JARED

Jakmile se začali trousit ostatní Tomovy hosti, Chloe se nenápadně sebrala a vypadla. I když všude pobíhala neskutečná spousta lidí, z nichž polovinu jsem ani neznal, měl jsem neodbytnej pocit, že mi něco chybí. Nerad jsem si to přiznával, ale věděl jsem s naprostou určitostí, kdo přesně mi tam chybí. Co chvíli jsem jí viděl, jak se nenápadně proplétá davem a spolu s Brixem si odnáší svojí kořist v podobě dortu, chipsů nebo bonbónů zpátky do svého azylu a pokaždé se musel usmát. Asi o dvě hodiny útrpnýho předstírání, že se dobře bavim, jsem se sebral, naložil si do náruče proviant a zamířil ke dveřím, který jsem po celou dobu úspěšně hypnotizoval.

Opatrně jsem zaklepal. Hned potom mi došlo, že v tomhle kraválu to mohla jen stěží slyšet. Pořádně jsem na ně zabušil pěstí a čekal. O chvíli později z nich vykoukla rozcuchaná Chloe a podezřívavě si mě prohlídla od hlavy až k patě těma jejíma neskutečně zelenýma očima.

,,Čau. Můžu?" zeptal jsem se a kývnul hlavou k jejímu pokoji.
,,A proč by si měl jít do mýho pokoje, když tady probíhá největší mejdan století? zeptala se nechápavě a založila si ruce na prsou.
,,Protože jsi oslavenec a ten by neměl bejt sám? Navíc jsem přinesl úplatek," uculil jsem se a ukázal na odiv svůj vlastní úlovek.
Chloe mě čapla za plný ruce, vtáhla dovnitř a zabouchla za náma dveře.
,,Ale upozorňuju tě, že koukám na Avengery," ukázala na mě prstem a vyrvala mi z ruky chipsy.
,,Fajn. Podívám se s tebou," pokrčil jsem rameny, ačkoliv jsem neměl nejmenší ponětí, o čem to sakra mluví. Chloe do mě opět zabodla ty svoje kukadla a povytáhla jedno obočí.
,,Ty už jsi to někdy viděl?"
,,Ne," přiznal jsem. Chloe se po tváři rozlil široký úsměv, který mě možná maličko děsil.
,,Čeká nás hodně dlouhých pár dní zlato," zavrněla a skočila na postel, kde se posunula na kraj a na prázdné místo vedle sebe poklepala rukou.
,,Pár dní?" zeptal jsem se a svalil se vedle ní.
,,Jarede. Jsi naprostý avengerovský panic," protočila oči a podrbala za ušima Brixe, který se jí stulil v nohách.
Vůbec jsem nechápal, co mi to ta holka říká, ale pohodlně jsem se usadil vedle ní a pozorně poslouchal její výklad k filmu. A že byl sakra dlouhej. Za normálních okolností by můj mozek vypnul, hodil se do módu autopilot a vůbec nevnímal. Ale Chloe vlastně všechno co dělala a o čem mluvila, pronášela s takovým nadšením, že jsem hltal každý její slovo a doslova visel na jejích rtech, na kterých se zrovna usadil cukr s jednoho z marshmellow, které si cpala do pusy. Teprve v tu chvíli jsem vypnul, protože moje myšlenky se dokázaly soustředit na jednu jedinou věc. Jak jí slíbávám všechnu tu sladkost a beru si i něco víc. Ok, kámo. Tohle začíná mířit přesně tam, kam nepotřebuješ. Potřebuješ si zašukat. A rozhodně ne s Chloe Kennedyovou. Tam za těma dveřma se nacházel celej zástup holek, kterej jsem mohl mít hned na místě. Stačilo se jednom zvednout, nechat Chloe samotnou a jít si jí vyhnat z hlavy nějakou jinou. Kris by mi určitě dala a ještě by mi poděkovala. Jenomže to už Chloe nechala přehrávat další film, opřela se mi hlavou o ramena a přetáhla přes nás deku. Tak jo, kamaráde. Budeš to muset ještě chvíli vydržet, pronesl jsem tichou modlitbu ke svýmu ptákovi a slíbil mu, že až Chloe usne, dopřeju mu, co potřebuje.

***

Kris pode mnou vydávala slastný steny, zatínala mi svoje pěstěný nehty do zad, pohybovala se přesně v tom rytmu, kterej jsem udal, ale vůbec to nepomáhalo. Místo toho, abych se soustředil na holku ve svý posteli, jsem myšlenkama mířil k tý, která teď pochrupovala naproti přes chodbu s chrápajícím Brixem v nohách. Zlostně jsem zavrčel, což si Kris vyvodila jako náznak toho, jak moc jsem s ní spokojenej, zvýšila intenzitu svýho hlasovýho projevu a nakonec se pode mnou rozsypala, jako želé, zatímco já měl pořád bolavý koule jako na začátku.

„Jsi přesně tak skvělej, jak se o tobě říká," zavrněla mi Kris do ucha.

„Bezvadný. Ty rozhodně ne," prsknul jsem, aniž bych se jí chtěl doopravdy dotknout. Nebyla to její vina, ale moje. Ale v tu chvíli jsem se cejtil tak strašně frustrovaně, navíc s ptákem pořád ztvrdlým touhou po Chloe, že to ze mě vypadlo samo.

Kris se nafoukla, přehodila přes sebe to málo oblečení, prudce otevřela dveře a vmísila se do toho mála lidí, který ještě dokázalo stát na nohách. Opřel jsem se o futra a pozoroval poslední přeživší, než mi pohled padl na rozcuchanou Chloe, s děsem vepsaným ve tváři, jak se opírá o kolena a lapá po dechu. Vzdálenost mezi námi jsem překlenul několika dlouhými kroky a klekl si před ní.

„Chloe? Co se děje? Jsi v pořádku? Prosím, mluv se mnou," natáhl jsem k ní ruce, a když nepatrně kývla, dovolil jsem si vzít její obličej do dlaní a přimět jí, aby se na mě podívala.

„Promiň. Zlej sen... nic to není," vydrmolila, ale její napjaté tělo a třes hlasu vypovídalo o tom, že se nejednalo jen o obyčejný zlý sen.

„Zpanikařila jsem. Vytuhla jsem a probudila se sama... nemohla. Já si nemohla vzpomenout, kde jsem a co se zrovna děje."

„Omlouvám se, byl jsem se napít," plácnul jsem první výmluvu, která mi přišla na jazyk, a téměř okamžitě jí litoval, protože jsem na sobě měl jenom tepláky a škrábance na zádech vypadaly dost výmluvně.

„Pro boha Jarede. Nemusíš ze mě dělat idiota. Myslíš, že jsem pitomá? Tvojí povinností není se starat o moje duševně chorý já a píchat si můžeš s kým chceš," protočila oči, vysmekla se mi a vrátila se do pokoje, aby si tam sbalila věci a vyrazila pryč s rozespalým Brixem v patách. Věděl jsem naprosto přesně, kam povedou její kroky. A to vědomí mě ubíjelo. Musel jsem si přiznat pravdu. Chtěl jsem Chloe pro sebe. A to znamenalo jediný. Co nejrychleji se rozhoupat k tomu, abych si vybral tým a vypadnul odsud.

CHLOE

Můj byt se začínal pomalu dávat do kupy a majitel mi slibovat, že zase bude co nejdříve obyvatelný. Na jednu stranu skvělá zpráva. Na tu druhou mě děsilo, že večery zase zůstanu sama. Jenom já a moje noční můry. Stala jsem se na Jaredovi závislá natolik, že jsem si nedovedla představit, jak to bez jeho každonoční přítomnosti zvládnu. Ačkoliv jsem na něj byla nasraná za to, že mi nedokázal přiznat svoje noční dostaveníčko a hodlala mu to dát dostatečně sežrat, vydržela jsem to přesně dva dny, než jsem se poraženecky objevila u jeho dveří, zavrčela na něj něco o tom, aby laskavě držel hubu a svalila se k němu do postele. A přesto, že jsem se stále tvářila, že je mi úplně jedno, s kým chrápe nebo ne, uvnitř jsem běsnila nepopsatelnou žárlivostí. Snažila jsem se proto co možná nejvíc času trávit u Fletche v posteli, ale ani to nepomáhalo. Možná, že bude jedině dobře, až odsud Connelly vypadne a můj svět se zase vrátí do starých kolejí.

V mezičase, kdy jsme se spolu s Jaredem ignorovali, tolerovali, a nebo na sebe házely nejistý pohledy, se Tom připravoval na svou vysněnou stáž ve Washingtonu, která se nebezpečně blížila. Tak strašně jsem mu to přála. Znamenalo to další krok k dosažení jeho cíle. Jenom jsem si nedovedla představit, že v jednu chvíli zmizí on i Jared, byť Tom jen na dva měsíce.

***

Venku zrovna vládlo neúprosný vedro, takže všichni, kdo mohli, se váleli u moře a slunili se. Což znamenalo, že jsme se s Nat v práci příšerně nudily a vymýšlely nejrůznější hry k zabavení. Dom s Brixem rezignovali úplně a tiše klimbali na svém obvyklém místě. S Nat jsme dohrávali jednu z jejích vymyšlených her, jejíž pravidla nejspíš chápala jen ona a já prohrávala na plné čáře, když do restaurace vešel nejdřív zachmuřený Fletch, vážný jako nikdy, následovaný tou svou skupinkou nohsledů. A to vše uzavíral Dantes. Ten, který šéfoval všemu ilegálnímu a pasoval se na bosse místního podsvětí. Jeho pravé jméno nikdo neznal. Možná, že už ho neznal ani on. Každopádně se toho jména bál každý, kdo měl dostatek rozumu. Dantes díky své síti špehů, podplacených policajtů i dealerů drog ovládal celé město. Na každého věděl něco a uměl to proti němu velice dobře použít. Dokázal vás dostat na vrchol stejně rychle, jako vás z něj sesadit. Dantes byl nekorunovaný král Kalifornie a bylo lepší si od něj držet co největší odstup.

Otočila jsem se na Natali, která se toho chlapa bála víc, než kdokoliv jiný. Tiše jsem jí pokynula, aby odsud vypadla, založila si ruce na hrudi a vrhla na Dantese nevrlý pohled. No co, nikdy jsem o sobě netvrdila, že jsem rozumná. Dantese jsem nesnášela. Využil Fletche, když byl ještě obyčejnej kluk, donutil ho podepsat s ním smlouvu, která neměla daleko k úmluvě se samotným ďáblem, a od té doby se stal Fletch jeho výhradním majetkem. Vždycky, když jsem toho slizkýho slimáka viděla, navlečenýho do drahých hadrů a povýšeným úsměvem, měla jsem chuť mu plivnout do ksichtu.

„Máme zavřeno," zavrčela jsem, když se celá ta skvadra skládala na barové židle a střelila vážně nasraným pohledem po Fletchovi, který mě naléhavě propaloval svýma očima, jakoby se mi snažil něco říct.

„Jsi vážně k sežrání. Chápu, proč se tě můj chlapec nedokáže vzdát," vycenil na mě Dantes zuby a poplácal Fletche po zádech. Působilo to skoro až přátelsky, kdyby člověk neznal pravdu.

„Co chceš? A pokud možno k věci. Nemám na tebe celej den," vyštěkla jsem. Dantes se jen pobaveně podíval po liduprázdné restauraci, ale nijak se k tomu nevyjádřil. Pohledem jsem zavadila o místo, kde se ještě před chvílí nacházel poklidně klimbající Dom s Brixem a málem si úlevně vydechla, že i jim se podařilo nepozorovaně vypadnout. Při jedné podobné Dantesově návštěvě se po něm Brix vrhnul a schytal za to kulku do nohy. Už nikdy jsem nechtěla nic takovýho zažít a uložila si do hlavy, že za tohle musím později Domovi poděkovat. Dovedla jsem si představit, jak moc těžký bylo odtáhnout Brixe pryč a donutit ho, aby mě tady nechal samotnou.

„Hele, jestli ses přišel kochat výzdobou, tak se zase můžeš sebrat a jít tyranizovat svý poddaný," řekla jsem a chystala se jít alespoň utřít čisté stoly, abych alespoň nějak zaměstnala ruce.

„Chloe, prosím," chytil mě Fletch za ruku a zastavil na místě.

„Myslím, že tohle by sis chtěla poslechnout," pronesl Dantes svým otravně spisovným dialektem.

„Tvoje velice užitečný informace většinou stojí lidi jejich vlastní život. Takže děkuju pěkně, nemám zájem. Nejspíš se bez toho obejdu!"

„Pořád ti mnohé dlužím Chloe. A já opravdu nerad bývám něčím dlužníkem," řekl Dantes.

„Svoje přání si šetřim na něco mnohem lepšího, než na nějakou tvojí informaci," zazubila jsem se a postavila před všechny lahve s nachlazeným pivem. Kluci jenom vděčně zamumlali a vrhli se po tom, jako hladoví psi. Byla jsem nejspíš jediným stále žijícím člověkem na zemi, kterýmu Dantes něco dlužil. Shodou několika pěkně pitomejch okolností jsem jeho debilnímu bráškovi zachránila život a zároveň ho uchránila před jistou basou. Díky tomu jsem vlastnila jeden jedinečný papír s Dantesovým podpisem, který mi sliboval cokoliv, co si jen moje srdíčko bude přát. A já si ho schovávala dlouhých šest let a rozhodně jsem neměla v úmyslu ho promrhat jenom proto, že se to jemu zrovna hodilo.

„Zlatíčko, mám pro tebe slabost. Proto máš tuhle informaci zcela zdarma. Za několik hodin, až se to dostane do rukou místní policie, ti náš hrdinný náčelník štábu přijde oznámit, že tvého mizerného tatíčka pustili předčasně na podmínku. Za dobré chování, Chloe," usmál se a mně v tu chvíli ztuhla krev v žilách a do plic se mi přestalo dostávat vzduchu.