JARED

Zařiď si, co potřebuješ. Trvalo mi přibližně tři vteřiny, abych na sto procent věděl, co všechno si potřebuju dořešit. Můj manažer z toho nebyl nadšený. Vážně. Snad hodinu mi nadával, vyhrožoval všemožnýma pokutama a jednou dokonce i zabitím. Nic z toho se mnou nehnulo. Majiteli fotbalového klubu jsem, k trenérově úlevě, podal něco jako výpověď s tím, že tu podělanou pokutu samozřejmě zaplatím. Jasně, věděl jsem, že mám smlouvu na tři roky a ne, nerozmyslel jsem si svoje náhlé rozhodnutí.

Další pokutu jsem musel zaplatit majiteli bytu, který jsem doposud obýval, protože i tady jsem se zavázal nějakou smlouvou a vypadnout ze dne na den se mu samozřejmě nezamlouvalo. Ale mně se zatraceně ulevilo. Absolutně jsem netušil, kde na to všechno vezmu, protože jsem se smířil s tím, že jakmile se všechny tyhle informace dostanou k rodičům, nejspíš mě vydědí. Ale na tom nezáleželo. Potřeboval jsem se dostat na tu kolaudaci, dostat se ke Chloe a hlavně u ní i zůstat. Jinou možnost jsem si nepřipouštěl. Jasně, existovala poměrně vysoká pravděpodobnost, že mě pošle do prdele a ze mě bude bezdomovec bez práce... i když i na to jsem vlastně někde ve skrytu svojí duše myslel. Jakmile jsem se totiž několika stopy (vlastní auto jsem kupodivu neměl a busem bych to nestihl) dostal do místa svého narození, moje první kroky vedly na střední školu a trenérovi místního fotbalu, který ještě stále hledal asistenta trenéra. Jo, prachy jako za profi dráhu to nebyly. Ale když jsem podepisoval smlouvu, měl jsem ze sebe zatraceně dobrej pocit.

„No to si děláš prdel," zabručel Tom, když jsem se objevil v jeho bytě, nepozván. Holčina dole na recepci si mě pamatovala a ani ji nenapadlo, že by mě třeba neměla nahoru pouštět bez svolení majitele.

„Brácho, já vim, že mě nechceš vidět. Ale věř mi, že si nepřeju nic jinýho, než to všechno napravit. Vážně," zvedl jsem smířlivě ruce nad hlavu, jako bych se vzdával.

„Myslel jsem si, že si dělá prdel. Fletch tvrdil, že ti zavolá a dotáhne tě sem. Ale já mu teda rozhodně nevěřil jedno jediný slovo," uchechtnul se Tom a hodil po mně jedno pivo z lednice.

„Vážně?" zeptal jsem se, protože v tom případě si o mně Tom nemyslel zrovna ty nejlepší věci.

„Divíš se? Jako vždy ses prostě sbalil a zmizel. Volal jsem ti, ty vole. A ani jednou si mi to nezvedl." To byla pravda. Na mojí obranu jsem se chtěl ušetřit tý řadě výčitek, kterou by mě jistojistě zahrnul. Na to jsem měl vlastní svědomí.

„Posral jsem to, já vim. Nepotřebuju to slyšet milionkrát za den, dobře? Tome, nepřijel jsem se hádat. Chci to prostě jenom urovnat."

„Fajn. Pomůžu ti."

„Vážně?" vypadlo ze mě po druhý, což u Toma vyvolalo pobavený smích.

„Kámo, udělám cokoliv, aby se ta holka zase smála."

***

Všude bylo narváno. Na kolaudaci Fletchova tetovacího salonu se sjela snad celá Kalifornie. Stěží se tam dalo hnout. I tak se ale dal obdivovat prostor, který si Fletch koupil. Celá budova byla prosklená, měla několik pater s jednou recepcí a chodby lemovaly desítky nejrůznějších obrazů s jeho nápady. Těžko se mi to přiznávalo, ale ten kluk měl vážně talent. Tuhle jeho stránku jsem vlastně vůbec neznal. Chloe ji znala. Zachránila ho od Dantese, dala mu nový smysl života a on si díky ní mohl dovolit snít tenhle sen. Bože, byl jsem na ni tak strašně pyšnej. A když jsem ji konečně uviděl stát na schodech vedoucích do horního patra, jak se straní ostatních, ale snaží se udržet vřelý úsměv, srdce mi spadlo málem až do kalhot. Pohubla, ale neztratila nic ze svojí divoký krásy a já si teprve v tu chvíli uvědomil, jak strašně mi po celou dobu chyběla. Měla na sobě krátký, černý, asymetrický šaty s krátkým rukávem a stojáčkem ke krku. Jako vždycky, když jsem ji viděl, mnou projela známá touha, která ale musela počkat.

„Chloe? Pardon... sorry. Chloe?" prodíral jsem se davem přímo k ní a celou cestu opakoval její jméno, dokud ho nezaslechla a neotočila se mým směrem. Po jejím boku se objevil Fletch a já na malou chvíli zpozorněl, protože jsem pojal podezření, že mi vrazí kudlu do zad. Místo toho ale Chloe zadržel na místě, protože se chystala zmizet a otočil ji směrem ke mně.

„Bude proslov?" zvolal kdosi z davu, který se začal pomalu tišit.

„Bude, ale ne můj. Doufám, Connelly, že sis nacvičil luxusní řeč, ze který se rozbrečím," řekl Fletch a kývnul na mě hlavou. Neměl jsem v úmyslu vylívat si srdíčko před celým národem, ale bral jsem, co jsem měl.

„Chloe. Já vím, že jsem to katastrofálně podělal a neuteče den, kdy bych si to nevyčítal. Byl jsem zasranej kokot, zmrd a..." zarazil jsem výčet toho, čím mě nazval Fletch, protože jsem si zbytek nepamatoval.

„Píčus a mrdka," doplnil mě Fletch s úsměvem od ucha k uchu. Jenom jsem podrážděně zavrčel. Jasně, že si to ten zmetek užíval, ale pořád jsem mu nemohl upřít, že se mi rozhodl pomoc. Teda, chtěl především pomoc Chloe. Nevšímal jsem si okolního smíchu i stovky očí, který se na mě upínaly, a pokračoval.

„Jo... to taky. Strašně mě mrzí, jak jsem se zachoval. Že jsem si vůbec dovolil ti nevěřit. A vím, že si tě nezasloužím, ale strávím klidně celej zbytek života tím, abych ti denně dokazoval opak."

„Tak to se z Floridy dělá docela blbě, ne?" zahalasil s plnou pusou Tom, který se mi v tom davu někde ztratil. Měl jsem pocit, jako bych se nezpovídal jenom jí, ale rovnou celýmu národu.

„To by dělalo, kdybych tam zůstal. Chloe, já po tobě nechci, aby si mi odpustila, skočila mi kolem krku a všechno bylo jako dřív. Ale zůstanu tady a nikam se nehnu, i kdyby mě to mělo stát třicet let, než se mnou znovu promluvíš," nespouštěl jsem pohled z Chloe, která jenom nakrčila obočí a sešla o jeden schod níž.

„Tady ale přece není žadnej významnej fotbalovej klub, do kterýho bys mohl přejít," založila si ruce na hrudi a já se cejtil přesně jako ten kokot, kterým mě Fletch nazval. Jasně, že Chloe nejvíc zajímalo, jestli si budu i dál žít svůj dlouhodobej sen nebo ne.

„Jeden tu je. Vzal jsem místo asistenta trenéra na místní střední."

„Jarede. To ale není to, o co jsi celou dobu bojoval," rozhodila rukama, jako by na mě snad byla naštvaná. Musel jsem se usmát. Vážně jsem tu holku neskutečně miloval.

,,To ne, ale bez tebe mě nic z toho, co mě dřív dělalo šťastným, nebaví. K tomu, abych byl spokojenej chlap, potřebuju jenom tebe. To s tebou mě ráno baví vstávat a těšit se na druhej den. To tys mi ukázala, že život není jenom černá a bílá a že lidi nemusej bejt nutně tím, za co je já považuju. Nebaví mě hrát fotbal, když mi ty nefandíš. Miluju tě, Chloe jako nikoho a nic na světě."

Chloe sestoupila o další schod dolů.

„Co tvoje rodina?" pokračovala dál a ticho v prostoru pomalu houstlo, jak se ke mně blížila.

„Ty si moje rodina. A jsem vážně kokot, že jsem to nepoznal dřív." To, že se ze mě nejspíš stane chudej kluk se spoustou dluhů, jsem si raději nechal pro sebe.

„Co děti, hm? Jednoho krásnýho dne ti bude vadit, že nebudeš mít svoje vlastní, i když se teď budeš tvářit jako hrdina," povytáhla jedno obočí. Tohle jsem fakt nikdy neměl čas promýšlet, ale jestli řešíme děti, tak se to ubírá správným směrem, ne?

Prodral jsem se davem blíž k ní. Už chyběl jenom malý kousíček, abych byl u ní.

„Klidně si pořídím dalších dvacet psů, jestli budu moct bejt s tebou."

„To nejde," hlesla a já tušil, že tohle je vážně definitivní konec. Nejradši bych se vrátil do svých dětských let, kdy ještě nebylo trapný brečet. Ale nehodlal jsem to vzdát. Ne teď, dokud se mnou alespoň mluvila.

„Jestli chceš mít tolik psů, tak si budeme muset najít nový bydlení, protože ke mně se všichni nevejdeme," zazubila se na mě a skočila mi kolem krku.

„Vážně to bylo takhle snadný?" zamumlal jsem jí do vlasů.

„Ne. Nejspíš ti to budu připomínat tak dvakrát denně a ty mi budeš muset prokazovat svou lásku tak šestkrát denně, ale sakra Connelly. Chyběl si mi. Strašně si mi chyběl," usmála se a projela mi prsty vlasy, aby si mě k sobě přitáhla a políbila. Kolem se ozýval potlesk a pískot, ale nic z toho jsem nevnímal. Pro mě byla jenom ona a ty její úžasný rty, který jsem teď mohl líbat až do konce dní. Bylo to jako balzám na duši. Pořádně jsem ji přivinul k sobě a vzal do náručí, kam patřila.

FLETCH – o nějaký čas později

Chloe se zase smála. Do tváří je se jí vracela barva a konečně nepůsobila, jako chodící mrtvola. Byl jsem za ní rád. Vážně. Ale dívat se, že je takhle šťastná s někým, koho jsem z duše nenáviděl, mi rvalo srdce na krvavý cáry.

Chtěl jsem ji, miloval a ztratil. Měl jsem půl roku na to ji získat zpátky, což se nestalo a co neudělám? Zahraju si na samaritána a dovalím ji Connellymu přímo do náručí. Existoval někdy nějakej větší kretén, než já? Těžko.

Pozhasínal jsem všechny světla, ještě jednou zkontroloval celý salon a chystal se na osamělou cestu domů. Vyšel jsem na ulici, zamknul a v tu chvíli do mě vrazila nějaká holka s šíleným výrazem ve tváři, která působila šíleně a ztraceně zároveň.

„Sorry, sorry, sorry... já. Znáš to tady?" zeptala se udýchaně a třeštila na mě svoje modrý kukadla.

„Jo?" vypadlo ze mě pochybovačně.

„Potřebuju pomoc. Okradli mě, nikoho tu neznám a jsem vážně v prdeli. Existuje tady nějaká policejní stanice?" vyhrkla a já se málem zadusil smíchy. Existuje, jasně, že existuje. Ale jestli tě okradl někdo, koho se policajti bojí, tak si vážně v prdeli. Ta holka zaváněla průserem. A to velkým.

„Tam by ti teď nikdo nepomohl. Pojď, přespíš u mě a zítra něco vymyslíme," podal jsem jí ruku. No co, co. Vždyť já jsem vlastně taky takovej chodící průser.

Konec