Ahojtě! Tak už jsme u čtvrté kapitolky :) tuhle bych ráda rozdělila do dvou částí, protože je zase trochu delší, tak aby to bylo přehlednější a neunavovalo vás to :)

Dostáváme se trochu zpátky do roku 1909 :) doufám, že se v času a prostoru orientujete a nenarušuje vám to příběh :)

Jinak tahle kapitola bude zaměřená spíš na pocity a nebude tam moc akce :) ale doufám, že se vám i tak bude líbit :)

Tak příjemné čtení :)

Londýn, 1909

„Ach Temže, ty řeko tichá,

ach Temže, co vše se v tobě skrývá.

Ztrácím se v tvých něžných vlnkách,

rád se po tobě plavím na vratkých loďkách.

Jsem ztracen a přesto nalezen,

jsem rozumný a přesto blázen.

Prozraď mi, co je tajemstvím oceánu,

prozraď mi, proč budit se mám sám po ránu?"

Byla mi zima. Pažemi jsem se objímal okolo hrudníku a dlaněmi jsem si přitom přejížděl po rukou. Následoval jsem Mirtu, která za ruku držela malou Moničku. Cupitala vedle mámy a já jsem přemýšlel, proč zrovna tahle rodina.

Ulice byly tmavé, světla sotva stačila k tomu, aby osvítila alespoň chodník. Popoběhl jsem si a lehce jsem přitom klopýtl. Zacvakal jsem zuby a zoufale jsem zasténal. Nelíbilo se mi to. To všechno, co jsem teď prožíval.

Vzhlédl jsem k nebi, když mi na tvář dopadla kapka. Následovala jí další a další.

„Ne, ne, ne, ne," zaprotestoval jsem, ale nijak jsem tomu nemohl zabránit.

Z nebe se spustil déšť. Během pár minut jsem byl úplně promočený, vlasy jsem měl splihlé a některé delší prameny vlasů se mi lepily k obličeji. Vztekle jsem zavrčel a odfrkl jsem si.

„No tak, Tony, nezlob se na něj," pootočila se na mě Mirta, „tohle nedělá naschvál."

„Že ne?" rozkřikl jsem se. „Že ne?! To víš, že ano! On moc dobře ví, co dělá."

„Mami, proč se Tony zlobí?" Monika na mě upřela svoje velké oči a hlavičku naklonila k rameni – v ten moment mi částečně připomněla Scyllu.

Mirta pootevřela rty, že jí odpoví, ale já jsem jí předběhl.

„Nezlobím se," došel jsem k nim, dřepl jsem si před Monikou a palcem jsem jí přejel po tvářičce, „jen mi to trochu ujelo. Měl jsem dnes těžký den, víš. Promiň, že jsem křičel."

„Můžu dneska spát s tebou, Apollo?" oslovila mě mým pravým jménem, šeptem, aby ji nikdo neslyšel.

V očičkách jí přitom blýsklo a na tváři se jí objevil úsměv. Doufala.

Podíval jsem se na Mirtu a ona jen pokrčila rameny. Uculila se přitom a já jsem vycítil její svolení, její důvěru.

„Moc rád budu mít vedle sebe takového andílka," prsty jsem jí pocuchal vlasy.

Co se to se mnou děje??

* * *

Zamrkal jsem do tmy. Chtěl jsem se převrátit na bok, ale když jsem se pohnul, ucítil jsem, jak se na mě tiskne malinké tělo. Nahmatal jsem prsty Moničino rameno a konejšivě jsem jí pohladil po zádech. Ze snu si povzdechla a schoulila se do klubíčka. Natočil jsem se k ní čelem – opatrně, abych jí nevzbudil a nechal jsem jednu ruku volně spočívat na jejím boku. Hřála. Z tepla, které vydávala, se mi zavíraly oči, ale usnout mi nešlo. Postel mě tlačila, hlavou se mi motalo až moc myšlenek.

Bude to takhle stále? Budu mít vždycky kam jít? Budu mít vždycky náhradní rodinu, nebo se budu muset postavit na vlastní nohy? Jak dlouho tady vůbec budu?

Ucítil jsem, jak se Monička zavrtěla. Natáhla ručku a prstíky mě křečovitě chytla za předloktí. Shlédl jsem na ní a ujistil jsem se, že stále spí. Moje oči už si zvykly na tmu a já jsem dokázal dokonale rozlišit její obrysy.

Co tady mám vůbec dělat? Vím, proč tu jsem, ale smysl svého bytí tady nechápu.

Zhluboka jsem se nadechl a vzduch jsem vyfoukl nosem. Nechtěl jsem už spát, přestože jsem byl unavený.

„Tony, děje se něco?" zahuhlala Monika a já strnul.

Znovu jsem na ni shlédl a chvíli jsem jí pozoroval. Oči měla stále zavřené, ale nemohl jsem přemoct pocit, že je vzhůru nebo alespoň nějak vnímá, že já nespím.

„Tony, copak je?" zamrkala na mě a mně se rychleji rozbušilo srdce.

„Nic, nic," potřásl jsem hlavou.

„Jsi smutný? Stýská se ti?" zeptala se rozespalým hlasem, sotva udržela oči otevřené.

„Já, zvyknu si," zamumlal jsem, přitáhl jsem si ji k sobě a zavřel jsem oči, „spinkej maličká."

Tak co... Co myslíte? :) Jaké máte pocity?? :) Budu ráda za jakýkoli komentář nebo hvězdičku :3 :)

Děkuji i za přečtení, dělá mi to radost :3 :)

Pokračování snad brzy, 

Aerstea :)

P. S. Měla jsem dojem, že obrázek i písnička trošku souvisí :) snažím se to tak dělat vždycky :)