CHLOE

K autu jsem doslova běžela, jen abych se z toho zatracenýho místa dostala co nejdál. Nemohla jsem uvěřit tomu, že se Fletch nechal ukecat i k tomuhle podniku. To, že musel pro Dantese dělat špinavou práci, byla jedna věc. Ale tohle snad nemusel? Až po několika minutách jsem si uvědomila, že stojím na místě a že mě někdo drží za ruku. Prudce jsem se otočila, rozhodnutá si nahromaděnou frustraci vybít na Jaredovi. Bowenovu nemoc a neochotu nechat si pomoct. I Fletchův hazard se životem, aniž by bral na vědomí, komu všemu by jeho smrt ublížila.

„Jsi konečně spokojenej?" vyprskla jsem podrážděně.

„Co to bylo?" zeptal se Jared klidně a pomalu si mě k sobě začal přitahovat blíž. A mně najednou ta jeho náruč připadala, jako to nejlákavější místo na tomhle světě. Zatřásla jsme hlavou, abych se vzpamatovala a odstrčila ho od sebe.

„Měl by ses od tohohle světa držet dál. Jinak můžeš přijít o mnohem víc, než jenom sportovní kariéru," založila jsem si ruce na hrudi, abych odolala touze přitulit se k němu. Vůbec se mi nelíbilo, co se mnou dělal. Jared ale očividně nehodlal nechat tohle téma jen tak. Napodobil můj postoj a zabodl do mě pohled, který nepřipouštěl námitky. Zlostně jsem zavrčela a rozhodila rukama. Poraženě jsem se usadila na obrubníku a zadívala se na potemnělé nebe. Tohle místo jsem kdysi zbožňovala. Skýtalo mi možnost naučit se něco novýho, nepřipouštět si svojí slabost a nebát se každýho stínu. Jenomže Dantes z něj udělal jen další pračku špinavých peněz a ti idioti mu za to ještě gratulovali.

Jared se posadil vedle mě, možná až přehnaně blízko a pátravě se na mě zadíval, jako by v mým obličeji dokázal najít odpovědi na to, čeho se stal právě svědkem. Na druhou stranu mi to bylo milejší, než mu vysvětlovat, že ne všichni bezdomovci jsou totální nuly.

„Tohle bývala tělocvična pro bojový sporty. Jeden bývalej boxer... Russel... z jedný z těch opuštěných hal udělal místo, kde vyučoval sebeobranu i lidi, který to prostě chtěli dělat jako job. A každej tejden v pátek pořádal turnaje. Mohl se tam zapsat každej a taky mohl každýho vyzvat. Vyřešil tak víc sporů než celej soudní systém. Když si někoho nesnášel nebo chtěl někomu prostě dát přes hubu, zapsal ses do turnaje a klidně si mohl. Jenomže Russel v tom měl systém, řád a pravidla, který nikdo nikdy neporušil, protože ho respektovali. A pak se objevil Dantes, vykoupil tyhle haly, převzal Russelův nápad a přetvořil ho ve svůj vlastní business. Dát někomu přes držku je pořád možný, ale tyhle boje nemají žádný pravidla. Není tam nikdo, kdo tě zastaví, pokud zajdeš moc daleko a dost často to dopadá hodně špatně. Někdy ty kluci klec neopouští na nosítkách, ale rovnou v černým pytli. Jeden z nich skončil v blázinci, protože má tak silný poškození mozku, že si o sobě myslí, že je hrnek. A myslíš, že za ním někdo chodí na návštěvy nebo že jeho rodina dostala nějaký prachy za způsobenou újmu? Dostala pěkný hovno kromě výhružky, že pokud o tom jenom cekne, nebude jejich syn jedinej, kdo skončí s mozkem rozemletým na sračku," uchechtla jsem se znechuceně a znovu pocítila tu obrovskou vlnu nenávisti vůči Dantesovi, který měl podplacený snad všechno v tomhle státě. Chtělo se mi z toho zvracet.

„Proč tam ale potom někdo leze dobrovolně?" zeptal se Jared nechápavě. Musela jsem se na něj usmát. Tenhle kluk žil úplně v jiným světě, než v jakým jsem žila já. Někdy jsem tu jeho naivitu obdivovala. Možná, že všechno viděl jenom ve dvou barvách, ale ve většině případů převládala ta bílá.

„Jedou v tom obrovský prachy. Můžeš tam jít jako fanda a odnést si jenom nechutnej zážitek. Můžeš bejt sázející. A když vyhraješ, odneseš si taky skvělý prachy. Největší peníze se ale točí v tý podělaný kleci. Jako zápasník si za noc vyděláš tolik, kolik já vydělávám celej měsíc, možná dva. Jako vítěz odcházíš s balíkem peněz, ale Dantes si platí i ty, který prohrajou a dokážou odtamtud odejít po svých. Je to nechutný," odfrkla jsem si a sledovala jeho pohled, který pořád zalétával k osvětlené hale.

„Na to zapomeň!" ukázala jsem na něj varovně, když jsem ten jeho pohled rozšifrovala.

„Copak? Měla bys o mě strach?" zazubil se na mě.

„Jasně, že bych o tebe měla strach. Zabili by tě dřív, než bys stačil zvednout ruku."

„O Fletche ale očividně strach nemáš."

„Protože Fletch je nejlepší fighter, kterýho znám. Jarede. Ty kluci vyrůstali na ulici a podle toho se taky perou. Ty si kluk z bohatý rodiny, co umí hrát fotbal," snažila jsem se mu vysvětlit, že rozhodně nezpochybňuju jeho umění hospodských bitek, ale tohle by znamenalo konec jeho kariéry, protože by si z klece odnesl mnohem víc, než jen zlomenou ruku.

„Chloe hraju americkej fotbal. Myslim, že umim dát ránu," argumentoval Jared a zdálo se, že jsem ranilo jeho ego.

„Pro boha Jare. Vždyť nedokážeš porazit ani mě," praštila jsem do něj frustrovaně. Nedokázala jsem pochopit, že po tom, co jsem mu právě řekla má potřebu se nechat zmrzačit jenom proto, aby si něco dokázal.

Jared povytáhl jedno obočí a následně so rozesmál, až se svalil na zem. Znovu jsem protočila oči a vyzvala ho, aby si stoupnul, za což jsem si vysloužila jen další záchvat smíchu.

„No tak Jarede. Nenech se prosit a zkus mi vrazit facku," zopakovala jsem.

„Ty... to myslíš vážně?" pronesl překvapeně. Donutila jsem ho postavit se naproti mně. Už jenom z toho, jak se postavil by bylo každýmu jasný, že tenhle kluk celej život jede podle řádu a pravidel a spoléhá se na to, že jeho rozpory za něj vyřeší rozhodčí. A když se konečně po dlouhý době opravdu rozhoupal, bylo až přehnaně lehký se mu vyhnout, zkroutit mu ruku za zády a podkopnout kolena, aby se svezl na zem a líbal chodník. I když i idiot by poznal, že mě Jared hodně šetřil. Kdo by taky vztáhl ruku na holku?

„To bylo působivý. Co jsem udělal špatně?" zeptal se Jared dychtivě, když si oprašoval tričko i kraťasy, zatímco jsem si to vítězně rázovala k autu. Překvapeně jsem se na něj otočila.

„Ty bys chtěl vědět, co si udělal blbě? Ode mě?" vyhrkla jsem a pocítila k tomu klukovi nový příval náklonosti. Nikdo z těch, co jsem znala, by si nenechal poradit od holky. A to ani Tom.

„Jasně. Jsi vážně dobrá," uculil se a srovnal se mnou krok.

„Tak za prví. Strašně přenášíš váhu na levou nohu. I slepec by poznal, že budeš chtít udeřit pravou rukou. Navíc máš strašně nízko položený těžiště. Sám si přepadnul dřív, než jsem ti stihla stačit chytnout ruku. A pro boha Jarede. Tvoje pěst není fotbalovej míč, kterým se snažíš přihrát druhýmu hráči na několik yardů," vyjmenovala jsem na prstech jedný ruky svoje první postřehy, i když Russel by jich určitě našel mnohem víc. Občas mi hrozně chyběl. On i jeho názory, pohled na svět i jeho podpora v tom, že když si něco zamanu, dokážu cokoliv. Jakmile Dantes odkoupil tělocvičnu, Russel se musel nějakým záhadným způsobem odstěhovat z města a já dodnes nezjistila kam.

„Hm.. mohla by si bejt moje soukromá lektorka," usmál se Jared, když jsme došli k autu a neklonil se ke mně.

„Věř mi, že nechat si od tebe nakopat zadek byla ta nejvíc sexy věc, jakou jsem zažil," zavrněl mi do ucha a já se nalepila na auto, jako bych s ním chtěla srůst.

„Možná máš trochu pokřivenej pohled na svět, když tě něco takovýho vzrušuje. Ale dobře, Jare. Pokud ti to udělá dobře, můžu tě složit k zemi kdykoli si to budeš přát," uculila jsem se na něj přeslazeně, protože tuhle hru jsme mohli hrát dva a já si musela přiznat, že mi to vůbec nevadí. Spíš naopak. Jared ke mně přistoupil ještě o krok blíž a pohledem sjel někam mezi moje nohy.

„Pořád musim myslet na ty tvoje kuličky," usmál se a vrátil se pohledem k mým očím. Naprázdno jsem polkla a přiměla se nechat ruce svěšené podél těla.

„Zlato. Jsi na tom vážně špatně, když musíš myslet na cizí koule," mrkla jsem na něj a zapadla do auta dřív, než jsem stačila udělat nějakou příšernou hloupost. Až později doma mi došlo, že mě tím Jared přivedl na úplně jiné myšlenky a já si na tu zpropadenou halu několik následujících hodin ani nevzpomněla. Netušila jsem, jestli to byl jeho záměr, ale já si ho za to vážila zase o trochu víc.