CHLOE

Miluju tě. Ta slova mi rezonovala v hlavě jako zběsilý zvon bijící na poplach. Kdysi, v jiným životě, by pro mě znamenaly celej svět. Udělaly by ze mě tu nejšťastnější holku pod sluncem. Ale teď? Teď jenom znamenala obrovskej problém, kterej mohl změnit naprosto všechno.

„To není pravda a ty to víš. Miloval si holku, která už dávno neexistuje, a teď se mi tady jenom snažíš něco nalhat, abych se nad tebou slitovala," vrtěla jsem pořád dokola hlavou, jako bych si ji snad chtěla vykroutit.

„Chloe, nikdy předtím jsem tě nemiloval. Byla jsi jenom další holka, kterou se mi podařilo dostat do postele. Navíc panna. Mohl jsem se chlubit kámošům, jakej jsem dostal další úlovek. Nic jinýho v tom nebylo," vyhrknul Fletch. Au, tak tohle bolelo. Na tohle jsem rozhodně připravená nebyla. Celou dobu jsem žila v domnění, jak jsem mu vlastně ublížila, když jsem se tolik změnila a nebyla schopná vrátit se do původního stavu. Celou dobu jsem byla vděčná za to, že jsme k sobě našli alespoň nějakou cestu, která nám fungovala a byla pro nás oba výhodná a on mi vmete do ksichtu tohle?

Vrazila jsem mu facku, která by hlasitě rezonovala prostorem, kdyby kolem neřvala hudba.

„Fajn. Tohle si zasloužim. Ale nech mě to dokončit, ano?" naléhal Fletch, ale já jednoduše nechtěla. Už jsem mu nic nedlužila. Konečně jsem se vytrhla z jeho sevření a otočila se k němu zády, aniž bych kontrolovala, jestli mám Brixe nebo ne. Nutně jsem se potřebovala dostat co možná nejdál od něj.

„Potom, co jsme spolu začali spát, žádná jiná neexistovala," houkl za mnou a moje nohy se samovolně zastavily.

„Proč jsi tohle neřekl už dávno?" rozhodila jsem rukama, protože jsem to jednoduše nechápala. Nebo jsem nechápala sama sebe, že jsem si ničeho nevšimla dřív. Vždyť jsem ho přece znala takových let. Viděla jsem ho v situacích, který byly i Nat neznámé. Tak proč jsem do prdele neviděla tohle?

„Protože by si už nikdy nepřišla. A já nikoho jinýho než tebe nechtěl. Miluju tě, Chloe. A nedokážu se přenést přes to, že jsi dala přednost jemu... je to Connelly, do prdele. Viděl jsem tě kvůli němu brečet tolikrát, že to ani nespočítám na prstech jedný ruky. Co to s tebou je?" Jasně, protože ta vadná jsem tady přece vždycky já. Málem bych zapomněla.

„Já si můžu do prdele chrápat, s kým se mi chce. Kdybych chtěla vlízt do postele se samotným Dantesem, tak tobě to může bejt u zadku. Končím, Fletchi. My dva jsme spolu skončili. Definitivně. Už tě nechci vidět, rozumíš mi?" ječela jsem na něj.

„To nemyslíš vážně," hlesl Fletch a já mohla postřehnout obrovskou bolest nejen v jeho očích, ale i v hlase. Ale v tu chvíli mi to zrovna nemyslelo. Cítila jsem křivdu, kterou bych od něj nikdy nečekala. Zklamání, kterýho jsem si užila už dost. Nick Fletcher pro mě vždycky představoval záchranný pilíř, který mě podržel v mnoha hodně špatných situacích. Jednoho z mála lidí, kterýmu jsem mohla věřit. Na kterého jsem se spoléhala. A to všechno právě teď odletělo do nenávratna. Moje terapeutka by mi nejspíš řekla, že jsem se zachovala unáhleně. Jenomže mně se právě hroutily moje základní stavební kameny, díky který jsem žila, dýchala a každý ráno dokázala vstát z postele a díky kterým jsem se úplně nezbláznila.

„Celou dobu jsi mi lhal. Prostě... já se na tebe nemůžu... nedokážu se na tebe dívat stejně," potlačila jsem hromadící se slzy a vyrazila k domovu. Cestu jsem viděla zamlženě a několikrát jsem upadla. Když jsem sebou flákla na zem už nejmíň po sedmé, vzdala jsem další pokus se zvednout a prostě jsem se jen schoulila do klubíčka, jako by mě to snad mohlo zachránit od toho, že jsem se rozpadala na tisíce kousků, který jsem se snažila udržet pohromadě.

Musela jsem působit jako blázen, kterýho právě pustili z blázince. Nebo jako hysterka, se kterou se právě rozešel kluk. Ale nedovedete si představit, jak strašně těžký je pro někoho jako já začít někomu věřit. Otevřít mu svoje srdce, celý svoje já a vložit do jeho rukou vlastní život. Kromě Naty, Toma, Dexe a Fletche jsem nikoho jinýho neměla. Nikdo jiný prostě nebyl, a zjistit takový množství lží a falše v jeden den od člověka, na kterým vám záleželo víc než na sobě samým, bylo jako ztratit jednu končetinu.

Sotva jsem vnímala, že se nade mnou někdo sklání, tiše ke mně promlouvá a bere mě do náručí. Jediné, co jsem dokázala poznat, bylo, že je to Dex. Omotala jsem mu ruce kolem krku a přitulila se k němu, tak pevně, že měl problém se pořádně nadechnout. Dex ale nikdy nic nenamítal a odnášel mě k Tomovi domů, kde mě položil na gauč a zavrtal do deky. Potom se odebral do kuchyně, kde mi udělal velký hrnek kafe, o němž věděl, že mi vždycky alespoň trošičku spravil náladu a posadil se ke mně.

„Chceš si promluvit?" zeptal se opatrně. Dex se v tomhle choval jako moje druhá terapeutka. Věděla jsem, že jednou z něj bude machr v jeho oboru. Navíc se všechny bláznivý ženský přetrhnout, aby mohli chodit k takovýmu fešákovi. Jednou o mně dokonce napsal semestrální práci, kterou si jeho profesoři přivlastnili a moje maličkost se tak dostala do školních osnov.

„Miluje mě... prej mě miluje," vydechla jsem unaveně a přitulila se k němu.

„A to je špatně? Myslel jsem, že ho máš ráda?" ovinul mi ruku kolem ramen a chlácholivě přejížděl po ruce.

„V tom to není... možná. Ale... Dexi, on mi celou tu dobu lhal. Lhal mi, když jsme spolu chodili a já ho vážně milovala. Lhal mi, když jsem za ním začala chodit s tetováním a lhal mi, když jsem s nim lezla do postele. Vlastně mi lhal celou dobu, co ho znám. To je... mám pocit, jako by mi vrazil obrovskej nůž mezi lopatky," povzdechla jsem si, protože jsem úplně nedokázala popsat všechny ty pocity, který se ve mně mísily.

„Třeba se bál," navrhnul Dex a já se na něj musela překvapeně podívat.

„Chloe, teď to vypadá děsně. Ale zkus se vžít do jeho situace. Fletch žije dvacet čtyři hodin v permanentním strachu. Nikomu nevěří, nikoho si k sobě nepouští, ale navenek se tváří jako velkej machr světa. Možná jsi pro něj znamenala to samý, co pro tebe znamená Tom a jenom tě nechtěl ztratit. Já sice naprosto oceňuju tvojí upřímnost v každý situaci, ale někdy si lidi prostě některý věci radši nechávají pro sebe. A na tom není nic špatnýho."

„Ty ses právě zastal Nicka Fletchera? Řekni to znovu, musím si to někam nahrát," zasmála jsem se a vlepila mu pusu na tvář.

„Bude z tebe fantastickej psycho... tamto," zasmála jsem se a musela uznat, že mi bylo mnohem líp. V tomhle spočívalo Dexovo kouzlo. Vždycky se dokázal vžít do příběhu všech zúčastněných a navedl je na tu správnou cestu. Vždycky, když jsem začala panikařit, mě uměl zase vrátit nohama na zem. Vždycky, když jsem začala přemýšlet jenom o sobě a cítila se ukřivděně, mi pomohl neztratit ty jediný lidi, který mi zbývali. Heleďte, nikdy jsem netvrdila, že je to se mnou snadný.

Dex zapnul televizi a našel nějakou praštěnou komedii na Netflixu, když cinkly dveře od výtahu a z nich se jako první vyřítil Brix, hned v závěsu s Jaredem, který vypadal, že se o něj po cestě pokoušel minimálně čtvrtý infarkt.