CHLOE

Najednou všechno kolem přestalo existovat a v hlavě mi hučela ta neuvěřitelná slova, že mýho fotra pustí. Bude venku. Nezáleží na tom, že jsem se šest let pořádně nevyspala. Že jsem musela docházet ke cvokařce, že na mě lidi koukali jako na totální chudinku. Že si tu nakládačku, co jsem od něj schytala, ponesu po zbytek svýho života a nikdy jí ze svojí paměti nedostanu, ať se budu snažit sebevíc. Taťka se v lapáku choval jako vzorný občan a za odměnu dostal svobodu.

„To není možný... tohle není pravda," vrtěla jsem horlivě hlavou, až jsem si jí málem utrhla a hledala podporu ve Fletchově tváři, která ale byla stažená do grimasy plné smutku a lítosti.

„Ty víš, že stačí jedno jediné slovo a já tvého tatíčka odstraním tak, jak si zaslouží," pokračoval Dantes neoblomně dál a já v první chvíli chtěla vykřiknout, ať to udělá. Ať mě toho zmrda zbaví, jednou pro vždy. Moje příčetné já ale tenhle naléhavý hlas rychle umlčelo, protože bych se tím připravila o jedinou výhodu, kterou jsem proti Dantesovi měla. Navíc jsem nechtěla plýtvat svým přáním na někoho tak zbytečnýho, jako byl můj otec. Zachytila jsem se o okraj pultu, protože jsem začínala propadat panice a získávala pocit, že každou chvíli omdlím. A to všechno kvůli němu. Joelu Kennedym. Mojí živé noční můře.

„Máš půl hodiny na to, aby si svou dámu uklidnil. Nebo jí odvezl do nemocnice. Vypadá, že se každou chvíli zhroutí," pronesl Dantes povýšeně směrem k Fletchovi, který se konečně odlepil ze svého místa vedle Dantese a přešel ke mně.

„Kdyby sis to rozmyslela, víš, kde mě najdeš," poklonil se samozvaný král místního podsvětí a spolu se svým doprovodem odkráčel pryč.

JARED

Pohled v Tomově tváři týkající se Chloe už jsem se naučil dešifrovat celkem obstojně. Takže nebylo zas až tak těžké pochopit, co se mu honí hlavou, když stále dokola přejížděl očima po příchozí SMS. Nic neříkal, jenom po mně hodil klíčky od auta, vyštěkl, řídíš a atakoval výtah, kterým jsme sjeli do prostorných garáží plných těch nejluxusnějších aut, jaký se na trhu dělali. Za normálních okolností bych se kochal jízdou ve stále vyvoněném porsche, ale teď se mi hlavou pořád dokola honila jedna jediná otázka. Je Chloe v pořádku?

Do restaurace jsme vběhli jako velká přílivová vlna. Vůbec jsem nevnímal, že je ta jindy rušná restaurace úplně prázdná, až na tzv. ochranku v podobě chlapa, co působil, že by komukoli dokázal rozlousknout hlavu jako kokos holýma rukama, nervózně přešlapujícího Dexe, který zřejmě obdržel stejnou SMS od neznámého odesílajícího a bledou Naty. Všichni stáli opodál dvojice, která seděla u jednoho ze stolů. Zapudil jsem v sobě rostoucí žárlivost, která se hrnula na povrch pokaždý, když jsem viděl Fletchera s Chloe a chytil Toma v rozběhu, aby neudělal žádnou blbost. Fletch svíral Chloe v náručí a pořád dokola jí cosi opakoval, zatímco ona na něm seděla obkročmo a držela se ho kolem krku jako klíště. Už jsem jí zastihl v blbejch stavech, ale tohle byla novinka. Najednou působila tak bezbranně a sklíčeně, že se mi srdce sevřelo smutkem.

Tom se mi vysmekl ze sevření a padl na kolena před ty dva. Poznámku o tom, aby z ní dal Fletch ruce pryč si pro tentokrát nechal pro sebe.

„Chloe? Jsi v pohodě? Je ti něco? Mluv se mnou, prosím," řekl brácha potichu a s naprosto bezradným výrazem ve tváři se podíval na Fletche.

„Nemohl si bejt do tý zprávy trochu sdílnější? Co se do prdele děje?" zeptal se Tom, když se Chloe odmítala od Fletche odlepit a vůbec nekomunikovala.

„Mám posledních 10 minut Connelly, pak se musim vrátit. To je jedinej důvod, proč seš tady," zavrčel Fletch, zvedl se s Chloe na nohy a opatrně jí posadil na stůl.

„Dantes zjistil, že do několika hodin jejího otce propustí. Přišel jí to vmíst do ksichtu, protože z ní chtěl vydolovat to zasraný přání," vysvětlil, což zřejmě pochopili jen zasvěcení. Přesunul jsem se k ostatním a sledoval, jak Fletch tiše promlouvá ke Chloe. Nedovedl jsem si představit, jak jí v tu chvíli muselo bejt. S čím vším se najednou musela prát v sobě samé.

„Musim jít. Víš, že musim. Ale dopadne to dobře, jasný? Nenechám toho zmrda, aby se tě ještě někdy dotknul, ano?" sundal si jemně její ruce z ramen a něžně jí vzal za bradu, aby se mu podívala do očí.

„Stavím se tu pro tebe večer, dobře?" líbnul jí na čelo a jeho nebezpečně modrý oči po ní láskyplně přejely. Chloe si to nejspíš vůbec neuvědomovala, ale ten kluk jí miloval. A asi neměl koule na to se jí přiznat.

Chloe ho chytila za triko. Křečovitě, až se jí roztřásly prsty. ,,Večer si pro tebe přijdu, slibuju," zopakoval, naposledy políbil do vlasů a zmizel. Chloe se za ním dívala jako za svým záchranným lanem, než se natočila k nám a k mému překvapení se mi svalila na hruď. A mě nenapadlo nic dementnějšího, než se zeptat, jestli je v pořádku. Když se na tohle zeptáte nespočtu lidí, všichni do jednoho vám zalžou, že je všechno v naprostým pořádku. Chloe ne. Jenom zavrtěla hlavou a přitiskla se ke mně ještě o něco těsněji. Jakoby mě v tu chvíli prosila o objetí. O to, abych tam stál jako pilíř, o který se může opřít a se kterým může znovu získat ztracenou rovnováhu. Zajel jsem jí rukou do rozpuštěných vlasů, zatímco tou druhou přejížděl přes záda, dokud nezačala dýchat o trochu klidněji. Tomův podezřívavý výraz jsem se rozhodl okázale ignorovat.

„Co chcete dělat?" zeptal se jako první to ticha Dex.

„Tak za prví zrušim ten Washington," oznámil Tom rozhodně, což byl přesně ten katalyzátor pro Chloe, aby se vrátila z místa, kam jsme jí nemohli následovat a prudce se postavila na nohy.

„Tak na to zapomeň. Nedovolim ti, aby sis kvůli mýmu podělanýmu fotrovi posral život," vyhrkla. Musel jsem obdivovat to, jak za Toma a jeho štěstí bojovala, ačkoliv se sama ocitla na úplným dnu. Proč při něm ale nestála tenkrát při osudné nehodě mi pořád zůstávalo záhadou.

„Ačkoliv oceňuju tvojí slovní zásobu, co se týče slova srát, tak už jsem se rozhodl," stál si za svým Tom a úpěnlivě prosil Chloe pohledem, aby mu to nestěžovala.

„Jdi do prdele. Na tohle čekáš celej život!"

„No tak si počkám o chvíli dýl. Když mě chtějí teď, budou mě chtít i potom."

„Tome. Zůstane tu se mnou Dex. Naty. Mám Brixe. A i když to fakt nerad slyšíš, tak i Fletche. Nepotřebuju další chůvu. Takže si, prosím, sbal kufry a začni žít svůj život." Sledoval jsem jejich konverzaci a pociťoval silný nutkání stát se pro Chloe stejně důležitým člověkem, jakým pro ní byl můj bratr. Zřejmě i proto ze mě vypadlo, to, co vypadlo. Nehledě na vlastní povinnosti. Na stále se plnící mail nabídkami i stovky nezvednutých telefonů mého manažera.

„Když ti slíbim, že tady zůstanu, pojedeš?" vyhrknul jsem dřív, než jsem se stačil rozmyslet.