JARED

Trvalo mi snad celou věčnost, než jsem se dostal do nemocnice, kde už samozřejmě čekala máma, na jejímž obličeji se dalo jen stěží poznat, jestli si právě dělá starosti nebo ne. Po celou cestu, kdy jsem jen šíleně troubil na ostatní řidiče a hlasitě jim nadával, protože přesně oni byli tím důvodem, proč jsem se přes město vlekl jako šnek, jsem se snažil dovolat Chloe, ale telefon měla úplně vypnutý. Nic jsem nechápal, nic mi nedávalo smysl a vlastně jsem se bál veškerých odpovědí.

Doběhl jsem k mámě, která seděla v čekárně na jedné z nemocničních židlí a posadil se vedle ní, a čekal na nějaké informace o Tomovi.

„Tvůj bratr se předávkoval. Ta vaše kamarádka ho málem zabila jenom proto, aby tě tady udržela. No není to roztomilé?" vyprskla, aniž by mě pozdravila a ukázala dlouhým rudým nehtem na dveře pokoje, ze kterého zrovna vycházel doktor s diagnózou. Tomovi vypláchli žaludek a dostali z něj všechny ty sračky. Ano, přežije. Ne, nebude mít žádné trvalé následky. Ano, chvíli si tu poleží. Jistě, můžeme za ním. To všechno jsem pouštěl jedním uchem dovnitř a druhým ven. Byl jsem tak pitomej. Jak jsem tohle sakra mohl přehlídnout? Chloe znala jeden jediný způsob, jak mě udržet tady u sebe a to bylo přes bráchu. Moc dobře si uvědomovala, že kdyby se mu něco stalo, nikam bych neodjel a celý fotbal bych hodil za hlavu. Bylo mi na zvracení a jen vzdáleně jsem si uvědomoval, že se nemocniční chodbou rozléhá známý, rozlícený hlas.

„Mně jste ale úplně u prdele. Dokážete to konečně pochopit?" vrčela Chloe na mámu, která jí zastoupila cestu a odmítala ji pustit do Tomova pokoje.

„Co tady děláš?" zeptal jsem se přiškrceně. Naháněl jsem ji několik hodin a ani jednou se mi neozvala. Tak kde se tady vzala? Kdyby Toma sama nepředávkovala, jak by se dozvěděla, že tady leží?

„Cože? Byla jsem venku s Brixem, potkala Dexe a ten mi řekl, že je Tom v nemocnici, jestli o tom něco nevím," rozhodila naštvaně rukama. Ale jediný, kdo tady měl nárok na to bejt fakt nasranej, jsem byl kurva já.

„Vážně? A jak se o tom dozvěděl Dex, hm?"

„Má tu spoustu kámošů. Chodí sem na nějaký praxe."

„Studuje psychárnu," upozornil jsem ji na její drobný chybný detail v celým tom skvěle vymyšleným plánu a začal pochodovat sem a tam, abych něco nerozflákal. Máti si jen založila ruce přes hrudník a sledovala nás se zdviženým obočím.

„Ok... co ti je? Tváříš se, jako bych ho sem poslala já," vyštěkla.

„A ne snad? Mohli jsme si o tom promluvit, Chloe. Mohli jsme udělat cokoliv rozumnýho, ale ty jsi to jako vždy vyřešila po svým a předávkovala Toma těma jeho pilulema na nervy, abych odsud neodjel... do prdele," zařval jsem. Hned na to nastala opravdu dlouhá chvíle ticha, kdy jsem prostě jenom nebezpečně zuřil. Až po několika minutách jsem si fandil natolik, abych se na Chloe podíval. A víte co? Ta holka se usmívala.

„Tak tohle si myslíš? Tohle by si nikdy sám nevymyslel, takže to musíš mít z její hlavy. Gratuluju Jare, jsi ten největší kretén pod sluncem. První problém a radši ho za sebe necháme vyřešit maminku. Pardón, oprava. Nejsi kretén. Ty jsi vlastně jenom ubožák bez vlastních koulí. Ty drží tahle ta paní. Jděte oba do prdele," zavrtěla hlavou, sjela mě tak opovrhujícím pohledem, že jsem málem zapomněl, že to já jsem tady sakra naštvanej, a odporoučela se.

„No, to bychom měli. Můžeme?" popostrčila mě máma, jakmile Chloe zmizela za rohem a my zapadli do pokoje, kde se na posteli rozvaloval Tom s velice nezdravou barvou pleti.

„Už nikdy v životě nebudu zvracet," postěžoval si a pobaveně se uculil. „Kde je Chloe?"

„Pryč boučku. Neboj se, už ti nijak neublíží. Jared ji poslal pryč," vybalila máma bez okolků.

„Cože? Proč?" zeptal se Tom a prudce se posadil na posteli.

„Protože díky ní si přeci tady, ne? Musela ti do pití hodit ty tvoje prášky, aby tu donutila Jareda zůstat. Ale s otcem už pracujeme na soudním zákazu styku, takže se nemáš čeho bát," pokračovala máma, aniž by mě pustila ke slovu.

„Ještě jednou? Cože si to přesně udělal?" zabodl do mě Tom pohled, až jsem se ošil.

„Je to úplně stejné jako tenkrát, když zavinila tu nehodu. Měli jsme to vyřešit už dávno," mlela máma pořád dokola, ale Tomova pozornost se ubírala jenom mým směrem. A jestli někdy pohled mohl zabíjet, pak právě teď.

„Ale jdi už s tím do háje. Víš přece mnohem líp než všichni ostatní, že takhle to nebylo. Vždyť u tý nehody ani do prdele nebyla, tak jak jí asi mohla kurva zavinit... a ty. Můžeš mi vysvětlit, proč by se mě asi tak snažila otrávit, abys tady zůstal, když mi včera večer řekla, že by chtěla odjet s tebou na podělanou Floridu?" rozeřval se na nás Tom a začal slézat z postele.

„Co děláš, drahoušku?" zeptala se máma nezaujatě, jako by jsme se tady bavili o nějakým banálním nákupu potravin.

„Jdu ji hledat. Co asi? Ty prášky jsem si vzal sám, debile. Moje nejlepší kámoška, mý druhý já, se mě chystá nadobro opustit. Dát přednost někomu, komu nemohla přijít na jméno. Potřeboval jsem se uklidnit a trochu to přehnal. A aby bylo konečně jasno. Za tu nehodu jsem si mohl taky sám. Slavili jsme s klukama už ani nevim co a ožrali se jako totální prasata. A já dostal naprosto boží nápad sednout do auta a odjet domů autem, protože přece nebudeme čekat na tágo. Vysekal jsem se v první zatáčce tak, že to auto bylo na odpis a dva lidi zralý na operaci. Chloe tam přijela s Fletchem chvíli po tom, co jsem boural. Barman z baru, kde jsme chlastali, jim zavolal, jakou debilitu se chystám udělat, ale už nás nestihli zastavit. Tenkrát jsem tam vezl i Dantesova nezletilýho bráchu. Jako zázrakem se mu nic nestalo a odnesl to jenom pár odřeninama. Kdyby ne, moje mrtvola už by dávno obývala nějakej bezejmennej hrob. Fletch ho vytáhl z trosek auta a odvezl pryč. Proto Dantes dlužil Chloe laskavost. Protože zachránila prdel jeho bratrovi před pasťákem. Ona sama tam zůstala a když přijeli poldové tvrdila, že řídila ona. Proč, ptáš se? Protože kdyby se někdo dozvěděl, že jsem řídil já, sťatej jak zákon káže, na studium práv bych mohl zapomenout. A víš co? Všichni jí to uvěřili. Nikomu nebylo ani trochu divný, že ta holka nemá jeden jedinej škrábanec. Protože je snazší věřit tomu, že na životě ohrozila partu prominentních chlapečků holka z dětsáku a rodičema s pochybnou minulostí, než přiznat, že řídil jeden z nich. Vážně si věřil tomu, že by mi dokázala něco udělat? Chloe mi zachránila život tolikrát, že to ani nespočítám. Jedinej problém je, že má papíry na hlavu. Protože kdyby ne, všem by bylo jasný, že to hovado jsem tady já a ne ona. A teď mi jdi z cesty," odstrčil mě stranou a začal na sebe tahat kalhoty. Těkal jsem pohledem z něj na mámu a zase zpátky a snažil se utřídit si myšlenky do nějakýho celku. Což nešlo, protože všechno na mě ječelo, že jsem to kolosálně podělal.

„Ty jsi o tom věděla?" dokázal jsem ze sebe vypravit. Nejspíš jsem se snažil svojí chybu hodit na mámu, že mi s Tomem celou dobu tajili, jak to doopravdy bylo s jeho kolenem. Pravdou ale zůstávalo, že jsem selhal. Chloe se mnou chtěla odjet na Floridu. Zahodit všechno co znala, opustit Toma a zůstat se mnou. Mohl jsem si nalhávat, že kdybych tohle všechno věděl, dopadlo by to jinak. Mohl jsem si za to sám. První větší problém a já to vyřešil tak, jak to bylo prospěšný pro mě.

„No bože. Snad se zas tolik nestalo. Alespoň ses toho póvlu zbavil. Přece bys ji doopravdy nevláčel sebou na Floridu," pokrčila máma lhostejně rameny a já se sám sebe ptal, co mi sakra jeblo, že jsem prvně poslouchal ji a ne Chloe.

„Čau... jo, já. Musíš najít Chloe. Nejspíš není v tom nejlepším stavu a bojim se, že by se jí mohlo něco stát... ne. Co? V nemocnici, za chvíli jsem venku, jenom podepíši reverz... co? Není to snad jedno? Prostě ji najdi, prosím. A Fletchi? Je to vážně špatný, tak buď opatrnej," řekl Tom do telefonu.

„Taháš do toho Fletche?" neodpustil jsem si rýpnutí, protože tohle jsme podle mě teda rozhodně nepotřebovali. Já jsem hlavně nepotřeboval, aby se k ní Fletch dostal dřív jak já a utěšoval ji.

„Jarede? Drž hubu," zavrčel Tom a vyběhl z pokoje podepsat potřebný papíry.