Zdravím :)

Omlouvám se, že je to tak pozdě, ale docela nečekaně toho je ze školy vááážně hodně :/ takže jsem si konečně našla čas a to ještě ve 3/4 na 9 večer, kdy sem už většinou nechodím :/ ... no každopádně !! :)

Vracíme se zpět do Londýna a trochu zase rozebereme vztah Apolla a Tamary :) tak snad se bude líbit :)

P. S. Každou básničku na začátku kapitoly jsem vymýšlela sama, tak můžete posoudit :D 

Londýn, 1909

„Úsměv tvůj,

nejhezčí při západu Slunce.

Chci být jen tvůj,

psát ti dlouhé romance.

Očka tvoje,

září jako drahokamy.

Buď prosím jen moje,

na konci romance monogramy."

Snažil jsem se s Tamarou komunikovat. Normálně jako předtím. Jako by se nic nestalo, ale vypadalo to, že se toho stalo víc než dost. Nepromluvila se mnou ani slovo. Erik si mě sice nevšímal, takže jsem vytušil, že mu Tamara o našem večerním zážitku v parku neřekla ani slovo, ale i přesto se mi ta situace začala vymykat z rukou. Začal jsem panikařit a Mirta to na mě poznala.

„Co je to, Tony?" vycítil jsem její pohled a vzhlédl jsem.

„Nic, co by?" pokrčil jsem rameny.

„Neříkej," střelila pohledem po Tamaře, „vážně je vše v pořádku?"

„V naprostém," pokýval jsem hlavou.

Následoval jsem její pohled a po očku jsem se podíval na Tamaru. Tiše dojídala druhý chod obědu, který tentokrát připravil Erik, a vypadalo to, že naše mluvení nevnímá. Můj pohled ale vycítila a podívala se na mě. Oči měla do široka otevřené, četl jsem v nich strach a výčitky. Nadechl jsem se, že něco řeknu, když se náhle prudce zvedla od stolu a utekla do pokoje.

„Aha," zamručel Erik, „tak přeci. Já věděl, proč tě nemám pouštět ven."

„Eriku, přísahám, nic se nestalo," vyhrkl jsem.

„Že nic?" mrkl k chodbě, kudy Tamara utekla. „Evidentně něco ano."

„Nic jsem jí neprovedl," potřásl jsem hlavou.

„Tony, nikdo tě neobviňuje," uklidnila mě Mirta.

„Ale, já..." zakoktal jsem a vjel jsem si prsty do vlasů, „Erik má pravdu. Měl jsem si držet odstup."

„Říkám to furt," zahuhlal s úšklebkem Erik.

„Ero," plácla ho do ramene Mirta, „vůbec mu nepomáháš."

„Slož jí písničku," ozvala se Monička, která byla do teď zticha.

Chtěl jsem něco namítnout, ale pak jsem si uvědomil, že to vlastně není špatný nápad.

„Omlouvám se,

ach prosím promiň mi.

Klaním se,

prosím odpusť mi."

Zadíval jsem se na papír, na písmena, která jsem na něj napsal. Zamračil jsem se. Tohle jsem nebyl já. Tohle nebylo to, co jsem uměl. Uměl jsem skládat lepší písně, natož básně. Zmačkal jsem papír a pohodil jsem ho za sebe.

„Co jsem to udělal?

Teď pykám za své činy.

Kéž bych snad nic nedělal,

chci vrátit všechny ty dny.

Kdybych tak věděl,

tvoje nynější pocity.

Kdybych tě tak u sebe měl,

byli bychom jen já a ty."

Zíral jsem na ty řádky hodnou chvíli. Pak jsem si povzdechl a zvedl jsem si papír před oči. Vtiskl jsem stránce polibek pro štěstí a pokusil jsem se ozdobit stránku různými ornamenty. Zvedl jsem se ze židle a vyšel jsem ke dveřím.

Ani jsem pořádně nevěděl, jak jsem se dostal před Tamařiny dveře. Zaklepal jsem na ně, ale pozvání dovnitř jsem rozhodně nečekal. Jen jsem chtěl upoutat její pozornost. Vsunul jsem papír pod dveře a jeden růžek stránky jsem nechal čouhat ven, abych věděl, jestli si papír převzala. Na moment jsem se u dveří pozastavil. Čekal jsem, ale pomalu jsem to vzdával.

Otočil jsem se k odchodu, když jsem náhle zaslechl za dveřmi kroky. Strnul jsem, srdce se mi divoce rozbušilo. Shlédl jsem na práh dveří zrovna v momentě, kdy růžek zmizel.

Vzala si ho. Vzala si ten papír. Určitě ho teď čte.

Skoro jsem nedýchal. Čekal jsem a čekal. Probudila se ve mně nová naděje.

Přestože nereagovala ani po čase, co už měla mít báseň dávno přečtenou, čekal jsem dál. Mohla si jí číst znovu a znovu dokola. Třeba se jí tolik líbila, nebo nad ní přemýšlela. Čím déle jsem ale za dveřmi nehnutě stál, tím méně naděje jsem měl. Nakonec jsem jen odevzdaně sklonil hlavu, povzdechl jsem si a vyšel jsem zpět ke svému pokoji.

Po pár krocích jsem uslyšel zvuk otvírajících se dveří.

„Apollo?" oslovila mě jménem a já jsem se na ní otočil.

Usmívala se a v ruce držela papír s mojí básní. Když jsem se na ní podíval, lehce jím zamávala a v tvářích sladce zčervenala.

„Napsal bys mi jich víc?" zeptala se a její úsměv se rozšířil.

„Napsal," přikývl jsem s úsměvem.

„A jen pro mě?" ujišťovala se.

„Jen pro tebe," opět vlna naděje.

„Tak pojď," postavila se do dveří svého pokoje, „složíme nějaké spolu, co ty na to?"

„Moc rád," pár kroky jsem se k ní dostal.

Chtěl jsem projít do jejího pokoje, když mi náhle zatarasila cestu vlastním tělem, přitiskla se ke mně a bleskově mě políbila.

„Že ti to ale trvalo ty hlupáčku jeden," pocuchala mi vlasy.

Seděli jsme spolu na posteli. Tamara svírala v rukou blok, do kterého zapisovala skoro každý rým, který jsme spolu vymysleli. Některé nedávali ani smysl, ale bylo nám to jedno. Náhle se Tamara pozastavila a podívala se mi do očí.

„Promiň, že jsem s tebou nemluvila," šeptla.

„To nic," ujistil jsem ji, „jen stále přemýšlím, co jsem tak podělal."

„Ty nic," zavrtěla hlavou, „to já a moje pocity."

„Jak to myslíš?" nechápal jsem.

„Víš, já, nechápala jsem to, co cítím," vysvětlila, „pravdou je, že se mi to venku líbilo nejspíš víc, než by mělo a já nevěděla, jak si s tím poradit."

„Víc než by mělo?" pozvedl jsem překvapeně obočí.

„Ach ty hlupáčku," usmála se a pak se to stalo.

Natáhla se ke mně a rty přitiskla k mým. Ruce pozvedla a prsty zabořila do mých vlasů. Udělal jsem to a samé a posunul jsem se k ní blíž. Zavřel jsem oči, vnímal jsem jen její rty.

... Tak co myslíte?? :) Jak snášíte ty skoky mezi časy a místy, hm?? :) 

Vážně mě to zajímá, tak dejte vědět! :) 

Děkuju za každé přečtení :) Za dobu, co jsem tu nebyla, tu pár přečtení přibylo :) jen mi to dělá radost!! :) 

Snad další část za kratší dobu než byla tahle :) 

Aerstea