Mladá Boleslav, 2016 (úterý, 14. června)

„Podívej,

padá hvězda.

Zavři oči,

něco si přej.

Podívej,

padá další.

Přeju si já,

společnou budoucnost naší."

Leu jsem víc jak týden neviděl. Vůbec jsme spolu nemluvili, teda skoro vůbec. Když mi na spoustu esemesek prostě odepsala, že nemá čas, vzdal jsem to a nechal jsem jí být. Uzavřel jsem se do sebe a přemýšlel jsem, co to všechno mělo znamenat.

Řekla mi, že mi věří, kdo jsem. Dělala si ze mě jen srandu?

Byl jsem bez nálady. Odfoukl jsem si a odstrčil jsem se od svého stolu. S židlí jsem dojel až k oknu. Natočil jsem se k němu čelem a podíval jsem se ven. Boleslav byla celkem pěkné město, plné lidí. Život jím proudil každý den. Bylo to maličké město ve srovnaní s Londýnem nebo Sydney. Ani by nevěděli, kde Boleslav leží. Možná, že by jim napomohlo, že poblíž Prahy.

Londýn byl fajn, povzdechl jsem si, Tamara mi chybí. Že já hloupý s ní nezůstal.

Zavrněl mi telefon a já jsem ho probodl pohledem.

Kdo? Proč? A hlavně co?! Nechci.!

Ostrčil jsem se nohami od podlahy a dojel jsem židlí zpět ke stolu. Nejprve jsem se podíval na monitor počítače, kde na mě zírala bílá stránka prázdného wordu. Nebyl jsem schopný za celé dopoledne napsat alespoň pár řádků. Valda mě neustále popoháněl, ale já věděl, že na to mám čas do čtvrtka.

Popadl jsem telefon a rozsvítil jsem displej.

Lea?

Překvapeně jsem zamrkal na zprávu a po chvíli jsem jí otevřel.

„V šest se stavím. Co ty na to? :)"

Nevěděl jsem, co jí mám odpovědět. Snad jsem chtěl být i zlý, ale nešlo to.

„Dobře, tak v šest ;)"

* * * 

Koupil jsem víno – sladké, tak jako tomu bylo i poprvé, a k tomu jsem koupil něco k jídlu. Nějaké křupky a všechny ty věci, co se kupovali. Dělal jsem to ale absolutně bez nálady. Nevěděl jsem, co cítit. Těšil jsem se. Těšil jsem se jak malé dítě na Vánoce a zároveň jsem tušil, že z tohohle nic dobrého nevznikne.

Lea přišla včas. Vlastně přesně na vteřinu. Zaklepala na dveře mého bytu a já jsem otevřel. Stála naproti mě v krásných přiléhavých světlounce růžových šatech. Vlasy měla vyčesané do ledabylého drdolu a rty se jí leskly rtěnkou.

„Ahoj," pípla.

„Ahoj," díval jsem se jí do očí, ale nedokázal jsem v nich číst.

„Smím?" nakoukla za mě do bytu.

Kývl jsem a mlčky jsem jí pustil dál. Zavřel jsem za ní dveře a na moment jsem se pozastavil. Zhluboka jsem se nadechl, stále čelem ke dveřím a křečovitě jsem sevřel kliku.

To je dobré! Dýchej!

Vydechl jsem a pootočil jsem se na Leu. Stála naproti mě, dívala se na mě svýma velkýma hnědýma očima. Vypadala tak zranitelně, tak bezmocně.

Nemůžu jí ztratit!

„Pojď dál," pobídl jsem jí a dovedl jsem jí do kuchyně.

Nabídl jsem jí místo a ona se posadila.

Sedl jsem si naproti ní a vzal jsem do ruky lahev vína, abych jí otevřel. Postupně jsem rozlil do obou skleniček. Lea se natáhla pro tu svou. Cinkla si se mnou a pak se dlouze napila. Snad to vypadalo, že si dodává odvahu.

„Takže, proč zrovna dnes?" zeptal jsem se.

„Potřebuju s tebou mluvit," zavrtěla se.

„Tak mluv," vybídl jsem jí.

„Nemůžeme se vídat, Alane," potřásla hlavou.

Alane? Kam se poděl Apollo? Ale no tak, Leo.

„Leo, já to nechápu," vydechl jsem, „říkala jsi, říkalas, že víš, kdo jsem. Vypadalo to, že jsi tím i nadšená. Nevíš, co to pro mě znamenalo, že jsi to konečně za všechny ty roky věděla a přijmula si to tak kladně. Myslel jsem, že už mám vyhráno a ty mě teď srážíš na kolena?"

„Nesrážím tě na kolena," rychle několikrát zamrkala, „myslíš si, že ano?"

„To si teda myslím," potvrdil jsem, „byla jsi do mě úplně šílená."

„Šílená?" zajíkla se a pak se zamračila. „Myslíš si, že seš, bůh ví jak dokonalej, když jsi bůh?"

„Ty seš dokonalá!" rozkřikl jsem se a prudce jsem vstal od stolu. „To ty jsi dokonalá! Já nesahám bohům ani po kolena, když tě nemám."

* * *

Zírala na mě s pusou otevřenou dokořán.

Tak, teď jsem jí poslal na kolena já. A sakra si to užívám.

„O čem to tu mluvíš, Alane?" dostala ze sebe konečně.

Alane. Zase je tu ten Alan.

„Před pár dny jsi mi říkala jinak," založil jsem si ruce na prsou.

„Tak o čem to mluvíš?" naléhala. „Říkal jsi, že jsem to konečně za ty dlouhé roky věděla a přijala. Za jaké dlouhé roky? Známe se přeci sotva pár dní. O čem to mluvíš, Apollo?!"

Z jejího hlasu byla znatelná podrážděnost a zoufalost. Dívala se mi do očí, rty měla pootevřené, hrudník se jí prudce nadzvedával, jak měla zrychlený dech.

„Nemůžu ti to říct, nepochopila bys to," potřásl jsem hlavou.

Natáhl jsem se pro skleničku a její obsah jsem naráz vypil.

„Pochopila jsem, že jsi bůh," svraštěla obočí.

„Tak proč mě opouštíš?" zajímalo mě.

„E, e," pozdvihla ruku a ukázala na mě ukazovákem, „já se ptala první."

Odfrkl jsem si a uchechtl jsem se. Dokázala být pěkně tvrdohlavá.

„Tak, kde začít?" zamyslel jsem se.

Potichu jsem se vytratil z pokoje. Noční Londýn byl nádherný. Zamířil jsem nejkratší cestou k Temži a zastavil jsem se až na Tower Bridgei. Poslední loď jela před desátou a most se poprvé znovu vyklápěl až v pět ráno. Díval jsem se na hladinu, od které se odráželo měsíční světlo.

Cuklo to se mnou, když jsem zaslechl klapání podpatků. Ohlédl jsem se po zvuku a spatřil jsem Ji. Znovu šla s pejskem a měla na sobě ten a samý kabát, jako když jsem jí viděl poprvé. K mému překvapení se zastavila kousek ode mě a prsty v rukavičkách sevřela zábradlí.

„Dobrý večer," šeptla po chvíli ticha.

„Dobrý večer," odpověděl jsem tiše.

„Co tu děláte tak pozdě večer?" zeptala se.

„Mohl bych se ptát na totéž," usmál jsem se.

„Hm," pootočila se na mě, „myslím, že už jsme se viděli. Tenkrát v parku. Byl jste tam se svojí slečnou."

„Ano, byl," pokývl jsem hlavou.

„Mám dojem, že vás odněkud znám. Je to divné?" chichtla se.

„Není," natáhl jsem k ní ruku, „jsem Antony. Teď už se i známe."

„Eve," slyšel jsem její úsměv, „těší mě, Antony."

* * *

„Roku 1909?" vydechla.

Ve tvářích zbledla a zdálo se, že omdlí.

„Jsi v pořádku?" natáhl jsem se pro její ruku.

„Jak, jak jsem se jmenovala?" zajímala se.

„Eve, Olga, Anna," vyjmenoval jsem a dodal jsem, „a Leona."

„Leona?" zorničky se jí rozšířily. „To je tak blízko."

„To bylo poprvé, co jsme se viděli," zavzpomínal jsem, „nikdy na to nezapomenu."

„Ach můj bože," oči se jí zaplavily slzami.

„Leo, neplač," propletl jsem prsty s jejími.

„Promiň," šeptla jen.

„Teď pověz," stiskl jsem její ruku pevněji, „proč nemůžeme být spolu?"

„Nemůžu se ti věnovat," uhnula mi pohledem, „poslední dobou nic nestihám."

„Proč?" pátral jsem. „Máš moc práce?"

„Ne," zavrtěla hlavou.

„Tak co je to?" naléhal jsem. „Pověz, Leo, prosím."

Zůstala mlčet. To ticho mě mučilo, trýznilo.

„Leo," zazoufal jsem, „prosím, potřebuju vědět, co tě trápí."

„Apollo, prosím," vzlykla, „ne."

Zvedl jsem se ze židle a došel jsem před ní. Dřepl jsem si u ní. Vzal jsem jí za obě ruce.

„Máma," pípla dřív, než jsem jí stačil znovu vybízet.

„Máma, co? Co je s tvojí maminkou?" těkal jsem pohledem po jejím obličeji.

„Je nemocná," po tvářích jí stékaly slzy, když se na mě podívala.

Nevěděl jsem, co odpovědět, tak jsem radši zůstal zticha.

Dostáváme se ke konci :) snad se vám příběh líbí :) Zbývá kapitolka a pak epilog :)

Jsem nemocná, tak to tu bude zřejmě dřív, než byste obvykle čekali :D :) 

--> radost pro vás, pro mě rychlejší vymýšlení dalšího příběhu :))

Tak již brzy,

Lucy

P. S. Doufám, že se vám název i vše zobrazuje tak, jak má :/ wattpad mě zlobil :/