CHLOE

Měla jsem cítit strach... ne. Pardón. Oprava. Měla jsem strachy uchcávat a přemýšlet o místě, kde bych byla před Dantesem v bezpečí. Jenomže já necítila vůbec nic, kromě zvláštní otupělosti, když jsme se hnali ulicemi města a Fletch nám vzadu na sedačkách potichu sténal.

„Kam to jedeš?" zeptala jsem se, když jsem se dostatečně sebrala a všimla si, že nemíříme k nám domů, ale více do centra.

„Kam myslíš? Potřebuje doktora," vyprsknul Jared podrážděně, jako bych byla nějaká totální hlupačka, co nepozná, že je na tom Fletch vážně špatně a bez lékařské pomoci na tom může být ještě hůř.

„Jsi normální?" vyhrkla jsem a měla chuť mu volant strhnout stranou.

„Já? Asi jako jedinýmu tady mi úplně nehrabe. Chloe, je vážně zraněnej. Nevíme, jestli nemá vnitřní krvácení nebo něco zlomenýho. Potřebuje doktora," zopakoval mi důrazně a jeho tvrdý tón naznačoval, že o tom nehodlá smlouvat.

„Páni a co jim tam asi tak řekneš? Vypadá jako by prošel boxovacím ringem a ustál dvanáct kol, protože je profi zápasník? Doktoři u každejch pochybnej zranění mají povinnost volat policajty. A ty to začnou prošetřovat. A k ničemu se nedoberou a jedinej, kdo to odsere, budeme my, protože na Dantese nemůžou," vyprskla jsem, naštvaná sama na sebe, že jsem na chvíli zapomněla, z jakých kruhů Jared pochází. Ale do prdele to snad nikdy neviděl žádnou kriminálku? Vytáhla jsem telefon z kapsy a našla v něm číslo na Dexova známého, který s ním studoval medinu a vždycky byl ochotný přiložit ruku k dílu, pokud jsme potřebovali rychlé ošetření. Jeho jméno jsem neznala a ani jsem ho znát nepotřebovala. Uloženého jsem ho měla jako Skalpel a díky bohu to zvedl hned po prvním zazvonění. Dala jsem hovor na hlasitý odposlech, aby nás mohl navigovat na místo, kde se sejdeme a u toho jsem soustředěně ignorovala Jaredovi nesouhlasné pohledy, vrtění hlavou a hlasité povzdechování.

„Udělám, co budu moct. Zítra zavolám," slíbil Skalpel, když jsem mu předávala Fletche a dodala, že jsem zrovna momentálně totálně švorc, takže mu budu moct zaplatit až po výplatě. Skalpela jsem měla vlastně docela ráda. Byl to nenápadný týpek s trochou nadváhy, který se nikdy na nic neptal, ale vždycky udělal, co bylo potřeba. Chodil k němu každý, kdo se chtěl vyhnout nemocnicím, kontrolám a výslechu. A jako velké plus nebyl ani drahý. Dex mě s ním seznámil před lety na jedné z Tomových oslav, kdy se tak zlil, že všem na potkání vykládal, jak dělá na černo doktorskou praxi. Z těch idiotů mu to samozřejmě nikdo nevěřil, ale já si na něj hned vzala číslo, protože takovýho kluka prostě k životu potřebujete.

Zmohla jsem se jen na vlažné díky a doplazila se zpátky do auta. Cesta domů už proběhla v atmosféře tíživého ticha, kdy Jared svíral volant tak, jako by ho chtěl utrhnout a já už se jenom těšila do postele. Naty jsem ještě poslala rychlou SMS, že vše dopadlo v pořádku a Fletch je teď ve Skalpelově péči. Odezva nepřišla žádná.

„Chloe..." začal Jared, jakmile jsme se ocitli v bytě, kde jsem se chtěla zavřít v koupelně a umřít na převaření v horké vodě.

„Dneska už ne, Jare. Byl to dlouhej den," povzdechla jsem si unaveně, protože už jsem neměla náladu ani sílu se hádat. Jenomže Jared mě předběhl a zatarasil mi cestu. A zatímco já jsem se objímala rukama a snažila se udržet pohromadě, on vzal můj obličej do dlaní a opatrně mě hladil palci. Donutil mě podívat se do těch jeho jantarových očí, které hřály po těle.

„Miluju tě, Chloe," pronesl vážně. Ozvalo se vážně hlasitý zalapání po dechu a do prdele práce, ode mě teda nepocházelo. Ještě chvíli jsem se dívala do těch očí, které očividně doufaly, že nechytnu záchvat, ale vzápětí mě kdosi popadl kolem pasu, až jsem překvapeně vykřikla, odstavil stranou a vrhnul se na Jareda.

„Tome? Co tady děláš? Neměl ses vracet až za čtrnáct dní?" pronesla jsem nevěřícně a zírala na změť nohou a rukou, které se snažily vzájemně uškrtit. Nebo co to ty dva vlastně předváděli za styl boje.

„Čemu jako nerozumíš na tom, bejt kurva každej večer na Skypu? Myslel jsem, že ležíš někde v márnici a ty tu místo toho oblbuješ Jareda," vyprsknul Tom podrážděně, zatímco se pokoušel Jaredovi ukousnout jeden z prstů, kterým se mu snažil vypíchnout oko.

„Cože? Já nikoho neoblbuju. No řekni. Oblbuju tě snad?" rozhodila jsem naštvaně rukama a odebrala se s Brixem do kuchyně, abych se pořádně napila a spláchla tak pachuť celýho dnešního dne.

„Zlato... nemohla bys mi pomoc?" zeptal se zadýchaně Jared, kterému se povedlo dostat za Toma a nyní zkoušel jakýsi chvat, který nejspíš odkoukal z nějakýho filmu, kdy měl jeho protivník nejspíš padnout k zemi na nedostatek vzduchu, ale Tom se tedy rozhodně k takovýmu činu neměl. A já se zase neměla k tomu, abych je šla rozdělit. Protože za prvé to vypadalo, jako když se holky snaží jedna druhý vyškubat vlasy, ne jako něco extra vážnýho. A za druhý mi právě Jared po tom všem, čím jsme dneska prošli (a vlastně za celou dobu, co mě doopravdy poznával) řekl, že mě miluje. A já nepociťovala žádný náhlý nával paniky. Žádný zoufalý lapání po dechu, černo před očima... nic. Naopak jsem se přistihla při tom, že se maličkato uculuju. Jop, byla jsem vážně v prdeli.

„Mohl bys ho prosím pustit? Potřebovala bych s nim mluvit," řekla jsem Tomovým směrem.

„S nim? Ty chceš mluvit s nim? Děláš si ze mě prdel? Co si jako myslíte, že timhle vy dva dokážete? Zdrhne, Chloe. Jako vždycky, protože nic jinýho neumí. Myslíš si snad, že zůstane s tebou? Dovedeš si představit, co udělá matka, až tohle zjistí? A upřímně mi řekni, jestli fakt věříš tom, že se tady pan romantik postaví na tvojí stranu," vyprsknul po mně Tom a konečně odstoupil od Jareda. Ve tváři byl úplně rudý, až jsem myslela, že praskne. Nikdy jsem ho neviděla takhle naštvanýho. Tom spadal spíš do té kategorie flegmoušů, co nechávají svoje problémy lehce plynout kolem. Nikdy se zbytečně nerozčiloval. Ale teď se zlobil. Ne... pardón. Doslova z něj sálala nasranost. Byl naštvaný na mě. Jasně, něco takovýho už jsme si zažili, když jsem provedla nějakou blbinu, s kterou on úplně nesouhlasil, ale nikdy se na mě nedíval tak, jako teď. Jako bych mu vrazila nůž do zad a zároveň ho absolutně zklamala.

„Tome..." vykročila jsem k němu, ale nenechal mě. Popadl svoje věci a vypadl z bytu dřív, než jsem se stačila nadechnout.

„Mrzí mě to. Tohle jsem nechtěl," ozval se Jared do ticha, zatímco já jenom hypnotizovala výtah. Co se to sakra stalo? Upřímně, Tom mě nikdy neopustil. Nikdy mě nenechal stát samotnou a zmatenou na prahu, aniž by si to se mnou nevyříkal. Něco takovýho udělal poprvé a já vážně nevěděla, co mám do prdele práce dělat.

„Chloe?" uslyšela jsem za sebou Jareda.

„Hm?" zabručela jsem a pořád koukala na ty zatracený dveře výtahu, jako bych je snad silou vůle dokázala přimět otevřít.

„Běž za ním. Já tu počkám," popostrčil mě. Jenom jsem pokývla hlavou a přivolala výtah zběsilým mačkáním tlačítka, dokud jsem neuslyšela uspokojivé cinknutí otevíraných dveří. Rychle jsem nastoupila, než bych si to stačila rozmyslet a stiskla příslušné patro.

„Jo Jare? Myslim, že je to vzájemný... taky tě tamto... víš co," vykoktala jsem nejistě, bezpečně skrytá před jeho zrakem právě se zavírajícími dveřmi. Poslední, co jsem zaslechla, byl hlasitý smích, díky kterýmu jsem se cítila alespoň o trošku líp.