Sydney, 1982 (neděle, 19.9.)

„Proč mám pocity viny?

Proč jen nemůžu spát?

Pod nohy si kladu miny,

nepřestávám se bát.

Mraky se stahují,

jsou černé jako noc.

Budoucnost mi malují

a já volám o pomoc."

Cítil jsem se provinile. Co jsem se vzbudil, nepříjemně mě šimralo v podbřišku a měl jsem pocit, že dnešek je mým posledním dnem v tomto roce.

Ach ne, tak brzy? Charlotte přeci nic netuší. Nebo?

Převrátil jsem se na bok a podíval jsem se do andělské tváře. Charlotte měla vlasy přilepené k obličeji. Ústa měla lehce pootevřená a k uším mi doléhal její tichý spokojený dech. Nevěděl jsem, v kolik přesně přišla domů. Prostě přišla. Anna odešla před půlnocí a já potom skoro okamžitě usnul. Rychle jsem se osprchoval a padl jsem na postel. Při usínání jsem vnímal Anninu vůni, na rtech jsem cítil chuť těch jejích. Když jsem se ale teď podíval na Charlotte, byl jsem v rozpacích.

Přijde na to, určitě na to přijde.

S tou myšlenkou jsem se vyhrabal zpod deky a zamířil jsem k balkónu. Bylo brzy na to, abych už vstával, byla přeci neděle. Věděl jsem ale, že už stejně neusnu. Ne s takovými myšlenkami.

Potichu jsem za sebou zabouchl balkónové dveře a zapálil jsem si cigaretu. Vypadalo to na další propršený den. Povzdychl jsem si a zadíval jsem se na cigaretu. Z jejího konce líný tempem vycházel bílý skoro průhledný kouř. Vypadal tak nevině.

Už ne. V příštím životě už ne.

Popotáhl jsem, dlouze, tak chtivě. Přivřel jsem oči a utopil jsem se ve svých myšlenkách.

Co budu dělat? Slíbil jsem si, že to Charlotte řeknu. Tohle zašlo moc daleko na to, aby to nevěděla. Můj ty světe, tolik jí tím ublížím. Jak jsem jen mohl, když mi vykládala o tom svém snu?! O naší budoucnosti. Ty idiote jeden blbá!

Dlaní jsem se praštil do čela a rozzlobeně jsem zasyčel.

Ach ne, proč toho litovat. Anna, Anna, Anička.

Na tváři se mi objevil připitomělý úsměv.

Proč jen se od ní nemůžu držet dál?! Moje vyvolená, má láska. Ne! Ubližuju jí! Ubližuju jí a taky Charlotte! Jde to se mnou tedy pěkně z kopce. Dvěma ženám naráz jsem ještě nikdy neublížil. Tohle jsem nechtěl, nechtěl.

Rozkašlala jsem se, když mě v krku zaštípala neznámá hořkost. Zamrkal jsem na své prsty. Z cigarety už zbyl jen filtr, což bylo příčinou té nechutné pachuti. Odhodil jsem doutnající filtr do popelníku a zapálil jsem si novou cigaretu.

Musím jí to říct! A to co nejdřív! Alespoň jedné dopřeju klidnou budoucnost.

* * *

Nedokázal jsem ze sebe vydat hlásku. Mlčky jsem seděl u stolu naproti Charlotte a po očku jsem se na ni díval. Byla tak krásná. Vlasy měla stále rozcuchané a nepřítomně zírala před sebe.

„Charlotte," dostal jsem ze sebe přiškrceně.

Ach prosím, odpusť mi.

Vzhlédla. Zabodla se do mě pohledem. Její oči plály, ale štěstím to nebylo. Byl to tmou zastřený pohled. Ztuhl jsem. Tenhle pohled jsem u Charlotte neznal. Srdce se mi divoce rozbušilo, bylo to, jako bych přestal dýchat.

„Nechápu," řekla monotónním pro mě neznámým hlasem, „proč?"

„Co proč, Charlotte?" polkl jsem.

„Vanda ji viděla, jak vcházela do domu. Myslela jsem si, že máš ženskou. Nejsem blbá, Alexi. Ale že ji přivedeš až k nám do domu?!" zachraplala.

„Charlotte, prosím, já," zakoktal jsem, do očí se mi nahrnuly slzy.

„Chtěla jsem s tebou rodinu!" vykřikla zoufale a s nenávistí zároveň. „Jak jsi mi to mohl udělat?! To už jsem ti nebyla dost dobrá?! Nebo, proč?!"

„Charlotte, já, nevím, proč," nemohl jsem dýchat, „prostě se to stalo."

„Nenávidím tě!" zajíkla se a prudce vstala od stolu.

Vyběhla do chodby a já jsem neváhal a běžel jsem za ní. Popadla z věšáku svůj kabát a pohotově si nazula boty.

„Charlotte, počkej!" vzal jsem ji za ruku. „Kam jdeš?"

Otočila se na mě. Její oči byly zalité slzami. Rty se jí chvěly. Přímo přede mnou propadla pláči. Podlomila se mi kolena, její ruka vyklouzla z mé. Bezmocně jsem sledoval, jak seběhla ze schodů. Slyšel jsem ránu, to jak zabouchla domovní dveře.

Nevěděl jsem, co mám dělat, když jsem uslyšel vyzvánění svého telefonu.

Volá mi, aby mi ještě víc potvrdila, jak moc mě nenávidí?

Došel jsem pro telefon a skoro bez dechu jsem si přečetl jméno na displeji: Anna.

Rychle jsem hovor přijmul: „Anno?"

„Alexi!" křičela, plakala. „Alexi, pomoc!"

„Anno, co se děje?" nechápal jsem.

„Ty krávo jedna blbá, zabiju tě!" uslyšel jsem v pozadí mužský rozzuřený hlas.

„Alexi," zavzlykala Anna, „on to vážně udělá!"

„Anno, vydrž, jsem hned tam," vyhrkl jsem, aniž bych přemýšlel nad tím, co vlastně říkám.

* * *

Dveře do bytu byly otevřené. Proklouzl jsem jimi a uslyšel jsem dunivé dupání z horního patra. Vyběhl jsem schody a zůstal jsem stát tváří v tvář zavalitému chlapovi. Obličej měl brunátný vztekem a v pravé ruce svíral láhev vodky.

„Kde je Anna?!" sykl jsem.

„A ty seš do prdele kdo?" zahuhlal chlap.

Netušil jsem, kolik toho vypil, ale z pusy mu táhlo neskutečně. Na druhou stranu rovnováhu držel na výbornou.

„Za to já vím, kdo seš ty," probodl jsem ho pohledem, „Hektor, že? Takže ještě jednou a pomaleji, ty pošuku jeden. Kde je Anna?!"

„Alexi!" uslyšel jsem výkřik z nejbližšího pokoje.

„Anno, hned jsem u tebe," odpověděl jsem jí.

„Vážně?" ušklíbl se Hektor a hodil lahev vodky vstříc zdi. „Tak pojď, ty hrdino."

Srdce mi divoce bušilo. Shlédl jsem si na ruce.

Prosím, prosím, něco tu být musí! Dělám to pro ni! Pro svou vyvolenou!

* * *

Zaplanula jiskra. Divoký plamínek vystřelil vstříc Hektorovu obličeji. Hromotluk zaprskal a ohnal se prackami, aby jiskry zaplašil.

„Co je to za čáry?" zamručel.

„Na dobrou noc," zasyčel jsem a silně jsem ho nakopl do rozkroku.

„Kruci!" zajíkl se a z očí mu vytryskly slzy.

Padl na kolena a já jsem věděl, že mu nějakou chvíli zabere, než se vzpamatuje. Přeskočil jsem ho a vyrazil jsem vstříc pokoji, ve kterém byla Anna. Slyšel jsem svůj dech, vnímal jsem každý svůj krok. Když jsem ji konečně spatřil, podlomila se mi kolena. Spadl jsem na jedno koleno a před očima se mi zamlžilo. Přes slzy jsem neviděl.

„Anno," dostal jsem se k ní a sevřel jsem jí v náručí, „co ti to udělal?"

Ženě tekla z nosu krev. Ne jen z nosu, také z čela, z rukou. Byla spíš modrá a fialová, než aby její tělo mělo přirozenou pleťovou barvu. Rty měla poprskané, vlasy rozcuchané, tváře mokré od slz. Pověsila se na mě a já jsem jí zvedl na nohy. Sotva se na nich udržela.

„Anno," vydechl jsem jí do ucha, „dostanu tě odsud, neboj se."

Vzal jsem jí kolem pasu a vedl jsem jí ke dveřím. Dostali jsme se až ke schodišti, když nám cestu zatarasil Hektor.

„Nikam," zavrčel.

„Nech nás jít. Nemůžeš jí takhle ubližovat," zamítl jsem a obranářsky jsem si stoupl před Annu.

„Můžu si s ní dělat, co chci. Je to moje žena," zachechtal se.

„Žena?!" nechápal jsem a mrkl jsem po Anně.

Nevnímala. Byla myšlenkově mimo. Potřeboval jsem jí dostat z toho domu.

* * *

Vyběhl jsem vstříc Hektorovi. Hromotluk se po mě ohnal pravačkou a já jsem se mu úklonem vyhnul. Ten a samý chvat provedl levačkou. Obyčejná pirueta mi pomohla se vyhnout. Dostal jsem se k němu dost blízko. Rozpřáhl jsem se, pěstí jsem ho udeřil do tváře a kolenem kopl do břicha. Luskl jsem prsty a před oči jsem mu znovu poslal pár jiskřiček.

Otočil jsem se, abych vzal Annu do náruče a odnesl jí, když mě Hektor náhle chytil za rameno. Prudce si mě k sobě otočil a rozpřáhl se volnou rukou. V očích se mu blýsklo, vycenil na mě zuby, jako šelma, která si je jistá svou kořistí.

„Nech ho být!" uslyšel jsem Annu.

Prošla kolem mě. Nad hlavou držela velkou vázu. Hodila jí Hektorovi na hlavu. Váza se rozbila, ale hromotluk to přestál bez úhony. Obličej mu zkřivila zloba. Rty se mu stáhly do úzké linky.

„Ty čubko, jedna!" zahřměl.

Pustil mě a čapl Annu za ramena. Zatřásl s ní, až té chudince zacvakaly zuby. Pak jí zády narazil vstříc zdi.

„Pust jí!" vykřikl jsem a popadl jsem Hektora za vlasy.

Zatáhl jsem. Obr vykřikl a prudce se otočil. Annu přitom mrštil směrem ke schodům.

„Ne!" vykřikl jsem.

... Tak by mě zajímali vaše názory :) situace se posouvá hodně vpřed a...

Upřímně vůbec to nebylo jednoduché psát :)

Další část snad brzo,

Aerstea