JARED

Převaloval jsem se v posteli a zíral do stropu. Hodiny ukazovaly něco kolem čtvrtý ráno a Tomova párty stále neutichala. To ale nebyl ten důvod proč jsem nemohl usnout. Jakmile jsem zavřel oči viděl jsem tu fotku, co mi ukázal Dex a Chloe, která na mě koukala těma svýma nádhernýma očima. Pamatoval jsem si jí ze základky, ze střední a hlavně jako nezbytnou součást Tomova života. Nemůžu říct, že bych se k ní kdy choval hezky. V tý době jsem byl pod vlivem máminy velice specifické výchovy. Byl jsem někdo. Naše rodina měla prachy a každej se mohl přetrhnout, aby mě mohl jenom pozdravit. Považoval jsem se za nekorunovaného krále a Chloe Kennedyová pro mě znamenala tu největší spodinu. Její rodiče všichni znali jako neschopný párek alkoholiků, co by za kapku alkoholu prodali i vlastní ledvinu. Nikdy jsem tak úplně nepochopil co na ní brácha viděl. A potom došlo k tý nehodě, kdy se Tom zranil natolik, že na kariéru profíku mohl zapomenout. Tenkrát jsem na ní příšerně řval, vyhrožoval jí, že jí udělám ze života peklo a nakonec jí vrazil facku. Teď jsem měl chuť nafackovat sám sobě. Nenáviděl jsem Chloe. Doufal jsem, že už jí nikdy v životě neuvidím a přál jí to nejhorší na světě. Teď jsem nedokázal myslet na nic jinýho než na ní.

Přetočil jsem se na bok. Co to se mnou sakra je? Nepřijel jsem sem, abych zpytoval vlastní svědomí. Dělal si kamarády nebo léčil starý rány. Hrabal se v minulosti. Byl jsem tady pro to, abych vyřešil svojí budoucnost. A na ničem jiným by mi nemělo záležet.

Chloe

4:18. Čím dál tím lepší. Trvalo to už šest let. Šest dlouhých let plných jednoho jedinýho, stále se opakujícího snu. Dřív, ještě na začátku, jsem pokaždý brečela. Hned po probuzení jsem ronila potoky slz a celý hodiny se choulila na posteli a bála se stínů kolem. Čas sice nezahojil všechny rány, ale zvykla jsem si. Na probdělý noci i na vlastní křik, který mě z toho snu vždycky vytrhl.Přehodila jsem deku přes mručícího Brixe a došourala se do kuchyně, abych si udělala pořádný kotel kafe. To mě na tom všem sralo nejvíc. Že už jsem po tom nikdy neusnula. Ať jsem vstávala v kolik jsem chtěla nikdy se mi nepodařilo upadnout do klidného spánku. Po několika letech jsem to jednoduše vzdala a smířila se s tím, že už se nikdy v životě dobře nevyspím. 

Posadila jsem se na gauč a začala projíždět seznam seriálů, ale téměř všechny už jsem viděla minimálně 2x. Odfrkla jsem si, zahodila ovladač a došla se obléct. Hodila jsem na sebe kraťasy a volné tílko, do batohu strčila věci do práce a popadla skate. Brix se postavil vedle mě a olíznul mi nohu. ,,Já vim, buřte. Ale jestli chceš můžeš si jít ještě lehnout a až pojedu do práce tak se pro tebe stavim," podrbala jsem ho za ušima. Ten jeho ospalý výraz mluvil za vše. Jakoby mi říkal, že jsem se úplně zbláznila a že mě samotnou rozhodně nikam nepustí. Kdyby ten pes mohl protočil by na mě oči. ,,Tak si potom ale nestěžuj," ukázala jsem na psa varovně prstem a otevřela dveře.

Projížděla jsem vylidněnými ulicemi města. Kolem mě se rozléhal jenom zvuk skatových koleček. S Brixem po boku jsem mířila na pobřeží. Na skatu jsem jezdila už od svých pěti let. A ačkoliv už jsem se dávno neúčastnila žádných závodů a na u rampu nezavítala už několik let skate mi zůstal jako můj dopravní prostředek. Díky jedné zásadní nehodě jsem si odepřela právo udělat si řidičák a vlastnit auto. Z bodu A do bodu B jsem se mohla dostat jedině pěšky nebo městskou dopravou, což vzhledem k mému komplexu z lidských doteků nikdy nedopadlo zrovna dobře. Mohla jsem ještě chodit s prosíkem za nějakou dobrou duší, která měla auto, ale já prostě nesnášela, když jsem se musela doprošovat.

Jakmile jsem se dostala k pláži připnula jsem si skate k batohu a pískem pokračovala pěšky k osamělému, nepojízdnému karavanu, kde jsem zaklepala a chvíli čekala. Rozsvítilo se světlo a ozvaly se kroky doprovázené vlnou nadávek, ale jakmile se dveře otevřely přivítal mě ospalý, vřelý úsměv, který patřil tomu nejkrásnějšímu chlapovi, kterýho jsem měla tu čest poznat. Nick Fletcher, kterému nikdo neřekl jinak než Fletch neměl dobrou pověst. Shoda blbých náhod ho zavedla do náruče místní mafie a dealování drog. Každej ho měl za toho největšího hajzla v celý Kalifornii. Já ale znala pravdu. Oficiálně dělal v jednom tetovacím studiu, který bylo jen záštitou pro drogový obchody, ale i tak dokázal s jehlou hotový zázraky. Měl obrovský nadání a neuvěřitelnou fantazii. Věděla jsem, že dělat tatéra ho baví a naplňuje a vždycky mě hrozně štvalo, že mu sebrali možnost volby a on se nemohl živit tím, co doopravdy chtěl. Moje tělo pokrývala celá řada jeho výtvorů, díky nimž jsem mohla skrýt všechny svoje jizvy způsobené mým drahým otcem. Díky Fletchovi už jsem se nemusela stydět ukazovat před ostatníma v plavkách.

S Fletchem, stejně jako s jako s řadou ostatních, jsem se znala už od základky, kde chodil o dva ročníky výš a tajně ho milovala snad od první třídy. Znáte to. Mladá naivní holka, co doma prožívá peklo, začne vzhlížet k nebezpečnýmu grázlovi, v kterém vidí svojí spásu. Nevzpomínám si, kdy si mě všiml, ale od nějakých dvanácti let jsem byla ten nejšťastnější puberťák na světě, protože jsme spolu začali chodit. Bože, jak já toho kluka milovala. Fletch byl moje poprvé doslova ve všem. První velká láska, první sex, první alkohol, ale i extáze a bolest, kterou mi nezpůsobily ani fotrovi pěsti. Fletch mě zasvěcoval do svého stylu života a mě díky tomu dodnes zůstala celá řada dobrých kontaktů. Moje růžový brejle ale spadly v okamžiku, kdy jsem se probrala v nemocnici po několikahodinový operaci, s informací, že už nikdy nebudu mít děti, s další operací na krku a úplně, úplně sama. Toma ke mě pustili až skoro po týdnu, kdy jsem ze sebe servala kanyly a všemožný hadičky a řvala, ať ho ke mě pustí. A po celou dobu strávenou v nemocnici se Fletch neukázal a po mém převozu do dětsáku taky ne. Bolelo to. Tak strašně moc to bolelo, že jsem toužila po tom vyrvat si vlastní srdce z hrudi jenom abych to zastavila. Jak ale čas plynul zjistila jsem, že se nedokážu přimět k tomu, abych ho nenáviděla.

Po prvé jsem přišla já k němu do studia a poprosila ho, aby mi s těma jizvama něco provedl. On moje tělo znal jako nikdo jinej a mě nevadilo, když jsem se před ním musela svlíknout a odhalit tak všechny místa, který jsem chtěla zakrýt. Tak začala naše tříletá spolupráce. Do dneška vidím obličej ředitelky dětsáku, když mě k ní vychovatelky přitáhly s první kérkou na břiše. Fletch se mohl potrhat smíchy, když jsem mu to při další návštěvě vyprávěla.

Spát jsme spolu začali......ani nevim. Jednoho dne se to prostě zvrtlo a ten omyl trval do dnes. Už dávno jsem ho nemilovala a věděla jsem, že ani on nemiluje mě. Dokonce jsem i věděla, že kromě mě šuká ještě další dvě holky. Mě prostě jen stačilo, že mi dopřeje orgasmus kdykoliv a kdekoliv a na nic se zbytečně neptá. Pravdou taky zůstávalo, že jsem nikdy s nikým jiným nespala a nehodlala jsem na tom nic měnit. 

,,Nazdar Brixi. Chlape, vypadáš, že bys ještě tak dvě hoďky uloupnul," uchechtl se Fletch a přidřepl si k psovi. Ten mu jenom olízl obličej a odcupital na verandu, kde se s hlasitým prásknutím svalil k zemi. ,,Asi nemá den," zasmál se Fletch, postavil se a mě se tak naskytl pohled na jeho polonahý hrudník a vypracované paže, které pokrývaly maorské znaky. Sjela jsem pohledem k jeho ostře řezané tváři s výraznými lícními kostmi. Jeho černé vlasy trčely do všech stran a šedozelené oči v měsíčním světle působily nezvykle tmavě. Instinktivně jsem přejela palcem přes jeho rty a zastavila se u jeho piercingu, který si nechal píchnout k patnáctým narozeninám na spodní ret k levému koutku. ,,On možná ne, ale já jo," protočila jsem oči a zacouvala s ním dovnitř jeho karavanu. ,,A jak bys to chtěla dneska, Chloe," zašeptal Fletch a přitiskl svoje rty na moje. Jednou rukou si mě přidržoval za krk a druhou mi zajel pod kraťasy, kde pomalu začal dráždit můj klitoris. Zasténala jsem mu do rtů a svalila se s ním do nedaleké postele. Proto jsem si nehodlala hledat někoho jinýho. Aniž bych cokoliv řekla Fletch věděl naprosto přesně co potřebuju. Navíc ve mě neviděl tu chudinku, která musí mít 24 hodinový dohled, aby si náhodou něco neudělala. Nikdy jsem úplně nepochopila proč moje okolí nabylo dojmu, že se u mě musí probudit sebevražedný sklony. Kdybych chtěla chcípnout zdechla bych už tenkrát na tý podlaze. Já žila ráda. Jen jsem to asi nedávala dostatečně najevo.