CHLOE

„Když slíbim, že tady zůstanu, pojedeš?" Jaredova slova mi rezonovala hlavou několik dlouhých minut, kdy jsem na něj prostě jenom tupě zírala a absolutně nedokázala pochopit, proč by to ten chlap dělal.

„Tak co? Domluvíme se?" zazubil se Jared na Toma, který vypadal stejně zmateně, jako já.

„Hele brácha. Já můžu s klidem vyrazit do Washingtonu za rok. Nic mi neuteče. Ale... co fotbal? Co tvůj vysněnej klub?" začal ze sebe soukat Tom.

„Fotbal taky neuteče. Navíc se můj vysněnej klub ještě neozval," pokrčil jen Jared rameny a poplácal bratra po zádech, jako by tím stvrdil jejich tichou úmluvu. Měla jsem chuť skočit Jaredovi kolem krku. Věděla jsem, jak moc je pro něj fotbal důležitý. Že by měl bejt touhle dobou někde úplně jinde, a ne hlídat jednu bláznivou holku, co se hroutí při pomyšlení na svýho fotra. Ale Tom pro něj byl ještě o trochu důležitější. Možná za to mohlo zjištění, že jeho vlastní otec je stejnej sadista, jako ten můj. Že má Tom jasnou vizi, jak toho hajzla dostat. Nebo za tím stálo něco úplně jinýho, ale já měla takovou radost, že jsem se tím nehodlala zaobírat. A vlastně mě ani na okamžik nenapadlo, jakej průser by z toho mohl vzejít.

***

„Každej den tě chci vidět na skypu. Je ti to jasný?" instruoval mě snad už po miliontý Tom, když v ruce žmoulal letenku a chystal se k odbavení.

„Pro boha Connelly. Dej mi pusu, otoč se na patě a konečně vypadni," protočila jsem oči a široce se na něj zazubila.

„Prosím tě slib mi, že se vzájemně nezabijete. Že až přijedu, tak můj byt bude ještě stát," zaúpěl Tom a hodil prosebný pohled po Jaredovi, který ho jenom objal kolem ramen a popostrčil k odchodu, aby se připojil k dalším dvěma studentům, kteří už se nervózně dívali na hodinky a přešlapávali z místa na místo.

„Natrhni jim tam prdel!" zařvala jsem na celou halu, až se lidé ohlíželi za tím hulvátem, který něco takovýho vypustil z pusy na veřejnosti.

„Tohle je ubohej pokus o to, dostat mě rychlejš do letadla," mrknul na mě Tom a v odpověď zařval, že kvůli mně natrhne prdel prezidentovi Spojených států amerických. Ztrapňovali jsme se tam navzájem ještě dalších pět minut, než i Tom uznal, že je čas jít. Naposledy objal Jareda i mě a následoval zbytek jejich skromné skupiny hlouběji do letištních prostor. Až když nám úplně zmizel z dohledu, otočili jsme se a zamířili k domovu, kde jsem si na sebe rychle vzala pracovní hadry a běžela do práce, aby tam Naty nezůstávala dlouho sama. A Jared, jako můj věrný stín, šel se mnou. Normálně by mi to bylo na obtíž, jak kolem mě každý poletoval, abych se náhodou psychicky nezhroutila. Ale s Jaredem všechno probíhalo trochu jinak, než s kýmkoli jiným a mě to z nějakýho nepochopitelnýho důvodu neděsilo.

„Dneska pro tebe mám spoustu jídla," oznámil mi Kurt, když jsme s Nataly zavírali, zatímco Dom se pokoušel šetrně probudit Jareda, který si ustlal na stole. Opustil restauraci jen asi na 3 hodiny, kdy si nenechal ujít zápas svojí bývalé střední školy. Asistent hlavního trenéra musel ze zdravotních důvodů podat výpověď. Netušila jsem proč, ani jsem se po tom nijak nepídila. Ale Jared díky tomu mohl alespoň na chvíli dělat něco málo z toho, co měl rád. A jak se zdálo, ukočírovat celý fotbalový tým nebyla taková sranda, jak si původně myslel.

Kurt přede mě na bar postavil několik tašek narvaných jídlem, kterému procházela doba trvanlivosti a za normálních okolností by se vyhodila do zadního kontejneru. Jenomže já pro něj našla lepší využití pro lidi, kterým se hodilo nejvíce a kteří nad ním neohrnovali nos. Vděčně jsem se na našeho kuchaře zazubila, protože jsem moc dobře věděla, že tam přidal i pár věcí na víc

„Tak jo Jare. Doufám, že jsi tu autem," otočila jsem se na rozcuchaného Jareda, který se chvíli zmateně rozhlížel kolem, než si uvědomil, kde se vlastně nachází.

„Proč?" zeptal se nechápavě a hlasitě zívl.

„Protože si uděláme výlet. Ty, já, Brix a tahle hora žrádla," uculila jsem se a začala si nakládat do náruče všechno, co jsem byla schopná odnést naráz.

„Chloe. Tomovo porche je spíš na předvádění, než na nějakej transport čehokoliv. Vždyť se tam pořádně nevejdeme ani my tři," upozornil mě Jared a skepticky přejížděl po všem, co jsem potřebovala naložit.

„Buď to dostaneme do auta, nebo to všechno poneseme v ruce. A věř mi, je to daleko."

„To kurva daleko. Jednou jsem to šel s ní a myslel jsem, že nedožiju rána," zasmál se Kurt, který si taky naložil, co mohl a následoval mě k zaparkovanému, luxusnímu vozu, které konečně mohlo být taky pro změnu k užitku. Jared ještě chvíli mumlal svoje argumenty, ale nakonec se vzdal a raději taky přiložil ruku k dílu. Možná, že jsem se trochu mačkala s Brixem na přední sedačce, ale nakonec jsme všechno naložili. Otevřela jsem okýnko u místa spolujezdce a nechala Brixe, aby vytáhl hlavu ven. V té rychlosti, kterou Jared nasadil mu zběsile lítaly uši a zadní okýnko schytalo spršku slin, ale kdyby ten pes mohl, nejspíš by se smál jako šílenec. Protože přesně tak působil.

Jared zaparkoval auto na opuštěném parkovišti, které působilo přesně jako to místo, kde byste se v noci nechtěli ocitnou a já začala všechno to pracně naložené jídlo zase vykládat. Jared zatím mlčel, ale čekala jsem, že až ho zavedu do místního bezdomáckého ghetta, začne reptat a házet jeden opovržlivý pohled za druhým. Brix se rozeběhl napřed, aby se se všemi přivítal, zatímco my se za ním ploužili pod tíhou našeho nákladu.

„Nechce nám někdo z vás pomoct?" křikla jsem do širokého, otevřeného prostranství, kde se tísnil jeden přístřešek za druhým. Místní si je postavili z toho, co bylo zrovna k dispozici. Některé byly bytelnější, jiné nepřečkaly prudší nápor větru. Občas jste mezi tímhle chaotickým městem, které zde vyrostlo, mohli nalézt i potrhané stany. To jediné, co místní vlastnili, když skončili tady. Tohle místo se mi stalo domovem v době, kdy jsem vypadla z dětsáku a nevěděla, kam jít. Stejně jako všichni tady jsem neměla vůbec nic. Jenom batoh, v něm několik kusů oblečení, a v peněžence pár dolarů. Zkoušela jsem přespávat na různých místech, ale buď na mě někdo zavolal policajty nebo jsem se cítila tak osaměle, že jsem celou noc probulela. Jednu takovou noc mě našel Bowen, který mě vzal do tohohle ghetta, ukázal na jeden volný stan a nechal mě v něm přespávat, dokud bylo potřeba. Hlavně díky němu jsem mohla začít znovu, vydělat si tolik, abych získala byt a mohla žít. A nikdy jsem na to nehodlala zapomenout.

„Čau Chloe," ozvalo se sborově, načež se k nám přiřítil zástup lidí a horlivě nás zbavoval našeho nákladu.

„Máš cíga," zaskřehotala Matylda a vycenila na mě svoje zažloutlé zuby. Matylda tady žila tak dlouho, že v normálním světě už to ani neuměla. Táhlo jí na 70 let, v jejím příbytku se tísnila s několika kočkami a hulila jak fabrika.

„Ne, nemám. To svinstvo ti nosit nebudu. Ale našla jsem ti skvělýho zubaře," zazubila jsem se na ní.

„Jsi příšerná kráva," prskla Matylda a já se jenom zasmála.

„Vítej v mém minulém životě," otočila jsem se na Jareda, který zatím zachovával neutrální výraz a následoval mě do spletitých chodbiček ghetta.