Jen lehký úvod do kapitolky: Omlouvám se za obrovské zpoždění. Nechci se vymlouvat na školu, takže to ani dělat nebudu, ale jednoduše nestíhám ;) doufám, že je tu stále někdo, kdo se na pokračování těší, takže tady ho máte :) trošku se nám to komplikuje :)

Sydney, 1982 (sobota, 18.9.)

„Celý svět se se mnou točí,

z rozmazaných hvězd mě bolí oči.

Padám na znak,

padám do měkka.

Půlnoční měsíc zakrývá mrak,

překrývá mě lehká z mlhy deka.

Přivírám víčka,

myslím jen na tebe,

a do ticha houká sovička."

Sobotní den pro mě znamenal vidinu naprostého relaxu. Znamenal pro mě vidinu odpočinku a času stráveného s Charlotte. Jen s Charlotte. Ona zřejmě měla stejný plán, protože hned po snídani zaujala své obvyklé místo na gauči.

„Vida, vida," přišel jsem za ní, „konečně se shodujeme v programu."

„Vždyť se podívej ven," mrkla k oknu, „ani psa bys ven nevyhnal."

Střelil jsem pohledem k balkónku. Nebe bylo zatažené černými mraky a vypadalo to, že každou chvíli začne pršet. Pousmál jsem se – ne, dneska rozhodně nebyl čas na to pracovat. Dřepl jsem si před gauč, pevně jsem ho prsty sevřel zespoda a trhnutím jsem ho roztáhl na větší kanape. Charlotte přitom vyjekla a rozesmála se.

„Promiň, má lásko," vtiskl jsem jí polibek do vlasů, když jsem si za ní lehal.

Objal jsem jí a přitáhl jsem si jí k sobě. Ovinul jsem kolem ní svoje paže pevněji a nos jsem zabořil do jejích vlasů.

„Co se ti dnes v noci zdálo?" zeptala se mě náhle.

„Já nevím," zamyslel jsem se, „proč?"

„Strašně si sebou mlel," povzdychla si, „kopal jsi a vzdychal."

„Nemůžu si ten sen vybavit," zavrtěl jsem hlavou.

„Pak jsi mě objal a tiskl si mě k sobě jako plyšáka. Skoro jsem nemohla dýchat a ty jsi mi šeptal do ucha," skoro jsem slyšel její úsměv.

„Co jsem šeptal?" zajímalo mě, srdce mi přitom divoce bušilo.

„Šeptal jsi: „Miluju tě. Miluju tě, nechci tě ztratit, prosím." A neustále jsi to opakoval. Bylo to tak krásný a zároveň mi tě bylo trochu líto. Nejspíš to byl smutný sen," zašeptala.

„To byl," vydechl jsem, když mi došlo, o čem se mi zřejmě zdálo.

* * *

Charlotte odešla. Odešla a nechala mě samotného v našem bytě. Seděl jsem na gauči, zíral jsem do zdi a v podstatě jsem nevnímal zapnutou televizi. Povzdychl jsem si. Krásné dopoledne bylo za mnou a vypadalo to, že celý večer o samotě přede mnou. Charlotte měla naplánovanou schůzku s bývalými spolužáky ze školy. Prý mi to říkala, ale já jsem neměl dojem, že bych to někdy zaregistroval. A to jsem měl dojem, že ji vždycky poslouchám.

Vyhoupl jsem se na nohy a prošel jsem do ložnice. Otevřel jsem skříň, stoupl jsem si na špičky a prsty jsem nahmatal okraje velké krabice. Zatáhl jsem, posunul jsem ji blíž k sobě a pevně jsem ji uchopil. Vyndal jsem krabici a položil jsem ji na postel. Otevřel jsem ji a posmutněle jsem si povzdychl.

„Jak je to dlouho, hm?" zahuhlal jsem si sám pro sebe.

Z krabice jsem vytáhl lyru a prsty jsem přejel po jejích strunách. Polila mě vlna nostalgie, srdce se mi divoce rozbušilo. Ach ano, tohle byla vhodná náplň odpoledne i večera. Zadrnkal jsem na lyru pár povědomých tónu a zasnil jsem se.

Ze snění mě vytrhlo vyzvánění mého telefonu. Cukl jsem sebou a zamrkal jsem. Bylo to jako bych celou tu dobu spal. Byl jsem někde jinde a náhle jsem se cítil tak ztracený v realitě. Pousmál jsem se, tak nějak mimovolně a odložil jsem lyru stranou. Zvedl jsem se a popoběhl jsem si, abych stihl telefon zvednout. Dokázal jsem to.

„A, ano?" zakoktal jsem.

„Alexi," uslyšel jsem Annu.

„Bože, Anno," promnul jsem si volnou rukou obličej, „děje se něco?"

„Děje," přiznala.

„Co?" zajíkl jsem se, srdce se mi divoce rozbušilo při vědomí, že jí ten hajzl zase ublížil.

„Podívej se z okna, prosím," vydechla do telefonu.

Skoro jsem slyšel, jak se její hlas třese zimou. Poslechl jsem jí a zamířil jsem k oknu v kuchyni. Rozhrnul jsem záclony, otevřel jsem okno dokořán a vyklonil jsem se. Telefon jsem měl pevně přitisknutý z okna.

„Venku je zima, měl ses obléct," uslyšel jsem Annu.

„Jak víš, co mám na sobě?" nechápal jsem.

„No tak se nakloň ještě trochu víc, nenech mě čekat," zachichotala se.

Lehce jsem se předklonil a spatřil jsem ženskou postavu postávající před vchodem do mého paneláku. Zalapal jsem po dechu, skoro jsem upustil telefon. Postava se lehce zaklonila a zamávala mi.

„Anno," vykoktal jsem.

„Pustíš mě dovnitř? Je mi zima," naschvál zadrkotala zuby.

„Ale, já," nevěděl jsem, jak reagovat.

„Vím, že Charlotte není doma," šeptla náhle, „Hektor také ne. Jinak bych tu nebyla. Alexi, prosím. Chci tě vidět."

Ach Anno, jak bych ti mohl říct ne.

* * *

Pomohl jsem jí vyvléknout se z kabátku a pověsil jsem jí ho na věšák. Měla na sobě těsné černé džíny a kostkovanou košili. Vypadala úchvatně. Vlasy měla vyčesané do vysokého culíku a byla lehce nalíčená. Vůbec nevypadala jako ta šmudla, která přišla tenkrát do kavárny. Uchváceně jsem si ji neustále prohlížel.

„Děje se něco?" uculila se a prošla do obýváku.

Následoval jsem ji, pohledem jsem těkal po celém jejím těle. Byla krásná, tak krásná.

Chtěla si sednout na gauč, když si všimla, že je na něm položená moje lyra. Přemístil jsem se i s nástrojem do obýváku krátce po tom, co jsem začal hrát. Bylo mi tam lépe. Anna vzala lyru do rukou a přejel prsty po bílém dřevu, ze kterého byla vyrobená.

„Krásná," šeptla zasněně, „hraješ na ni?"

„Už od malička, dalo by se říct," pousmál jsem se.

„Ukaž, prosím," natáhla ke mně ruku a podávala mi lyru.

„Dlouho jsem na ni nehrál," zaváhal jsem, když jsem se prsty dotkl strun.

„Jen hraj," posadila se na pohovku a poklepala na volné místo vedle sebe.

Přisedl jsem si k ní a drnkl jsem na struny první tón mojí oblíbené písně.

Hrál jsem jen melodii, tiše jsem ji i pobrukoval, když se mě Anna lehce dotkla na předloktí. Podíval jsem se na ni, ale hrát jsem nepřestával. Pohledem jsem se vnořil do jejích hlubokých hnědých očí, ztrácel jsem se v nich.

„Zazpívej, prosím," zašeptala.

Pohled mi sklouzl na její drobné plné rty. Skoro jsem je slyšel vyslovovat moje pravé jméno, jako tenkrát. O, bože, tenkrát. Vyhověl jsem její prosbě a pootevřel jsem rty, abych melodii obohatil i o text písně.

* * *

Dozpíval jsem. Poslední slova písně se rozlehla bytem a já jsem zamrkal na Annu. Pohledem mi visela na rtech.

„Kdes byl tak dlouho?" šeptla.

„Čekal jsem na tebe," odpověděl jsem stejně hlasitě.

„Mám pocit, že tě znám už takovou dobu," potřásla zmateně hlavou.

„Anno, kdybys tak věděla," zazoufal jsem.

Uhnula mi pohledem a pak se na mě zase podívala. Natáhla ruku a opatrně si ode mě převzala lyru. Odložila ji stranou a posunula se blíž ke mně. Zatajil jsem dech. Chtěl jsem ji říct, jak mi chyběla, ale věděl jsem, že by to nechápala. Ptala by se, jak to myslím a já jsem tenhle okamžik nechtěl pokazit. Nechtěl.

Naklonila se ke mně a já jsem měl nutkání se ovládnout a počkat až mě políbí ona. Nevydržel jsem. Zabořil jsem jí prsty do vlasů a vášnivě jsem ji políbil. Přitiskla rty k mým, tak chtivě.

„Tohle bych neměl," vydechl jsem, když jsem se od ní odtáhl.

„Prosím, nepřestávej," naléhala.

„Anno, Anno," opakoval jsem její jméno, palcem jsem přejížděl po její tváři, „ach Anno."

„Prosím, tak dlouho už se mě nikdo tak hezky nedotýkal," zazoufala.

„Ach Anno, moje Anno," špitl jsem, „jak bych ti mohl říct ne? Jak bych ti mohl odolat. Pokud je tohle sen, tak zabiju každého, kdo se mě pokusí probudit."

* * *

Položila se na mě celým tělem, ruce si zavěsila okolo mého krku. Poslouchal jsem její zblázněný dech. Jako by právě doběhla maraton. Jako bychom oba právě doběhli maraton. Vnímal jsem bušení jejího srdce.

„Alexi?" nadzvedla se.

V jejích očích byla čitelná únava, ale i něco, co jsem viděl tak rád a zároveň nerad.

„Ano Anno?" usmál jsem se.

„Miluju tě," vydechla a něžně mě políbila.

„Miluju tě," zašeptal jsem jí do úst a celým tělem mi projel blažený pocit.

Konečně jsem to za všechny ty roky vyslovil.

Písnička je přidaná, abyste si jakžtakž dokázali představit, co asi zpívá :) přestože to ráda přenechám vaší fantazii, takže si jí pouštět nemusíte ;)

Doufám, že se vám kapitola líbila :)

Aerstea

P. S.: Brzo plánuji přidávat nový příběh - snad v pravidelnějších intervalech ;) :)