Mladá Boleslav, 2016 (středa, 15. června)

„Poslední šance,

nechci ji prošvihnout.

Tahle romance,

nechci zapomenout.

Tak přichází derniéra,

je to jako včera,

co byla premiéra."

Nechal jsem Leu odejít domů, se slzami v očích. Nabídl jsem jí, že může přespat, ale ona řekla, že by jí to jen zhoršilo bolest, kterou cítila. Když to řekla, došlo mi, že ani ona není nadšená z toho, že se mnou nemůže být. Milovala mě. Neřekla mi to přímo do očí, ale když odcházela a naposledy mě políbila, viděl jsem to v jejím pohledu.

* * *

Probudilo mě zoufalé kňučení a dotyk mokrého hebkého čumáku. Zamrkal jsem do světla a podíval jsem se do nevinných očí malé Aphrodité. Už zase mě napadlo, že musela přes noc trochu vyrůst. Zdálo se mi, že roste strašně rychle, ale když jsem se po tom pídil na internetu, prý to bylo normální.

„Ahoj, krásko," podrbal jsem jí za ušima, „to už musíme vstávat?"

Z tlamičky se jí vydralo něco jako nepovedený štěk. Zasmál jsem se a něžně jsem jí objal. Nechtělo se mi jít do práce. Dnes ne. Chtělo se mi rezignovat.

„Měl by ses jít rozloučit," uslyšel jsem povědomý hlas.

„Nechci se s ničím loučit," odpověděl jsem s klidem, „nemělo to skončit tak rychle."

„Vybral sis tu cestu sám," namítla.

„Proč seš vždycky taková mrcha, Artemis?" podíval jsem se do jejích smaragdových očí.

„Protože jsem tvoje sestra," ušklíbla se, „vstávej, jdi se rozloučit."

„Vyháníš mě?" zamračil jsem se.

„Jen už se těším, až tě přivedu zpátky do pantheonu. Jako psa se staženým ocasem," založila si ruce na prsou.

„Bavíš se na můj účet?" posadil jsem se a opatrně jsem odložil štěně stranou.

„Nejen já," potřásla hlavou, „uzavírají se na tebe sázky. Vypadá to, že vyhrávám."

„Ano?" vylezl jsem zpod deky a dostal jsem se až k ní. „Tak poslouchej. Tuhle sázku tě vyhrát nenechám. Neudělám ti radost, ne teď a v tomhle."

Byla to hloupost, ale byla to zároveň poslední možnost, jak získat Leu.

* * *

Bloudil jsem městem. Hledal jsem Lein byt, ale nemohl jsem ho najít. Nemohl jsem ho najít, protože jsem nevěděl, kde je. Malou Aphrodité jsem svíral v náručí. Nechtěl jsem jí nechávat samotnou s Artemis.

Štěně se mi zavrtělo v náručí a zoufale zakníkalo.

„Co je to, co?" položil jsem ho na zem a ono se rozběhlo.

„Aphrodité!" vykřikl jsem a běžel jsem za ní.

Na štěně běžela neuvěřitelně rychle a kličkovala přede mnou, abych jí nemohl chytit. Zahýbala ulicemi. Snažil jsem se je zapamatovat, ale po pár zatáčkách jsem to vzdal.

„Zastavit ty bláznivé štěně!" zajíkl jsem se, když jsem lapal po dechu.

K mému překvapení mě poslechla, ale zastavila se před vchodovými dveřmi do paneláku. Poskakovala před nimi, jančila, vískala a štěkala.

* * *

Nevěděl jsem, jaké příjmení patří Lee. Zíral jsem na zvonky, pátral jsem. Náhle se otevřely dveře a prošel jimi zavalitý chlapík.

„Jdete dovnitř?" zahuhlal.

„Nevíte, kde bydlí slečna, hm, jmenuje se Lea," zaváhal jsem.

„Znám Leu," uchechtl se chlapík, „druhé patro, dveře vlevo."

„Díky," proběhl jsem pootevřenými dveřmi a vyběhl jsem schodiště do druhého patra.

* * *

Dveře se otevřely a stanula v nich Lea. Vlasy měla rozcuchané, byla oblečená ve volných teplácích a mikině.

„Co tady děláš?" překvapilo ji.

„Pojď se mnou," vyhrkl jsem.

„Kam?" nechápala.

„Domů," vysvětlil jsem rychle, „ke mně domů."

Mlčky na mě zírala.

„Do nebe," zazoufal jsem. „Do pantheonu. Zpátky, tam kam patřím. Pojď se mnou."

„Proč?" pozdvihla obočí.

„Protože pokud tě ztratím teď, stejně tam půjdu," natáhl jsem se pro její ruku, „nechci tam jít bez tebe. Prosím, pojď. Vezmi i mámu. Oni jí uzdraví, vím to."

Stále nic neříkala, ale já už nevěděl, co víc říct.

„Promiň, Apollo," šeptla, „nemůžu."

„Leo," popadl jsem dech, „dokážu si přivolat kočár. Budeme nahoře, než se stihneš nadechnout. Klidně vás obě vezmu do náruče, jen prosím, pojď."

„Ne," zavrtěla hlavou, „prostě ne."

„Proč?" zazoufal jsem.

„Protože mám ráda svůj život takový, jaký je," zamračila se, „bez bohů, bez toho všeho. Do teď to šlo. Nechci nikam pryč. Chci tu být, tady a teď. S mámou. Všechno je tak, jak má být. A ty bys měl jít. Sbohem."

Zaklapla přede mnou dveře.

* * *

Stál jsem před těmi dveřmi ještě asi půl hodiny, než jsem zaklepal znovu. Pěst jsem nechal položenou na dveřích a zoufale jsem přivřel oči.

Prosím otevři, prosím.

Odtáhl jsem ruku ode dveří a chtěl jsem znovu zaklepat, když se otevřely. Zase v nich stála Lea. Oči měla zarudlé, vlasy snad ještě víc rozcuchané.

„Co tady ještě děláš?" zamračila se a popotáhla.

„Já," sotva jsem nacházel slova.

Shýbl jsem se a vzal jsem malou Aphrodité do rukou.

„Prosím, vezmi si ji," podal jsem štěně Lee.

„Cože?" vytřeštila na mě oči.

„Vezmi si jí a vychovej jí," v očích mě pálily slzy, „já se o ní nebudu moct postarat."

Lea vzlykla a přitiskla si štěně k hrudníku.

„Neodcházej," uniklo jí ze rtů.

„Musím jít," namítl jsem, „nemůžu tě trápit. Musíš se starat o mámu, přestože..."

„Má rakovinu," pípla a já jsem lapl po dechu.

„Leo, mrzí mě to," dostal jsem ze sebe po chvíli ticha, „vážně jo."

„Opravdu bys mě tam vzal?" zeptala se.

„Vzal," kývl jsem, „ale, to už je jedno."

„Jedno?" šeptla se slzami v očích.

„Můj život bez tebe nemá smysl," zahuhlal jsem, „sbohem, Leo."

Otočil jsem se k ní zády a sešel jsem schody ke dveřím. Když jsem procházel ven, po tvářích mi stekly první slzy.

* * *

Vrátil jsem se zpátky do bytu. Oči mě pálily, slzy nepřestávaly téct. Sotva jsem popadal dech, celou cestu jsem běžel. Běžel jsem, jak nejrychleji jsem mohl. Snažil jsem se ze sebe všechny ty pocity dostat. Ten pocit viny, pocit smutku, zoufalství, nenávisti. Všechny ty výčitky, bezbrannost, neschopnost.

„Seš jak malý kluk, co nedostal vysněný vánoční dárek," uslyšel jsem Artemis.

„S Vánoci se to nedá srovnávat," pípl jsem.

„Je mi tě líto," povzdychla si, „ale neboj, dostaneš se z toho."

„Teď mě lituješ?" probodl jsem jí pohledem. „Proč?"

„Jsi přeci můj bráška," v jejích očích se odrazila něha.

Uchechtl jsem se, ale ona ke mně došla a pevně mě objala. Netušil jsem, jak na to reagovat, ale pak se mi do očí zaleskla malá dýka, kterou měla připnutou u pasu.

To se tam radši nevrátím. Nemůžu být bez ní, jaký smysl by měl můj život?

Lehce jsem Artemis objal a opatrně jsem vytáhl dýku z jejího krytu. Když se Artemis odtáhla, rychle jsem ucouvl pár kroků vzad, abych byl z jejího doteku.

„Co je to?" zajímala se. „Jdeme přeci domů, ne?"

„Promiň, sestřičko," potřásl jsem hlavou.

Pevně jsem sevřel dýku v pravé ruce, přestože mi lehce prokluzovala, jak jsem měl zpocené dlaně. Stiskl jsem jí prsty a podíval jsem se na ní. Leskla se, čepel byla ostrá, nabroušená. Artemis se o svoje věci vždycky dobře starala.

„Apollo, co to zase vyvádíš?" zazoufala.

Zorničky měla rozšířené. Postřehl jsem, jak je její tělo napnuté. Byla připravená kdykoli zasáhnout. Věděl jsem ale, že budu rychlejší. Dokázal jsem být rychlejší, když jsem potřeboval. Tohle byla ta chvíle. Naposledy jsem se podíval do smaragdových očí.

„Promiň, jinak to nejde," šeptla jsem.

Trvalo to jen pár vteřin. Zvedl jsem si ruku před hrudník a prudkým pohybem jsem si dýku zarazil do těla. Přímo do místa, kde bylo srdce. Čepel projela mým tělem, krásně studila. Studila tak slastně. Přivřely se mi z toho oči. Klesl jsem na kolena a na tváři se mi rozlil úsměv.

„Apollo!" zajíkla se Artemis. „Cos to udělal, ty hlupáčku jeden?"

„Miloval jsem jí," vydechl jsem.

Tělem se mi začalo rozlévat příjemné teplo. Bylo mi krásně, tak dobře. Božsky dobře.

„Ona tebe taky," Artemis mě vzala do náruče, „copak to nevíš? Udělala by pro tebe všechno."

„Nemůžu jí do toho nutit," dostal jsem ze sebe, „ale to ty, to ty nikdy nepochopíš."

Ušklíbl jsem se. Oči se mi přivíraly, místnost se mi víc a víc rozsvěcovala.

Takhle to vypadá? Tolik světla najednou. Chybí mi. Lea mi chybí.

„Apollo," měl jsem dojem, že ji slyším.

„Leo. To už jsem v nebi?" chtěl jsem to zašeptat, ale moje rty už mě neposlouchaly.

Tak předposlední část :)

Na poslední vás nenechám dlouho čekat, slibuji! :) 

Lucy