JARED

Chloe to naštěstí vůbec nepochopila. Naštvala se, že se jí vysmíváme, ale já celou polovinu dne nebyl schopnej myslet na nic jinýho než na ní. Na její tetování, oči, nohy......všechno. Nepoznával jsem se. Tohle se mnou většinou holky nedělaly. Upřímně? Tohle přece dělám já s nima. Musel jsem začít normálně fungovat. Na tohle nemám čas. Mám přemejšlet o svý budoucnosti. Ne o nějaký trochu pošahaný holce. 

Jenomže když jsem se večer sprchoval a pod proudem vody zavřel oči viděl jsem zase Chloe. Vzal jsem do ruky svýho zrádnýho ptáka a představoval si její ústa, jak jimi přejíždí po celý mojí dýlce. Jak proplétám prsty do jejích dlouhých vlasů a přirážim a přirážim. 

,,Do prdele," procedil jsem skrz zuby, když jsem se udělal do vlastní ruky a opřel si hlavu o dlaždičky.

..Hej. Jestli tam masturbuješ, tak to po sobě laskavě ukliď," zabušil brácha na dveře a hlasitě se zasmál. 

Musel jsem se uculit. Kdy jsem prošvihnul to, že dospěl? Nikdy jsem nebyl ten nejlepší prototyp staršího bratra. Každej z nás měl svůj vlastní život a jediný, co nás kdy spojovalo byl fotbal. A i to potom skončilo. Nestaral jsem se o jeho kámoše, o to co dělá, ale pokud provedl nějakou kravinu rád jsem se stavěl do role toho moudřejšího a zkušenějšího. I když jsem těch kravin na svým kontě měl víc než dost.

A pak jsem na celý čtyři roky zmizel. Nevracel jsem se domů na vánoce, narozeniny ani jiný významný události. Ale jakmile skončila vejška a mě čekalo rozhodování o vlastní budoucnosti volal jsem prvně Tomovi. Neviděl jsem ho čtyři roky. Po celou tu dobu jsem s ním nemluvil. Nezajímal se o to, jak se má, co dělá ani co je novýho. Před tím jsem s ním netrávil čas ani se o něj nijak nezajímal. A i přes to můj mladší brácha řekl, ,,jasně, kámo. Doraž, něco spácháme."

A já najednou zjistil, že se máme o čem bavit, co probírat. Uvědomil jsem si, že je mi s nim moc dobře. Celej život jsem se honil za tím mít kolem sebe co možná nejvíc lidí, který bych mohl považovat za přátele a přitom jsem toho nejlepšího měl celou dobu před sebou.

Tři dny jsem okázale ignoroval telefonáty od svýho manažera a jenom projížděl zaslaný maily s různýma nabídkama do známých klubů. Každej den jsem chodil na bývalou střední koukat na tréninky na ty nadšený kluky, který ještě pořád hráli pro zábavu.

Jeden den trenérovi vypadl jeho asistent a on mě poprosil, nebo spíš přikázal, abych naklusal na trávník a byl taky trochu užitečnej. 

Bavilo mě, jak ty kluci hltají každý moje slovo a dělají přesně to, co jim radim. Musel jsem přiznat sám sobě, že jsem si to neskutečně užíval. 

,,Žerou ti přímo z ruky," zasmál se tim svym hromovym hlasem trenér a podal mi lahev piva, když kluci odklízeli věci z trávníku a my se usadili na tribunách. 

,,Spíš jsem myslel, že mě sežerou za živa," uchechtl jsem se. ,,Žádnej strach, Connelly. Na týhle škola jsi legenda a ty to moc dobře víš." Věděl. Jenom mi to teď nepřišlo tak důležitý jako tehdy.

,,Vždycky si byl dříč. Několikrát jsem viděl, jak bys na tom hřišti radši vypustil duši, než aby si to vzdal. Tak se tak ptám.....co do prdele děláš tady? Měl bys podepisovat smlouvu s nějakym významnym klubem. Slyšel jsem, že se o tebe doslova perou. Tak proč tady chlastáš pivo se starym bručounem?" podíval se na mě trenér zpod svého huňatého obočí tázavě. 

Protože jsem potřeboval najít odpovědi na svoje otázky. Zjistit, co je pro mě správný a co ne. Nic z toho jsem ale nahlas neřekl a jenom neurčitě pokrčil rameny. 

,,Něco ti povim Connelly. Už tenkrát jsem věděl, že pokud budeš chtít čeká tě zářivá budoucnost. Nikdy jsem ale nevěděl, jestli je to tvůj sen nebo sen někoho jinýho. Žij svůj život, Jarede. Ne cizí," poplácal mě trenér po rameni a odešel. 

S tichým povzdechem jsem se zadíval na azurové nebe. Věděl jsem, co tím chtěl říct. Můj otec hrál fotbal na nejvyšší možný úrovni. Několikrát vyhrál cenu za nejplatnějšího hráče sezóny. Zranění zad ho ale postavilo mimo ligu, slávu a to, co v životě miloval nejvíc. To díky němu jsme s Tomem už od základky chodili do místních klubů a dřeli jako koně, aby na nás mohl bejt pyšnej. 

Po čase jsem se ale chtěl rozhodovat sám za sebe a nastoupil na vejšku, který byla dost daleko od domova i od všech, který jsem znal. Ty čtyři roky mimo domov a jeho pevnou ruku mi ukázaly, že můžou existovat i jiný životní cíle. 

Domů jsem se vrátil až se setměním. Brácha zrovna cosi vyřvával do telefonu. 

,,Fajn. Tak já si ji najdu sám," procedil skrz zuby a prásknul s telefonem o zeď.

,,Mám se ptát?" zeptal jsem se a chystal se atakovat ledničku.

,,Kámo. Já vim, že jí nesnášíš. Ale volal mi borec, co Chloe pronajímá byt. Nějaká stará bába vytopila celej barák a oni to teď musí celý vyklidit. Ona mě určitě pošle do prdele, ale brácho.....já jí na ulici znovu nenechám," spustil Tom zatímco se sháněl po klíčích od bytu. Z celýho jeho monologu jsem pochytil jedno jediný. Chloe bude nějaký čas bydlet s námi.