Zdravím u další kapitoly :) 

Omlouvám se, že ji přidávám až o den později než jsem slíbila :/ časová tíseň mi to nedovolila dřív :/

Dostáváme se do Sydney, kde se bude odehrávat podstatná část příběhu a zase se nám to trochu rozvíjí :) tahle kapitolka bude rozdělená do dvou částí, jelikož byla trochu delší :)

Text kurzívou jsou vzpomínky nebo myšlenky :)

Tak příjemné čtení :)

Sydney, 1982 (pondělí, 13.9.)

„Zdává se mi o tobě a já nevím,

nevím, jestli ty sny nesnáším nebo si jich cením.

Chtěl bych tě obejmout, ale jsi tak daleko,

zároveň chci odejít, ale nemůžu najít východ.

Neznám tě a zároveň vím, kdo jsi,

proč tě nevidím ve dne, ale jen v noci?"

Ležel jsem zamotaný do prostěradla a poslouchal jsem rytmické oddechování Charlotte. Bylo to už pár dní, co jsme se znali a já už jsem se necítil tak sám. Přitáhl jsem si jí k sobě blíž a ona ihned zareagovala na moje teplo. Přitulila se ke mně, hlavu si položila na můj hrudník a prsty lehce přejela po mém boku. Na chvíli jsem měl pocit, že je vzhůru. Naklonil jsem hlavu tak, abych viděl do jejího obličeje a zjistil jsem, že to byl opravdu jen pocit. Poklidně spala a já jsem měl čas vnořit se do vzpomínek. Zavřel jsem oči a znovu jsem si vybavil, když jsem se ocitl poprvé na Zemi jako člověk.

Ze tmy se stalo světlo. Světlo, ale bez tepla. Byla mi strašná zima. Měl jsem na sobě jen šortky a tričko. V myšlenkách jsem zanadával a rozhlédl jsem se okolo sebe. Prošmátral jsem kapsy u šortek a našel jsem v nich klíče. Tušil jsem, že budou od bytu, ale nevěděl jsem, od kterého. Stál jsem na ulici, pod světlem staré lampy, když jsem uslyšel cupitavé krůčky a pištivý hlas.

„Mami, mami, mám ho. Našla jsem Tonyho," vykřikla malá holčička, která ke mně právě přiběhla.

Vyplašeně jsem na ní zamrkal a udělal jsem krok vzad.

„Neztratil ses trošku, hlupáčku?" došla holčičku vysoká žena s krátkými blond vlasy.

„Prosím?" pozdvihl jsem obočí.

„Říkala jsem ti to, mami, je divný" zachichotala se holčička – měla krátké černé vlasy a modré oči jí svítily jako dvě studánky.

„Tiše, Moniko, vždyť vidíš, jak je dezorientovaný," napomenula jí žena a pak věnovala svou pozornost znovu mě, „Tony jsi v pořádku?"

„Nejspíš?" kývl jsem nejistě. „Asi budu potřebovat vysvětlit, kde jsem se tu vzal, nebo spíš, kdo jste vy."

„To víš, že ti všechno vysvětlím," usmála se na mě vřele, „vždyť tě mám skoro jako za vlastního syna. Kdo by řekl, že se jednou budu muset starat o božského mladíka."

„Vy víte, kdo jsem?" zajíkl jsem se.

„Ale no tak, copak si myslíš, že jsou na Zemi jen neznalci? Za koho nás máš, Tony?" zasmála se, vzala mě kolem ramen a vyšli jsme temnou uličkou vstříc nedalekému světlu.

„Tak proč Tony?" zapátral jsem.

„Já nevím, jestli ti mezi lidmi bude líp znít Apollo, tak prosím," ušklíbla se.

„Myslím, že zůstanu u Tonyho," usmál jsem se.

„Jsem Mirta," pocuchala mi vlasy a já jsem hned nespokojeně mlaskl, „a mojí dcerušku Moniku už znáš. Je to pěkné číslo, ale určitě si na sebe zvyknete."

Když jsem se vrátil zpátky do reality, do pokoje pronikaly první sluneční paprsky. Zavrtěl jsem se a znovu jsem na moment zavřel oči. Tentokrát se mi za zavřenými víčky mihl obraz Leony, vlastně Olgy. Její velké hnědé oči. To jak se zhroutila na zem. Lapl jsem po dechu a donutil jsem se oči otevřít.

Kolikrát jí ještě potkám? Kolikrát jí ještě ztratím?

Prsty jsem si projel vlasy – rozcuchané, neupravené. Něco jsem si sám pro sebe zamumlal. Scházely mi časy, kdy jsem se o takové věci nemusel starat. O takové věci jako, jak ráno budu vypadat.

„Proč nespíš?" zamručela rozespale Charlotte.

„Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit," pohladil jsem ji po vlasech.

„Zdálo se ti něco špatného?" nadzvedla hlavu a upřela na mě svoje smaragdové oči. „Srdce ti buší jako o závod."

„Jen minulost," usmál jsem se.

„Tak jí zaženeme pryč, co říkáš?" natáhla se ke mně a přitiskla rty k mým.

Poddal jsem se jejím měkkým rtům a přitáhl jsem si jí k sobě. Sedla si mi obkročmo na klín a dlouhými nehty mě lehce poškrábala na hrudníku. Spokojeně jsem zamručel a prsty jsem jí zabořil do vlasů. Dokonalý začátek nového dne.

„Alexi!" zaklepala na dveře koupelny. „Zase přijdeš pozdě."

„Už jdu, lásko moje," zvolal jsem pobaveně a naposledy jsem rychle zkontroloval svůj účes.

Začíná mě to ničit. Trávím v koupelně víc času než moje holka. A to je špatně. Že jo? Je to špatně. Určitě jo.

V tichosti jsem doufal, aby dneska nepršelo a moje práce, při které jsem vyplýtval skoro čtvrtinu gelu a laku na vlasy, nepřišla vniveč. Vyšel jsem z koupelny a zamířil jsem do kuchyně.

„No vida," Charlotte mě uvítala úsměvem, „přeci jen to popohánění funguje. Konečně včas na snídani."

„Právě jsi prozradila svojí ďábelskou taktiku," zazubil jsem se na ní a vzal jsem si od ní hrnek s kávou, „děkuju."

„Prosím," políbila mě na tvář a natáhla ruce k mojí košili, „ukaž ty hlupáčku. Pořád ses ještě nenaučil správně si upravovat límeček."

Pár pohyby jejích šikovných rukou mi správně zahnula límeček a zapnula mi několik vrchních knoflíčků, na které jsem zapomněl.

„Moje malá starostlivá Charlotte," popíchl jsem jí.

„Nebudu tě do práce pouštět oblečeného jako burana," svraštěla obočí a nad nosíkem se jí vytvořilo malé v.

* * *

Zastavila před mou prací a natáhla se ke mně, aby mě políbila. Motor auta tiše vrněl a mě se nechtělo vycházet do té protivné zimy, která venku panovala. Od rána pršelo, foukal studený vítr a já, jakožto vážný odpůrce zimy a milovník horka, jsem trpěl. Dalo by se říct, že jsem byl svým způsobem chladnokrevník.

„Koukej zase pomoct pár lidem, ano?" usmála se na mě Charlotte.

„Máš jasný," uculil jsem se, „jen už bych vážně ocenil jinou práci. Někteří lidé jsou vážně prazvláštní bytosti."

„Říká týpek s extra hárem," rozesmála se a prsty mi projela vlasy.

„Ts, Charlotte," cukl jsem sebou, „víš, že to nesnáším. Zabírá mi to fakt dost času."

„Blé, ble, blé," zabublala smíchy, „nečerti se ty můj ďáblíku."

Však já ti toho ďáblíka ještě ukážu.

Natáhl jsem se pro poslední polibek, a ač nerad, vystoupil jsem do toho nepříznivého počasí. Proběhl jsem kolem auta, mávl jsem Charlotte a zmizel jsem v otáčivých dveřích firmy. Proběhl jsem kolem recepce, nahoru do druhého patra a zapadl jsem do místnosti plné stolků. U většiny z nich už seděli zaměstnanci. Každý stůl měl svůj počítač, telefon a určitou malou pracovní plochu. Zasedl jsem ke svému stolku a byl jsem připraven snad na cokoli.

* * *

Telefon zazvonil už po několikáté a já jsem se až podivil, když jsem ho znovu zvedl s úsměvem.

„Linka 218, jak vám mohu pomoci?" zašvitořil jsem do sluchátka.

„Mohl byste si se mnou prostě povídat?" ozval se z druhé strany ženský hlas.

„Povídat?" překvapilo mě. „Ale..."

„Je mi jedno, kolik za to zaplatím. Nemám moc času, ale potřebuju si s někým promluvit, prosím," zněla zoufale.

Povzdychl jsem si, ale pak jsem svolil.

„Jsem Anna, vy?" představila se mi.

„Alex," zahuhlal jsem svoje jméno.

„Zvláštní, že narazím na někoho, jehož jméno začíná na stejné písmeno jako to mé, nemyslíte? A to je dneska venku tak hrozné počasí," zadrmolila.

„Jo, je tam hrozně," pousmál jsem se, cvakl jsem perem a začal jsem na papír ležící vedle pera čárat kolečka a kroužky, „a co se toho jména týče, Anna je pěkné jméno."

Apollo, ty blbečku. Neflirtuj s ní, když máš ženskou!

„Páni," vydechla do sluchátka, „tohle už mi dlouho nikdo neřekl."

„Copak nemáte přítele, který by vám každý den skládal poklonu?" nechápal jsem.

„Přítele mám," slyšel jsem, jak zaváhala, „ale ten už mi poklonu neskládá hodně dlouho."

„To je špatně," namítl jsem a na papír jsem nakreslil něco jako kometu, „žena by se měla uctívat. Je to ta nejkrásnější bytost, která existuje."

„Vaše přítelkyně musí být šťastná žena," povzdychla si.

„A já jsem šťastný s ní," přiznal jsem, ačkoli jsem tušil, že ten vztah něco postrádá.

Odmlčela se a já jsem z toho začal mít špatný pocit.

Pokazil jsem něco? Snad ne?

„Anno, jste tam?" oslovil jsem jí.

„Ano, ano, jsem," vyhrkla, jako by z dálky a já jsem slyšel cvaknutí zapalovače.

Pousmál jsem si a uvědomil jsem si, že se těším na pauzu, až si taky budu moct zapálit. Charlotte věděla, že kouřím, ale moc v lásce to neměla.

„Alexi, kouříte?" zeptala se po chvíli, její hlas byl opět zřetelnější.

„Kouřím," přikývl jsem, přestože jsem věděl, že mě nevidí.

„A myslíte si, že je to špatné? Že je to špatné, i když mi to přináší jakési uvolnění, úlevu, radost?" z jejího hlasu byl náhle patrný strach a obavy.

„Nemyslím si, že je to špatné, pokud k tomu člověk má nějaký důvod. Máte důvod, Anno?"

„Mám," její hlas se třásl, jako by plakala, „mám ten důvod už celé čtyři roky."

„Anno, vy pláčete?" dělala mi starosti. „Děje se něco?"

„Nezlobte se, už musím jít. Děkuji za popovídání," zašeptala a ukončila hovor.

„Anno!" zazoufal jsem do sluchátka, přestože mi odpovědí bylo jen monotónní pípání.

„Alexi, pojď na pauzu," uslyšel jsem Carla, mého kolegu od vedlejšího stolu – už stál u dveří.

„Jdu," zvedl jsem se od stolku.

Ten den už jsem Annu neslyšel.

... Pokračování zítra!! :)

Prosím pokud se příběh líbí napište komentář nebo dejte hvězdičku :) ať vím na čem jsem a jestli má cenu pokračovat :)

Děkuji :3 

Aerstea