházet a já jsem nikdy neodmítl, když mě vyzvala, abych šel s ní. Většinou jsme přitom venčili její fenku Lulu. Tamařino pozvání jsem neodmítl ani jednoho chladnějšího odpoledne, kdy už se začalo stmívat. Tamara proklouzla dveřmi s Lulu po boku a já jsem jí chtěl následovat, když mě na rameni stiskla silná mužská ruka.

„Kampak, mladíku?" uslyšel jsem Erika.

„Ven, s Tamarou a Lulu," pootočil jsem se na něj nervózně.

Nemohl jsem přehlídnout, jak se do mě vždycky zabodával pohledem, když jsem s Tamarou třeba jen mluvil. Věděl jsem, oč mu jde.

„Takhle pozdě?" pozdvihl tázavě obočí.

„Tamara neměla dřív čas," vysvětlil jsem pohotově – možná až moc.

„Hm, hm," zamručel, „co kdybyste s sebou vzali i Moničku?"

„Eriku!" ozvala se Mirta z kuchyně. „Nech je být! Jdou jen ven!"

Erik se do mě zavrtal pohledem. Plaše jsem se usmál a vyklouzl jsem dveřmi ven. Seběhl jsem schody dolů a doběhl jsem Tamaru. Čekala před vchodem. Když jsem se k ní dostal, začala se smát.

„Táta se snad nikdy nezmění," zasmála se, „pokaždé je to stejné."

„Pokaždé?" překvapilo mě.

„Ale no tak, copak vypadám tak příšerně? Nebo mi jenom nevěříš, že už jsem někoho měla," zabublala smíchy.

„A měla?" vyzvídal jsem.

„Měla," kývla, „Erik ho nesnášel, ale já ho milovala. Dlouho to ale nevydrželo."

„Přijde další," plácl jsem letmo a ona se pousmála.

Vyšli jsme směrem k blízkému parčíku. Lulu nás předběhla a zamířila k nejbližšímu stromu, aby si ho označkovala. Tmavá srst hnědého labradora se leskla ve světle pouličních lamp.

„Napadlo mě se tě zeptat, jestli jsi měl nějakou slečnu," promluvila Tamara do ticha, „ale pak jsem si uvědomila, jak by to byla hloupá otázka."

„Hloupá?" potřásl jsem hlavou. „Proč hloupá?"

„Podívej se na sebe," mrkla na mě, „která by tě nechtěla."

„Oh, pár jich bylo," ušklíbl jsem se.

Pochopila můj vtip správně a zachichotala se.

Posadili jsme se na lavičku umístěnou kousek od lampy. Tamara neustále pohledem sledovala Lulu a já jsem tak měl čas si ji aspoň lépe prohlédnout. Její vlasy se leskly světlou skoro bílou barvou a oči jí žhnuly zeleně.

„Rád se na mě díváš?" zeptala se s úsměvem.

„Promiň," vykoktal jsem rychle, „nejsem zvyklý, že neustále víš, co dělám."

„Neustále ne," zasmála se, „to by asi nebylo nejlepší."

„Narážíš na něco?" ušklíbl jsem se.

„Bůh ví, co děláš po nocích," uculila se.

Vzpomínám na Leonu, napadlo mě.

„Spím," zazubil jsem se na ni a ona se rozesmála.

Lulu vypadala jako by měla neustále až moc energie. Poposedl jsem si k Tamaře trochu blíž a k mému překvapení se ani nepohnula. Zaregistroval jsem, že se zachvěla a promnula si ruce. Za tu krátkou dobu, co jsme byli venku, se docela ochladilo. Pohotově jsem svlékl sako a přehodil jsem jí ho přes ramena.

„Děkuju," podívala se na mě.

V očích se jí zračilo cosi, co jsem nedokázal přečíst.

„Děje se něco?" zeptal jsem se nervózně.

„Já nevím," uhnula mi pohledem, „možná, že jsem si od dnešního večera slibovala něco jiného."

„Něco jiného?" nechápal jsem.

„Třeba, že to na mě zkusíš, jako na každou, která se ti líbí. A nelži, že ne. Vím, že se ti líbím. Mrkáš po mně. Sice nemluvíš, ale slova nemusí být," mluvila upřímně.

„Tami, ale já," zakoktal jsem, „nevěděl jsem, že..."

„Jsem naivní, promiň," šeptla.

„Nejsi naivní, jen... Po večerech jak ses ptala, myslím na Leonu. To byla dívka, kterou jsem poprvé opravdu miloval a ztratil jsem ji. Nešťastnou náhodou, ale ztratil. Nevím, co mám teď dělat. Proto zřejmě nereaguju tak, jak bys čekala," přiznal jsem.

„Bože můj, promiň," zajíkla se, „nevěděla jsem. Ježíši, jsem blbá, tak blbá."

Zavládlo mezi námi ticho. Jediné, co bylo slyšet, bylo cupitání tlapiček Lulu.

„Tami, myslela jsi to vážně?" prolomil jsem ono ticho.

Jen pokývala hlavou. Vzal jsem ji za ruku a ona se na mě podívala. Dívali jsme se navzájem do očí a nemuseli jsme mluvit. Prostě jsme se jen dívali.

„Polib mě, prosím," zašeptala do ticha, „prosím. Chci..."

Nestihla doříct větu. Sklonil jsem se k ní a přitiskl jsem rty k jejím. Polibek byl zbrklý, nešikovný, jako bych to dělal poprvé.

Tamara se odtáhla a opřela si čelo o mé. Její dech byl zrychlený, na tváři se jí objevil zvláštní plachý úsměv plný spokojenosti. Pak ale lehce svraštěla obočí, nepřestávej se usmívat.

„Máš studené rty," zašeptala třesoucím se hlasem.

„Dneska večer je chladno," chichtl jsem se.

„Čekala jsem, že je budeš mít teplejší jako bůh slunce," přiznala.

„Je mi líto, ale v podstatě veškeré své schopnosti mi byli odebrány," vysvětlil jsem.

„Veškeré? Přišel jsi o všechno?" podívala se mi do očí.

Když jsem se jí do očí podíval takhle z blízka, vyprskl jsem smíchy. Působilo to komicky.

„Co je k smíchu?" zamračila se.

„Promiň, jen," narovnal jsem se a pohladil jsem ji po tváři, „vůbec nic."

Doufám, že se kapitola líbila, přestože v ní není moc řečeno :) 

Další díl snad již brzo :) nevím, jak to bude s brigádami :/

Děkuji za čtení, že projevujete zájem! :)

Aerstea