Ahoja!

Tak přidávám druhou část deváté kapitoly! :) 

Doufám, že si pamatujete, jak to "skončilo" v první části :)

Příjemné čtení přeji :) 

P. S. Je to poměrně kratičké :)

Zaklepal jsem na dveře bytovky a doufal jsem, že nejdu pozdě. Po chvíli se dveře pootevřely a úzkou škvírkou na mě zamrkalo velké hnědé okolo.

„Alexi," vydechla, „rychle, pojďte."

Pustila mě dovnitř a znovu za mnou zavřela a zamkla dveře. Opřela se o ně zády a podívala se na mě. Oči se jí zalily slzami a mě se z toho pohledu na zničenou zbitou ženu podlomila kolena. Na tváři a na druhém spánku se jí začínaly rýsovat další modřiny. Nemluvě o rukou – předloktí a zápěstí, a místech, které jsem neviděl.

„Anno, co vám to provedl?" udělal jsem k ní pár kroků a zachytil jsem ji dřív, než spadla.

„Jsem tak ráda, že jste přišel, děkuju," objala mě.

Zvedl jsem jí do náruče a odnesl jsem jí do obýváku, který jsem našel hned za rohem. Položil jsem jí na gauč a ona zavřela oči, snad aby potlačila slzy.

„Proč vám to udělal?" pohladil jsem jí po vlasech.

„Musel se nějak dozvědět, že jsem s vámi byla," po tvářích jí stekly slzy, „zřejmě nás někdo viděl, nějaký jeho kolega z práce."

„Oni ho v tom podporují?" nechápal jsem.

„Všichni jsou tam stejní," zasyčela, „všichni si myslí, že žena je jen domácí puťka, která má být neustále zavřená v bytě. Akorát abysme byli zticha a ona nás měli jen na..."

„Šššš," přiložil jsem jí prst k ústům, „prosím ne, tohle mě ničí."

Zamrkala na mě: „Proč jste přišel?"

„Jak to myslíte?" nechápal jsem.

„Nemusel jste chodit. Záleží vám na mě?" prohlížela si mě, trochu nedůvěřivě.

„Ani nevíte, jak moc," přiznal jsem.

Na tváři se jí objevil úsměv, posadila se ke mně.

„Kde je vůbec Hektor?" zamračil jsem se.

„Šel do hospody," zamručela, „jako pokaždé. Zbil mě, nechal mě tu ležet v bezvědomí a zmizel."

Dokáže ji zbít do bezvědomí?! Který chlap je toho schopný? To není chlap, ale zrůda.

„Anno," přejel jsem jí palcem po tváři, „jak dlouho už vás bije?"

„Rok," popotáhla, „nebo tak nějak."

„Rok?" zajíkl jsem se. „Proč s ním pořád jste, proboha?"

„Nemůžu od něj odejít, živí mě. Můj plat nestačí na to, abych se o sebe postarala," uhnula mi pohledem.

„Anno," vydechl jsem zdrceně a opatrně jsem si jí posadil na klín.

Objal jsem jí, opatrně, ale přesto pevně. Držel jsem jí u sebe a nechtěl jsem jí pustit. Hrudník jsem měl sevřený, srdce mi tlouklo. Měl jsem pocit totální bezmoci.

Lásko moje, lásko, proč vím, jak tohle dopadne? Proč?

Položila si hlavu na můj hrudník a přitulila se ke mně. Uvědomil jsem si, že není vůbec tak plachá jako včera. Tiskla se ke mně, hledajíc teplo a bezpečí.

Tak proč včera byla taková? Tak odtažitá?

* * *

Nemluvila. Jen mi seděla na klíně, schoulená do klubíčka jako kočka. Něžně jsem jí hladil po vlasech, rty jsem měl přitisklé k jejímu čelu.

„Anno, spíte?" šeptl jsem do ticha.

„Ne, poslouchám," špitla.

„A co? Je tu úplné ticho," namítl jsem.

„Vaše srdce, Alexi," prozradila, lehce se nadzvedla a přitiskla mi na místo srdce dlaň, „buch, buch. Buch, buch. Tluče tak klidně, pomalu, bezstarostně."

„Anno, jak dlouho bývá Hektor pryč?" zeptal jsem se, přestože jsem to téma vytahoval jen nerad.

„Nejméně do půlnoci, proč?" podívala se na mě.

„Nechci, abyste měla další potíže," vysvětlil jsem.

„Prosím, nechoďte ještě," stiskla mi ruku.

„Nechci jít," zavrtěl jsem hlavou.

Na chvíli zavládlo ticho. Prolomila ho znovu ona.

„Smím vám tykat, Alexi?" zvedla hlavu, podívala se mi do očí.

„Smíte," kývl jsem.

„Tak tedy nechoď, prosím," prsty se mě dotkla na tváři.

Vnímal jsem, jak se jí ruce chvějí.

„Dej si se mnou víno, Alexi. Chci se napít, ale ne sama," tváře jí zčervenaly.

„Jednu skleničku, pak půjdu," svolil jsem.

„Díky," usmála se, natáhla se ke mně a dlouze mě políbila na rty.

... Snad se vám příběh i nadále líbí a chcete číst dál :) ještě nějaká ta kapitola totiž bude :)

A bude to snad co nejdřív :) abyste věděli, jak to bude dál :)

Aerstea