JARED

Bože, ani trochu se mi to nelíbilo, ale už jsem se naučil, že nemám Chloe říkat, co by měla a neměla dělat. Byla tvrdohlavá, a co se týče Fletchera, tak i slepá. Ten frajer lítal v průserech už od plen. Vlastně jsem se divil, že ten kluk ještě chodí mezi živýma, protože já jsem ho pohřbil už někdy v patnácti.

„Připomeň mi prosím, proč tohle děláš?" nedalo mi to a zeptal jsem se, zatímco jsme se řítili Tomovým autem přeplněnými ulicemi směrem k dokům, o kterých kolovaly hotové legendy. Jako malí jsme se tam báli chodit, protože nás děsili tím, že se v nich ztrácí lidi. Kdo do nich jednou vstoupí, živý už z nich nevyjde. Jako puberťáci jsme tam chodili pařit, protože jsme zjistili, že temná zákoutí doků vyvolávají v holkách strach a jsou pak povolnější. Chloe by mě ale nejspíš utvrdila v tom, že je to místo zla a je v nich pohřbený nespočet lidí, kteří se Dantesovi nehodili do krámu.

„Nemusel si se mnou jezdit," zopakovala mi Chloe už po několikáté, s očima upřenýma na cestu a s obálkou peněz položenou na klíně, kterou svírala tak pevně, že hrozilo, že ji nakonec roztrhne.

„Nenechal bych tě jet samotnou a ty to moc dobře víš. Ale tohle je bláznovství, Chloe. Chceš za toho největšího vola pod sluncem zaplatit obrovskej dluh, kterej ti nikdy nevrátí. Měla bys ho nechat naučit žít se svýma vlastníma chybama a ne je za něj pořád řešit."

„Nic nechápeš. Tohle prostě není tvůj svět. Nenarodil ses v tom." Tak tenhle argument jsem začínal vyloženě nesnášet. Dobře, býval jsem namachrovaný idiot, co si myslel, že se mu všichni budou klanět jen při pomyšlení na moje jméno. Ano, vyrostl jsem jako rozmazlený dítě dvou zbohatlíků, o kterých jsem si ještě nedávno myslel, že jsou celkem dobří rodičové. A ano, jejímu světu jsem tak úplně nerozuměl, protože kurva nebylo čemu rozumět. Chloe se stavěla do role spasitelky zoufalých případů, aniž by musela, a já ji za to miloval, ale taky jsem se o ní strašně bál a nechtěl ji ztratit.

„Tak mi to pomoz pochopit," zaúpěl jsem zoufalstvím.

„Ty prostě pořád vidíš všechno černě nebo bíle. Fletch pracuje pro Dantese, prodává drogy a je to pro tebe zmrd. Ale myslíš, že si tohle vybral? Že povede takový život? Jasně, že ne. Jeho máma byla těžce nemocná. Jednou z těch super nemocí, kterou chytí jeden z milionu a na kterou existuje jenom extrémně drahá léčba, u níž stejně není zaručený, jestli zabere." Chloe se odmlčela a já měl na chvíli dojem, že to bude všechno, co z ní dostanu. Zhluboka se nadechla, odvrátila se ode mě a soustředěně hleděla z okýnka na provoz kolem nás.

„Jejich táta za léčbu utratil všechny peníze, nadělal spoustu dluhů, až už mu žádná banka nepůjčila. Zastavil všechen jejich majetek, včetně domu. A v jeho zoufalství ho navštívil Dantes se svojí neodolatelnou nabídkou, debilně přívětivým úsměvem a řečičkama o tom, jak ho z toho dostane. Starý Fletcher s ním podepsal smlouvu, kterou se ani neobtěžoval číst a investoval další peníze do léčby svojí ženy. Nezabrala. Nakonec stejně umřela. A jejich táta to neunesl a týden po její smrti se oběsil. Děcka se museli přestěhovat k jejich babičce a na chvíli se vážně zdálo, že je Dantes nechá na pokoji," Chloe se suše zasmála, ale pokračovala.

„Dantes na dluhy ale nezapomíná. Jednou se objevil na babiččině pozemku se smlouvou, která jasně dokazovala, že všechen její majetek patří jemu a navíc mu stále dluží velký prachy. Všechny dluhy, který si starý Fletcher nadělal, teď spadly na ni. A tenkrát se s ním Fletch dohodl. Nechá jeho rodinu na pokoji a on pro něj bude na oplátku pracovat až do svojí smrti. Začal pro něj pracovat od svých dvanácti let, aby jeho babička i Naty mohly svobodně žít. Dovedeš si to vůbec představit? Měl svoje vlastní sny, ideály... byl to do prdele ještě malej kluk a nic z toho si nezasloužil. Já vim, že se umí chovat jako kretén, ale nemůžu ho v tom nechat, protože tohle není jeho chyba. Nikdy nic z toho nebyla jeho chyba," zavrtěla hlavou a mně na chvíli přišlo, že se snaží potlačit slzy.

Na okamžik jsem si dovolil zamyslet se sám nad sebou. Svým životem a lidmi, kterými jsem se obklopoval. Měl jsem spoustu kámošů, ale nikdo by pro mě neudělal to, co Chloe pro Fletchera. A vlastně jsem se přistihl, že ani já bych pro ně něco takového neudělal. Ta holka byla darem z nebes pro každého, kdo jí dokázal porozumět a otevřít své srdce. Proč jsem si toho jen nevšiml dřív?

„Omlouvám se, dobře? Vlastně o něm nic nevim. Ale bát se pořád můžu, ne?" pohladil jsem ji po stehně a cítil stoupající napětí s každým ujetým kilometrem.

„Jestli se nebojíš, tak si idiot," zabručela Chloe a já pochopil, že bude lepší, když sklapnu.

***

Nevyužívané staré lodní doky se koupaly ve slabém světle lamp, které jim propůjčovalo o to zlověstnější vzhled. Všude kolem se válela hromada odpadků, někde jste dokonce mohli zahlédnout i starý vrak auta. Smrdělo to tu rybinou, marihuanou a něčím, co bych nejspíš přirovnal k mrtvolnému zápachu, kdybych někdy něco podobného cítil. Od dob, kdy jsme sem chodili chlastat, se toho dost změnilo.

„Předpokládám, že si drahá Chloe opět hraje na zachránkyni lidstva a přišla vysvobodit svého drahého namísto jeho rozkošné sestřičky," ozvalo se ze stínů, ze kterých se o chvíli později vynořil Dantes s dvěma chlapy, kteří vypadali, že veškerý svůj čas tráví v posilovně nebo louskáním lidských hlav místo ořechů. Pořád si stojím za tím, že se umím prát, ačkoliv mi zadek nakopala i Chloe. Ale při pohledu na ně mi bylo jasný, že bych nejspíš při potyčce s nimi umřel už jenom z jejich pohledu.

„Nech si ty svoje debilní řeči a dej mi Nicka," vyprskla podrážděně Chloe.

„Cenu znáš..."

„Musíš furt mluvit jako z nějaký špatně napsaný gangsterky? Tady máš ty podělaný peníze. Tak kde je?" Chloe se vrhla s obálkou s penězi k Dantesovi tak rychle, až málem zakopla o vlastní nohy. Zřejmě i ona tohle setkání chtěla mít co nejrychleji za sebou. Cestu jí ale zastoupilo jedno to monstrum a já se chystal vyrazit za ní, i když jsem si uvědomoval svoje hodně titěrné šance.

„Mohl by si tý svojí gorile říct, aby si dala pohov? Tady na nikoho dojem neudělá," zavrčela Chloe a podívala se nahoru na tu horu svalů, která byla o dobrou hlavu vyšší než ona. A přesto Chloe necouvla a jen na něj dál zlostně zírala, dokud se Dantes nezasmál a neodvolal tu věc stranou, aby přivezl Fletchera. Přivezl, ne přivedl. Význam toho slova mi došel až ve chvíli, kdy se objevil Fletcher na vozíčku, zmlácený do krve a s rukou v naprosto nepřirozené poloze. Už jenom z toho pohledu se mi chtělo zvracet.

Chloe se na mě otočila a já z jejích očí vyčetl tichou prosbu, abych odsud Fletchera dostal. Kecal bych, kdybych tvrdil, že se mi nohy neklepaly jako právě narozenýmu hříběti, ale dokázal jsem dojít až k tomu zatracenýmu vozíku a odtáhnout ho kolem Chloe, která Fletchera sledovala s tak bolestným výrazem, že jsem měl chuť ji k sobě okamžitě přitáhnout.

„Ještě pořád mám u tebe to přání," konstatovala Chloe a já se k ní překvapeně otočil, protože jsem tak trochu čekal, že se konečně sebereme a vypadneme odsud.

„A já netrpělivě očekávám, až jej vyslovíš," usmál se Dantes dravě.

„Zastav ji," zachrčel Fletcher tak potichu, že jsem ho stěží slyšel. Chloe mezitím z kapsy vytáhla úhledně složený papír, o kterém jsem tolik slyšel.

„Chci, abys ho nechal jít. Chci, abys smazal jeho dluhy, nechal jeho rodinu na pokoji a už se k němu nikdy nepřiblížil. Chci, aby byl svobodnej," řekla Chloe pevným hlasem, zatímco ten idiot vedle mě se snažil postavit a místo toho jen bolestivě zakňučel.

„Mohla si mít cokoliv, co by sis jen přála. Mohl jsem ti snést modré z nebes a ty svoje přání vyplýtváš na něj? Jsi blázen, Chloe. Měla bys dělat anděla strážnému někomu, kdo si to doopravdy zaslouží," zavrtěl Dantes hlavou a na chvíli to vypadalo, že je zklamaný.

„To nech laskavě na mně. Tak co. Domluvíme se?"

Dantes jen souhlasně přikývl a chtěl se vydat pro ten kus papíru, co Chloe pořád svírala v ruce, ale ta ho zastavila.

„Tohle dostaneš, až to budu mít písemně. Chci vidět papír s tvým podpisem, kde bude jasně napsaný, že už pro tebe nepracuje a pracovat nebude. Že jeho dluhy jsou smazaný a nepřejdou na Natalie. Na oplátku tohle spálím a budu se tvářit, že to nikdy neexistovalo," pronesla Chloe ledově klidným hlasem a já si uvědomil, že v tom umí chodit a jak moc jsem na ni vlastně pyšný. Stát tam já, tak se sesypu jak domeček z karet.

„Tvé přání je mi rozkazem. Zítra to dostaneš. Ještě něco?" zasmál se Dantes. Chloe neodpověděla. Otočila se na patě a kývla na mě hlavou, že mizíme.

„Ten papír byl to jediné, co tě drželo v bezpečí, drahá. Pamatuj na to," ozval se za námi ještě Dantesův hlas, jehož ozvěna mi ještě dlouho rezonovala hlavou.